Jak hodnotíte právě končící rok 2018? Co české zemi a její společnosti přinesl?
Připomněli jsme si sté výročí vzniku Československa jakožto zavazující dědictví. Děkuji Lidovým novinám za portréty velkých osobností dějin naší demokracie. Snad jsme si uvědomili, že hlavní zárukou nesamozřejmostí, z nichž se dosud můžeme těšit, jako je bezpečnost, prosperita, demokracie a právní řád, je dnes zakotvení naší země v EU a NATO, ale zároveň i to, že nesmíme spoléhat jen na to, že nás tyto struktury ochrání před nebezpečím z vlastních řad, před těmi, kteří chtějí obrátit kormidlo směrem k divokému Východu a diskreditovat naši věrohodnost v očích spojenců. Podobně jako v době nástupu nacismu, tak dnes, v době celosvětového nástupu populismu (také v Maďarsku a Polsku) stále ještě demagogové zprava i zleva nedokázali u nás úplně zničit demokratický systém, svobodu slova a právní stát, i když se o to snaží. Je znepokojující, že ti, kteří představují nejnebezpečnější hrozbu pro náš stát, sedí na samém jeho vrcholku a dostali se tam cestou demokratických voleb – jako kdysi nacisté v Německu, fašisté v Itálii a komunisté u nás. Rok 2018 ukázal chování dvou nejvyšších ústavních činitelů tak jasně, že ti, kteří je budou i nadále podporovat, nemají výmluvu, stejně jako neměli výmluvu komunisté po roce 1968. Rostoucí vůle nemalé části občanské společnosti smýt hanbu, kterou ti dva a jejich okolí naší zemi dělají, naznačuje, že ti, kteří spoléhají na občanskou lhostejnost, se nakonec přepočítají. Možná, že už v příštím roce může porážka populistů ve středovýchodní Evropě, k níž musí jednou dojít, začít a to - podobně jako kdysi porážka komunismu – od Polska.
Letos jste hodně cestoval, navštívil jste Kanadu či Brazílii. Oslavil jste také 70. narozeniny. Jaký to byl rok pro Vás? Co vám dané cesty do zahraničí ukázaly?
Byl to vyčerpávající rok: měl jsem přednášky na univerzitách a konferencích nejen v řadě evropských zemí, nýbrž i v USA, Kanadě a Jižní Americe, uváděl jsem vydání svých knih v mnoha zemích, dokončil jsem práci na jednom velkém mezinárodním výzkumném projektu a obhájil návrhy tří dalších. Viděl jsem, jak je celosvětově aktuální mé hlavní téma: radikální proměny náboženství v našem světě a vztah náboženství a politiky. Velká náboženství stojí na před volbou, zda se promění ve fundamentalistické politické ideologie v režii populistů, nebo se stanou – podle výzvy papeže Františka – „polní nemocnicí“, zda rozvinou svou pozitivní terapeutickou roli, svou spirituální a etickou stránku. Odhalení šokujícího počtu sexuálního zneužívání a zneužívání moci v katolické církvi, ale i některé trpké zkušenosti s církví i u nás byly pro mne – zvyklého už na ledacos – bolestným traumatem. Vidím, jak potřebná je iniciativa, kterou jsme loni zahájili s vídeňským profesorem Zulehnerem. Počínaje otevřeným dopisem, který podpořilo přes 75 000 signatářů v pěti kontinentech, jsme začali budovat mezikontinentální síť teologů a společenských vědců k podpoře reformních snah papeže Františka. Nyní chceme intelektuální potenciál této sítě využít v několika výzkumných projektech, jak prakticky aplikovat reformní impulsy pro život církví i společnosti v různých kulturách. Informovali jsme o tom papeže a dostalo se nám vřelé podpory od řady biskupů i kardinálů na různých místech planety.
V říjnu jste také oslavil 40. výročí od svého kněžského vysvěcení. Jak na tento okamžik vzpomínáte?
