Velké části Brňanů se při jméně Halík vybaví váš jmenovec Libor Halík, který už dlouhá léta hlasitě protestuje proti potratům před brněnskou porodnicí na Obilním trhu. Co na jeho počínání říkáte?
Jeho demonstrativní prozpěvování před porodnicí asi těžko zachránilo nějaký nenarozený život, je to spíš kontraproduktivní sebepředvádění. Lepší by bylo, kdyby se pokusil ženám v kritických situacích nějak pomáhat, aby mohly své děti dát třeba k adopci, nebo aby o ně bylo lépe postaráno, když se rozhodnou zůstat svobodnými matkami. Konkrétní pomoc je křesťanštější než demonstrace a odsuzující zdvižený prst. Ti, kteří cítí odpovědnost za morální stav dnešního lidstva, by se měli snažit hledat s odborníky konstruktivní řešení těch problémů. A neměli bychom ulpívat jen na tématech, souvisejících se sexualitou. Vážné etické problémy přináší také oblast lékařských objevů, zejména genová manipulace, úloha médií, neměli bychom zapomínat na etiku politiky a hospodářství, vztahy mezi generacemi apod.
A jak se vyrovnat s menšinovými kulturami? V Brně je například početná muslimská komunita. Považujete islám jako náboženství za hrozbu?
Každé náboženství může být využito k dobrému i ke zlému.V dějinách islámu jsou mnohá staletí, kdy z této kultury vycházely velice pozitivní podněty. A k zneužití náboženství docházelo i minulosti i v křesťanství, jak všichni dobře víme. Křesťané, Židé a muslimové věří v jednoho a téhož Boha (to výslovně říká i Korán). Pokud někdo neví, že Alláh je prostě arabský výraz pro Boha a myslí si, že Alláh je nějaký „zvláštní Bůh muslimů“, svědčí o to o jeho nevzdělanosti. Dokonce označení Boha v aramejštině, kterou mluvil Ježíš, je slovu Alláh velice podobné.
Jak se tedy díváte na odpor některých lidí proti tomu, aby v Brně vyrostla nová, větší mešita, která by na rozdíl od té dnešní mohla mít i minaret?
Nevím, proč bych měl protestovat proti minaretům a mešitám a omezovat právo muslimů na náboženskou svobodu, pokud tato komunita prokáže, že opravdu další svatyni potřebuje a bude ji používat v souladu s naším právním řádem. Málokdo asi ví, že například svatého Františka z Assisi velmi okouzlily jak minarety, tak pravidelné modlitby, které se z nich ozývají. Díky tomu pak františkáni v Evropě zavedli pravidelné zvonění, které lidi třikrát denně vyzývalo k modlitbě Anděl Páně. Podobně růženec „odkoukali“ křesťané při křižáckých taženích od muslimů. Z toho je vidět, že ta náboženství se mohou v lecčems vzájemně inspirovat.
Islám však v mnoha lidech vyvolává obavy z teroristických útoků. Co se s tím dá dělat?
Každá společnost má samozřejmě právo kontrolovat, zda náboženské instituce opravdu slouží svému účelu a nejsou školou politické agitace, jak se v některých případech v zahraničí stalo. Myslím si, že velmi moudře to řeší například Německo. Stát tam platí i muslimské duchovní, kteří však musí umět dobře německy a musí mít vysokoškolské vzdělání. Podle mého je také fér připomínat muslimům, že jestliže západní křesťanský svět jim umožňuje náboženskou svobodu, něco podobného by tedy mělo platit i pro křesťany ve všech muslimských zemích.
Jaký ve Vás zanechala dojem zářijová návštěva papeže Benedikta XVI. v České republice?
Překvapila mě pozitivní odezva a zájem lidí o tuto návštěvu. Já jsem většinu času strávil v televizním studiu s Václavem Moravcem, které vysílalo a komentovalo dění kolem papeže. Ukázalo se, že dosud žádný jiný pořad v televizi nevyvolal takové množství pozitivních ohlasů, jako právě tyto přenosy. Přišel také rekordní počet dotazů, což svědčí o tom, že lidé se o papeže a jeho poselství opravdu zajímali. V tu chvíli jsem si také uvědomil, jak je důležité, že máme více televizních stanic. Lidé, které papežská návštěva nezajímala, se mohli nerušeně dívat na krváky a slaďáky na komerčních stanicích a ti, které zaujala, ji mohli sledovat se zasvěcenými komentáři.
