Když jste ve zlomové době, v prosinci 1989, mluvil k českým kněžím o obnově církve, řekl jste tehdy, že skončila doba babylonského zajetí a je čas stavět. Na úvod jste vyzval: „Pochopme znamení této doby!“ Co jste tím tehdy myslel?
Pamatuji, bylo to přesně měsíc po listopadové revoluci. Znamení času je pojem, který má biblický základ. Ježíš říká svým učedníkům, že podle počasí poznají, jak bude přes den. V řečtině, mateřštině Nového zákona, existují pro čas dva pojmy, chronos a kairos. Chronos je čas hodinek a kalendářů, kairos je časem příležitosti. Dobou, která nazrála pro čin. V Bibli se Bůh vyslovuje především skrze události dějin. Snažím se obohatit současnou teologii o disciplínu, kterou nazývám kairologie. Jde o způsob porozumění tomu, co se děje ve společnosti a v kultuře. Kontemplativní přístup, vycházející z teologie, umožňuje porozumět hlubinné rovině dění ve společnosti a v kultuře jako Boží komunikaci s námi. Kairologie může doplnit ekonomické nebo sociologické analýzy. Velkým úkolem teologie je rozeznávat znamení doby jako „Boží řeč“ od ducha doby, nazývaného „Zeitgeist“, který se vyjadřuje v ideologiích, módách a náladách. Pojem „znamení doby“ je součástí církevních dokumentů především od Druhého vatikánského koncilu, kdy se objevil v klíčovém textu Gaudium et spes, tedy Radost a naděje. Vypočítávají se v něm určitá znamení doby, tedy co je pro dobu charakteristické. V naší epoše papež František zahájil velký proces synodální reformní církve. Jedním z hlavních úkolů je naslouchání, jelikož Bůh k nám může promlouvat skrze názory a perspektivy druhých. Kultura komunikace vytváří společnou cestu, v řečtině syn-hodos.
Jak číst znamení současnosti?
Často se zabýváme tím, zda se znamení dnešní doby odlišují od toho, co církev jako znamení doby rozpoznala v 60. letech na Druhém vatikánském koncilu. Tehdy se církev začíná snažit o vstřícný dialog s moderní kulturou. Problém však vidím v tom, že koncil přichází v době, kdy modernita končí a začíná nová epocha, někdy nazývaná postmodernitou. S ní přicházejí nová znamení doby, například ohromné technologické změny. Obrovský dopad na život lidí nejen v ekonomické oblasti, ale i v kulturní bude mít umělá inteligence. Dalším znamením doby je, že zřejmě skončila dlouhá epocha globalizace, která svět propojila ekonomicky a technologicky, avšak nikoliv kulturně a duchovně. Reakcí je pak dnešní nárůst nacionalismu, populismu, náboženského fundamentalismu a izolacionismu. Dokonce i to, co mělo být nástrojem propojení, tedy internet a sociální sítě, se dnes rozpadá do jednotlivých bublin, a jak se ukazuje, přispívá k izolaci a vzájemnému napětí. Existuje snaha přicházet s jednoduchou odpovědí na složité otázky, kanalizovat pocity paniky, dezorientace a pocitu ztracenosti. Ve stále složitější civilizaci to může znamenat dokonce příčinu válek, čehož jsme také svědky.
S potřebou duchovní obnovy jste přišel už v roce 1987 v tehdejším programu Desetiletí duchovní obnovy. Jak by takový plán mohl vypadat dnes?
