rozhovor s Tomášem Halíkem vedl Petr Svoboda
Jste z generace, která měla to štěstí studovat u Jana Patočky. Jak na jeho přednášky vzpomínáte? A navštěvoval jste i jeho proslulé bytové semináře?
Profesora Patočku jsem znal vlastně trochu už od svého dětství, byl přítelem mého otce, vydavatele díla bratří Čapků a už jako chlapec jsem slyšel některé jeho přednášky pro Společnost bratří Čapků. Pak mne podstatně ovlivnil během mého studia na FF UK koncem šedesátých let, kde jsem zažil celého jeho působení – zkoušel mne (mimochodem velmi přísně) i u státnic. A pak jsem samozřejmě zažil i některé jeho bytové semináře – kromě jiného byl několikrát hostem filozofického kroužku, do něhož jsem patřil– spolu s Jiřím Němcem, Janem Sokolem, Zdeňkem Neubauerem a dalšími – a který se scházel každý pátek podobu asi sedmi let.
S Radimem Paloušem a Václavem Havlem jste pořádali bytové semináře. Byl jste spíše z řad posluchačstva, nebo jste i v okruhu spřízněných intelektuálů přednášel?
U Havlů jsem přednášel asi dvakrát, jednou o Gabrielu Marcelovi; u Paloušů vícekrát – to byla menší, ale velmi sehraná společnost.
Váš život za komunismu byl intelektuálně dobrodružný. Sociologie, klinická psychologie, filosofie náboženství a tajně i teologie… Proč tajně? Byl jste pro režim persona non grata, či ona tajnost byla z jiného důvodu?
Teologické studium existovalo legálně pouze v litoměřickém semináři, který byl (kromě kratičkého období roku 1968/9) zcela nekvalitní a pod kontrolou StB; absolvent jiné vysoké školy, navíc vedený na seznamu osob nepřátelských režimu, tam v sedmdesátých letech neměl šanci vstoupit, navíc jsem neměl zájem být farářem v podmínkách, které kladl komunismus – vědomě jsem volil cestu kněžství, spojeného s civilním povoláním, bez „státního souhlasu“.
Pokud vím, tak jste samizdatově spoluvydával některá filosofická díla. S kým jste v samizdatu spolupracoval a o jaké konkrétní tituly například šlo?
Byl jsem součástí kroužku, který se scházel hlavně u Paloušů a říkal si „Akademie“, tam jsme vydávali samizdatovou řadu a spolupracovali s italským časopisem Nový Areopag, který vznikl z iniciativy Jana Pavla II. jako platforma pro filozoficko-teologický dialog katolíků přes Železnou oponu. Spolupracoval jsem také s Mádrovým teologickým samizdatem a namátkově s Bendovými filozofickými texty PARAF, něco mi vyšlo i v exilových římských Studiích Karla Skalického. S Otou Mádrem, Petrem Příhodou a dalšími jsme vydávali časopis „Psí“ pro psychoterapeuty s filozoficko-teologickými přesahy. Psal jsem hlavně pod pseudonymem Kalypton (volný řecký překlad jména Halík); kromě jiného to byla studie o potřebě nového vztahu katolíků k Husovi a pak zejména texty, týkající se Desetiletí duchovní obnovy národa – ty byly hojně přetiskovány různými samizdatovými časopisy, například „Informacemi o církvi“, jakési paralele „Informací o Chartě“. Něco mi vyšlo i v polském Tygodniku Powszechnym, vydávaným spolupracovníky Karola Wojtyly v Krakově. Byly to všechno jen stati, ne knihy. Pár mých přednášek kolovalo na magnetofonových páskách, hlavně o psychologii C.G. Junga.
Cítil jste v aktivní protikomunistické zóně nějaké rozpory? Ptám se proto, že dnes je celý - použijme to slovo - „underground“ 70. a 80. let jakoby slit do jednolitého kvádru a jak se říká není čas na jemné rozdíly.
Underground byl velice členitý, můžeme ho rozdělit na „politický“ (hlavně chartistický), „filozoficko-kulturní“ (bytové semináře) a „náboženský“ (podzemní církev) – všechny měly své samizdatové řady a samozřejmě se bohatě členily, také názorově a někdy překrývaly. Já jsem pařil k lidem, kteří propojovali zejména ty druhé dva okruhy, ale měl jsem také styky s předními chartisty, zejména s Němcem, Sokolem, Havlem, Paloušem, Bendou, Medkem, Pithartem aj. a zprostředkovaně s exilem. Snažili jsme se ovšem názorové rozdíly tlumit – zejména uvnitř katolického „podzemí“ - spojoval nás přece všechny jeden společný nepřítel. Ale existovaly i polemiky v samizdatech, třeba kolem dokumentu Charty o českých dějinách.
Měl jste v době komunismu kontakty se zahraničními autory? Kdo je zprostředkovával?
Přednášelo tu ve filozofických a teologických bytových seminářích mnoho významných myslitelů – z teologů Küng, Metz, Waldenfels, dnešní kardinálové Kasper a Schönborn, z filozofů Charles Taylor, Jaques Derrida, Riger Scruton a celá plejáda lidí z Cambridge. Pokud vím, mnoho kontaktů zprostředkoval Hejdánek a Mádr.
