Hledání definice toho, co je či není duchovní film, je velmi obtížné. Co by podle Vás duchovní film měl splňovat a čeho se naopak vyvarovat?
Jako „duchovní“ bych označil to, co se týká nejzazšího smyslu lidské existence, nejhlubší dimenze skutečnosti vůbec. Tento smysl, je-li chápán nábožensky, je Tajemstvím, přesahujícím kapacitu lidské představivosti a pojmového uchopení – proto je třeba ho stále znovu a hlouběji hledat a vědět, že se s ním můžeme setkat jen skrze symboly a metafory. Proto náboženství a umění bytostně patří k sobě: snaží se o vyslovení nevyslovitelného a zobrazení neviditelného, jsou odkázány na řeč symbolů – obrazů, které zároveň odkrývají i zahalují to, k čemu poukazují.
Duchovní film by měl velmi decentně, poučeně a přitom neotřele zacházet se symboly a neměl by nikdy poklesnout na prvoplánovou propagandistickou agitku, měl by se vyhýbat dvěma úskalím náboženského světa: naivnímu fundamentalismu a sladce-sentimentální bigotnosti.
Film v dějinách 20. století sloužil i k propagandistickým účelům nehumánních ideologií, neboť dokáže oslovit nejen obrovské množství lidí, ale využívá také přesvědčivosti obrazu a zvuku. Zaznamenal jste, že by k šíření víry využívaly filmové médium církve?
Má-li být umění nástrojem (jakékoliv) propagandy, stává se kýčem. Je-li víra chápána jako ideologie, je už sama kýčem (karikaturou víry), je-li evangelizace chápána jako propagace „náboženských idejí“ (místo dialogu víry a kultury), je už sama kýčem a používá-li k tomu (instrumentálně, propagandisticky) film či jakékoliv jiné umění, pak výsledkem je kýč. Náboženského kýče je nepřeberně a patří k nim mnohé „zbožné filmy“ - např. ona americká evangelikální agitka „Ježíš“, která běžela před lety v našich kinech s úchvalou mnoha církví. Nevěřím těm dílům na objednávku s „propagačními úmysly“. Naopak však důvěřuji tomu, že drama víry a nevíry, výzvy evangelia, náboženské příběhy a symboly mají tolik síly, že budou vždy samy stále znovu a znovu inspirovat skutečné umělce (ať už k církevnímu křesťanství mají osobně blízko či daleko) k stále novým a novým interpretacím.
Zobrazování víry, tedy něčeho tak intimního, s sebou nese riziko, že její uchopení může působit příliš polopatisticky. Co říkáte třeba na filmy (často vysílané v TV) zpracující biblickou tematiku. Jde podle Vás ještě o snímky s duchovním poselstvím, nebo spíše mají charakter „vzdělávací“?
Ty pokusy „rekonstruovat“ biblické příběhy stylem amerických velkofilmů s historickou tématikou považuji za kýče a žádný jsem nevydržel sledovat do konce, i když připouštím, že pro určitý druh publika to může mít jakýsi „vzdělávací“ efekt připomenutí motivů biblické dějepravy. Ale s uměním a skutečným dialogem umění a víry to nemá nic společného. Nemyslím, že by víra musela být něco „intimního“, avšak autentická víra je vždy něco existenciálního – a takové téma si zasluhuje (a inspiruje či provokuje) opravdu silné a originální umělecké vyjádření.
Daleko více si cením snah vložit biblické téma do dnešního světa (jak se o to pokusil např. film Ježíš z Montrealu) – to, že na gotických či barokních obrazech vidíme biblické postavy v oděvech a interiérech doby jejich vzniku, také neznamená, že by si jejich autoři naivně mysleli, že to takhle vypadalo v Palestině Ježíšovy doby, nýbrž že ty příběhy vnímali a prožívali jakou svou současnost! Teprve pozitivismus novověku učinil kritériem pravdy a pravdivosti vyprávění to, s jakou přesností líčí, „jak to tenkrát doopravdy bylo“. Ale smysl, hloubka a pravdivost náboženských příběhů tkví v něčem úplně jiném a mnohem hlubším a zásadnějším.
