Po nedávné kritice pražského pochodu Prague Pride ze strany kardinála Duky i jeho veřejné podpoře vystoupení krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewského, který v kázání prohlásil, že "po naší zemi už nekráčí rudý mor, ale objevil se nový, neomarxistický, který si přeje ovládnout naše duše, srdce a mysl - ne rudý, ale duhový", jste měl potřebu se veřejně ozvat. Proč?
U těchto prelátů mi mnohem víc než sám předmět sporu hrozně vadí povrchní, emocionální a verbálně agresivní rétorika a nekorektní argumentace. Znemožňuje solidní zamyšlení a věcný dialog, zbytečně přilévá olej do ohně "kulturních válek".
Srovnávat nesrovnatelné, snahy o společenské uznání lidí s odlišnou sexuální orientací s komunistickým terorem a nazývat ho "morem" je hloupý projev neschopnosti duchovního rozlišování.
Pokud takto mluví oficiální představitelé církve, kteří by především měli mít dar rozlišování, protiví se Ježíšovu evangeliu, vyhánějí lidi z církve a odpuzují od ní zvláště mladé a přemýšlivé. Dále tím snižují už tak silně pošramocenou autoritu církve.
Na té reakci vám vadí spíš forma než obsah?
Forma souvisí s obsahem. Náš svět je "krajina výkřiků". Aktivity LGBT jsou výkřikem: Přijměte nás v naší jinakosti! Reakce prelátů jsou výkřikem hrůzy: Náš svět končí a tomu přicházejícímu nerozumíme! Je to projev strachu, zloby a zoufalství, které už Kierkegaard nazval "nemocí k smrti".
Kdyby si církevní funkcionáři dokázali místo okamžité pobouřené reakce na sociálních sítích tiše sednout aspoň na hodinu v noci či brzo ráno do kaple, zklidnit a vnitřně zpracovat emocionální pěnu a vše do hloubky promeditovat (jako to dělá např. papež František), mluvili by pak jako duchovní lidé a pastýři, a ne jako rozzlobení zahořklí staříci. Všimněte si, jak nekriticky přejímají "klausovské" politické nálepky (homosexualismus, neomarxismus) a jak tam chybí skutečná duchovní diagnóza, podstata věci jim zcela uniká.
To jsou poněkud silná slova…
Nemluvím do větru. Jsem knězem víc než čtyřicet let, svou kněžskou službou kazatele a zpovědníka i přednáškami a knihami jsem pomohl najít cestu k víře mnoha lidem. Pomáhal jsem dvěma generacím v konverzi od povrchního ateismu i od povrchní, mechanicky zděděné religiozity k hlubší, promyšlené a promeditované víře, schopné obstát v této náročné době velkých změn. Tito lidé se mne dnes ptají: To, co slyšíme od Piťhy, Duky a polských konzervativních biskupů, je opravdu oficiální a jediný hlas církve?
Chcete tedy liberálnějším katolíkům nabídnout alternativu?
Moje svědomí mne zavazuje k tomu, abych veřejně ukázal, že církev může mluvit také jiným hlasem. Navíc mám zkušenost, že když v rámci "laboratoří dialogu" na České křesťanské akademii pravidelně pořádáme klidné odborné debaty teologů a křesťanských intelektuálů se zástupci různých skupin společnosti - nedávno s odborníky na genderovou problematiku -, můžeme rozpustit vzájemné předsudky a vzájemně se obohatit, i když se třeba v lecčems neshodneme. Nabízeli jsme po léta účast všem biskupům, kromě kardinála Vlka, který tam pravidelně až do své smrti chodíval, jezdí jen jeden.
Proč podle vás budí problematika sexuálních menšin v katolické církvi pořád takové emoce?
Postoj církve k sexualitě byl po celé dějiny ohrožován gnostickou herezí, odmítáním tělesnosti, strachem ze sexuality. Ten byl a je umocňován těmi celibátníky, kteří měli problém s dodržováním svého závazku.
Když "druhé osvícenství" šedesátých let 20. století přineslo sexuální revoluci, určité církevní autority se zděsily a místo klidného hlubšího studia těchto jevů učinily rigorózní postoje v této oblasti hlavním kritériem ortodoxie. Správný katolík, případně vhodný kandidát na biskupa, byl ten, kdo hlasitě odsuzoval kondomy, stejnopohlavní vztahy a požadoval kriminalizaci potratů.
