Jedním z nejvýznamnějších křesťanských myslitelů 20. století byl Romano Guardini. Dokázal kvalifikovaně vést dialog o otázkách své doby a zároveň byl i velkým znalcem spirituality a duchovního života. Vidím zde jistou afinitu mezi ním a Vaším zaměřením, ostatně ho často citujete . V čem je pro Vás Romano Guardini inspirací?
O Guardinim bylo výstižně řečeno, že ve svém díle spojuje německou hloubku s románskou jasností – uvádí do hloubek tajemství vybroušeným jazykem krásné literatury, místo suchého vědeckého jazyka volí styl mistrovské esejistiky. Pro několik generací křesťanů i hledajících byly Guardiniho knihy o spiritualitě podobně objevné, jako pro mnohé dnes jsou knihy např. Anselma Grüna. Ovšem vedle toho jsou tu další teologické a filozofické Guardiniho spisy a přednášky a také jeho cenné komentáře klasických děl a osobností (Sokrata, Danteho, Pascala aj.).
Guardini v sobě spojoval trojí – mnohaletou pastorační práci s vysokoškolskými studenty, akademické působení na necírkevních fakultách berlínské a mnichovské univerzity a plodné spisovatelské působení autora četných knih na hranici filozofie, teologie, spirituality, kulturní kritiky a krásné literatury; stal se v evropském rozměru vskutku vychovatelem několika generací, který i mnoha hledajícím za hranicemi církví otevřel cestu k porozumění křesťanství. Během totalitního (nacistického) režimu nesměl přednášet na univerzitě a neměl to také v církvi vždy lehké; jednoznačné uznání od nejvyšších církevních autorit v Římě, jmenování čestným papežským prelátem, se mu (po několika odmítnutích) dostalo od Pia XII. až po šedesátce. Plné zadostiučinění mu přinesl až na konci života 2. vatikánský koncil, který v mnohém předjímal; k jeho žákům se hlásí také současný papež Benedikt XVI.
Dílo Romano Guardiniho – podobně jako Chestertonovo – stálo před více než čtyřiceti lety také u kolébky mé konverze; jeho kniha o symbolech (O posvátných znameních), kterou mi doporučil P. Reinsberg, velký Guardiniho ctitel, mi kdysi otevřela cestu k chápání liturgie a jeho kniha O modlitbě (podobně pak jeho Otčenáš, Růženec, Křížová cesta) byla pro mne zásadním uvedením od křesťanského duchovního života a katolické spirituality. Guardini patřil vždy k mým velkým životním vzorům, svým dílem i svým životem.
Jistě víte, proč se na na Guardiniho ptám. Čeká Vás brzy převzetí prestižní Guardiniho ceny. Co pro Vás znamená toto ocenění a za co ho dostáváte?
Udělení této ceny (uděluje se každý druhý rok „za vynikající zásluhy o interpretaci našeho světa a doby ve všech oblastech tvorby a duchovního života“) mne pochopitelně dojalo, ale také přivedlo do rozpaků. Opravdu se necítím hoden stát v řadě těch předchozích laureátů této ceny, velkých osobností evropské vědy, umění a veřejného života, mezi nimiž je např. nositel Nobelovy ceny fyzik Heisenberg, německý president von Weiszäcker, dva největší katoličtí teologové 20. století Rahner a kardinál Urs von Balthasar, skladatelé Carl Orff a Krysztof Penderecki, kardinál König a mnozí další. Domnívám se – a chci to jasně říci i při předávání ceny -, že v Čechách působilo několik osobností, které by si patrně více než já zasloužili být vnímáni jako „český Guardini“ (např. Dominik Pecka, Jan E. Urban, Josef Zvěřina), ovšem mnozí z nich strávili svá nejproduktivnější léta ve vězení, většinu života byli bez možnosti publikovat a svobodně komunikovat se současným evropským myšlením; padla-li volba prvního českého nositele této pocty na mne, přijímám ji také jako ocenění celé generace mých předchůdců a učitelů z doby pronásledování, přijímám ji jaksi i za ně a pro ně. Češi na mezinárodní scéně dostávají významná ocenění spíš v oblastech, které nejsou tak vázány na jazyk (od sportu přes hudbu po přírodní vědy) – je dobře, že toto ocenění připomíná, že i v oblasti duchovní kultury a nábožensko-filozofického myšlení máme Evropě co nabídnout. ( Zároveň jsem si ovšem vědom, že mi ta cena v Čechách, jako každý zahraniční ohlas, přinese nyní ze všeho nejvíce hodně projevů závisti a žárlivosti; v Čechách se úspěch odpouští jen nebožtíkům).