Byl jsem vysvěcen v nejužším kruhu za zavřenými dveřmi biskupské kaple v Erfurtu v NDR (na Západ jsem cestovat za normalizace nesměl) – jeden z účastníků mého svěcení, biskup Reinhard Koch, to vylíčil v stále dostupném dokumentu České televize „13. komnata Tomáše Halíka“. Když jsem se loučil se svým světitelem biskupem Aufderbeckem, řekl jsem, že nevím, zda se ještě uvidíme. Zahajoval jsem riskantní službu „v ilegalitě“, v „podzemní církvi“, věděl jsem, že dva z tajně vysvěcených kněží byli tehdy u nás za dodnes nevyjasněných okolností zavražděni, patrně sovětskou KGB. Naštěstí nikdo z našeho kruhu nezradil, a tak ani přes nepříjemné výslechy, které jsem zažil, neměla naše STB proti mně důkazy, jen podezření. Jsem vděčný zejména za dobu, kdy jsem patřil do trojice nejbližších spolupracovníků kardinála Tomáška, kteří mu pomohli v přerodu z velmi opatrného hierarchy v mezinárodně uznávaný symbol duchovního odporu vůči režimu, který sehrál svou roli i během „sametové revoluce“.
Proč jste si vybral působení v podzemní církvi, a nikoliv v té „nadzemní“, oficiální?
Tenkrát jsem neměl na výběr: v sedmdesátých letech přijímali do semináře prakticky jen čerstvé maturanty, nikoliv lidi s vysokoškolským titulem a navíc kádrovými skvrnami – já jsem pro svůj styk s Václavem Havlem, Patočkou, kulturním disidentem a pro svůj projev při doktorské promoci měl např. zákaz působit na vysoké škole. Také jsem nechtěl být loutkou v rukou komunistických „tajemníků pro věci církevní“, kteří aktivní kněze překládali do pohraničních vesnic nebo jim sebrali „souhlas k duchovenské činnosti“. Já jsem vždy jasně cítil specifické povolání k univerzitní pastoraci – v prostředí intelektuálů jsem se narodil, vyrostl a prožil celý život, jinde bych asi těžko obstál. To se mi splnilo po roce 1989 – a až dodnes pracuji tak, jak jsem se na to připravoval od začátku 70. let – spojuji kněžskou službu s civilním povoláním, pedagogickou a vědeckou prací univerzitního profesora na necírkevní fakultě.
Jste zpět rád, že jste se nakonec v roce 1968 rozhodl nezůstat za hranicemi a vrátit se? Jak vnímáte tento krok v kontextu dnešní situace a nálady ve společnosti?
Jsem rád, i když se mi po Západě, který je mou „biosférou“, často stýskalo. Tak jsem se aspoň snažil, aby naše byla země skutečně součástí Západu, nejen politicky, ale hlavně kulturně. Že Východ není alternativa, to už poznali Havlíček, pak Masaryk a Rádl. Nesnáším zápecnický nacionalismus a zatuchlý provincionalismus. Do sebe uzavřené jednobarevné společnosti degenerují. Asi také proto jsem blízký mladé studentské generaci, která už cítí evropsky a kosmopolitně.
Rok 68 dnes vnímám docela jinak, než jsem ho chápal tenkrát. Tenkrát jsme byli zcela vtaženi do Pražského jara, dnes vidím ty události v kontextu globální „kulturní revoluce“ šedesátých let, kdy se hluboce změnilo dosavadní kulturní paradigma, včetně náboženského paradigmatu. Tehdy se vlivem 2. vatikánského koncilu pozdně novověký „katolicismus“ (tato „kontrakultura“ proti moderní kultuře a protestantismu) začal měnit ve skutečnou „katolicitu“ – univerzální ekumenickou otevřenost křesťanství pro globální a zároveň radikálně pluralistickou civilizaci. Ta se už tenkrát rodila a dnes je na svém vrcholu. V tomto dočasně zbržděném procesu dnes pokračuje papež František.