Teprve papež František měl odvahu nazvat tuto přepjatost v morálních důrazech správným jménem: neurotická obsese. Připomněl, že jádrem křesťanství je něco jiného.
Sekulární společnost na to moralizování přirozeně reagovala: podívejte se do vlastních řad! Ukázalo se netušené množství případů sexuálního zneužívání dětí a mladistvých ze strany duchovních. Někteří biskupové se to snaží bagatelizovat, papež František ale vyzývá k naprosté upřímnosti a hledání hlubších příčin těchto jevů.
Co se týká vztahu k homosexuálům, nelze zastírat, že jistá část katolických duchovních celibátem kryla svou homosexuální orientaci a psychosexuální nezralost. Zejména u agresivních homofobů jde často o vědomou či nevědomou kompenzaci vlastní nepřiznané a nezvládané homosexuality.
Co by s tím měla podle vás katolická církev dělat?
V teologickém studiu i v pastorační praxi bude třeba revidovat některé postoje k sexualitě řadou poznatků z oblasti neurofyziologie, psychologie a kulturní antropologie. S přijetím heliocentrické kosmologie a vývojové biologie už současná teologie nemá problém, poradí si snad i v oblasti antropologie, ani tady nemůžeme zůstat v ahistorických představách středověku.
Otevře-li letos papež na synodě v Amazonii cestu ke kněžskému svěcení ženatých mužů, nevyřeší to samo o sobě nedostatek kněží, ale může to přispět k zdravějšímu psychologickému klimatu v prostředí kléru.
Oficiální postoj katolické církve k homosexualitě je nadále dvojznačný. Její katechismus označuje homosexuální chování za "nemorální", k tomu ale dodává, že homosexuální osoby "mají být přijímány s úctou, soucitem a jemnocitem" a "je třeba se vyhýbat náznakům nespravedlivé diskriminace". V tom se při pohledu zvenčí těžko hledá kompromis.
Na novějších církevních dokumentech - včetně dokumentů posledního koncilu i prohlášení papeže Františka na závěr celocírkevních biskupských synod - je skutečně patrné, že vznikly jako kompromis po debatách různých názorových směrů a nesou v sobě určitou dvojznačnost, připouštějící rozdílné interpretace.
Ty, kteří chápou jednotu církve jako uniformitu a očekávají jednoznačné direktivy shora, to pochopitelně irituje. Ti, kteří se se svatým Pavlem hlásí k organickému pojetí jednoty církve - církev má být jako tělo, v němž se jednotlivé orgány doplňují právě ve své nenahraditelné odlišnosti -, ti prostor k různosti interpretací spíše vítají.
Například při nedávné synodě o rodině se ukázalo, jak ahistorický pojem "tradiční rodiny" stojí na vodě: zcela jinak vypadá struktura a chápání rodiny v africké kmenové společnosti a třeba v postmoderní Francii. Podobně se v jednotlivých kulturních tradicích liší vztah k homosexualitě a homosexuálům. Velký rozdíl je mezi těmi, kteří respektují poznatky neurověd o biologických příčinách sexuální orientace, a těmi, kteří je ignorují.
Nenastal podle vás čas učení katolické církve o homosexualitě přehodnotit?
Nemyslím, že by se kdy změnil názor církve na to, že pojem manželství - zejména manželství jako svátosti - má být vyhrazen pouze pro soužití muže a ženy. Co se však již mění a bude měnit - ovšem s různou rychlostí v různých kulturách i skupinách - je pastorační přístup k lidem, kteří se ve stejnopohlavních svazcích upřímně snaží o věrnost a vzájemnou podporu.
Chápu ale, že i reformně smýšlející biskupové a teologové nechtějí tento vývoj příliš urychlovat s ohledem na konzervativní většinu a raději se řídí starým římským pravidlem pensiamo in secoli (mysleme ve staletích).
Vy sám se účastníte pražského pochodu Prague Pride?
Pochodovat v tom průvodu by mne ani ve snu nenapadlo. To, co jsem viděl na videozáznamech a kdysi náhodně osobně v Německu, zcela odporuje mému hodně konzervativnímu estetickému vkusu. Chápu jednoho britského gentlemana, který prohlásil, že jediný den v roce, kdy se stydí za to, že je gay, je právě při tomto karnevalu.
