1. Jste rodák z Prahy, avšak vaše rodina má prý kořeny v Domažlicích. Můžete prosím čtenářům Domažlického deníku přiblížit, jak to ve skutečnosti je?
Narodil jsem se v Praze, ale vždycky jsem se hlásil k Chodsku - ze strany obou rodičů pocházím ze dvou starých domažlických rodů, Rádlů a Randů – Rádlové sídlí v Domažlicích od r. 1645 a Randové od r. 1622 ; z prvé větve pocházel i filozof Emanuel Rádl a z druhé Antonín rytíř Randa, zakladatel české právní vědy (oba byli rovněž profesory Univerzity Karlovy). Můj pradědeček Jan Halík patřil k průkopníkům národního obrození – v r. 1848 bojoval na barikádách na Karlově mostě, byl zde zatčen a vězněn, ), později přivedl do Domažlic svého přítele Josefa Kajetána Tyla (jak vyplývá z jejich zachované korespondence, patřil k Tylovým mecenášům); byť byl stále sledován rakouskou policií, po varšavském povstání pomáhal polským vlastencům k útěku přes hranice a řečnil na táborech lidu. Byl otcem 10 dětí a zakladatelem jedné z nejstarších domažlických firem, Halíkova cukrářství (firma zanikla až komunistickým znárodněním po r. 1948). Můj otec dr. Miroslav Halík celé své mládí – než odešel do Prahy, kde se pak stal vydavatelem díla Karla Čapka - věnoval kulturní práci v Domažlicích (mimo jiné inicioval řadu pamětních desek a mluvil při jejich odhalení), znal se J. Š. Baarem, byl nejlepším přítelem Jindřicha Jindřicha (kterého jsem jako dítě poznal i já) atd.; v roce 1972 se stal čestným občanem Domažlic. Já jsem celé dětství trávil prázdniny u babičky v Domažlicích a vracím se sem alespoň na krátké návštěvy dosud – Domažlice a Chodsko znám dobře. Ty své rodové kořeny tu opravdu cítím.
2. Ve vašem životopisu se uvádí, že jste již navštívil všech šest kontinentů. V roce 2002 jste se zúčastnil dokonce i expedice do Antarktidy. To tehdy účastníci expedice mysleli skutečně na vše včetně toho nejhoršího nebo byl účel vaší účasti jiný?
Naše expedice byla součástí výzkumného programu předpokladů přežití v podmínkách extrémní psychické a fyzické zátěže a opravdu šlo párkrát o život. Polárník Jaroslav Pavlíček si chce ověřit hypotézu, že duchovně zakotvení lidé snáší extrémní zátěž lépe, proto do výprav zve občas kněze. Já jsem si jednak chtěl vyzkoušet své síly po pětapadesátce, pak navštívit poslední kontinent, na němž jsem dosud nebyl a také jsme tam založili místní skupinu České křesťanské akademie (která má pobočku i v Domažlicích) – a díky přednáškám Jaroslava Pavlíčka po celé republice je tato naše symbolická skupina docela aktivní.
3. V letech 1966-71 jste coby žák prof. Patočky vystudoval sociologii a filosofii na FF UK, na podzim 1968 jste absolvoval trimestr sociologie a filozofie náboženství na University of Wales v Bangoru ve Velké Britanii. Neuvažoval jste tehdy o emigraci? Pokud ano, co vás přimělo k návratu do rodné země?
Jistěže jsem o tom uvažoval a teprve sebeupálení mého univerzitního kolegy Jana Palacha mne přivedlo k rozhodnutí, že musím pro tuto zemi a její svobodu také něco obětovat. Pamatuji se, jak jsem jako student v roce 1968 smutně obcházel kolem lavičky v parku univerzity v Oxfordu, určené jen pro členy akademické obce této nejprestižnější univerzity světa. Ale Boží mlýny přece jenom melou – když jsem v r. 2001 byl jmenován hostujícím profesorem oxfordské univerzity, našel jsem tu lavičku bezpečně i po 33 letech a šel jsem tam Pánu Bohu poděkovat - a pak se k tomu přidalo ještě pozvání přednášet jako hostující profesor na další dvě univerzity podobné váhy, do Cambridge a loni na Harvard v USA. Když si člověk něco usilovně přeje, a pracuje pro to a svěří to Pánu Bohu – a když to odpovídá Boží vůli, pak se top stane a ani nejhorší mocnosti zla to nepřekazí. Jen je třeba mít trpělivost, důvěru a vytrvalost.
4. Jiří Kodet ve filmu Pelíšky režiséra Jana Hřebejka dával komunistům dva roky. Kolik jste jim dával tehdy v roce 1968 vy?
Na to je těžko odpovědět. Srdcem jsem toužil žít ve svobodné zemi, rozumově jsem příliš nepočítal s tím, že se toho dožiju – a intuice, to je zas něco jiného…
5. V říjnu 1978 jste byl tajně vysvěcen v Erfurtu (NDR) tamním biskupem Aufderbeckem na katolického kněze. Můžete popsat, jak takový tajný akt tehdy vypadal?
