Zítra končí advent. Jsou pro vás rok co rok tyto čtyři týdny podobným zážitkem nebo je každý advent pro vás něčím unikátním a specifickým?
V posledních letech jsem si vytvořil vlastní tradici: čtu během Adventu s úctou a pozorností židovskou literaturu. Křesťané tradičně chápali židovství jako přípravu na příchod Krista, pro mne však judaismus nepřestává být inspirativní dodneška. Jeden židovský přítel mi říká: vždyť oba stále čekáme na Mesiáše, ty na „parusii“(druhý příchod Krista), my Židé si nejsme tak jisti, kdo ten Mesiáš nakonec bude – ale pokud to bude zas Ježíš, nebudu zklamán.
Kdybyste měl vytvořit „návod“, jak v době adventní přemýšlet o Vánocích a jak vnímat narození Ježíše, co byste v tomto „adventním bedekru“ lidem poradil?
Pokud jsme trochu přesyceni sentimentálním kultem betlémského pacholete, mohli bychom za tím „tydli-fidli na housličky“ zas objevit muže z Nazaretu, který nepřestává být hlavním klíčem k porozumění naší civilizaci – a pro nás křesťany Slovem, jímž se nám sděluje Bůh.
Vaše farnost patří k těm nejmodernějším a nejsvobodněji smýšlejícím v rámci české katolické církve. Jste znám tím, že vás motivuje „pracovat“ s lidmi, kteří víru teprve hledají a jsou otevřeni klást si otázky. Vnímáte v tomto ohledu nějaký posun u lidí, kteří každoročně přicházejí do Nejsvětějšího Salvátora? Česká republika je statisticky považována za jednu z nejateističtějších zemí, je to podle vás směrodatný ukazatel?
S pojmem „moderní náboženství“ se mi spojuje spíš laciná povrchní podbízivost komerční religiozity, a ta je mi snad ještě odpornější než zatuchlý militantní tradicionalismus. V Akademické farnosti se snažíme vytvořit otevřené a vlídné, ale zároveň náročné prostředí pro přemýšlivé lidi, kteří chtějí jít na hloubku – poznat intelektuální i estetické bohatství katolicismu, ale také – v mnoha praktických cvičeních meditace – zakusit hloubku modlitby. Já chci obnovit něco skutečně tradičního – ducha středověké univerzity, která se chápala jako společenství života, modlitby a studia, kde se pravda hledala formou svobodné disputace a kde platilo, že druhým mohu nabídnout jen to, co jsem předtím promeditoval.
O „nejateističtější zemi“ a „ubývání věřících“ může hovořit jen ten, kdo si plete pojem věřící s člověkem zcela zabydleným v určité podobě náboženskosti. Dnes není hlavní rozdíl mezi „věřícími“ a „nevěřícími“, nýbrž mezi hledajícími („seekers“) a zabydlenými („dwellers“). Ubývá těch zabydlených – jak ve formách religiozity 19. století, tak v starých dogmatech ateismu. Přibývá hledačů – jak věřících, kteří chápou svou víru jako neukončenou cestu, tak „nevěřících“, kteří zdaleka nejsou „nábožensky amuzikální“. Zatímco se ve světě stále hádají fundamentalisté z řad křesťanů i z řad militantních ateistů (tyto dva druhy fundamentalismu se sobě navzájem nápadně podobají), já jsem přesvědčen, že budoucnost církve závisí na tom, nakolik dokáže oslovit a doprovázet „hledající“ všech barev – nikoliv jako arogantní „majitelka pravdy“, nýbrž jako někdo, kdo má tisícileté zkušenosti s hledáním hloubky pravdy, s nímž člověk nemůže být nikdy hotov. A ve svém myšlení, psaní, kázání a pastorační péči se snažím takové cesty co nejpoctivěji prošlapávat.
V roce 2013, který se chýlí ke konci, byl do čela katolické církve zvolen papež František. Vnímáte jeho zvolení jako silný impuls pro církev? Jaké výzvy pro českou katolickou církev František přináší?
Papež František je opravdu vzácný dar nebes. V době, kdy církev utrpěla tolik ran, které jí z velké časti zasadili její vlastní špatní kněží, stojí v čele katolické církve muž, který je právem největší morální autoritou našeho světa – všechna náboženská, politická, národní a státní uskupení nám ho mohou závidět. Jeho přesvědčivost nevyplývá z líbivých slov a gest, nýbrž z toho, že každý, kdo není duchovně zaslepený, musí cítit, že jeho slova a činy jsou kryty jeho životem a navíc vycházejí z hloubky modlitby a meditace. Ano – i naše církevní prostředí je poněkud šokováno, když se objeví někdo, kdo bere evangelium a víru – a výzvu k lásce ke všem lidem – opravdu vážně. Svou opravdovostí nás zahanbuje, ale i vyzývá.
Co si myslíte o Františkově názoru, že nespoutaný kapitalismus je podle něj "novou tyranií", a že movití by se měli o své bohatství podělit. Může to podle Vás vyvolat uvnitř církve ideologické pnutí "levice" vs. "konzervativní pravice"?