Ale ještě cizejší je mi odsuzovat a démonizovat něco jen proto, že se mi to nelíbí. Spíše se tomu snažím rozumět a uplatnit při tom všechno, co znám ze sociální psychologie a kulturní historie.
K čemu jste dospěl?
Komunity LGBT usilují různými způsoby o uznání ze strany většinové společnosti. Když na to uznání rezignují, pak společnost provokují, někdy hodně nevkusně. U nás je situace specifická, společnost je hodně liberální, takže část komunity LGBT, která chce vyvolat odpor spíš pro zábavu, se snaží cíleně vydráždit a tím zesměšnit ve společnosti ještě méně oblíbenou menšinu, náboženské konzervativce.
Nechat se vyprovokovat k agresivní reakci (a v Polsku slovní agrese biskupů doprovázely i brutální fyzické útoky bigotních bojůvek) znamená nechat se vtáhnout do spirály hněvu a nenávisti. Ježíš naopak učil, jak takovou spirálu zastavit včetně nastavení vlastní tváře. Zkušenější církevní představitelé ve světě na adolescentní provokace reagují spíš asertivní technikou "otevřených dveří" nebo pokusem o rozhovor.
To, čeho by si kritici měli všimnout, je to, jak se veřejné projevy komunit LGBT posouvají od původního protestu do oblasti komerční karnevalové zábavy. To se stalo kdysi i s protesty mládeže a hnutím hippies. Z původního protestu proti konzumu a konformitě se stalo módní komerční zboží. Průmysl zábavy postupně polyká i antiglobalizační a environmentální protesty, politiku.
Populisté jako Trump, Zeman či Boris Johnson jsou bytostně klauny. Průmysl zábavy ale pohlcuje i náboženství, počínaje americkými megakostely a konče různými náboženskými festivaly na stadionech i u nás. Lidé, kterým chybí radost, používají zábavu jako náhradní drogu. Skutečná radost je ale duchovní kvalita, k té se spíš promeditujete v poustevně než protleskáte na stadionu.
Konzervativní část katolíků tvrdí, že zatímco současná evropská společnost silně brání sexuální menšiny, přehlíží problémy tzv. klasické rodiny a vztahů mezi mužem a ženou, případně jejich dětmi.
O "klasickou" rodinu je třeba samozřejmě prioritně pečovat v církvi i ve společnosti, skutečně je "základem" církve i státu. V naší farnosti věnujeme mnoho času a sil důkladné přípravě snoubenců na manželství cyklem přednášek odborníků z různých oborů i individuálními rozpravami, sloužíme tím mnoha dalším farnostem. Celý náš tým se věnuje pastoračnímu poradenství, já sám i několik mých spolupracovníků využíváme při tom i naši psychologickou kvalifikaci a klinickou zkušenost.
Samozřejmě, že se o těchto věcech tolik nemluví, LGBT je módnější a mediálně atraktivnější téma. Mám velikou úctu k těm, kdo zvláště v dnešním společenském klimatu usilují nikoliv plamennými slovy, nýbrž osobním nasazením a příkladem udržovat stabilitu, vzájemnou úctu, lásku a věrnost v rodinném životě.
V otázce Prague Pride a homosexuálů se znovu dostáváte do střetu s českým primasem, kardinálem Dominikem Dukou. Loni vám oficiální důtkou vytkl, že "ve svých mediálních vystoupeních napadáte stanoviska vydaná k různým aspektům veřejného života jeho biskupem". Je to dlouhodobý problém?
S Dominikem Dukou se známe víc než padesát let, spolupracovali jsme v podzemní církvi za komunismu. Když měl nastoupit po kardinálu Vlkovi, těšil jsem se na naši spolupráci. Když však přijel do Prahy v kočáře, na návrh nějakého majitele hřebčince, napsal jsem mu, že jeho předchůdce sv. Vojtěch šel na pražský stolec na znamení pokory bos. Pak jsem si stále více uvědomoval, že ho pohlcují jeho dva koníčky - politika a historie. A oba ho obracejí do minulosti.
