Přede dvěma lety jste získal Templetonovu cenu, letos v červnu jste jako čtvrtý Čech obdržel čestný doktorát z Oxfordské univerzity. To jsou pro člověka z Česka velmi významné ceny. Co to pro vás znamená?
Samozřejmě si toho velmi vážím, chápu to také jako ocenění naší české kultury a reprezentaci naší země. Když nyní ještě častěji než dřív přednáším v zahraničí – letos také v Austrálii a několika asijských zemích – a beseduji tam se svými čtenáři, uvědomuji si, že získání mezinárodních prestižních ocenění je spojeno s velkou odpovědností. Máli vaše slovo ve světě váhu, nesmíte zklamat velká očekávání: to znamená neustále pracovat, studovat a mnoho věcí promýšlet. Už v bibli se říká: Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno.
Nepřijde vám, že jste v posledních letech mnohem více ceněn v zahraničí než doma? V Česku jste naopak často kritizován. Ať to je prezident Zeman, bývalý prezident Klaus, nebo dokonce kardinál Duka.
Je také psáno, že doma nikdo není prorokem. Doma lidé bývají ceněni až po smrti, snášet závist a nenávist je přirozená daň za úspěch. Když i Kristus měl nepřátele, proč právě já bych měl být výjimkou? Kdyby mně fandili lidé jako Klaus a Zeman, ptal bych se, co dělám špatně. Naštěstí je stále hodně lidí i u nás doma, kteří si váží mé práce a rozumějí tomu, co dělám.
Vy sám přece domácí veřejnou scénu poměrně ostře kritizujete. Není ta kritika na vaši osobu jen odezvou toho, co sám děláte? Nejde o vzájemnou zášť?
To je možné. Lichotit veřejnému mínění, potvrzovat obecné předsudky a říkat lidem, co chtějí slyšet, je určitě snadná cesta k oblibě a politickému úspěchu. Pro mne je však nad všechny funkce a potlesk důležitější svoboda a nezávislost, moci říkat vždy jen to, co si skutečně myslím, co odpovídá mému svědomí, rozumu a zkušenosti. V tom je má služba společnosti. Kdysi jsem Bohu slíbil, že se budu chovat takto, a nechci za žádnou cenu ten slib porušit. To samozřejmě neznamená, že se nemohu mýlit. Nemám patent na pravdu.
Vaše napjaté vztahy s kardinálem Dukou už dnes nejsou žádným tajemstvím. V zahraničí jste přitom nejvíce oceňován za spojování lidí různých názorů a vyznání, ale doma spíše rozdělujete. Nepřemýšlel jste nad tím, jak lidi v Česku více spojit dohromady?
Nepřátele v církvi jsem měl, mám a mít budu. Teď je to mnohem lepší než před 25 lety, nikdo mi nemůže upřít plody mé práce, zejména jednu z nejživějších farností v naší zemi, kde několik tisíc lidí nalezlo víru a kde vznikla řada kněžských a řeholních povolání. Co se týče kardinála Duky, jsme přátelé 40 let, spolupracovali jsme v disentu, v podzemní církvi. Stále si ho vážím, ale teď vnímám, že naše pohledy na roli církve ve společnosti i na mezinárodní problémy jsou skutečně odlišné. Já jsem se dlouho domníval, že se budeme vzájemně doplňovat, ale zřejmě to tak snadno nejde, obklopil se jinými lidmi.
Jak se vás dotklo nedávné vyjádření prezidenta Zemana? Označil vás za „pseudoelitu“, za někoho, kdo „páchá“ dobro, za „dobrosera“. Dokonce vás přirovnal k Pol Potovi.
Já už od jisté doby výroky Miloše Zemana neberu vážně. On ví, že není schopen nabídnout společnosti pozitivní myšlenky a vize, tak se snaží udržet si pozornost médií skandálními, často vulgárními výroky, víc od něho už čekat nelze. Ty výroky vypovídají něco spíš o něm než o mně.
Miloš Zeman také uvedl, že vám církevní autority zakázaly kandidovat na prezidenta. Narážel v tomto případě na kardinála Duku? Vedl jste s kardinálem nějaký rozhovor o vaší možné prezidentské kandidatuře?