Obřad kněžského svěcení je po staletí pro celou planetu dán pevnými právními a liturgickými předpisy. Zde bylo specifikem jen to, že se to dělo za zavřenými dveřmi soukromé kaple v biskupově domě, kam mne přivezli ukrytého pod kabátem v úložním prostoru auta a přítomno bylo jen pět osob a nesměl o tom vědět nikdo kromě naší skupiny, tedy ani moje matka.
6. Za jak dlouho se to dozvěděla Státní bezpečnost a zesílil poté její zájem o vaši osobu nebo to pro vás, osobu činnou v opozičním studentském hnuti, to už horší být nemohlo?
Naše skupina pracovala v ilegalitě podle přísných konspiračních pravidel a nenašel se mezi námi ani jediný zrádce; pokud jsem seznámen s akty STB, tajná policie nikdy nenašla důkazy pro mé podzemní kněžské působení, i když jsem byl vyšetřován a veden jako nepřátelská osoba“, zejména pro své styky s kulturním a náboženským disentem, „podzemní univerzitou“, tajným vydáváním literatury apod. Užil jsem si různé šikany, ale ve srovnáni s tisíci, kteří byli komunisty vězněni a mučeni, to nestojí za řeč.
7. V 80. letech jste patřil k nejbližším spolupracovníkům kardinála Tomáška. Čím vám tato osobnost imponovala a co jste si od něj „vzal“?
Kardinál Tomášek byl člověk hluboké víry a zbožnosti. Nebyl to intelektuál, nebyl žádný velký teolog – jako byli hierarchové, které jsem mohl dobře osobně poznat později, např. vídeňské kardinály Königa a Schönborna nebo oba papeže, Jana Pavla Ii. a Benedikta XVI. František Tomášek byl svou mentalitou spíš tradiční venkovský kněz a nutno po pravdě říci, že také ne vždy byl tak statečný jako v posledních letech života, kdy zcela „změnil kurs“. Tehdy přijal za své spolupracovníky 3 kněze z „podzemí“ a vystupoval tak, že se stal světově známým symbolem duchovního odporu proti totalitě. To, co si na něm cením nejvíc, byla ta schopnost změnit se i ve velmi vysokém věku - a obdivuji i jeho pokoru, s níž dal důvěru nejen léty osvědčenými sloupy církve, jako byli teologové Zvěřina a Mádr, ale i mně, člověku o 50 let mladšímu, který těm dvěma nesahal ani po kotníky. I když řada myšlenek, která byla spojena s Tomáškovým jménem, nepocházela od něho, bez jeho podpory a podpisu by ty myšlenky nemohly vůbec vyjít do světa, nebo neměly by takovou váhu. Tato jeho velká zásluha nesmí být zapomenuta.
8. V průběhu vašeho života jste se setkal s celou řadou významných osobností. Mezi byli i dalajláma či papež Jan Pavel II. Kdo další na vás udělal velký dojem a jak dlouho vlastně člověk dokáže uchovat pocity z takovýchto setkání s osobnostmi uznávanými po celém světě?
Ptáte-li se na dojem, tedy nejvíce na mne zapůsobilo, když mi asi v mých 6 letech domažlický ponocný (který se mi zdál být postavou téměř nadpozemskou) půjčil při své večerní obchůzce na chvíli svou halapartnu. To jsem byl tak strašně pyšný, že jsem si to vybral snad na celý život dopředu, pak už se mnou nehnulo nic. O půl století později mne život zavál do nejpodivnějších míst, mohl jsem večeřet či opakovaně hovořit s hlavami států včetně japonského císaře, se dvěma papeži, mnoha kardinály, ministry, nositeli Nobelových cen, učenci slavných univerzit, s nejvyššími představenými islámu, buddhismu, židovství, šintoismu atd., atd. – ale nikdy to s mým sebevědomím nehýbalo ani zbla ve srovnání s tou poctou na domažlickém náměstí. A teď vážně: Víte, hodnota lidí nespočívá v tom, že jsou „celebrity“, to je polní tráva. Někdy jsem měl nádherný pocit ze setkání s úplně prostými a neznámými lidmi, z nichž opravdu vanula vůně svatosti. Ale naštěstí i mezi těmi, kteří nesou viditelnou duchovní odpovědnost, je řada opravdu úctyhodných lidí. Čtyři muži, které jsem směl poznat – Jan Pavel II., dalajláma, zakladatel komunity v Taize Roger Schutz a Jan Patočka – na mne opravdu působili jako velké světlo: když takový člověk vstoupí do místnosti, nemusí ani nic říkat – a něco se „ve vzduchu“ změní. Kdo je trochu citlivý na to, co z lidí vyzařuje, musel při setkání s nimi zažít něco podobného. Potentátů, schopných manažerů, celebrit a hvězdiček je spousta, ale duchovních osobností s mravní autoritou je v každé době jako šafránu – a je jich moc potřeba!
9. Publikoval jste údajně přes dvě stovky prací. Stále tedy máte čtenářům co říci. Jakou větu byste k tomu dodal? Bohudík, lidé chtějí vědět nebo bohužel, lidé jsou nepoučitelní?