Dnes se však zároveň projevuje odpor určitých vrstev proti globalizaci a toho odporu využívají – s využitím hlavně internetových sítí - demagogičtí autoritářští vůdci k oživování nacionalismu, rasismu, xenofobie, různých forem neofašismu a náboženského i politického fundamentalismu. Je ale třeba zároveň vidět, že určité podoby sekularistického krajního liberalismu ty konzervativní síly zbytečně provokují a tím udržují při životě: ty dva neblahé extrémy se potřebují navzájem. Dnes řada biskupů ve světě doporučuje svým kněžím a věřícím mé knihy formu spirituality, která pomáhá zůstat ve zdravém středu a nepodlehnout ani jednomu z těchto extrémů.
V poslední době o sobě dali vědět kritici papeže Františka, mimo jiné i ti tuzemští. Jak svět nahlíží na útoky na papeže Františka? Je církev rozdělená natolik, že by jí hrozilo schizma?
Církev je rozdělená podobně jako před reformací a k jistému schismatu pravděpodobně dojde. Od církve se už před časem odloučila sekta kolem odpůrce koncilu schismatického arcibiskupa Lefebvra, exkomunikovaného svatým Janem Pavlem (u nás tento směr reprezentují lidé kolem Michala Semína). Je komické pozorovat, jak lidé, kteří se vždy zaklínali především naprostou poslušností vůči papeži, okamžitě obrátili, pokud papež neříkal to, co jim vyhovovalo. Papež František je právem nejvěrohodnější morální autoritou dnešního světa – je zvláště nápadné, jak svou skromností, lidskou vlídností a autenticitou je naprostým protikladem politických klaunů typu Trumpa – a to i daleko za hranicemi katolické církve. Ultrakonzervativní katolíci, kteří tohoto papeže nenávidí, jsou malou menšinou, ale velmi hlasitou hlavně na sociálních sítích. Patří tam také lidé, kteří nejsou věřící, ale rádi by vnějškový „katolicismus bez křesťanství“ využili k politickým účelům (to jsou některé kruhy americké krajní pravice a u nás lidé jako Václav Klaus). Pohání je panika z toho, že svět, který chtěli řídit, končí. Ti mají své spojence v těch církevních kruzích, pro které blízkost moci je mnohem důležitější než evangelium. K takovým patřil i arcibiskup Vigano, který se mstí papeži za frustraci své touhy po kardinálském biretu rozšiřováním pomluv. Těch se chytají proticírkevně zaměřená média v dojemném dvojhlasu s katolickými tradicionalisty. Velcí papežové naší doby, Jan Pavel II. A Benedikt XVI., které jsem oba dobře z osobních rozhovorů znal, důstojně zakončili jednu dlouhou etapu dějin církve, jejímž hlavním tématem bylo vyrovnání se s modernitou. Moderna však skončila a papež František otevírá novou kapitolu, novou podobu církve pro postmoderní a postsekulární věk. V něm se bude církev potýkat s mnoha novými problémy. Já naprosto nejsem vyznavačem naivní víry v pokrok, avšak nelze si nalhávat, že minulost lze resuscitovat. Mé texty z posledních let se věnují „kairologii“ – umění chápat (podle Ježíšovy výzvy) „znamení doby“, porozumět Božím výzvám v dějících se dějinách, v krizích a proměnách kultur a společností.
Máte recept, jak by šlo vzniklé příkopy a rýhy zahladit? Vyvíjíte v této věci již nějakou iniciativu? Jaké zkušenosti podzemní církve mohou být aktuální v rámci současných sporů o směřování církve?