Ne, to byla jedna z mnoha prezidentových lží. Asi se zároveň podřekl, prozradil, že zřejmě na někoho v církvi dělal nátlak, aby si mne církev sama „podřízla“. Ne, s nikým z církve jsem na to téma nehovořil, nebylo by to ani aktuální. Já jsem nikdy prezidentskou kandidaturu neohlásil, a tudíž ani neodvolával.
Kdybych se někdy rozhodl vstoupit do politiky, tak samozřejmě vím, jaké kroky bych musel udělat z hlediska církevního práva – žádat o dispens nebo případně o dočasné uvolnění z kněžské služby nebo stavu. Už několik kněží jsme v polistopadových vládách měli, respektive máme. Ale v současné době o tom opravdu neuvažuji, vidím své místo jinde.
Vy jste k jakémukoli veřejnému angažmá zdrženlivější i kvůli tomu, co se teď u nás i v celé Evropě děje. Tuto dobu jste nazval dobou hysterie. Proč se podle vás lidé bojí?
To není úplně jednoduchá otázka. Když jsem se na konci loňského roku vrátil z půlročního akademického pobytu ve Spojených státech, byl jsem velice překvapen, jak se atmosféra v České republice změnila. Nakolik ji změnil strach z uprchlíků, ačkoliv u nás skoro žádní nejsou, o pobyt u nás nestojí. S naprosto minimální minoritou muslimů, kteří v Česku jsou, nemáme žádné problémy.
Takže ten strach je opravdu iracionální. Ale já se mu snažím nějakým způsobem rozumět. Ti uprchlíci slouží zřejmě jako nějaké projekční plátno, promítá se tam nějaká hlubší nejistota. To, že se lidé obávají o narušení naší identity, prozrazuje, že vědomí naší identity, toho, kam patříme, je v současné společnosti velice slabé. Proto se u nás tolik snaží ruská propaganda.
Nedávno se příznivci protiislámského politika Martina Konvičky pokusili o provokaci muslimské komunity mimo jiné pálením koránu před brněnskou mešitou. Jak by měla společnost na tuto radikalizaci reagovat?
Pálením knih a vyvoláváním nenávisti k jedné skupině obyvatel začínal v Německu nacismus, konvičkovci jsou jeho mentální odnoží a podle toho je třeba s nimi naložit. Navíc jako by přesně plnili zadání džihádistických extremistů – provokovat a urážet muslimy, kteří jsou dobře integrovaní do společnosti, a nahánět je tak do náruče extremistů. Nevím, zda jsou tak hloupí, že si to neuvědomují, nebo tak zaslepení zlobou, že se ochotně stávají šiřiteli toho, čemu vyhlašují válku – ke své existenci potřebují extremisty, tak si je vychovávají.
Policie a soudy tady nesmějí zůstat nečinné a kdokoli k tomu mlčí, nese spoluvinu. Konvičkovi neonacisté jsou nebezpečné zlo, které nelze ani v nejmenším podceňovat. Je třeba dát jasně najevo, že tento druh hlouposti, fanatismu a nenávisti tady opravdu nechceme a nestrpíme.
Jak podle vás Evropu změní odchod Velké Británie z Unie?
Na brexit doplatí a už doplácí nejprve Británie sama. Paradoxně se první obětí stali ti, kteří nesou hlavní odpovědnost za to, že k tak špatnému kroku došlo, že si většina lidí vůbec neuvědomovala důsledky odchodu země do izolace. Pokud se nepodaří ten nešťastný krok nějak zeslabit – o což se mnoho lidí v Británii snaží –, byl by to opravdu konec „Velké Británie“, cesta k bezvýznamnosti.
Co to udělá s Evropou, je nyní otevřené. Bude jistě mnoho šílenců, kteří se budou snažit tento krok následovat. Pro nás by opuštění Unie znamenalo podobnou ekonomickou a politickou sebevraždu, jakou bylo odmítnutí Marshallova plánu po válce, tvrdý pád od Západu na Východ s tragickými následky včetně další vlny emigrace nejvíce kvalifikovaných lidí. Ostatně i Británie zakouší bolestně odchod mnoha mezinárodních institucí z Londýna a úmysl řady vědců a vědeckých pracovišť odejít do zahraničí, protože špičkový výzkum předpokládá evropské propojení a evropské dotace. Na druhé straně je nezbytné, aby i vedení Unie zpytovalo po brexitu svědomí a usilovalo o reformu, která učiní integraci srozumitelnější pro všechny občany.