To byl snad hlavně počet mých odborných článků do padesátky. Teprve chvíli po padesátce jsem začal pravidelně, rok co rok, psát a vydávat jednu knihu ročně. Zdá se mi, že je trochu troufalé snažit se napsat něco opravdu pořádného a závažného, pokud si člověk neodkroutil aspoň půlstoletí životních zkušeností a desítky let usilovného studia. Jsem rád, že se mé knihy stále více čtou nejen u nás, že rok od roku jsou vydávány v dalších světových jazycích – nyní se chystá i vydání v čínštině - a že i ve světě získávají prestižní literární ceny a jiná ocenění (o tom největším z nich, které má přijít 27. září letošního roku, musím ještě asi dva týdny mlčet). Ty ceny pro mne nejsou trofejí do skříně slávy, nýbrž určitou „zpětnou vazbou“, podobně jako besedy se čtenáři. Nemyslím si, že svými knihami změním svět. Ale pokud pár lidem – kteří se mnou naprosto nemusí ve všem souhlasit – dám impuls k zamyšlení, nežil jsem a nepracoval jsem snad nadarmo.
10. Domažlice a Chodsko jsou pro vás pouze mlhavým pojmem nebo tenhle kraj znáte dobře?
viz č.1
11. Co vám vytane na mysli, když slyšíte pojmy jako Vavřinecká pouť či Chodské slavnosti?
Vytane mi na mysli Vavřineček, kam jsem od dětství chodil s babičkou a rodiči, krása krojů a spousta písniček, které mi maminka zpívala od nejútlejšího dětství. Co se slavností týče, musím se přiznat, že nemám mnoho smyslu pro masové akce a bojím se té komerce a kýče, s kterými se často na okraji folklórních i náboženských poutí setkávám. Kladu si vždy otázku, na kolik jsou ty tradice i v mladé generaci živé a nakolik se stávají jen „atrakcí pro turisty“. Ono se to totiž dost rychle pozná, co je opravdová, pečlivě pěstovaná tvořivost lidí a co jen Potěmkinova vesnice v režii pořadatelů. Zažil jsem leckde to i ono. Moc bych si přál, aby Chodské slavnosti byly přesvědčivým výrazem toho, že dnešní Chodové cítí odpovědnost za kulturní bohatství našeho kraje.
12. Na letošní pouť do Domažlic jste byl pozván, abyste celebroval sobotní poutní mši na Vavřinečku. Už jste se někdy této mše zúčastnil?
Ano, celebroval jsem tuto mši při jedné z prvních poutí hned po revoluci. Moc dobře si na to pamatuji – vzduch byl plný nadějí. Něco nám od té doby zevšednělo, něco jsme neubránili před těmi, kdo svobodný prostor zneužili a zneužívají k nekalostem všeho druhu; neuvědomovali jsme si dostatečně, že svoboda není jen privilegium, ale také vážný závazek, spojený s velkou odpovědností a prací. Někteří se dokonce obracejí k době nesvobody s podobně hanebnou nostalgií, pro kterou Bůh trestal ty, kterým se při tvrdé cestě pouští k svobodě stýskalo po „hrncích masa“ v egyptském otroctví. Slyšel jsem dokonce, že prý většina domažlickým občanů si přeje, aby se na křižovatku vrátil ten hnusný „Golem“, symbol ostnatých drátů, za nimiž jsme byli zavřeni jako zvířata a tito golémci vraždili nebo štvali psy na ty, kdo už to nemohli snést. Nechce se mi věřit, že by hrdé plémě Psohlavců takhle zdegenerovalo.
13. Poutní mše už celebrovala celá řada význačných osobností církevního života. Považujete pozvání za poctu?
Bylo by asi zdvořilé říci „ano“, ale já jsem vždy dával přednost upřímnosti před zdvořilostí. Už jsem vám řekl, že na pocty já už nejsem „lechtivý“, zažil jsem si v životě mnoho nepříjemného – a to nejen od komunistické vrchnosti, ale i od některých lidí v církvi – a „pocty“ naštěstí přicházejí až ve věku, kdy už mám dost rozumu a zkušeností, abych je bral příliš vážně a aby se mi z nich točila hlava. Ne, nepovažuji sloužení mše v Domažlicích za poctu pro mou osobu, je to služba, kterou dělám rád a těším se na ni.
14. Na kázání před kostelíkem na Vavřinečku se předem připravujete nebo v kázání dáte spíše na momentální rozpoložení a schopnost improvizace?
Nepřipravit se, to by byla hrubá neúcta k posluchačům. Dobrý řečník si musí vždy dobře uspořádat myšlenky, o které se chce rozdělit a pak musí mít dost odvahy třeba úplně změnit připravený text podle atmosféry, kterou na základě dlouholetých zkušeností ze zástupu vycítí.
15. Víte už, o čem budete hovořit?
Samozřejmě. Ale dávám Duchu svatému dost prostoru, aby mi ještě něco dalšího do té doby anebo dokonce až při poutní slavnosti samé vnuknul.