Františkova slova jsou jen vyostřením toho, co je trvalou součástí katolické sociální nauky, která proti ideologii "neviditelné ruky trhu" (nespoutanému kapitalismu) i proti marxistickému socialismu ("státnímu kapitalismu") hájí model sociálně-tržního hospodářství s důrazem na solidaritu a ekologickou odpovědnost. Že se to nebude líbit některým kruhům americké "náboženské pravice", která se pokoušela poslední sociální encykliku Jana Pavla II. vykládat jako téměř bezvýhradnou podporu její neokonzervativní ideologie, je zřejmé. Avšak současná ekonomická krize vyvolala všeobecnou nedůvěru v tuto ideologii a jsou známé její důsledky - to, co u nás známe jako "mafiánský kapitalismus". Krajně konzervativní pravice ztrácí nejen v církvi půdu pod nohama - a církev i slovy tohoto papeže ukazuje, že jedinou alternativou zdaleka nemusí být marxismus.
Jak se s odstupem času díváte na kauzu „Bezák“? Má či mělo by mít lokální měřítko jeho případu přesah v rámci církve? Přišla vám reakce české katolické církve adekvátní nebo jste čekal větší zastání?
Neprůhledný a nelidsky byrokratický způsob církevního zacházení s arcibiskupem Bezákem, který nám v mnohém připomenul praktiky totalitního režimu, těžce poškodil a rozdělil slovenskou církev. Mnoho lidí, kteří by rádi viděli v církvi světlo naděje, se nyní na Slovensku cítí „jako ovce bez pastýře“. Nejcennější službou Slovensku (a nejen slovenským katolíkům) ze strany české církve je představit jim lidsky věrohodnější a poněkud inteligentnější podobu katolicismu, než je ta, která se jim nyní doma předkládá jako ta jedině pravá. Má stará láska ke Slovensku mne zavazuje, abych ve vší pokoře měl tento důležitý úkol na paměti – a naštěstí v tom zdaleka nejsem sám. Těm, kteří se na Slovensku nyní chtějí zklamaně obrátit k církvi zády, říkám: láska a víra musí být trpělivá. Církev má naštěstí více tváří.
Co pro vás znamenal z hlediska celospolečenského rok 2013? Čím se vám zapsal do paměti?
Z hlediska české společnosti jsem rád, že z Hradu konečně zmizel Václav Klaus – i když mi ho v okamžiku, kdy mu nakonec zůstaly jen obskurní adoranti typu Hájka, Jakla a Bobošíkové, bylo nakonec trochu lidsky líto. To, že se do uprázdněných prostor nastěhovala intrikující hospodská kumpanie, považuji za nevkusnou tragikomedii. Ten úpadek prezidentské autority a věrohodnosti politické scény vůbec je nebezpečný signál. Byl by ještě nebezpečnější, kdybychom jen nadávali na politiky a nepřiznali si, že nastavují zrcadlo stavu velké části společnosti.
Když před dvěma lety zemřel Václav Havel, tehdy jste při kázání na jedné mši pronesl: „Když jsem viděl dnes mladé lidi, kteří v těch dnech roku 1989 ještě zdaleka ani nebyli na světě, vzpomněl jsem si na text dnešního čtení ‚Vzbudím ti potomstvo‘. Václav Havel neměl potomstvo ve smyslu fyzickém, ale jistě všichni, kdo byli zasaženi jeho životním příkladem, se stávají svého druhu jeho duchovním potomstvem.“ Jak probuzení mladé generace a její (ne)zájem o věci veřejné vidíte s dvouletým odstupem?
Ano, přinejmenším ta část mladých lidí, s nimiž se setkávám v akademickém prostředí, dokáže rozlišovat hodnoty. Kvalitu jejich politické odpovědnosti ovšem nelze měřit jen ochotou nechat se v určitých případech vyburcovat k nějakému veřejnému vystoupení. To, co nyní mohou pro společnost především udělat, je poctivě studovat, přemýšlet, pozorně a kriticky sledovat politické i kulturní a duchovní dění ve společnosti, nenechat se strhnout laciným radikalismem a učit se demokracii v různých formách občanské společnosti, neziskovek, občanských iniciativách, diskusních klubech apod. Ovšem největším pokušením pro vzdělanou mladou generaci je zlámat nad touto společností hůl a trvale přesídlit do zahraničí. Prosím je: aspoň se jednou vraťte a něco cenného přineste, vyvětrejte tu.
V knize Stromu zbývá naděje jste dnešní dobu nazval dobou postoptimistickou, neboli bankrotem novověkého optimismu. Napsal jste, že pesimismus je často kocovinou rychle vystřízlivělých optimistů. Že optimismu podléhají snadněji lidé naivní a lehkověrní, a naopak že pesimismus bývá nemocí či pokušením moudrých, zkušených a vědoucích lidí. Jakým způsobem byste doporučil, aby lidé vnímali dnešní dobu – ať už z hlediska ekonomického, politického či náboženského vývoje naší společnosti?
Cesta, k níž vyzývám, je křesťanská ctnost naděje: schopnost vytrvat i tam, kde k optimismu mnoho důvodů nenacházíme.