Pravděpodobně nejvíce známá provokativní uchopení života Ježíše Krista představuje trojice filmů Evangelium svatého Matouše, Poslední pokušení Krista a Umučení Krista. Navzájem se bezesporu liší filmovými prostředky, ale i přístupem tvůrců k látce. Mohl byste z Vašeho pohledu zhodnotit snímky ne co do věrnosti evangeliím, ale co do poselství o učení víry Krista?
Tyhle tři filmy bych srovnal jen v jedné věci (a přidal k nim v tomto smyslu další, jako Jesus Christ Superstar či Ježíš v Montrealu), že totiž v zrcadle pašijového příběhu zobrazují svou dobu a její problémy a mentalitu: Evangelium svatého Matouše levicovou sociální kritičnost 60. let, Jesus Christ Superstar beatniky a „květinové děti“ či „Jesus People“ kalifornské vlny kolem roku 68, Ježíš v Montrealu kritiku mediokratické konzumní společnosti a církevního konformismu a pokrytectví, Poslední pokušení Krista postmoderní vášeň po „dekonstrukci“ a „reinterpretaci“ klasických témat a Umučení Krista naší dobu, fascinovanou krví a násilím.
Asi nejvýše bych hodnotil Poslední pokušení Krista, kvůli němuž křesťanští fundamentalisté vypalovali kina a církevní hodnostáři protestovali, protože nepochopili, že toto dílo (stejně jako jeho literární předloha) si nehraje na „rekonstrukci Ježíšova příběhu“ podle evangelií, nýbrž se s pozoruhodnou hloubkou a invencí pouští do možné interpretace „pokušení“ (totiž alternativního životního scénáře) , kterému byl Ježíš na kříží vystaven a které odmítl. Jako nejslabší a nejproblematičtější z nich vidím Mel Gibsonův akční krvák, který (přes některé opravdu zajímavé, nápadité a silné scény) naopak předstírá „reportážní charakter“, i když je víc než evangelii inspirován sadomasochistickými fantaziemi jedné vizionářky 19. století a představuje v posledku Ježíše jako supermana amerického střihu, který je „přeborníkem ve snášení bolesti“ a tajemství vzkříšení jako laciný happyend. Oč silnější bylo Passoliniho pojetí vzkříšení, nesené jásavým Gloria africké mše.
Mohl byste ze své divácké zkušenosti, máte-li vůbec i čas na sledování filmů, říct, kteří filmaři či filmy jsou Vám nejbližší? A při sledování kterého filmů jste prožil hluboce duchovní zážitek?
Jako dítě jsem miloval Vávrovu Husitskou trilogii – až mnohem později mi došlo, že to byl právě ten prvoplánový nástroj komunistické propagandy, legitimizující v 50.letech drastické zásahy proti kněžím a církvi (podobně jako německý „Žid Süss“ připravoval psychologicky na holocaust) – dodnes v podvědomí velké části našeho národa, když se mluví o církvi, se podvědomě vybaví především odpudivé tváře prelátů, sadisticky sledujících, jak na kostnické hranici dojemně umírá národní umělec Zdeněk Štěpánek. V tom byl Vávra – dekorovaný od protektorátu přes stalinisty po Klause – skutečně mistr.
Hodně pro mne v pubertě znamenaly filmy jako Kdo seje vítr, Norimberský proces či Becket – celoživotně ve mně posílily sympatie k lidem, kteří se jako jedinci, opřeni jen o sílu vlastního svědomí, postaví proti moci a proti většině. Samozřejmě jsem miloval Bergmanovu Sedmou pečeť a drsnou poetiku Vláčilových filmů. Dovedu ale ocenit i břitkou a humornou kroniku „čecháčkovství“ v naší nedávné minulosti, zachycené v Hřebejkových filmech. Bolku Polívkovi jsem vděčný za nádhernou postavu kněze v době normalizace v báječném Zapomenutém světle. V poslední době mne na DVD zaujal ruský film Ostrov.
březen 2008, www.25fps.cz