Měl velkou smůlu, že období jeho pontifikátu vyplňovaly hlavně spory o restituci majetku. Vsadil na loajalitu k mocným, zejména k dvěma posledním prezidentům, přestal naslouchat kritickým hlasům.
Když loni plně podpořil paranoidní vize probošta Piťhy, že liberálové začnou ty druhé posílat do vyhlazovacích koncentračních táborů a odebírat i prodávat jim děti, uvědomil jsem si, že i když ho budu nadále věrně a s veškerou úctou respektovat jako církevního představeného, jeho osobní společensko-politické názory už nemohu brát vážně.
Nebojíte se případných disciplinárních církevních trestů z jeho strany? Již jednou jste dostal oficiální důtku…
Už když jsem před lety vstoupil do riskantního ilegálního působení v rámci podzemní církve, musel jsem sloveso bát se vyškrtnout ze svého slovníku. Dominik Duka je inteligentní člověk a jistě ví, že represe nekonformních teologů jim dnes mohou akorát zvýšit popularitu ve společnosti, zajistit přístup do médií, zvyšovat prodej jejich knih a čtenost jejich článků.
Jediné, čeho se opravdu bojím, je, že bych přeslechl Boží hlas ve svém svědomí. Tím, a nikoliv osobními názory hierarchů, se máme řídit ve společensko-politické oblasti. A já se zde navíc mohu opřít o svou odbornou kompetenci ve společenských vědách.
Přesto spor s nadřízeným není pro mne nic příjemného. Je to však kříž, který na sebe musím vzít, mám-li podle svého svědomí plnit svou povinnost pastýře: opravdu mnoho lidí mi pak poděkovalo, že jsem jim svým veřejným stanoviskem pomohl překonat pokušení opustit církev.
Někteří vám vyčítají, že vnitřní spory v církvi medializujete.
Pokud jde např. o to "napomenutí", tam jsem jen odpovídal na dotazy již informovaných novinářů. Informace, zvláště do bulvárních médií, dlouhodobě vynášel jeden z blízkých spolupracovníků arcibiskupa. Zřejmě se bál, aby neuveřejnila hodně temná fakta o něm samotném. Dnes však už stojí před soudem Božím.
Má podle vás odpor kardinála Duky i dalších církevních představitelů a konzervativních laiků ve střední Evropě k sexuálním menšinám ještě nějaký jiný rozměr kromě těch obecných, o kterých jsme již mluvili?
Jistě. V celé církvi probíhá tvrdý odpor proti reformním myšlenkám papeže Františka, vycházející zejména z kruhů americké pravice, které vadí jeho kritika bezuzdného ekonomického liberalismu a poškozování životního prostředí. Hlavním architektem koalice proti Františkovi je bývalý Trumpův poradce Steve Bannon, který se nedávno pokusil v Itálii založit mezinárodní školicí centrum populistických politiků k rozbití Evropské unie.
Tyto kruhy počítají s tím, že episkopát visegrádských zemí, který má oproti západním biskupům ve své většině deficit moderního vzdělání a nyní je vyděšený rychlým procesem odcírkevnění těchto zemí, bude snadnou kořistí jejich politických záměrů.
Koalice konzervativních biskupů visegrádských zemí by tak byla kompatibilní s postoji vlád těchto zemí, permanentních potížistů v procesu evropské integrace. Spolknou-li tuto nabídku, tvrdě na to doplatí. V Polsku postoje církevních představitelů už teď uvádějí do chodu proces rychlé sekularizace donedávna "katolického" Polska. Něco podobného už nedávno proběhlo v Irsku.
Je situace v Česku skutečně tak dramatická, jak tvrdí titulek vašeho nedávného komentáře v Deníku N, že "Duka vede katolíky do náruče populistů a rozpor v církvi už nejde zakrývat"?
Ten nadpis pochází od redakce, ne ode mne. To je bohužel dnes zcela obecný jev, že média titulky připepří a názor veřejnosti na autora pak utvářejí ti, kteří většinou čtou právě jen nadpisy. Je ale bohužel pravda, že rozpor v církvi ve světě i u nás skutečně existuje a prohlubuje se. A je také pravda, že pan kardinál schvalováním nehajitelných výroků Piťhy i Jędraszewského získává potlesk populistů a ztrácí autoritu u rozumně uvažujících lidí a zejména u mladé generace.