Ve své knize Chci, abys byl píšete, že jednou z nejtypičtějších vlastností naší kultury je narcismus. Konkrétně: „Opakem lásky není nenávist, nýbrž sebeláska. Opakem víry není ateismus, nýbrž sebezbožnění. Láska i víra nabízejí pravou svobodu, osvobození z nejtěžšího žaláře: z uvěznění člověka v sobě samém.“ V roce 2013 se uskutečnily prezidentské i sněmovní volby. Jaký jste měl dojem z politiků, kteří v těchto volbách kandidovali a byli zvolení? Je podle vás narcismus jednou z příčin, proč politici často působí dojmem, že tu slouží všem a všemu, jen ne svým voličům a ve jménu obce?
S odvoláním na rozsáhlé psychologické studie konstatuji, že určitou formou narcismu trpí prakticky každý, kdo si zvolil práci ve veřejném prostoru, mne nevyjímaje. Jde však o to, aby si toho byl člověk pokorně vědom a uměl s tím trvale pracovat: aby po příkladu svatého Prokopa uměl čerty nejen vyhánět, ale zapřáhnout je do pluhu a orat s nimi. U lidí jako Klaus či Zeman jsem měl ovšem dojem, že čert narcismu pořádně oře s nimi. U Zemana se navíc děsím té mstivosti, která často narcistickou poruchu osobnosti doprovází; ten člověk zřejmě chápe moc pouze jako prostředek, jak odměňovat své kamarády a podporovatele a mstít se svým oponentům. Děsím se neodpovědnosti, s níž zachází jak se svým zdravím, tak se svým jazykem, tak se svěřeným úřadem. Kdo se neodvede ovládat, neměl by vládnout.
Co očekáváte od nové politické reprezentace a vznikající Sobotkovy vlády?
Ze všech nyní reálných kombinací je tato asi ta nejméně špatná. V programovém prohlášení je řada dobrých věcí – snad až na několik bodů, jako je například zákon o referendu. Já jsem rozhodným odpůrcem „přímé demokracie“, tento populistický článek měli ponechat demagogům typu Okamury. Když ČSSD vidí, že ji podporuje jen 20 procent voličů (asi tolik, kolik podporuje církevní restituce, jak často říkali), snad trochu zpokorní. Nakolik ANO půjde cestou hanebných VV, uvidíme, mají teď šanci ukázat snad něco trochu lepšího.
Pokud bychom se zaměřili na politické smýšlení Čechů, jsme v této otázce (na základě zkušeností z uplynulých několika volebních „zkoušek“) vyspělý a uvědomělý národ? Jak hodnotíte zvolení Miloše Zemana prezidentem a výsledek posledních voleb do Poslanecké sněmovny?
Kdybych řekl, že jsme nyní politicky vyspělý a uvědomělý národ, dal bych přednost líbivému populismu před pravdou – a to já nikdy neudělám. V prezidentských a parlamentních volbách jsme se o sobě dozvěděli poměrně nepřekvapivou a poměrně smutnou pravdu. Ale zas tak tragické to není – v konfrontaci dvou zcela odlišných politických kultur v naší zemi při prezidentských volbách zas převaha těch, kteří sedli na lep populismu, nebyla tak drtivá a v parlamentních volbách nejhorší demagogové typu Bobošíkové neuspěli vůbec.
Jaké máte očekávání od roku 2014? Jaké výzvy stojí před naší společností?
Situace nejen na Ukrajině ukazuje, jak stále nebezpečné jsou imperiální choutky putinovského Ruska a jak důležité je prohlubovat proces integrace Evropy a být jeho aktivní součástí, nikoliv brzdou. Tento proces však nemůže zůstat na rovině administrativně-ekonomické, musí mít kulturní dimenzi. Vůči křiklavému levicovému extrémismu však nemůže být jediným oponentem primitivismus křesťanských fundamentalistů. Je třeba inteligentního konzervativně-liberálního dialogu v křesťanství, aby křesťané mohli kompetentně odrazit současné pokusy o nahrazení křesťanství netolerantním náboženstvím sekularismu. Naším národním zájmem je prohlubování a zkvalitňování Evropské unie a kultivace češství v evropském kontextu.
V příštím roce chystáte knihu, kterou označujete za zásadní. Tématem by měla být budoucnost křesťanství pod pracovním názvem „Odpoledne víry“. Můžete rozvinout tuto myšlenku?
V zjednodušující stručnosti: Dvě tisíciletí křesťanství tu byla proto, aby církev rozvinula své institucionální a doktrinální struktury. Nyní v Evropě prožívá polední útlum. Vysiluje se spory o druhotné věci. Jak „tradicionalisté“, kteří chtějí za každou cenu uchovat někdejší stav těchto struktur, tak „modernisté“, kteří vidí spásu církve v jejich reformě, podléhají stejnému omylu, mentalitě dopoledne. Odpoledne je tu od toho, abychom od vnějšího přešli k vnitřnímu a zráli k „večerní moudrosti“. Vždyť ve Svaté zemi nový den začíná večerem.
(Rozhovor s Ondřejem Koutníkem pro Lidové noviny, 21.12. 2013, str.11)