Církev není organizace, nýbrž organismus, který žije komplementaritou vzájemně odlišných a ve své odlišnosti nezastupitelných funkcí: „oko nemůže říct uchu: nepotřebuji tě, ruka noze: nepotřebuji tě,“ učil apoštol Pavel. Bohužel i někteří lidé, kteří byli skvělí v čase podzemní církve a zápasu s komunismem, se paradoxně od komunistické totality lecčíms nakazili: chtějí místo jednoty v různosti konformitu, uniformní vojenskou jednotu kasárenského dvora. A především nedokážou už žít bez nepřítele – když padl komunismus, vymýšlejí si nepřítele ve vlastních řadách. Samozřejmě hraje svou roli i věk, málokterým bojovníkům z doby před třiceti a více lety byla dána velká milost stále pracovat s mladými, se studenty a tedy mentálně nezestárnout. Loni jsem v USA diskutoval s autorem populární konzervativní knihy „Benediktova volba“, který s odvoláním na české disidenty, zejména Václava Bendu, volal po budování církve jako „paralelní společnosti“, nenakažené moderním světem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že co bylo nutností v době totality a pronásledování, by bylo sebevraždou církve, kdyby uprostřed pluralitní společnosti chtěla budovat ghetto, „ryzích“ a „spravedlivých“. To by byl pravý opak smyslu katolicity, univerzální otevřenosti, kterou se církev liší od sekty a Ježíšovi učedníci od farizejů.
Kopíruje podle Vás názorové rozdělení v církvi rozdělení ve společnosti?
Rozdělení v církvi má především psychologický základ. Už dávno harvardský psycholog Gordon Allport na základě rozsáhlých empirických výzkumů ukázal, že často v rámci jedné církve žijí dva zcela odlišné typy religiozity. Jednak „extrinsivní“ (vnějšková), pro niž je víra instrumentem k něčemu jinému, např. udržení tradic, společenského pořádku apod. Tito lidé víru „mají“, vlastní ji. Pak je tu druhý typ: intrinsivní (vnitřní) víra lidí, pro něž má víra smysl sama v sobě – ti ve víře žijí. Ti první mají sklon k autoritářství, dogmatičnosti, ztrnulosti myšlení, úzkostlivosti, netoleranci a agresivitě. Ti druzí jsou naopak tvořivější, tolerantnější, flexibilnější než průměr společnosti. O generaci později psycholog Batson doplnil třetí typ, který je mi nejbližší a který považuji za nejperspektivnější. Víra jako „quest“ – výprava, cesta, neustálé hledání, touha po nekončící cestě na hloubku.
Naše společnost není ateistická, jak se stereotypně opakuje. To, co odumírá, je tradiční typ náboženství a církve, vázaný na mizející biosféru, tradiční venkov. Snaha udržovat tento typ lidové zbožnosti pořádáním pseudobarokních „svatojánských slavností“ a božítělových průvodů či „eucharistických kongresů“ je sebeklam. Tyto nápodoby minulosti dnes fungují jako konzumní folklór, který s vírou má málo společného. Naše společnost se hlavně skládá z agnostiků, z „apateistů“, kteří proti náboženství na rozdíl od ateistů ni nemají, ale nezajímá je – avšak nemalá skupina, hlavně mezi mladšími a vzdělanějšími, jsou nezakotvení „duchovní hledači“. Těm to, co církev u nás dnes nejčastěji nabízí, zpravidla nic neříká.
Ale pokud mají štěstí a narazí na hlubší a věrohodnější typ víry – bez laciné podbízivosti a manipulace mnohých „evangelizátorů“ –, na trpělivé doprovázení, na onu „víru jako cestu“, pak se jí nechají oslovit. Takové křesťanství se nerealizuje se jen v kostele, ale dovede se angažovat v občanské společnosti, v ekologických snahách, při sociální pomoci uprchlíkům a bezdomovcům apod. Vím, o čem mluvím: akademická farnost, kterou rozvíjíme už přes čtvrt století, je laboratoří tohoto typu víry a opravdu si nemůže stěžovat na prázdné lavice a nezájem. A zejména mladí kněží, kteří odtud vycházejí, se snaží tento typ víry šířit dál. Mladí lidé touží po víře, která je intelektuálně poctivá, duchovně hluboká a společensky odpovědná.
