Myslíte, že je potřeba pro dnešní dobu seznam tradičních hříchů rozšířit? Pojmenovat je? Určitě. Každý biskup je při svém svěcení vyzván, aby „nazýval zlo zlem a dobro dobrem“ – to je zvláště v dnešní době velmi aktuální a zároveň nesnadný úkol, předpokládající velkou odvahu, moudrost a cit pro hodnoty. Jeden z nejmoudřejších mužů současné církve, kardinál Martini, nedávno řekl, že církev už nebude v západním světě „silou“ a „množstvím“, ale musí být – jako v době proroků – „hlasem volajícího“. Je třeba křičet do ospalého svědomí světa.
Biskup Giroti si klade za cíl povzbudit zpovědnictví mezi lidmi. Může to rozšíření výčtu o "sociální hřích" podpořit? V obecném povědomí , „veřejném mínění“, které pochopitelně ovlivňuje i katolíky, se ustálilo poněkud frivolní zacházení s pojmem „hřích“, asociuje se hlavně s lechtivými tématy kolem sexu. Bylo na čase, aby bylo jasně řečeno, že existují také jiné a ještě závažnější viny.
Myslíte tím právě sociální hříchy? Který z nich je podle Vás nejtěžší? (podle interpretací mezi nimi jsou: zneužití drog, genové manipulace, pokusy na lidech, hromadění bohatství, sociální nespravedlnost, šíření chudoby a znečišťování prostředí). Co byste mezi ně ještě přiřadil? Za nejvážnější aktuální ohrožení integrity lidských bytostí považuji manipulace s lidskými geny a takovou míru nezopovědnosti v zacházení s přírodními zdroji, která může v budoucnosti ohrozit přežití lidstva jako celku. Ale nebagatelizoval bych ani pokusy některých médií a politiků ohlupovat lidi, manipulovat jimi, podněcovat nenávist a násilí, tedy to dnešní "opium lidu".
Napadá vás nějaká stručná "kuchařka" či "moderní desatero" pro současného člověka, jak žít v souladu s Bohem? Znamená to kromě čestného způsobu života také třídit odpad, přispívat na charitu a nekšeftovat se spermatem či vajíčky? To, co jste vyjmenoval - a mnoho jiných věcí - nestojí vedle či kromě čestného způsobu života, nýbrž patří k čestnému, poctivému a zodpovědnému způsobu života. To asi chtěl papež letos zdůraznit - ale nepředložil žádný "konečný seznam" ani "kuchařku", to nejde. Desatero a Ježíšovo Kázání na hoře asi nikdy nebude překonáno a nahrazeno, ale je třeba jím stále znovu probouzet svědomí člověka, aby tento často zakrnělý orgán byl schopen tvořivě reagovat i na nové problémy, které přináší každá nová doba.
Ti, kteří jezdí v luxusních vozech, zakládají veřejné skládky atd. se dostanou do pekla? Mimochodem Britský Daily Telegraph opatřil svůj článek o moderních hříších titulkem "Recyklujte, nebo do pekla s vámi". Novináři milují provokativní titulky. To, jak Bůh trestá hříchy, bych nechal na něm. Některé hříšníky (včetně bulvárních novinářů) trestá patrně tím, že je nechá dočista zpitomět.
Peklo v některých lidech vzbuzuje romantickou představu z pohádek. Ale je potřeba vedle nově definovaných hříchů ještě také definovat nově pojem pekla? Aneb jak byste popsal "moderní" peklo? Peklo je podle křesťanského učení stav trvalé a totální odloučenosti od Boha; je to logický důsledek toho, že Bůh si nade všechno váží lidské svobody: chce-li někdo až dokonce žít bez něho a proti němu, pak Bůh toto jeho rozhodnutí plně respektuje a umožní mu to navěky. Jak takový stav naprostého odloučení od Boha vypadá, nikdo z žijících neví a asi si ani nedovede představit, protože i ten nejzatvrzelejší ateista žije denně z tisícerých projevů Boží dobroty a trpělivosti, jen o tom neví. Nedávno mne jeden novinář natolik nutil vykreslit mu peklo a potvrdit jeho představy ( jako většina ateistů měl roztomilé náboženské představy na infantilní úrovni), aby se mu mohl vysmát, že jsem byl v pokušení mu říci: Milostpane, nechaj se překvapit!