S Desetiletím duchovní obnovy jsem přišel v polovině 80. let, spolupracovali jsme na něm s lidmi v tehdejší podzemní církvi. Cítili jsme, že se blíží velké změny, a přáli jsme si, aby nezůstaly jen na rovině ekonomické a politické, aby nešlo jen o perestrojku. Uvědomovali jsme si, že má-li se totalitní společnost proměnit ve svobodnou, potom demokracie nemůže být jen politický režim, ale také kultura vztahů mezi lidmi. Že proces proměny vyžaduje změnu mentality, což znamená změnu hodnot a klimatu ve společnosti. Věděli jsme, že tento proces nelze příliš urychlit, že je to úkol přinejmenším pro jednu generaci. Proto jsme volili období deseti let. Zároveň šlo o přípravu na vstup do nového tisíciletí. Naše tehdejší výzva byla adresována nejen církvi, ale všem lidem dobré vůle, jimž záleželo na morální kvalitě společenského života. Snažili jsme se, aby se spojili lidé dobré vůle přes politické a náboženské hranice. Později, při rozpadu komunismu, mohla církev počítat s velkým morálním a v určitém smyslu také intelektuálním kapitálem, naopak neměla žádný kapitál finanční nebo politický. Snažili jsme se o to, aby církev svůj kapitál využila k prospěchu celé společnosti. Když dnes hledím nazpět, řekl bych, že šlo o první projekt synodality, společné cesty. Symbolem úvodního roku Desetiletí duchovní obnovy, který se odehrál ještě v době komunismu, byla postava Anežky České. Rok měl být zaměřen na oblast zdravotnictví a sociální péče. Církvi tehdy nebylo dovoleno vstupovat do oblasti sociální charity, Arménii však v prosinci 1988 postihlo hrozivé zemětřesení a to znamenalo příležitost k zakládání výborů křesťanské pomoci. Pomoc sovětské Arménii nám nemohli dost dobře zakázat, upozornili jsme však, že i u nás je mnoho těch, kdo potřebují blízkost a pomoc, například senioři nebo mnohopočetné rodiny. Tím vznikl základ pozdější katolické Charity. Také každý následující rok zmíněného desetiletí byl výzvou pro obnovu jedné z oblastí společnosti, například rodinného života, kultury práva, práce nebo sociální zodpovědnosti. Za důležité jsme považovali, že by církev neměla přistupovat ke společnosti „shora“, že církev ve vztahu k tuzemské společnosti nebude zaujímat mesiánskou roli, ale bude si naopak vědoma, že ona sama potřebuje vnitřní obnovu
Základní myšlenkou Desetiletí duchovní obnovy tedy bylo, že se křesťané nehodlají starat jen sami o sebe, nechystají se prosazovat svoje vlastní institucionální zájmy, ale projeví solidaritu se společností jako celkem.
Pamatuji, jak vaše Desetiletí duchovní obnovy zapůsobilo v dospívání koncem 80. let na mě. Všude byla vidět hesla o zářné budoucnosti a přátelství se SSSR na věčné časy, ale nikdo je nebral vážně. Překvapilo mě, že vůbec někdo počítá s budoucností a bere do úvahy dějiny. Co by na dnešní dospívající udělalo srovnatelný dojem?
Zaměření na budoucnost by mělo být a je důležitým prvkem křesťanské víry. Zatímco se přírodní náboženství zaměřovala na stále se opakující cykly, na stálý návrat téhož, židovství a křesťanství ukázaly, že Bůh je Bohem zaslíbení. Otevírá budoucnost, tedy rovněž církev má být „communio viatorum“, společenství poutníků putující k Bohu, který je nejen na počátku jako bod Alfa a Stvořitel, ale také jako bod Omega, bod konečného završení dějin a kosmu. Existují však i falešné eschatologie, slibující nebe na zemi, což byl komunismus, ale také teorie, které se domnívají, že technologickým a ekonomickým rozvojem vybudujeme ráj na zemi. Křesťanství říká, že se nedá dost dobře říci, že vlastními silami vybudujeme ráj na zemi. Což je jednak vymezení vůči pozemským eschatologiím a rozmanitým projekcím ráje na zemi, ale zároveň vymezení vůči křesťanskému triumfalismu, který chce ukazovat církev už jako dokonalou společnost zde na zemi. Vidíme tedy důraz na vývoj, který není mechanickým nástrojem neustálého pokroku. Spíš se jedná o drama, z něhož lze čerpat naději tím, že člověk rozvíjí svůj duchovní život. V tomto směru se snažím spojovat dvojí odbornou kompetenci – teologickou a filosofickou, ale také sociologickou, což je moje původní vzdělání a profese. Na českou společnost se proto dívám z úhlu sociologie náboženství.