Sílí polarizace české společnosti. Analytik agentury Kantar TNS, která pro Českou televizi zpracovává průzkumy veřejného mínění, v nedávném rozhovoru pro LN uvedl: „Vypadá to, že za poslední měsíc až dva dochází ke koncentraci voličské přízně u tří největších stran. Není to jen u voličů ANO, je to i na druhé straně barikády – u Pirátů a ODS. Vypadá to, jako by se společnost dál štěpila, ale trochu se i nevědomky chystala na velký politický střet, na klíčový ideologický střet.“ Máte podobné pocity? Nakolik podle Vás českou společnost rozdělilo znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem a vznik Babišovy vlády?
Doufám, že dnes alespoň části voličů Zemana a Babiše se otevřely oči a trhají si vlasy alespoň tak, jako si trhají vlasy dnes Britové, kteří pochopili, že uvěřit zfalšovaným údajům zastánců brexitu - a z Velké Británie dělat malou - byla kolosální hloupost. Politická scéna se u nás určitě štěpí, spíše demograficky, to ideové a sociální je doprovodný jev. Nemyslím, že hlavní střet bude mezi ideologickými bloky; skutečnou dynamiku a změnu přinese spíš spojení „tekutého hněvu“, který je v našem světě všude podprahově přítomen, s nějakým novým politickým subjektem, spíše sociálním hnutím, než s klasickou stranou. Ty staré strany jsou ideově a personálně vyčerpané a pro nové chybí téměř všechny předpoklady. ANO je pobočka soukromé firmy podnikatele, u kterého začíná působit neodvratný sebezáhubný mechanismus. Ten zničí každého člověka, o kterém neplatí, že „na svém přestati umí“, prostě mu přestanou fungovat brzdy.
U Zemana je pozoruhodná naprostá absence svědomí, sebekontroly a odpovědnosti. To, že hlava státu, jejíž hlavní úlohou je společnost spojovat, trvale dělá s perverzně škodolibou radostí pravý opak a společnost ustavičně rozeštvává, se samozřejmě muselo na společnosti podepsat. Zatím mu vycházelo to, na co spoléhá jeho vzor Trump: za každou cenu upoutávat na sebe pozornost, když to nejde jinak, stupňujícími se nehoráznostmi a ostudami, nejlépe mezinárodními. Až se jich média nasytí a zaměří se na opravdu důležité problémy ve společnosti a přestanou si ho všímat, balónek splaskne.
Vnímáte, že se jednotlivé společenské břehy neposlouchají, respektive si nenaslouchají? Proč k tomu došlo? Kde jsou kořeny této „komunikační krize“? Nakolik situaci zhoršují sociální sítě, které vedou k silné anonymitě?
Tak, jako k 11. září by nedošlo, kdyby neexistovala letadla a trhaviny, ke komunikační krizi by nedošlo, kdyby se sociální sítě nestaly asociálními, kdyby nenabízely bubliny vzájemně izolovaných světů. Ale to jsou prostředky, hrnce a ingredience, kuchař je jinde. Kořenem je selfismus, osobní i skupinový narcismus a bezohledný individualismus společnosti, orientované na úspěch, uznání a výkon, dravou konkurenci místo kooperace. V takém společenském klimatu odumírá jeden podstatný rys lidskosti a lidské vzájemnosti: vzájemná úcta, empatie, solidarita.
Co byste lidem v adventní době a do nového roku popřál?
Věnovat se jedné exotické činnosti: zamyslet se.
(Rozhovor vedl O. Koutník; psáno pro LN, publikováno zkráceně 22. 12. 2018,
recyklováno pod titulkem "Mladí lidé touží po intelektuálně poctivé víře" 5.1.2019)