Kněz a filozof Tomáš Halík v druhé části rozhovoru pro Euro.cz kritizuje odklánění Česka od Evropské unie. Podle něj jsme se do klubu bohatých a demokratických zemí dostali příliš brzy a příliš snadno. Proto si této možnosti dostatečně nevážíme.
Kdo jsou podle vás Češi? Kam patříme?
Patříme do Evropy, k západní atlantické společnosti. Sen mnoha generací o sjednocené Evropě je dnes krok od svého uskutečnění. Národní státy byly ideálem 19. století, nápory totalitních mocností ukázaly, že Evropa si může udržet mír, svobodu a prosperitu pouze v hluboké jednotě. Evropská unie je přes všechny problémy nejbohatším a nejúspěšnějším politicko-ekonomickým celkem, zajistila svým národům 70 let míru, svobody a prosperity. Výrazně nám pomohla zvednout se z trosek komunismu a zavést aspoň elementární právní kulturu. To, že se u nás mnoho včetně dotací rozkradlo, je domácí vina.
Proč je tedy značná část Čechů k unii tak kritická? Kdyby se teď v Česku hlasovalo o czexitu neboli o vystoupení ze společenství, referendum by podle některých průzkumů skončil odchodem Česka z unie.
Když se mluví o EU, o „Bruselu“, stále se u nás říká „oni”. Jako kdybychom si nebyli schopni uvědomit, že Evropská unie jsme „my”. Máme tam hlas jako všichni ostatní. Ale nevyužíváme ho dobře. Řada českých poslanců v evropských strukturách ráda využívá poslanecké výhody, ale snaží se jen těmto strukturám házet klacky pod nohy. Měli bychom si také více uvědomovat svou odpovědnost k Evropě. Ale obávám se, že svoboda svázaná s odpovědností se řadě lidí nelíbí, nevyhovuje jim. Svoboda spojená s odpovědností předpokládá určitou zralost a myslím si, že ten stupeň zralosti stále není takový, jaký by měl být.
A není to trochu širší fenomén, který se teď neprojevuje jen v Česku, ale i v ostatních postkomunistických zemích ve střední Evropě, zejména v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku? Nenásledujeme jen nějaký trend, který nás vlastně přesahuje?
Samozřejmě. Jsme na tom relativně ještě dobře ve srovnání se situací v Polsku nebo v Maďarsku, ale to se může změnit.
Je to důkaz toho, že celý region vlastně stále není připraven na demokracii?
Ano. Mně se zdá, že lidé si tady představovali, že po pádu komunismu budou přizváni k tomu bohatě prostřenému stolu západní společnosti. Ale neuvědomili si, že svoboda je prostě spojená s odpovědností a s velkými nároky. Ideologie, že všechno zařídí „neviditelná ruka trhu“, se ukázala jako falešná: pouze otevřela dvířka neviditelné ruce korupce. Stále nedostatečná právní kultura je další důsledek této naivní důvěry ve všemoc ekonomie.
Mnohým EU vadí především proto, že nás – díky Bohu – tlačí k respektování určitých právních pravidel. Všimněte si, jaký typ lidí fascinuje Čína a Rusko, země bez právní kultury, kde se kombinují špatné prvky postkomunistické totality a divokého kapitalismu. A všimněte si, kdo se takovými lidmi obklopuje.
Jak lze docílit toho, aby si Češi více uvědomovali, že patří do Evropské unie a jsou její součástí? Nestačí k tomu ani všudypřítomné tabulky, připomínající po celém Česku stovky miliard, které sem EU investovala.
Tabulky a čísla nestačí. Musíme se odnaučit pouze nastavovat ruku k braní, musíme umět také brát na sebe solidárně zodpovědnost za celoevropské problémy, které vyžadují společné celoevropské řešení a rozhodování. To předpokládá morální obnovu. Čím víc do společného díla vložíme, tím víc si ho budeme vážit. Potřebujeme výchovu k evropanství, potřebujeme posílit své češství vědomím širšího evropského kontextu, potřebujeme rozšíření obzoru. To je věc hlavně vzdělání a kultury. Čím bude společnost vzdělanější, tím bude proevropštější.