Češi si někdy téměř hrdě připomínají, že jsou možná nejvíce ateistickou společností na světě. Souhlasíte?
Domnívám se, že jde o nepravdivé klišé. Skutečných ateistů, programově odmítajících náboženství, je u nás relativně malý počet, srovnatelný s jinými zeměmi. Skutečně však stále ubývá těch, kteří se identifikují s církvemi, s jejich praxí a učením, podobně jako se zmenšuje počet dogmatických ateistů. Myslím, že velký úkol, významný pro společnost jako celek, je zamyslet se nad významným segmentem české společnosti, který bych nazval meziprostorem. Ten není vůči organizovanému náboženství nepřátelský jako spíš lhostejný, vlastně apatický. V kontrastu s církevními nebo náboženskými organizacemi, které mají sklon někdy až k sektářské uzavřenosti do sebe samých, u nás zároveň existují křesťanské instituce, které jsou otevřené vůči společnosti jako celku. Jsou tu křesťanské iniciativy a směry vstřícné k lidem mimo konkrétní náboženské instituce. Spolu s nimi existuje oblast občanské společnosti, která není zaměřena pouze na sekulární aktivity, ale uvědomuje si, že společnost, v níž se dobře žije, musí být otevřena rovněž vůči duchovní dimenzi. Tedy například dobře chápe, proč papež František považoval zájem o životní prostředí za jednu z důležitých oblastí křesťanského života a svědectví víry. Příkladem vstupování do tohoto meziprostoru je služba nemocničních, vězeňských, armádních nebo univerzitních kaplanek a kaplanů. Nejde o misionáře, kteří by chtěli vtahovat druhé do svých náboženských institucí, ale chtějí je doprovázet a pomáhat s hledáním tvořivých a zodpovědných odpovědí na existenciální otázky, které se primárně otevírají v náročných a hraničních situacích. Pak jsou tu příklady dalších aktivit, třeba Milion chvilek pro demokracii, jejichž iniciátory byli, nikoliv náhodou, studenti teologie. Pamatuji, že na manifestacích, které svolali, byla úplně jiná atmosféra než na běžných politických demonstracích. Byly to vlastně velké fiesty svobody, v proslovech nebyla cítit nenávist, ale na druhou stranu ani explicitní odkazy na náboženství. Nemávalo se kříži, nemluvilo o Bohu, ale člověk, který trochu rozumí křesťanství, tam křesťanskou dimenzi vnímal. Mluvilo se o podstatných otázkách lidského života, které nepochybně mají duchovní rozměr.
Co tedy může být zdrojem naděje pro lidi ve zmíněném meziprostoru, aby nešlo o lacinou útěchu a chlácholení?
Naději čerpáme ze zkušenosti setkávání těch, které přes všechny možné názorové nebo politické a konfesijní hranice spojuje pocit zodpovědnosti. Současně se až příliš často zdá, že nejhlasitěji jsou ve veřejném prostoru slyšet ideologové nacionalismu a populisté. Což vytváří falešný dojem, že tito lidé a tato agenda u nás vlastně převládají. Účastním se však řady aktivit, které přesahují jak církevní, tak čistě sekulární oblast a kde se prakticky potvrzuje, že péče o společnost vyžaduje také rozvoj spirituální dimenze. V tomto prostoru se setkávám s vynikajícími společenskými iniciativami. Jednou z takových je například skaut, který svým občanským i duchovním rozměrem vede mladé a dospívající k budoucí občanské zodpovědnosti. Je tu také spousta dalších iniciativ, jako je Nadace Benetheo, a mnohé jiné. V tom prostředí, které jsem pojmenoval jako meziprostor, se setkávám s řadou lidí různého zaměření, které však spojuje právě tento pocit zodpovědnosti, nezištnosti a obětavosti, touha prospět společnosti jako celku. Ze setkání s těmito lidmi čerpám naději, že toto úsilí nikdy nevzdáme.