Nebo je to skutečně jen pouhé rozšíření tradičních hříchů? Kdo první použil termín "sociální hřích"? Byl to Jan Pavel II. ve své encyklice "Reconciliatio et penitentiae", podle níž může člověk působit zlo tím, že se přidává na stranu hříšníků? Už v biblickém chápání hříchu – počínaje kázáním starozákonních proroků a některými ustanoveními mojžíšského zákona po Ježíšova podobenství a dopisy apoštolů v Novém Zákoně – jsou jasně pojmenovány především „sociální hříchy“, zejména vykořisťování chudých, násilí na bezbranných, zadržování mzdy apod. Je velkou zásluhou latinskoamerické „teologie osvobození“ , že kladla důraz na to, že hřích není jen individuální čin člověka, nýbrž že existují i tzv. „hříšné struktury“ či „strukturální hříchy“ (např. určité způsoby prohlubování ekonomické závislosti a tím i bídy zemí Třetího světa) a že člověk se stává spoluviníkem už tím, že před těmito skutečnostmi zavírá oči. Tento důraz se pak objevil i v některých dokumentech papežů Jana XIII., Pavla VI. a zejména Jana Pavla II. Ten mluví rovněž v encyklice Centesimus annus o potřebě rozvíjet kromě ekologické odpovědnosti (ve smyslu péče o přírodní prostředí) také „humánní či sociální ekologii“ – péči o sociální struktury, v nichž se rozvíjí lidská bytost, jako je rodina a různé podpůrné struktury občanské společnosti.
Co byste mezi sociální hříchy zařadil? Lékařské pokusy s kmenovými buňkami, které mohou zachraňovat životy? Konzumaci drog...? Součástí morální teologie je pozorné studium bioetiky. Využití kmenových buněk pacienta samého k terapii orgánů církev naopak vřele vítá – také proto, že se tím stává nadbytečným to, co odsuzuje, tj. používání lidských embryí jako materiálu. Odsuzuje nezodpovědné hazardování na poli manipulace s lidskými geny, např. pokusy klonovat lidské jedince, které mohou mít děsivé následky pro kvalitu i samotné přežití lidského rodu. V době, kdy nemálo výzkumných pracovišť a pracovníků je hnáno hlavně vidinou slávy a zisku a ignoruje možný dopad svých experimentů, je tento hlas církve nesmírně důležitý a záslužný. Zneužívání drog a obchod s nimi bych – také na základě mých osobních zkušeností, pracoval jsem léta jako psychoterapeut při léčení drogových závislostí - samozřejmě mezi tyto hříchy také zařadil.
Nechybí Vám ve výčtu i další nezmíněné hříchy - rasismus, sexismus, pedofilie, potraty - který je nejzávažnější? Ten nedávný projev apoštolského penitenciáře a následné vyjádření Benedikta XVI. samozřejmě nemělo být nějakým konečným výčtem „moderních hříchů“. Proti útokům na život v jeho nejzranitelnější podobě, potratům a eutanásii, se církev vyjadřuje permanetně, rovněž proti porušování práv člověka včetně rasismu apod. Největšími bojovníky proti rasismu byli nikoliv náhodou právě křesťanští duchovní, jako v naší době Martin Luther King, biskup Desmond Tutu a už na počátku novověku dominikán Bartolomeus de Las Casas. Katolická sociální nauka rozvíjí už po desetiletí podnikatelskou etiku a etiku politiky. Myslím, že bude třeba věnovat stále větší pozornost etice médií a také „agismu“ – neúcta k starým lidem narůstá, konflikty mezi generacemi vidím jako nejžhavější pole konfliktů blízké budoucnosti – a právě uzákonění eutanásie by se v téhle souvislosti mohlo brzy stát strašnou zbraní.
Dosud byl hřích záležitostí jednotlivce a Boha, přičemž rozhřešení uděloval kněz jako prostředník. Pokud existuje "sociální hřích", mají se z něj lidé zpovídat? Jak by taková zpověď vypadala? A jak rozhřešení? Tohle je častá, ale velmi naivní představa o pokání v církvi: katolík zašeptá své hříchy knězi do ucha, ten nad ním udělá kříž, udělí mu 10 zdrávasů a vše je vyřízeno. Tak tomu opravdu není. – a pokud to tak snad někde probíhá, pak je to karikatura. „Zpověď“ je jen jednou z mnoha forem pokání a obrácení v církevní praxi a i ona je součástí „procesu obrácení“. Aby byla zpověď platná, musí jí předcházet důkladné zpytování svědomí, odvrat vůle od spáchaného zla a jasné rozhodnutí v něm – nakolik je to možné – nejen nepokračovat, ale např. nahradit utrpěnou škodu apod. Pak teprve může následovat jasné pojmenování vin před Bohem v rozhovoru s knězem a přijetí pokání. Podstatná je ta „změna smýšlení“ – a protože to obvykle není lehká a jednorázová akce, je třeba vlastně celoživotní pastorační péče – dialog s knězem (ale i jiné formy uvnitř církevního společenství) pomáhají vychovávat svědomí člověka. Ten, kdo je přesvědčen, že si to „sám vyřídí s Pánembohem“ či se svým svědomím, leckdy snadno podléhá sebeklamu a sebeospravedlňování, nebo naopak falešným pocitům viny.