Často opakujete, že na české politické scéně a vůbec ve veřejné sféře něco chybí. Nepřemýšlíte nad tím, že byste větší roli doma hrál vy sám? V posledních letech jste působil hodně v zahraničí. Přece jen jste kněz, máte blízko k tomu, abyste lidi přesvědčil o tom, kdo jsou a co jim chybí.
Myslím, že mohu společnosti nejvíc pomáhat v roli, kterou zastávám. Lidé z oblasti kulturně-morálních institucí – učitelé, kněží, umělci i novináři – nemají žádnou moc, kromě moci slova a argumentů, a jedině touto cestou mohou získat alespoň na část společnosti morální vliv. Ale abyste někoho přesvědčil, musíte mít partnera schopného a ochotného naslouchat a vůbec vážně uvažovat o vašich argumentech.
Já tu opravdu postrádám kulturu věcné veřejné rozpravy. Když vyslovíte nějaký názor, tak se na vás vrhne spousta lidí, kterým nestačí říct, že s vámi nesouhlasí a z těchto a těchto důvodů mají jiný názor, ale potřebují přesvědčit sebe i druhé, že jste ničema s temnou minulostí, řízený a placený jakýmisi strašidelnými centry v zahraničí, sprostě vám nadávají a vyhrožují. Věřte, to je dost únavné.
Vaše úvahy o větším zapojení do veřejné debaty v Česku nebo o možné prezidentské kandidatuře také často končily na tom, že podle vás lidé v Česku nyní fandí jiným názorům než těm vašim. Říkáte, že se upínáte spíše k těm vzdělanějším. Z toho ale může někdo nabýt pocitu, že si velké části svého národa vlastně nevážíte, protože není dostatečně vzdělaný, aby pochopil vaše myšlenky.
Tak jsem to samozřejmě nikdy nemyslel. Ale sám si uvědomuji své limity, jsem člověk z akademické sféry, který je zvyklý racionálně argumentovat. Uvědomuji si, že tohle oslovuje jen část veřejnosti. Většina bohužel opravdu slyší spíše na ty populistické hlasy, emocionální výkřiky, křiklavá bezobsažná hesla.
Aby člověk mohl určitým způsobem těm populistům odlákat hlasy, musel by zřejmě přistoupit na podobný styl, ale to je něco, co já skutečně nejsem schopen a ochoten dělat. Ve svém věku už nejsem ochoten se někomu vlichocovat a předstírat, že jsem jiný, než jsem. Starého psa novým kouskům nenaučíš.
Máte napjaté vztahy nejen s některými politiky včetně prezidenta Zemana, ale také v rámci samotné katolické církve. V poslední době se zásadně neshodnete s kardinálem Dominikem Dukou, a to nejen v pohledu na uprchlickou krizi, ale na celou reprezentaci církve. Přitom v zahraničí jste oceňován za pomyslné stavění mostů mezi lidmi různých názorů. Naposledy letos v červnu v Oxfordu, kde jste získal čestný doktorát. Dokážete s kardinálem Dukou postavit ten pomyslný most přes vaše rozdílné pohledy?
Já jsem přesvědčen, že k smíření mezi námi dojde, nevidím to fatálně. Teď to mezi námi trochu zajiskřilo. Jeho vstřícnost k Zemanovi, mše v Lánech, v Mynářových Osvětimanech, jeho názory na uprchlickou krizi, kritika papeže Františka – to vše popudilo nejen mě, ale nakonec i řadu lidí v církvi. I kněze mrzí, že jeho kázání jsou často spíše historicko-politické přednášky, než zvěstování evangelia. Mně vadí, že v poslední době kardinál ztrácí ve společnosti věrohodnost, a to oslabuje i věrohodnost církve, kterou oficiálně reprezentuje.
Já cítím morální povinnost ukázat, že je možná i jiná podoba církve, že lidé, které kardinálův styl odrazuje, církev opouštět nemusejí. Zejména mne k tomu inspiruje papež František, díky němuž jsem musel mnoho věcí sám přehodnotit. S papežem Františkem začíná nová kapitola v dějinách křesťanství. Jistý typ evropského katolicismu odchází nenávratně do minulosti. Mé rozhovory s biskupy a teology v mnoha zemích mne v tom utvrzují. Potřebuji si ale mnoho věcí ještě sám v klidu promyslet – a pak o tom zas napsat knížku.
Publikováno na serveru Euro.cz v srpnu 2016: 1. část - 2. část
