Předpokládám, že jste se jako středoškolák aspoň jednou zamiloval do nějaké dívky. Vzpomínáte dnes na takový vztah v dobrém, obohatil Vás nějak? Odehrál se pouze v platonické rovině? Jinými slovy: máte nějakou ranou zkušenost, která Vám pomáhá v empatii s mladým zamilovaným párem, který se na Vás obrátí třeba o radu nenáboženského charakteru? Nebo v takových případech stavíte hlavně na erudici i praxi psychologa?
Pokud si pamatuji, byl jsem zamilovaný skoro pořád a dávno před střední školou. Má asi úplně první láska se mi nedávno přihlásila po více než půlstoletí a připomněla mi, jak jsme si spolu – když nám bylo pět – hráli na lavičce v parku na smrt a pohřeb Klementa Gottwalda – já ležel na lavičce coby Kléma v skleněné rakvi a ona nade mnou v roli Marty Gottwaldové lkala a lomila rukama; z balkonu nás pozorovali rodiče a přemýšleli, kdy si pro ně přijdou dva páni v kožených kabátech. Ale asi všechny mé lásky byly „první“ (což je označení kvality, nikoliv kvantity či pořadí), tedy asi to, čemu se říká „platonické“. Ale asi ještě víc jsem byl zamilovaný do knížek, nejdřív do historie, pak do filozofie a později rovný dílem do filozofie a do Pána Boha.
Mladým lidem neradím z vlastní zkušenosti, to dělají jen diletanti (neuvědomují si, jak je každá osobní zkušenost omezená a nepřenositelná), nýbrž tak, jak radí odborníci, totiž na základě odborného vzdělání (tj. teorie, která vznikla v konfrontaci s ohromným množstvím případů) a bohatých zkušeností z vlastní klinické i pastorační praxe.
Jak zvládáte pokušení, abyste neporušil věčné kněžské sliby? Domnívám se, možná mylně, že tělesná žádost se nevyhýbá ani kněžím.
Nejsem ani homosexuál, ani eunuch, jsem „nevyléčitelně normální“ muž a ženy se mi vždy líbily a líbí. Mohu přesto s klidným svědomím prohlásit, že jsem zásadu zdrženlivosti od svého rozhodnutí pro kněžství (které bylo ovšem ve zralém věku a nikoliv neuvážené) nikdy neporušil; ale musím poctivě dodat, že mně to v určitém období stálo dost sil, až časem jsem si v celibátu zvykl. Asi jsem využil nejen svou zásadovost, ale i své špatné vlastnosti, svou hrdost a ješitnost - nemohl bych si vážit sám sebe, kdybych žil jako pokrytec s dvojí tváří. Nevrhal jsem se do trní či ledové vody jako svatý František, ani jsem se nebičoval – v kritických letech mi pomohla kromě jiného jednoduchá rada jednoho zkušeného duchovního, totiž obklopit se více ctitelkami, které se pak navzájem bedlivě pohlídají a člověk má svůj klid.
Sexuologové často vykládají, že to byla katolická církev, kdo udělal z pohlavního života cosi ohavného a rozdělila lidské tělo na dobrou horní a špatnou dolní polovinu. Nechme historii stranou, jak se dívá na sex věřících moderní teologie, jaká doporučení dává, pokud vůbec nějaká?
Je pravda, že občas jak do protestantského puritánství, tak do některých směrů katolické spirituality, teologie i životní praxe pronikaly vlivy heretických proudů gnosticismu a manichejství, pro něž jsou hmota, tělo a sexualita „nečisté“ , zatímco autentické, na Bibli založené křesťanství tvrdí, že je to velký Boží dar. Právě proto je třeba s tímto darem zacházet odpovědně a s úctou, nerozdrobit ho na chvilkové úlety a nenechat ho zbanalizovat komerci, ať už v podobě promiskuity, prostituce či pornografie. Lidé by si měli sexuálním spojením vyjádřit to, že chtějí opravdu splynout v jednu bytost, v bezpečí lásky a věrnosti – a nesouložit jen proto, aby se uvolnili ze stresu nebo pochlubili v hospodě svou výkonností a neodolatelností.
Říkal jste mi před lety, že historické důvody celibátu už pominuly. Že byly doby, kdy byla odvaha vzdát se podpory rodinného klanu a vstoupit třeba do kláštera. Dnes je spíš odvážnější čin založit v příslušném věku rodinu. Mohl byste mi tento Váš názor zopakovat vlastními slovy?
Na celibátu není nejtěžší sexuální zdrženlivost, ale spíš jiné věci, např. chvíle osamocenosti, někdy smutek z přerušení rodové kontinuity nebo nebezpečí, že člověk, nekorigovaný neustále partnerským vztahem, se stane sobeckým a nekritickým k sobě. Ne každému knězi je dopřáno hluboké a bezpečné životní přátelství, jaké spojovalo třeba svatého Františka z Assisi se svatou Klárou, svatou Terezii se svatým Janem od Kříže či Josefa Zvěřinu s Růženou Vackovou. Já toto štěstí mám přes 30 let, celibát bez kultury přátelství by byl pro mne těžko stravitelný.