Laureáty Guardiniho ceny je řada vynikajících osobností. Setkal jste se s některými z nich?
Já jsem osobně poznal jen několik dřívějších nositelů Guardiniho ceny – zejména velkého kardinála Königa, kdysi hlavního architekta koncilu a iniciátora volby Karola Wojtyly papežem (toho jsem si nesmírně vážil a i on mne měl rád, v roce jeho smrti jsem přijal z jeho rukou „Cenu kardinála Königa“); s Karlem Rahnerem jsem se setkal jen krátce jako student v r. 68 v Praze; s bývalým bavorským ministrem kultury filozofem H.J. Maierem jsem jednou přednášel na mnichovské univerzitě; znám se z několika konferencí s býv. polským ministrem zahraničí Bartoszewskim a loni byla u nás u Nejsv. Salvátora dosud poslední laureátka, v Německu a v rozvojovém světě velmi známá sociální pracovnice sestra Ackermannová. Řadu jiných znám jen z literatury.
Laudatio při předávání ceny má pronést ministr Schwarzenberg. Je to jistě pocta, ale na druhé straně objetí nezávislého křesťanského myslitele s politiky a politikou bývají někdy smrtelná. Nebojíte se toho?
V minulosti býval několikrát laudatorem při udělení této ceny kardinál Ratzinger, dnešní papež Benedikt; bývají to různé významné osobnosti včetně politiků, ostatně i mezi nositeli ceny je několik politiků a jeden německý prezident. Laudátora volí výbor pro udělení ceny, nikoliv laureát, a pokud volí politika, volí toho, kdo je také kulturně a společensky známou osobností - a tou kníže Schwarzenberg v německy mluvících zemích je a o mně může kompetentně mluvit, protože mne léta dobře zná (patří aspoň občas k našim „farníkům“, návštěvníkům bohoslužeb, není-li na cestách); ostatně v době, kdy byl o laudatio požádán, ještě nebyl ministrem. O mně je celkem všeobecně známo, že se zajímám o občanský život a politiku, že mám v politice své názory a preference, přátele i nepřátele, ale také že jsem (a vždy jsem byl) přísně nezávislý na jakékoliv politické straně a moci a tuto svou svobodu si chci trvale uhájit.
Předání zmíněné ceny bude spojeno i s příchodem Vaši tvorby na německý trh, bude zde uvedena kniha "Geduld mit Gott" (Vzdáleným na blízku). Co pro Vás znamená dialog s německým kulturním prostorem? Není to na druhou stranu Váš vstup do německé jazykové oblasti dosti opožděný, když jsme sousedé a Vaše knihy vycházejí třeba v Americe?
V Německu už počátkem 90. let vyšla má knížka článků a proslovů z doby kolem roku 89 (Du wirst der Angesicht der Erde erneueren) s předmluvou předsedy Německé biskupské konference kardinála Lehmanna. Ovšem zvláště při uvedení zahraničního autora hodně záleží na prestiži nakladatelství, které Vaše knihy tiskne; tenkrát to bylo spíš menší a méně známé nakladatelství. Až letos jde o vydání ve velmi prestižním katolickém nakladatelství Herder a koincidence s udělením ceny je pro knížku samozřejmě velmi příznivá. Ale nakolik vzbudí zájem mezi čtenáři na trhu zaplaveném původní německou tvorbou i překlady z celého světa, to se naprosto neodvažuji odhadovat. To, že se slavný Herder „rozhoupal“ vydat českého autora, bylo samozřejmě také důsledkem toho, že dvě mé knížky se dříve rozhodlo vydat významné americké nakladatelství Doubleday (v němž, byť se nejedná o „křesťanské vydavatelství“, vydali svá díla v angličtině např. oba poslední papeži) - a že už první z nich byla letos Americkým katolickým knižním klubem vybrána za „knihu měsíce“. Tento týden mi hezkým dopisem pogratuloval Anselm Grün; píše, že na současný americký knižní trh a zvláště do nakl. Doubleday opravdu není pro evropského autora snadné vstoupit, jemu samému se to nepodařilo (přitom já sám si řady Grünových knih vážím více než svých vlastních a i v Evropě je on dnes mnohem více znám než já).
Kde všude již vyšly Vaše knihy a kde měly největší ohlas? Jistě jste se ale nesetkal jen se samou chválou. Ozvaly někde i kritické hlasy na adresu Vašich knih?
