Kde jsi byl loni 11. září? Jak jsi tuto událost prožil?
Fyzicky jsem byl sice v Praze, ale pozorností už jinde: druhý den jsem odlétal na zbytek roku přednášet do Oxfordu a tak jsem kvůli cestovním přípravám nesledoval média a dozvěděl se to poměrně pozdě. Večer jsem měl moderovat živě přenášenou televizní diskusi o vztahu duchovních hodnot a politiky - tak jsem hned začal srovnávat informace a přemýšlet, jak co nejodpovědněji promluvit v takové chvíli k divákům, abych tlumil možnou paniku, ale nebanalizoval nebezpečí: ten den nebylo vyloučeno, že jsme na pokraji světové války. Druhý den jsem už diskutoval o situaci s britskými kolegy. Mé téma pro Oxford, vztah náboženství, kultury a politiky, se stalo náhle aktuálnějším, než jsem čekal. Tedy má první reakce: nenechat se unést emocemi, přijmout to jako výzvu k zamyšlení. Čtvrtý den jsem posílal článek pro MF Dnes a se zděšením sledoval na internetu reakce některých českých politiků a publicistů, kteří se s téměř fašizující rétorikou pustili do všech, kteří odmítli vidět tu situaci černobíle, prvoplánově a vyzývali k tomu, abychom pro samé harašení válečnickými frázemi nezapomněli vidět širší civilizační a kulturní souvislosti tohoto konfliktu.
Vybavil se ti tehdy pojem "střet civilizací"? Jak bys tento pojem viděl s odstupem jednoho roku?
Ano, už v tom prvním článku jsem naznačil, že události na Manhattanu mluví spíš pro Huntingtonovu varující vizi mentálních odlišností a možných střetů civilizačních okruhů, než pro Fukyamův prvotní optimismus dějinného happyendu formou univerzálního vítězství západního liberalismu. V pozadí konfliktu je jistě neschopnost partnerské komunikace mezi "uzavřenými" a "otevřenými" společnostmi, avšak nemůžeme si dovolit zjednodušeně ty prvé prohlásit za říši zla a nevidět hlubokou krizi těch druhých. Ostatně síly, které čerpají z těchto civilizačních napětí a jsou přímými nositeli konfliktů v podobě terorismu, tvoří především kulturně vykořenění lidé, kteří své vzdělání načerpali na Západě, ale cítí se Západem nepřijatí a zároveň se už nemohou vřadit do tradičních společností, z nichž vzešly. Také nesmíme úplně zapomenout na nepříjemný fakt, na který u nás poprvé upozornil Bělohradský, že např. afgánští mudžahedíni jsou také reliktem bipolárního světa před rokem 1989: většinu z nich vyzbrojil a vycvičil Západ pro partyzánskou válku se sovětskými okupanty a prosovětským režimem v Kábulu. Během roku jsem dál promýšlel tento aspekt věci: po pádu komunistického "druhého světa" stojí bývalý "první" i "třetí svět" před úkolem, najít nově svou vlastní identitu a nově definovat vzájemné vztahy. Radikální islamisté se snaží náboženským jazykem vzkřísit mentalitu revoluční nenávisti, která zplodila - ve jménu nenávisti rasové a třídní - revoluční hnutí národního socialismu v Německu a bolševického socialismu v Rusku a zplodila totalitní diktatury dvacátého století. Mentalita, ba často i kult násilí, jsou podobné, ale odlišnost je nejen v jazyku, ale i v celkovém mezinárodně politickém a kulturně-sociálním kontextu dnešního světa.
Má v sobě islám cosi, co ho činí náchylnějším k agresivitě a použití násilí, než je tomu i jiných náboženství?
To je komplikovaná otázkách, na kterou nechci odpovědět banálním truismem, že každou ušlechtilou ideu a víru lze zneužít. Monoteismus, který spojuje tři "abrahamovská náboženství", zplodil určitou mentalitu, určité chápání pravdy, světa a lidské osoby, a to dnes naráží na pluralitu, která je nejcharakterističtějším rysem dnešní západní mentality.V tomto souboji mentalit je křesťanství tak trochu v půli cesty mezi teocentrickým, teokratickým modelem a mezi antropocentrismem a pluralitou Západu. Stalo se tak díky nauce o Trojici, pak scholastickému spojení víry s aristotelským racionalismem a posléze v důsledku přijetí hermeneutiky - umění interpretovat posvátné texty v literárně-historických souvislostech - jako základní metody moderní teologie. To všechno brání křesťanské velké církve před propadnutím fundamentalismu; fundamentalismus je dnes v křesťanství spíš okrajovou mentalitou skupin bez rozhodujícího vlivu. Jakkoliv v islámském myšlení po všechna staletí můžeme vysledovat úctyhodné proudy jemné mystiky a inspirující filozofie, tak ta druhá, militantní a velmi nedialogická tvář islámu, kterou při vší vstřícnosti nemůžeme v této tradici přehlédnout, se za jistých podmínek stává pro určité kruhy atraktivní a tím politicky nebezpečnou. Mnoho lidí je stavem světa natolik znepokojeno, že fundamentalismus všeho druhu bude mít stále ohromnou, patrně rostoucí klientelu.