Moderní západní kultura v podstatě oslavuje mnohé z toho, co biskup Girotti označil za sociální hřích: pýcha se dnes považuje za zdravé sebevědomí, obžerství za gurmánství, závist je motivací k úspěchu a chtíč vyvolává kdejaký bilbord. Jak zní rada církevních hodnostářů běžnému smrtelníkovi - dívat se jinam? Neposlouchat? Já – byť nejsem žádný „hodnostář“ – radím stavět se k vymývání mozku stupidními reklamami s patřičnou ironií, nadhledem, vnitřní svobodou. Křesťan musí být připraven mít odvahu nonkonformitě, mnohdy plavat proti proudu a většinovému mínění, ale nesmí se uzavírat do zahořklého gheta. Podle Bible je hlavním darem Božím svoboda, díky ní je člověk obrazem Božím – a proto si jí křesťan musí uhájit, nesmí se stát stádovým blbečkem, naprogramovaným mediálními reklamami či politickou propagandou. Skutečná zdravá víra se pozná podle vnitřní svobody, moudrosti a humoru.
Bude se nyní katolická církev více angažovat na poli životního prostředí, podobně jako dosud v oboru péče o chudé a pronásledované? Církev má už od 19. století tradici v kritice "excesů kapitalismu", takže zmínka biskupa Girottiho o sociální nerovnosti není až tak překvapivá a hromadění bohatství lze vlastně těžko označit za hřích "moderní". Koneckonců již Ježíš podle Matouše řekl "Spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do Království nebeského". Kdy začíná být bohatství hříšné?
Ano, už v Bibli, také v kázání starověkých biskupů (třeba odvážného Jana Zlatoústého) a systematicky v katolické sociální nauce počínaje první sociální encyklikou Lva XIII. v roce 1891 církev jasně odsuzovala hromadění bohatství, zejména pokud je nabyté nespravedlivě, nezákonně, pokud zotročuje člověka a činí ho necitelným k bídě druhých. To opravdu není nic nového. Ale v době, kdy se v procesu globalizace děsivě rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, kvete korupce, daňové podvody, tunelování, „individualizují se zisky a socializují rizika“, kdy roste počet dětí, umírajících každou hodinu na světě hlady a bezohledně se drancují zdroje přírodního bohatství, musí církev svůj hlas pozdvihnout ještě naléhavěji. Pravice obvykle tyto věci bagatelizuje, krajní levice je zas využívá – jak říkal už Čapek o komunistech – nikoliv ve snaze pomoci, nýbrž v touze po moci. Církev svým tisíciletým angažmá na poli charitativní a sociální práce dělá, co může, ale to nestačí – proto musí také křičet do svědomí světa, má to v popisu práce.
Jiný příklad stanovení hranic: je hříšné používat automobil, když jej člověk bezpodmínečně nepotřebuje k životu? Jestliže nikoli, kde leží hranice jeho užitku (ad abs. kolik litrů benzínu za měsíc)? Tohle si musí každý zodpovědět podle svého svědomí, má-li jaké.
Píšete o použití automobilu... každý podle svého svědomí - jak často používáte vůz vy? Vyčítal jste si nějaké své chování právě proto, že nebylo v souladu s přírodou - tedy dopustil jste se také nějakého "sociálního" hříchu? Auto jsem nikdy nevlastnil a nevlastním, ale pokud někde musím být včas a není to zvládnutelné prostředky hromadné dopravy, využívám laskavosti mých blízkých, kteří auta mají. Nemyslím, že by některý z těch Vámi citovaných "moderních hříchů" byl můj osobní problém, já jsem spíš "klasický", to jest nepříliš vynalézavý hříšník.
Můžete prosím ještě rozšířit Vaši odpověď na otázku: Kdy začíná být bohatství hříšné? Když se stává člověku bohem. Martin Luther výstižně řekl: Bůh je pro člověka to, co je pro něj to nejdůležitější.
Co si myslíte o svérázném pojetí pojetí Mahátmy Gándhího, jenž za sedm smrtelných hříchů označil "politiku bez zásad", "bohatství bez práce", "obchod bez mravnosti", "rozkoš bez svědomí", "vzdělání bez charakteru", "vědu bez lidskosti", "uctívání bez obětování"? Pod co z toho by se katolická kněz mohl podepsat? Asi bych to podepsal všechno, pokud se "bohatství bez práce" jasně odliší od stejně znějícího komunistického hesla (podnikání, pokud je poctivé, je také práce – a jaká!) a pokud tím obětováním není myšlena jen rituální praxe, nýbrž obětavost, schopnost dávat se, nejen od života a druhých brát.
rozhovor vedl Milan Eisenhammer, v zkrácené verzi bylo uveřejněno v MF Dnes 22. března 2008