Na jižní Moravě má katolická církev poměrně silnou pozici. Čím je to podle vás způsobeno?
Postavení katolické církve na jižní Moravě má především socio–kulturní důvody. V každém náboženství jsou vždy dvě varianty. Ta lidová je hodně opřena o tradici, ta druhá stojí spíše na individuálním přemýšlení o víře. Díky tomu, že se na jižní Moravě udržela tradiční kultura více, než například ve velkoměstech nebo průmyslových oblastech, zůstal tu i typ té lidové víry.
A udrží si zde církev své postavení i v budoucnu?
Obávám se, že tradiční lidová religiozita bude slábnout v rytmu změn venkovského prostředí. To však zdaleka neznamená, že musí ustupovat víra jako taková. V této souvislosti považuji za velmi podstatné jedno z papežových sdělení při jeho návštěvě. Je přesvědčen, že v naší části Evropy nebude církev záležitostí většiny, avšak že má být „tvořivou menšinou“. To by si měli zejména naši biskupové a kněží napsat na svůj psací stůl. Není totiž možné se tvářit, že náboženství bude neustále automaticky předávané „dědictví otců“. Má-li totiž víra v obstát v dnešní době, musí se stát osobní, promyšlenou „vírou synů a dcer“.
Je pro lidi, kteří nejsou věřící, důležité znát Bibli?
Jestliže člověk nezná Bibli, tak je cizincem ve své vlastní kultuře. Bible není ideologická učebnice, ale kniha příběhů, jejichž hlavní poselství je určeno pro dospělé. Není jistě nic špatného na tom, když se s Biblí seznamují děti, které tyto příběhy vnímají poeticky jako pohádky. Když pak dorůstají, je třeba je zasvětit do dospělého zacházení s Biblí. Tedy vysvětlil jim, že Bible se vyjadřuje symbolickým jazykem, že jsou v ní různé literární druhy apod. Protože pokud zůstanou u toho dětského a dětinsky doslovného chápání, tak vyvstanou zbytečné a falešné problémy mezi biblickým a vědeckým pohledem na svět. Bibli je zkrátka třeba různě číst v různém věku.
Mělo by se tedy náboženství učit i ve školách? Nebo je možné nahradit ho „bezejmennou“ etickou výchovou?
Výchova k etickému jednání je velký problém. Učíme-li se etickým pravidlům, musíme se samozřejmě seznámit s křesťanským kontextem, protože naše civilizace má hluboké křesťanské kořeny. Při „vyučování náboženství“ je však třeba rozlišit „katechismus“, přípravu na život v církvi, od obecného seznámení s náboženstvím. Katecheze je podle mého názoru spíše záležitostí rodiny nebo farního společenství. Avšak překonat „náboženský analfabetismus“ české společnosti a učit porozumět náboženským kulturám dnešního světa by mělo být přirozenou součástí školního vzdělání. Učitel takového předmětu by neměl být „nábožensky amuzikální“ , ale měl by být schopen učit přistupovat s respektem i k věřícím jiných náboženství, než je jeho vlastní.
Na blíží se Vánoce se nyní připravují nejen křesťané. Málokdo z nevěřících lidí však tuší, že křesťanská víra považuje za důležitější Velikonoce. Čím jsou oba ty svátky důležité?
Pro věřící křesťany jsou Velikonoce a Vánoce nejen připomenutím Ježíšova narození a smrti. Jsou to oslavy vtělení a vykoupení, dvou centrálních tajemství křesťanské víry. Ta říká, že Ježíš se narodil zejména proto, aby přinesl na kříži oběť pro lidstvo a aby zvítězil nad smrtí. Vánoční téma vtělení je tak vlastně předpokladem pro velikonoční drama, kterým vrcholí Ježíšovo poslání na zemi.