Stále si myslím, že pro určitý typ životního nasazení, pro určitý typ kněžství (ale i několika jiných povolání, které vyžadují celého člověka) má smysl vzdát se rodinného života, i když to nikdy není lehké. Já si nedovedu představit, že při mém životním stylu, kdy jsem v permanenci od časného rána do hluboké noci, bych se mohl zodpovědně starat o rodinu, každá manželka by se mnou právem rychle vyběhla! Ale většina kněží není v této pozici.
A ten rozdíl od minulosti tu je. Dřív žít bez rodiny (a rodového zázemí) skutečně znamenalo projev odvahy spolehnout se na Boha a církev. Dnes, když žiju bez rodiny, tak mé bezženství např. v akademickém prostředí, kde je hodně lidí nesezdaných či rozvedených, nepůsobí jako nějaká zvláštní oběť, poukazující k nebi - někteří ženatí kolegové mi spíš asi závidí, že mám víc času a energie na psaní, zahraniční pobyty a přednášky atd. Ostatní věci na celibátním životě je málo zajímají. Mnozí křesťané, kteří se dobře starají o početnou rodinu, tím o své víře dnes svědčí určitě zřetelněji než já svým celibátem, byť poctivě dodržovaným.
Asi jen málokdo by teoreticky obhajoval dnes docela běžnou praxi, kdy se spolu mladí lidé nejprve vyspí a pak se teprv seznámí, přičemž podotýkám, že i z takových pochybných začátků vzniklo v mém okolí několik vztahů na celý život. Mě zajím opačný extrém: sliby předmanželské čistoty věřících snoubenců. Jak se na ně díváte? Nemůže takový slib v některých případech vést až k psychickým poruchám? Člověk je jediný tvor, jemuž není sexuální chování plně dáno, musí se mu také učit. Nevím, řekl bych však, že tabuizace předmanželského a ritualizace manželského sexu z něj činí zbytečné mystérium a přecitlivělý jedinec může posléze zjistit, že je v novomanželském loži bezradný a bezmocný. Znám pár, který prožil něco takového a byla z toho těžká frustrace, jež ty lidi poznamenala na řadu let.
Ta „bezradnost“ mohla ovšem být spíše z té „přecitlivělosti“ či neurotičnosti, než jednoznačně z té zdrženlivosti; já znám také páry, jejichž sexuální pohodu v manželství negativně ovlivnily naopak traumatické zážitky z předmanželského sexu, poznamenané úzkostí z otěhotnění a prekérními okolnostmi. Jako člověk, který vyslechl tisíce zpovědí studentů, samozřejmě vím, že není lehké dodržovat zásadu zdrženlivosti pro mnohé, jejichž vztah je už dávno lidsky zralý k svatbě, která se odkládá spíše z praktických a sociálních důvodů, než z neochoty se zavázat k vzájemné věrnosti. Církev odedávna ví, že jedna věc je předkládat ideál jako výzvu a inspiraci a druhá mít porozumění při individuálním doprovázení lidí na duchovní cestě, kde je možné od konkrétního člověka vyžadovat jen to, na co skutečně v té dané chvíli má. Právě tím se lišil Ježíš od zákoníků a farizeů, kteří se dívali spíš na předpisy než do lidského srdce.
Je pornografie opravdu tak nebezpečná? Jistě, je otravná, ale neznám ve svém okolí nikoho včetně puberťáků, koho by internetové pornostránky záhy neomrzely.
Myslím si, že krása lidského těla je tak úžasná, že bychom jí neměli banalizovat a komercionalizovat, dělat z ní obchodní artikl či postranní lákadlo na zboží v „odvážných“ reklamách. Pornografie učí dívat se na ženu jako na věc, na neosobního nosiče druhotných pohlavních znaků, nikoliv jako na lidskou osobu a partnera, proto ženství ponižuje. Mé „ne“ k pornografii nevychází z ustrašeného puritánství, nýbrž z rytířské úcty k ženám a jejich kráse duševní i tělesné.
Existuje řada velkých uměleckých děl, ať literárních či výtvarných, zobrazujících milostný cit a erotiku. Můžete jmenovat nějaká z nich, která ve Vás vzbudila silné estetické emoce?
Určitě. Mezi obrázky pod sklem na mém psacím stole je reprodukce známé sochy Berniniho Vytržení svaté Terezie z Avily – a každý, kdo se dívá na její tvář, oči a ústa, vidí, že milostné odevzdání a vášnivá otevřenost Boží lásce a kráse jsou si neobyčejně blízké. A znáte silnější a krásnější erotickou báseň, než je biblická Píseň písní, kterou židé zpívají v synagogách každý páteční večer při zahájení šabatu, kterou se katoličtí kněží a řeholní osoby modlí v breviáři a kterou komentovali největší křesťanští i židovští mystici všech dob?
rozhovor vedl V. Verecký, ve zkrácené formě otištěno v Magazínu MF Dnes 13.3. 2008