Po revoluci jste v povědomí hlavně jako smiřovatel nekřesťanských náboženství s křesťanskými. Z katolické církve se čím dál častěji ozývají hlasy, že až příliš ustupuje ze svých pozic a za cenu smiřování opouští svou tradiční nauku. Nemůže to pro církev znamenat v dlouhodobém horizontu nebezpečí marginalizace?
Naopak – je to projev procesu, který ve své poslední knížce „Vzýván i nevzýván“ nazývám „od katolicismu ke katolicitě“. Církev nemusí ztratit svou identitu, když se otevře k dialogu a ekumenické spolupráci mimo své viditelné hranice, naopak tím naplní své poslání být „svátostí (tj. účinným znamením) jednoty celého lidstva“ (II. Vatikánský koncil) a může sehrát epochální historickotvornou úlohu v prevenci a terapii „střetu civilizací“.
Jaké vidíte základní styčné duchovní plochy křesťanství a např. buddhismu nebo hinduismu? U judaismu i islámu vyplývají samozřejmě z některých společných textů.
Především je možné „indická náboženství“ chápat spíš jako spirituální dimenzi indické kultury než jako „konkurenční náboženské systémy“. Jsou tu hluboké analogie v oblasti mystiky, hlubinné spirituální zkušenosti, přes rozdíly v kosmologii a antropologii (filozofického pojímání člověka a vesmíru), které se artikulují v doktrinální oblasti. I Jan Pavel II. zdůrazňoval, že se křesťanství nemá vázat jen na evropské myšlení a upozorňoval výslovně na vznešenost indické kultury.
Často hovoříte o víře jako o hoře, na kterou se dá jít různými cestami. Ona hora se však dá i obejít a na vrchol vůbec nestanout. Jak vidíte úkol sebe, jakožto kněze ochotného širokého dialogu, aby se na vrchol dostalo co nejvíce lidí?
Povzbuzovat k odvážnému, ale trpělivému a kompetentnímu hledání, doprovázet, inspirovat, provokovat otázky, varovat před lacinými zkratkami.
Odborník na sekty Aleš Opatrný hovoří o víře dnešní doby jako supermarketu. Každý si dá do košíku z regálů různých náboženství, co chce. Myslíte, že široký dialog s nekřesťanskými náboženstvími může mít i tento důsledek?
Ano, pokud by ten dialog vycházel jen z naivního entuziasmu bez pečlivého studia pramenů a umění interpretovat texty v jejich kulturních a historických kontextech, povede to rychle ke guláši esoteriky a kýčového „náboženského esperanta“, kterého jsou plny různé kroužky teosofů, New Age atd.
V souvislosti se smrtí papeže se především v anglických médiích (např. v The Guardian) a později i u nás vytáhly staré hříchy katolické církve. Je přirovnávána k totalitarismům a někteří především levicoví intelektuálové ji obviňují ze spoluúčasti na problémech třetího světa.
Konkrétně jde třeba o epidemii AIDS. V Africe dnes žije 25 miliónů nakažených. V mnoha zemích má katolická církev velký vliv a je de facto jedinou fungující institucí. Nemá tedy spoluzodpovědnost za stávající epidemii tím, že odmítá kondomy? Katolický teolog z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Josef Dolista říká, že jakožto normu povolit nelze, ale že v praxi a v terénu je třeba brát ohled na tamější situaci a mít pro ni pochopení. Očekáváte v této oblasti změny od nového papeže?
Už jsem unaven tím, kolik diskusí o náboženství a církvi v Čechách sklouzne na otázku restitucí majetku a mediálních úvah o papeži na otázky antikoncepce. Copak říkal opravdu jen toto?
To neustálé obviňování církve a papeže za oběti ADS je velmi problematické mediální klišé. Jestliže papež řekl, že manželská věrnost je lepší ochranou před AIDS než kondomy, pak v tom má - s odpuštěním - úplnou pravdu. A ti, kteří ignorují učení církve o manželské věrnosti, ti přece nejspíš ignorují i to, co říká o kondomech.
S Dolistou však souhlasím: tohle rozumné rozlišení vám snad řekne každý zodpovědný kněz s rozsáhlou praxí zpovědníka. Zcela striktní odmítání jakékoliv „umělé antikoncepce“ (nehovořím o té abortivní, tam jsem proti) za všech okolností a lpění na dosti problematickém modelu „přirozeného plánování rodičovství“ bez přihlédnutí k okolnostem asi nemá budoucnost ani v konkrétní praxi a možná ani v teorii, tady nejspíš dojde k „tichému promlčení“ některých dokumentů, to se v církvi občas děje..
Jak se ukázalo z informování médií, společností rezonují daleko více sociální otázky než oblast duchovna. Myslíte, že by se tedy budoucí papež měl více zaměřit na sociální problémy dneška? Teolog Jakub Trojan pro Hospodářské noviny uvedl, že katolické církvi chybí hlubší analýza vztahu k eutanazii, homosexuálům, antikoncepci i některým druhům interupcí (např. po znásilnění).