Čeká vás letos vánoční kázání?
Mám jich před sebou celý cyklus, protože pro křesťany trvají svátky až do první neděle po šestém lednu. To klíčové je však bezpochyby kázání na Půlnoční, kde člověk musí oslovit celou řadu lidí, kteří normálně do kostela nechodí. Těm bych rád srozumitelným způsobem vysvětlil větu z Janova evangelia, že Slovo se stalo tělem a Boží syn na sebe vzal lidskou přirozenost. To je také pro nás výzvou, umět brát i své lidství jako dar a zároveň jako náročný úkol – i my se máme neustále více „stávat lidmi“.
Jak se díváte na lidi, kteří nejdou do kostela „jak je rok dlouhý“, ale vypraví se na Půlnoční?
U nás je to trochu atypické: Zatímco mnohé kostely v Čechách zejí během roku prázdnotou a na Půlnoční se naplní, náš velký kostel u Karlova mostu je naštěstí zcela naplněn každou neděli. I tak však na Vánoce přicházejí jiní lidé. Většina pravidelných návštěvníků naší akademické farnosti jsou totiž studenti, kteří jedou na svátky domů. A místo nich zas přijdou ti, kteří do kostela běžně nechodí.
Jak se k nim chováte?
Vždy s úsměvem pozoruji, jak se změní jejich obličeje, pokud se mi je podaří oslovit. Třeba už tím, že jim u vchodu do kostela přivítám podáním ruky a podívám se jim do očí. V tu chvíli jsou najednou odzbrojeni i ti, kteří třeba přicházejí trošku podnapilí a v kostele by vyrušovali. A když k nim člověk lidsky přesvědčivě promluví, pak i lidé, kteří se na mši dívají s odstupem, najednou zpozorní a začnou skutečně naslouchat a zamyslí se.
Vítat věřící podáním ruky není u katolíků obvyklé.
Je pravda, že v našich končinách je to zvykem spíše u evangelíků, kde se takto faráři s věřícími obvykle loučí. V anglosaském světě, zejména v Americe, je to však běžné i u katolíků. Já od tohoto zvyku teď z hygienických důvodů většinou ustupuji, ale v minulosti jsem to dělal pravidelně, zejména však na Vánoce.
Jak vzpomínáte na Vánoce v době svého dětství?
Nevyrůstal jsem sice ve věřící rodině, přesto naše rodinné klima bylo prosyceno láskou a kulturou. Vánoce jsme slavili velmi krásně. Vzpomínám si, že jsem jako dítě na Štědrý den jezdíval za svým otcem, který pracoval v Národní knihovně v Klementinu. Pak jsme se spolu šli podívat na jesličky do tamního kostela Nejsvětějšího Salvátora. Asi bych se tehdy divil, kdyby mi někdo řekl, že za půl století to bude moje působiště. (smích) No a pak jsme šli s tatínkem na oběd do nějaké staropražské hospůdky, zatímco maminka doma připravovala vánoční tabuli. A my jsme s tatínkem hovořili jako dva dospělí chlapi, na což strašně rád vzpomínám.
Pamatujete si ještě, co jste si tehdy přál pod stromeček?
Jako dorůstající chlapec jsem byl velký obdivovatel husitství, takže si vzpomínám, jak jsem se jednou celé měsíce těšil na jednu krásnou knihu o Husovi.
A kdy a jak jste přišel na to, že dárky nenosí Ježíšek?
Tak téhle otázce nerozumím. Vám, paní redaktorko, dárky nenosí Ježíšek? Tak to jste asi nebyla hodná! Mně dárky stále nosí Ježíšek. Já jsem sice celkem záhy pochopil, že Ježíšek nemůže stihnout obdarovat všechny fyzicky, takže to musí delegovat na moje rodiče a později na moje přátele. Ale je mi zcela jasné, že kdyby se Ježíš nenarodil, tak nikdo, ani ten největší ateista, na Vánoce nic nedostane.
(otištěno ve zkrácené a neautorizované verzi v čas. Rovnost v prosinci 2009)
