1. Budeme hovořit o církvi a svobodě. Jaké ty sám máš osobní zkušenosti se svobodou církve a se svobodou v církvi?
Komunisté u nás nedopřáli církvi ani doušek svobody, církev narážela na jejich bytostný strach ze svobody a na agresivní hloupost jejich ideologie a mocenského aparátu. Jedním z bolestných překvapení po pádu komunismu pro mne bylo zjištění, že i v církvi někdy svoboda naráží na zeď hlouposti a strachu.
2. Co je to svoboda ?
Teologicky viděno, je to patrně vůbec největší Boží dar, daný člověku, aby se podobal svému Stvořiteli. Už na prvních stránkách Bible čteme o tom, jak člověk svobodu zneužívá – a vševědoucí Bůh mu přesto svobodu dal a vždy ji znovu obnovuje. Pokud si Bůh tak váží svobody, měli bychom si tohoto jeho daru vážit i my. Ve svobodě stůjte, nedejte se zapřáhnout do otrockého chomoutu – jen si svobodu nepleťte se svévolí, učí apoštol Pavel.
3. Je v katolické církvi možná svoboda vyjadřování?
Už od středověku platí zásada: V podstatných věcech jednota, v ostatních svoboda, ve všem láska.
4. Jakie są granice wolności wypowiedzi w Kościele?
To vyplývá z právě řečeného: nerušit jednotu v podstatných otázkách učení víry, ale ani lásku ve všem – a k lásce patří respekt k svědomí a lidské důstojnosti každého člověka, včetně toho, o němž se domnívám, že se mýlí. Ty hranice nelze klást autoritativně zvnějšku: jsme-li dospělí, máme přece smysl pro odpovědnost, diktovanou naším rozumem, svědomím a láskou ke Kristu, církvi a všem bližním.
5. Wolność a Kościół, wolność a wiara ?
Svoboda je biosférou víry. Víra je jednak charisma, dar milosti, jednak ctnost - ctnost bez svobody není ctností. Existovaly doby, kdy mnoho lidí stálo před dilematem – buď svoboda svědomí nebo církev a náboženství; není překvapující, že volili svobodu. Druhý vatikánský koncil se pokusil překonat toto dilema, tento častý kořen evropského antiklerikalismu a ateismu. Myslím, že dnes bychom se v jedné věci mohli a měli „vrátit do středověku” – totiž přiblížit církev modelu střdověké univerzity: společenství života, studia a modlitby, kde se pravda hledá svobodnou diskusí a kde platí „contemplata alliiis tradere” (předávat druhým to, co jsme promeditovali).
6. Jak v Čechách hierarchie reaguje na společensko-politické otázky?
Naší biskupové na aktuální dění ve společnosti prakticky nereagují, žijí ve svém světě církevní administrativy a liturgie a „posvátného jazyka” a patrně mají zkušenost, že pokud se přece (jazykem, který je jim vlastní) k společenskému životu vyjadřují, prakticky nikdo to nebere na vědomí. U nás příliš nefunguje ani komunikace v církvi, ani mezi církví a společností. Je ticho jako v hrobce. Kromě někdejšího disidenta a mluvčího revoluce v listopadu 1989, pražského pomocného biskupa Malého (který však v posledních letech také už dost málo vystupuje na veřejnosti), mezi biskupy jediný arcibiskup Duka toto mlčení prolamuje a velmi často kompetentně vystupuje v médiích a i laická média ho akceptovala. (O to víc mne mrzí, že jeho autoritě velmi škodí přílišná vazba na prezidenta Klause, která ho v poslední době v očích veřejnosti silně diskredituje, Češi jsou na alianci církve s mocí nesmírně alergičtí.)
Většina společnosti žije v představě, že církev se zajímá pouze o restituce svého majetku, zestátněného komunisty – málokdy se totiž média ptají církevních představitelů na něco jiného. Já na tyto otázky ohledně majetkových záležitostí ze zásady odmítám odpovídat.