Nemyslím si, že by ta hlubší analýza chyběla, přál bych příteli Trojanovi zažít diskuse mezi mnoha katolickými morálními teology na Západ od našich hranic. Je však pravda, že se například z otázky antikoncepce stal v určitou dobu takový „šibolet“ k rozlišování „pravověrných“ a „liberálů“, takže ti, kteří chtěli demonstrovat svou „papežskost“, pokud měli kritické otázky, tak je neříkali moc nahlas. Tohle se může změnit.
Nový papež bude stát před úkolem „jedno činit a druhé nezanedbávat“ – církev musí rozvíjet jak „solidaritu“ (tedy sociální důrazy), tak „spiritualitu“ – po ní je nemenší žízeň a tady je církev zcela nenahraditelná. Jedno nelze oddělit od druhého. Josef Zvěřina nás učil, že „katolický princip“ vždycky zní NEJEN, ALE I ..
Jan Pavel II. si často podal ruku i s kontroverzními lidmi – namátkou Pinochet, Castro nebo Arafát. Bezesporu tím vysílá do světa důležité signály o církvi i o člověku, s kterým se setkal. Jaký hlavní smysl v nich vidíte vy?
Je prostě třeba, aby lidé spolu mluvili a věděli, že když papež někoho přijme, nedává tím žádné požehnání či oficiální schválení jeho činnosti. Navíc papež dokázal pak často v přítomnosti diktátora říci to, co si nikdo k němu neodvolil – a vatikánská diplomacie dovedla velmi jemně odstínit typ přijetí (včetně toho, že Arafat šel zadním schodištěm).
Spekuluje se o několika možných nástupcích. Co by pro církev znamenalo, kdyby byl zvolen papežem představitel třetího světa? Hovoří se o nigerijském kardinálovi Arinze či několika jihoamerických kardinálech.
Nechme se překvapit.
Jižní Amerika je dnes bezesporu baštou katolické církve. Přesto i tam se objevují pro církev velké překážky. Katolické obyvatelstvo inklinuje spíše k levicovým ideologií, z čehož vznikla i směs marxismu a katolictví – tzv. teologie osvobození. Jak se na její hlavní myšlenky – společenská angažovanost, starost o nejchudší – díváte vy? Vidíte v ní nějaké nebezpečí pro katolickou církev?
Tahle podoba teologie osvobození do značné míry umřela na zkušenost roku 1989, dnes má jinou tvář – rozvíjí se hlavně v oblasti mezikulturního dialogu. Teologie osvobození ale nebylo jen naivní koketování s marxismem a iluze o socialismu, byla tam pozoruhodná hermeneutika – čtení Písma v sociálním kontextu, překonání příliš spiritualistického chápání spásy, kritika idolatrie moci apod. Ostatně i Jan Pavel II. se jednou – a nikoliv neprávem – nazval „teologem osvobození“ a jeho iniciativa při založení časopisu Nový Areopag byla ukázat, že vedle té marxismem zmámené teologie osvobození existuje i její alternativní verze – boj za lidská práva proti komunistické totalitě. I Zvěřina, Mádr a Trojan byli v jistém smyslu teology osvobození.
Evropa se nachází v krizi religiozity. Především z německy mluvících zemí se ozývá požadavek, aby se církev decentralizovala. Podle nich by tak nejvíce napomohla obnovení spirituality stále více se sekularizující společnosti. Jan Pavel II. řídil církev ryze centrálně. Myslíte, že decentralizace je cestou, kterou by se církev měla dát?
Myslím, že problémy „krize evropské religiozity“ i jejich řešení leží mnohem hlouběji – odkazuji na rozbory v mé poslední knížce a snad i v té, na níž teď začínám pracovat.
Ale nechat více rozvinout pestrost a pluralitu forem církve – s tím souvisí i ta „decentralizace“ – bude potřebné a užitečné, církev tak může oslovit větší škálu lidí.
Od února 1990 jste i rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde spolupracujete hlavně se studenty. Jaké projekty máte společně rozdělané?
Dokonce loni jsme byli ustanoveni jako první samostatná „akademická farnost“ v Čechách a zdá se, že patříme k nejživějším studentským centrům v Evropě (snad kromě Polska). Kromě bohoslužeb tam běží bohatý program diskusí, teologických kursů, meditačních cvičení, hudebních, literárních i divadelních představení, výstav, příprav na křest i manželství, pořady o rodině, jazykové kursy, sportovní akce a také sociální pomoc a různé druhy mezinárodní spolupráce a také ekumenická a mezináboženská setkání. Studenti se sdružili do „cechů“ podle studijních oborů a ty cechy navzájem spolupracují a diskutují. A hlavně je to místo, kam mohou přijít i „nezařazení“ a „sympatizující“ bez obav, že je hned někdo bude masírovat vtíravým evangelizováním. Respektujeme prostě různost názorů a to, jak chce člověk být blízko či daleko, si svobodně určí sám.
Uveřejněno v Literárních novinách č. 16, 18.4. 2005