Kardinál Duka se ve svém vyjádření několikrát odvolává na papeže Františka. Vy ho citujete též, v opačném kontextu. Jak se v tom má běžný člověk vyznat?
To je také věc, která mi velmi vadí. Kardinál Duka přece musí vědět, že s papežem Františkem není "stejné krevní skupiny", že má názorově, zejména politicky, mnohem blíž k papežovým oponentům v církvi a k lidem, kteří tohoto papeže nepokrytě nenávidí, jako je například Václav Klaus. Chápu, že se ve svém postavení nemůže otevřeně od papeže distancovat, ale alespoň by neměl předstírat názorovou blízkost řadou citátů vytržených z kontextu.
Český primas nicméně upozorňuje na výrok papeže z listopadu 2014, ve kterém hlava katolické církve v kontextu homosexuálů uvádí: "Tato revoluce zvyků a mravů často mávala vlajkou svobody - svobody v uvozovkách -, ale ve skutečnosti vedla k duchovnímu a materiálnímu zpustošení bezpočtu lidských bytostí, zejména těch nejzranitelnějších."
Těm, kdo se nevyznají v učení a postojích papeže Františka, nabízím tento klíč: papež je konzervativní v zásadách, "nemění dogmata", avšak je vstřícný a milosrdný v pastorační praxi. Toto je ostatně i můj postoj, i když mne, starého konzervativce, někteří omylem mají za "progresistu".
Například můj postoj k homosexuálům se velmi změnil od té doby, kdy mnohé jejich životní příběhy poslouchám ve zpovědnici. Zvlášť když jsem poznal také příběhy homosexuálních křesťanů, vyhnaných zbožnými rodiči z domova, i těch, kdo z těch důvodů spáchali sebevraždu. Nechci unáhlenými výroky nést spoluvinu na těchto tragédiích.
Myslím, že kdyby kardinál Duka trávil víc času ve zpovědnici než na narozeninových večírcích politiků i hradních úředníků, možná by tyto věci viděl jinak a asi bychom si zase víc rozuměli.
Mluvíte o tom, že "rozpor v katolické církvi ve světě i u nás skutečně existuje a prohlubuje se". Co s tím?
To, že se různé skupiny křesťanů, nejenom mezi církvemi, nýbrž hlavně uvnitř nich, v některých názorech neshodnou, je zcela evidentní. To mě osobně ani nepřekvapuje, ani neděsí, vidím za tím hlavně přirozené psychologické rozdíly mezi lidmi. Jsou lidé, kteří touží hlavně po stabilitě, jiní preferují dynamiku a vývoj. Kdo studuje dějiny církve, vidí, že tomu tak do jisté míry bylo vždy, jen vítězové sporů často pak přepisovali dějepisy.
Nicméně ještě Nový zákon realisticky líčí, jak se svatý Pavel rezolutně postavil proti "prvnímu papeži" Petrovi a ostatním apoštolským autoritám. Ti však nakonec s nepatrnými kompromisy Pavlovu reformu uznali a dopřáli jí veliký prostor. Původní judeokřesťanství prvních apoštolů poměrně brzy zaniklo; křesťanství, jak ho známe, je plodem odvážné Pavlovy mise k pohanům.
Dnes jsou rozdíly viditelnější, protože církev je nejen zbavená světské moci, ale její představení už nemohou rozdílné názory ani uvnitř církve samé potlačovat či cenzurovat.
Takže výrazné názorové rozdělení v katolické církvi je skutečnost.
Ano, církev je dnes podobně rozdělena jako okolní společnost a nemá smysl to zakrývat. Avšak to, kde by církev měla jít příkladem, je způsob zacházení s touto rozdílností. Neměli bychom lidem odlišných názorů připisovat nečestné úmysly, povýšeně je napomínat, snažit se je umlčet a osobně jim škodit.
To démonizování odlišných sice dnes patří k názorovým sporům ve společnosti, ale také před tím Ježíš naléhavě varoval: U vás ať tomu tak není! Spíše je třeba si vzájemně naslouchat a ustavičně se ptát, zda ten druhý alespoň v něčem nemá také kus pravdy. Obávám se, že v tom se my křesťané - včetně mě - máme ještě mnoho co učit.
Publikoval server Aktualne.cz 4.9.2019