Má kritika Západu z úst islámských fundamentalistů nějaké racionální jádro?
Skoro všechno, co kritizují, jsou skutečné problémy: naše civilizace je v těžké krizi, její sociální a morální kapitál se zdá vyčerpaný, převažující životní styl ohrožuje osobní, rodinnou a společenskou integritu i základní struktury našeho životního prostředí, atd., atd. Jenomže to, co fundamentalisté označují za příčinu a v čem vidí řešení tohoto stavu, to jsou zjednodušené, nereálné, zavádějící věci. Stejně jako naivní důvěra neoliberálů v samospasitelnost tržního mechanismu, tak i snahy nastolit středověce pevný systém náboženských zákazů a příkazů a tak "zrušit moderní svět" - to jsou jen nebezpečné iluze. Považuji za čestnější přiznat, že řešení mnoha problémů prostě dosud nemáme a musíme je hledat, než se upnout k ideologickým schématům, které evidentně stav spíše zhoršují. Jako rozhodný zastánce "třetích cest" vím jen to, že musíme hledat spojení duchovní obnovy se vším pozitivním, co přinesla vědecká racionalita a že se to musí dít v respektu k svobodě svědomí a respektu k jinak smýšlejícím lidem, ve stálé snaze o porozumění přes hranice kultur.
Co naše společnost nejvíce přehlíží ze svých slabostí? Jak vnímají 11. září a celý střet muslimští intelektuálové, se kterými se setkáváš?
Ti to vidí většinou velice podobně jako já, ale upřímně řečeno, tento fakt mne zároveň trochu děsí. Uvědomuji si, že globalizace vytváří ještě jiné hranice, než jsou hranice mezi náboženstvími a národy: totiž hranice, které jdou napříč. Globalizace vytváří "třídu" vzdělaných, rozumných, tolerantních intelektuálů, kteří cestují, čtou navzájem svá díla a poslouchají s porozuměním přednášky těch druhých, vzájemně se poznávají a zakrátko si dobře rozumějí navzájem - mnohem víc než s lidmi zaťatých pěstí a zaťatých mozků ve vlastních tradicích. Ti také v některých případech začínají tvořit "internacionálu" - vzpomínám si, jak jsem byl šokován, když jsem slyšel, jak představitel bývalého tradicionalistického vedení pražské Katolické teologické fakulty si pochvaloval islámské fundamentalisty, kteří "na rozdíl od západních teologů něco pevně zastávají"; tenkrát jsem si uvědomil, že mně zas otevření islámští, židovští nebo buddhističtí duchovní a vzdělanci jsou bližší než on a jeho myšlení. Mezináboženský dialog je jistě v mnohém zajímavý a přínosný, ale uvědomuji si i tyto jeho současné limity. Je třeba přiznat, že k nevzdělaným, chudým, znejistěným lidem, na které dopadá druhá stránka globalizace, snáze pronikne hlas fundamentalistů, démonizujících ty druhé a hledající všechny kořeny zla mimo vlastní tábor, než hlas těch, kteří hlásají vstřícnost a porozumění a potřebu trpělivým vzděláváním a dialogem odstraňovat vlastní předsudky.
Jak vnímáš současný postup USA v tažení proti terorismu?
Na rozdíl od Clintonovy administrativy přijal Bush a jeho blízcí odlišné paradigma politického zápasu s terorismem: paradigma války. V tomto duchu se nese hlavně jeho rétorika, ale i logika rozhodování. Je jistě správné neposuzovat taktiku terorismu jen jako sérii izolovaných akcí, ovšem logika války má také svá strašná úskalí. Násilí v politice je ospravedlnitelné nanejvýš jen jako krajní a krátkodobý prostředek k odvrácení aktuálního ohrožení - při obraně napadeného území nebo při zastavení genocidy typu akcí Miloševičova režimu. Jako dodatečná odplata je už záležitostí problematičtější a spoléhat jen na silové řešení v případě postupu proti mezinárodním organizacím, rozptýleným do řady států, v nichž je podporuje nebo s nimi sympatizuje převážná část obyvatel, je neprozíravé. Je třeba také a především promýšlet a realizovat politickou, ekonomickou, kulturní a morální podporu těch sil, které mohou postupně a citlivě měnit jak duchovní a morální klima, tak sociální struktury v zemích bývalého "třetího světa". Demokracii nelze zavést zvnějšku a násilím, také překotné a necitlivé reformy - vzpomeňme na šáha Pahlavího - mohou být kontraproduktivní. Je jistě třeba energicky ochránit bezpečnost vlastních občanů, avšak při zásazích do zemí odlišné kultury je třeba především velké trpělivosti. Amerika si z mnoha důvodů nemůže dovolit otevřít kdekoliv druhý Vietnam. To, co je hlavní úkol Západu, je učinit vlastní hodnoty a vlastní systém znovu více věrohodným.