7. Jak na tvou společenskou angažovanost reagují biskupové?
S biskupy jsem nikdy obtíže neměl, spíš s určitými kruhy v kléru. Ty na mne reagují podobně, jako kdysi reagovaly na mého učitele Josefa Zvěřinu, který ve své době byl jednou z mála nepohodlných výjimek, protože kriticky komentoval veřejný život, když většina mlčela. Mnozí kněží ho za života pomlouvali, že se „plete do politiky”, od jeho smrti ho chválí a odvolávají se na něj jako na důkaz, že církev statečně a prorocky reagovala na znamení doby. Dnes je samozřejmě jiná doba, ale kritický hlas do společnosti i církve je také potřebný. Média mne pravidelně vyzývají ke komentování veřejného života a pokud mám k společensko-politickým problémům co říci (jsem původním vzděláním sociolog a v Polsku jsem se habilitoval ze sociální nauky církve, která je u nás prakticky neznámá), říkám otevřeně a kriticky to, co mi diktuje můj rozum a svědomí. Ti katolíci, kterým se to nelíbí, mají po ruce obvyklé klišé, jsem pro ně součástí „židozednářského spiknutí” apod. – nic chytřejšího si už asi nevymyslí. Tohle ovšem u biskupů v mém případě nezabírá – všichni mne důvěrně znají desítky let, zpravidla ještě z dob disentu za komunismu nebo z dob, kdy jsem byl generálním sekretářem Biskupské konference. Se všemi si tykám, s některými se přátelím, s jinými spíše hádám. I když někteří se mnou v jednotlivostech nesouhlasí, přesto snad všichni vědí, že upřímně miluji Krista a církev, že se snažím být poctivým knězem, že si mne váží mnoho rozumných lidí v církvi i mimo ni a že když někdy nešetřím i kritikou do vlastních řad, dělám tak jen proto, že svou církev miluji a cítím za ni odpovědnost. „Prý zase kritizuješ hierarchii?” řekl mi před časem jeden z biskupů se zdviženým prstem. „Kritizuji hierarchii pouze tehdy, když si to zaslouží”, odpověděl jsem mu. Biskupové ostatně dobře vědí, že vícekrát už v minulosti na má slova došlo.
Nedávno jsem měl jistou „přestřelku” s naší hierarchií kvůli nešťastnému politickému projevu prezidenta Klause při poutní mši; přemnoha lidem jsem promluvil ze srdce, že se něco takového opravdu nepatří a že Klausova nynější koketérie s církví je jen účelová komedie. Nelituji toho, že jsem to udělal – to byla má povinnost, když biskupové k tomu mlčeli nebo dokonce tleskali. Ale nemyslím, že by z toho mráčku našich vztahů nějak dlouho pršelo. Každý ví, že na Václava Klause máme arcibiskup Duka a já radikálně odlišný názor – ale na to máme oba svaté právo, politika není dogmatická záležitost, to nijak nebrání naší spolupráci v církvi. Biskupové ostatně vědí, že jiný už nebudu, že budu vždy otevřeně říkat, co si myslím, „vhod i nevhod” – v Čechách se říká: „starého psa novým kouskům nenaučíš”.
8. Je vůbec možné vyhnout se konfliktu s představenými v církvi?
Při troše diplomatičnosti to asi jde. Ale dějiny církve nám ukazují, že mnohým světcům, zejména zakladatelům řádů, ale i mnoha jiným, kterým v církvi o něco pořádného šlo, se této diplomatičnosti nedostávalo a těch konfliktů ušetřeni nebyli. I nemálo „učitelů církve” mělo ve své době potíže s biskupy, Římem, inkvizicí, i texty patrona teologů svatého Tomáše Akvinkského byly svého času církevní autoritou odsouzeny (pařížská univerzita to odsouzení stáhla až po jeho svatořečení a oxfordská nikdy nikdy). Ty obtíže byly vždy asi dobrý tréning pro svatost, tréning trpělivosti, pokory, nadhledu, vytrvalosti - nedat se tím zlomit, nezahořknout, neodpadnout, nezradit.
