Jaký je váš vztah ke stáří?
Velmi důvěrný – narodil jsem se, když mé mamince bylo 45 let a mému otci skoro 50, prakticky celé dětství a mládí jsem strávil většinou se staršími lidmi a tenhle svět mi dokonce připadal mnohem zajímavější než dětská společnost. O mých čtyřicátinách mi řekl můj zpovědník P. Reinsberg zásadu, kterou kdysi slyšel od jednoho jezuity: Do čtyřiceti se drž se starými, od čtyřiceti s mladými. A protože zakrátko přišel rok 1989 a můj návrat na univerzitu a možnost působit ve studentském kostele, život sám mi přihrál tuto kartu. Přesto jsem se nikdy neodtahoval od starých lidí, vždycky v nich vidím své rodiče.
Erickson, který se zabýval psychologií stáří, to jednou pojmenoval: buď jste zoufalý nebo moudrý..moudrost stáří, ale nepřijde sama, jak té moudrosti dosáhnout?
Právě Erikson ukazuje, že každé životní stádium klade před člověka určitý úkol, celý život je proces zrání osobnosti. Kdo se životem „prošvejkoval“, ten jistě nemůže čekat, že stáří najednou přinese nádherné plody. Ne každý, kdo žil dlouho a kdo toho hodně prožil, dozraje k moudrosti. Domnívám se, že nejspolehlivější cestou k moudrosti je každodenní praxe „zpytování svědomí“, tiché reflexe uplynulého dne, kdy se na své prožitky dokážeme dívat s určitým odstupem a nadhledem – „sub specie aeternitatis“, pod zorným úhlem věčnosti, jak by řekli Spinoza a Masaryk. Tehdy se z prožitku stává zkušenost, z života jako „monologu“ se stává dialog – člověk se učí naslouchat a odpovídat. Jinými slovy: je to praxe modlitby a meditace, vedení duchovního života. To je škola moudrosti.
Má stáří co přinést společnosti?
Určitě: přinejmenším jí nastavuje zrcadlo a dává výhled do budoucnosti. Často obracím známou frázi: mládí je budoucnost společnosti, tvrdím opak: stáří je naše budoucnost. Platí to na rovině individuálního osudu - a pokud to bude s demografickou křivkou Evropy vypadat tak, jako teď, tak i o společnosti jako celku.
…G.G.Marquez jednou napsal : „Stáří smrdí….“
Pokud by tím myslel to, co někdy doprovází tělesnou zchátralost, pak je to něco, co asi lze vydržet. Horší je duchovní zpráchnivělost lidí, kteříž ve stáří propadají malichernosti, hašteřivosti a hamižnosti – literárním prototypem takové nešťastné verze stáří je např. Moliérův Harpagon. Ano, i to je možná tvář stáří. Každý věk má svá úskalí a pokušení.
..Myslíte, že v kontextu s vašimi cestami a vaším vhledem do jiných kultur má stáří někde „zaslouženější“ postavení ve společnosti?
Tradiční úcta k stáří je patrná v mnoha asijských zemích, zejména jsem se s tím setkal v Japonsku.
Potkal jste někoho kdo uměl stárnout důstojně a s grácií?
Ano, nikdy nezapomenu na vídeňského arcibiskupa kardinála Königa, s kterým jsem naposled mluvil v jeho 99 roce života (krátce před jeho smrtí), byl to nádherný člověk, gentleman a duchovní aristokrat v nekrásnějším slova smyslu. Ale měl jsem – jako mnoho jiných, kteří obdivovali jeho nehasnoucí mladistvost duch a otevřenost srdce – dojem, že v tom případě jde opravdu o zázrak. Před několika dny jsem stál u lůžka umírajícího docenta Skály, zakladatele protialkoholní kliniky Apolinář, kde jsem léta pracoval jako psychoterapeut – i to byl příklad člověka aktivního do poslední chvíle. Krásným starcem byl básník a překladatel O. F. Babler ve své chaloupce v Samotiškách na Svatém kopečku u Olomouce – a řada dalších.
Neuměli lidé dříve nějak lépe zestárnout? Z hovorů na lince důvěry mám zkušenost, že 80níci, 90níci se mají k čemu vracet-k základním hodnotám etickým, společenským, náboženským. Zatímco generace, která teď vstupuje do seniorského věku, vyrůstala za totality. Myslíte, že mají z čeho čerpat?