Jen tento podzim vycházejí moje knížky v 7 jazycích – němčině, angličtině, polštině, ukrajinštině, slovinštině, maďarštině a češtině. V italštině a španělštině mi zatím vyšly před několika lety jen menší práce v okrajových nakladatelstvích. Teď se dokončuje překlad mé knížky Vzdáleným nablízku (z anglického překladu) do čínštiny; ale o možnosti vydání v Číně se dosud jedná a nebude to lehké. Zatím silně převažují hezké reakce, zejména z Polska, kde jsem asi nejvíce znám a velmi často citován, dokonce mé dosavadní práce se staly předmětem dvou magisterských a jedné doktorské dizertace na polských teologických fakultách (zejména mé pojetí dialogu s ateismem a interpretace evropské kultury jako kompatibilty prvků křesťanské a sekulární kultury). Často k tomu říkám, že autor, o jehož díle se píší doktorské práce, by už měl být dávno mrtvý, že je ode mne neslušné, že dosud žiju.
Co se týče kritických ohlasů - když pominu některé domácí fundamentalistické servery, o nichž kdosi řekl, že ty už mají předem v počítači odsuzující texty, kdyby Halík náhodou zas něco napsal nebo kdyby cokoliv řekl - , tak mi část mých čtenářů (doma, ale i v Americe) vytýká, že píšu „moc složitě“ (cizí slova, dlouhé věty) a jiní zas, že teolog a univerzitní pedagog by neměl psát tak populárně a esejisticky, nýbrž „vědečtěji“. Někteří mi permanentně vytýkají, že často uvádím osobní zkušenosti („píše o sobě“), ale zas jiní chtějí, abych těch osobních zkušeností uváděl více, protože se to lépe čte a dělá to výpověď autora autentičtější a přesvědčivější. Někteří mi vytýkají, že si příliš dělám legraci z „charismatických“ shromáždění na stadionech a že se o některých projevech víry vyjadřuji hodně ironicky a „shazuji je“; to je mi samozřejmě líto, jestli jsem se nějakým bonmotem někoho nespravedlivě dotkl, uznávám, že jsem někdy příliš hubatý polemik. Ze strany teologických odborníků a hierarchie jsem však nikdy neslyšel výtku, že by mé knihy – byť jsou psány méně obvyklým jazykem a i pro lidi mimo církev – nebyly dostatečně pravověrné. Poměrně často se v Čechách a v Polsku (ale několikrát i v USA a nyní v Německu) setkávám na besedách se svými čtenáři, to je vždy cenná zpětná vazba. Nejde mi o to,aby se mnou všichni souhlasili nebo mi tleskali, člověk se ani nemůže zavděčit všem; daleko víc mi záleží na tom, abych čtenáře vyprovokoval k vlastnímu přemýšlení.
Stalo se již tradicí, že na vždy podzim vychází Vaše nová kniha. Na co se můžeme těšit letos?
Právě dokončuji poslední korektury mé nové knížky „Divadlo pro anděly“ , vyjde koncem října opět v nakladatelství Lidové noviny. Je to asi má dosud nejdůkladnější a nejhlubší knížka o víře, 15 esejů, z nichž řada byla inspirována dvěma výroky současného papeže. Jedním je jeho nabídka „našim nevěřícím přátelům“, aby – nemohou-li najít cestu k přijetí Boha –„žili tak, jako by Bůh byl“ . Ptám se, co to znamená, „žít tak, jako by Bůh byl“, co vlastně rozlišuje život věřícího a nevěřícího, zda je možné brát víru jako hypotézu (a zda to v jistém smyslu neděláme i my věřící), co to znamená „věřit uprostřed temnot“ (třeba životních zkoušek, pochyb či deprese). A probírám tam ještě celou řadu souvisejících témat. K jednomu z mých hlavních témat, dialogu mezi vírou a nevírou, tak tato knížka přináší řadu nových myšlenek.
„Divadlo pro anděly“ zas vyjde současně ve 3 verzích – jako samostatná kniha, jako kniha s CD a vyjde i samostatné CD - na CD jsem namluvil část knihy a četbu doprovází hudba R. Huga a J. Stivína, lidé si tak mohou poslouchat ty úvahy třeba při cestě autem nebo zas společně ve skupině či v páru a hned si o tom povídat. Opakuji, že za nejcennější nepovažuji to, co píšu, ale to, co čtenáře může nad mým textem – a třeba i v polemice s ním – napadnout. Mám úctu ke svým čtenářům.
(Rozhovor vedl J. UHLÍŘ,uveřejněno 27. 9. 2010)