9. Znáš Adama Bonieckiego, vícekrát jsi s ním přednášel v Polsku i v Praze. Jak vnímáš zákaz vystupovat v televizi, který vydal jeho představený, provinciál mariánů?
Napadlo mne, zda si tuto aféru neobjednal Tygodnik Powszechny – protože jediným efektem může být zvýšení nákladu Tygodnika Powszechnego a zároveň popularity otce Bonieckiego v Polsku i v zahraničí; bohužel však i diskreditace polské církve. Ve středověku by takový konflikt mohl skončit upálením nebo inkvizičním vězením, v době před koncilem umlčením (jak se stalo mnohým, kteří byli perzekvováni v době hysterického „protimodernistického tažení” až do doby, kdy od bl. Jana Pavla II. dostali kardinálské klobouky). Dnes nežijeme ve středověku ani v předkoncilní době, nýbrž v demokratické pluralitní společnosti, kde hlavní moc mají – ať se nám to líbí či ne – média. Církevní tresty mají jediný dnes praktický dopad – jsou mediální reklamou pro postiženého, jeho knihy se pak mnohem lépe prodávají a veřejnost se více zajímá o jeho názory. Názorové spory už nelze řešit „zákazy”, nýbrž diskusí a argumenty. Navíc Boniecki je starý pán – zejména s lidmi, kteří už v církvi mnoho dokázali, prostě nelze zacházet jako s neposlušnými malými spratky, kterým – protože odmlouvali tatínkovi – se zakáže měsíc chodit do kina; to je prostě trapné.
10. Co bys vzkázal takovému představenému?
Aby si posunul hodinky o několik staletí. Aby se styděl, jak ublížil církvi, omluvil se otci Bonieckemu i veřejnosti a „trest” odvolal. Dosáhl zatím jen toho, že posílil ve společnosti předsudek, že církev je totalitní systém a relikt středověku. Navíc by měl vědět, že v dnešní informační a komunikační společnosti „cenzura myšlenek” už prostě z technických důvodů nefunguje – to byl ostatně jeden z důvodů pádů komunistické totality a dnes řady diktatur arabského světa a transformace Číny. Takhle nelze jednat, to je nemoudré a kontraproduktivní. Církev v dnešním světě už nemá moc a musí si toho být vědoma, má však usilovat o (morální) vliv - a právě proto by církevní představení měli se zbytkem moci zacházet velmi „asketicky” a prozíravě. „Correctio paterna” už nefunguje, je třeba je nahradit „correctio fraterna”, ta je jistě potřebná. Na druhé straně totiž právě tato situace i nás teology morálně zavazuje k tomu, abychom dobře zvážili to, co – zejména s měrem k široké veřejnosti – říkáme a tříbili své názory v bratrském dialogu uvnitř církve.
11. A co bys vzkázal Adamu Bonieckému ?
Otec Boniecki je dost moudrý a zkušený, nepotřebuje, aby mu někdo radil. Jako každý kuřák dýmky má dobrý tréning v trpělivosti a rozvážnosti. Čtu teď paměti Hanse Künga – jsou zajímavé, ale občas je mezi řádky cítit zatrpklost, zraněnost i agresivita. Ks. Boniecki má však smysl pro humor a nadhled, ten podobnému pokušení určitě nepodlehne. Navíc ví, kolik rozumných lidí v Polsku i za hranicemi za ním stojí a váží si ho a kolik jich ještě v těchto dnech přibylo. Co bych mu měl říci? Jen bych mu na znamení úcty a solidarity přátelsky stiskl ruku.
Rozhovor pro Tygodnik Powszechny, vedl Tomasz Dostatni OP (4.12.2011)