To byla doba, která mnohé zlomila a zkorumpovala – ale jiné zocelila. Nejde tak o „dobu“, jako o to, jak se postavíme k jejím výzvám. I zde platí úsloví, které jsem na jednom horském výletě při sněhové bouři slyšel od zkušeného lesáka: „Není špatné počasí, je jen špatné oblečení.“
Často mají pocit, že jediná šance ve stáří je pokračovat-budovat, budovat..aktivní stáří, ale najednou, když jim dojdou síly přichází prázdnota, plochost.. pocit neužitečnosti ..Určitě se tady odráží i tlak dnešní výkonově orientované společnosti s jejím kultem dravosti, peněz, zdraví, úspěchu….možná i tady někde je podhoubí pro myšlenky o eutanázii…
Západní civilizace prožila osudový zlom v roce 1968. To byl rok neúspěšné politicko-sociální revolty mladé generace, která však vyústila v „kulturní revoluci“, od níž se odvíjí dominace mládí jako archetypu úspěšného lidství. Jedním rysem je móda mládí, diktovaná všudypřítomným diktátem reklamy – není nic trapnějšího, než když staří se začínají stydět za svůj věk a stylizují se do !věčného mládí“, jako by stáří nemělo svou vlastní estetiku a svou vlastní důstojnost. Jistě to souvisí s řadou dalších věcí – v archaické společnosti byl starý člověk ceněn jako zdroj vědomostí a zkušeností, současná civilizace je postavena na pokroku technologie – a pak staří lidé, kteří např. nepronikli do světa internetu a počítačové techniky, jsou vnímáni jako negramotní a zaostalí. Myslím však, že tím, jak procentuelně v naší kultuře přibývá starých lidí, tak i zde časem dojede k určitému obratu. Může ale z disproporce mezi rostoucím počtem důchodců a klesajícím počtem ekonomicky aktivních lidí, které je musí uživit, dojít k nepěkné „válce generací“. Nechci strašit, ale například legalizace eutanásie, s níž někteří nezodpovědní a populističtí politici koketují i u nás, by v takové válce se mohla stát strašlivou zbraní.
Před 10 lety, těsně před vašimi padesátinami, jsme s vámi byli na pouti v Izraeli…teď se blíží vaše šedesátiny…Jakou jste ušel cestu ze těch 10 let? Bojíte se stárnutí?
Člověk začíná stárnout okamžikem početí a léty si na to zvyká. Asi ten největší přelom a psychologický konec mládí nastává v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že už pravda nestačí v životě realizovat úplně všechno. To už mám za sebou. Naštěstí jsem na univerzitě i ve studentském kostele stále mezi mladými lidmi, to člověku nedovolí duševně zchátrat, alespoň ne tak rychle. Zdá se mi, že každé desetiletí mého života je zajímavější než to předchozí, ale také cítím, že se život citelně „zrychluje“ a rychleji utíká. Těším se na „penzi“ jako období většího klidu, ale nevím, zda se něčeho takového dožiju. Lhal bych, kdybych řekl, že mne občasné pomyšlení na to, že bych mohl zůstat ve stáří slepý nebo ochrnutý nebo že bych ztratil zdravý rozum a byl lidem na obtíž, zanechávala v klidu. Mám však naději, že Bůh člověka snad nikdy nezkouší úplně nad jeho síly.
Blíži se čas Adventu , jak zprostředkovat jeho duchovní rozměr, co nám tento čas má přinést, čím nás obohatit?
Měl by to být čas pokoje a úklidu před svátky, nejen v bytě, ale především v duši.
Byť jsou Vánoce symbolem narození, tak často přicházejí myšlenky na smrt, myslíme na ty, kteří už s námi u štědrovečerního stolu nejsou..
Jistě – pokud jsme si nechali vnutit materialistickou představu, že člověk je „věc“ a smrtí je odklizen ze světa jako smetí do koše, pak takové myšlenky vedou k depresi. Pokud jsme se nenechali připravit o naději, že láska je silnější než smrt a že se svými drahými opět setkáme, pak modlitba za ně u vánočního stolu může být útěšnou předchutí tohoto setkání. Žijí v naší paměti – a co je důležité, jsou „uloženi do paměti“, která nepodléhá skleróze – do paměti, které říkáme Bůh.
Vánoce jsou nejčastěji vnímány pohledem rozzářených dětských očí, provázené vůněmi skořice, vanilky, prskavek..radostí ze shledání…,ale na lince důvěry se často setkáváme s těmi, kteří zasednou ke Štědrovečernímu stolu sami…Napadá vás, jak jim ukázat lásku a naději a pokusit se je přimět, aby si nepřipadali opuštění, aby nebyli paralyzováni strachem ze samoty…Jak je ujistit, že i oni mají mnoho co dát..a díky tomu zároveň mohou být obdarováni
I já jsem po určitou dobu sedával sám u vánočního stolu – ale pak jsem přišel na půlnoční mši ke „stolu Páně“ a tam jsem intenzivně prožíval, že patřím do velké rodiny společného Otce všech lidí, od něhož žádný, kdo se sám neizoluje, není opuštěn.
..že Bůh má jistě něco i pro ty, kteří nejsou stoupenci žádné církve, i pro ty, kteří cestu teprve hledají..a jistě i pro ty, kteří ji ani nehledají…
Ano, o tom jsem skálopevně přesvědčen. Proč bychom jinak byli ještě na světě? Život každého žijícího má smysl a nikdy se nesmíme vzdát úkolu tento smysl odkrývat a naplňovat. Ztratit naději, rezignovat – to je dezerce. Nesmíme dezertovat.
Vital Plus 1/ 07, prosinec 2007 - rozhovor vedli E. Tůmová, M. Horažďovský
