Tento týden to bude 50 let od upálení Jana Palacha. Co jeho oběť a projev bezmoci znamená pohledem dneška?
Palachova burcující oběť je výzva pro každou dobu, v níž se smráká, v níž se zdá, že lumpové mají vyhráno, že lež překřikuje pravdu a lidé se začínají bát a křivit: Lidi, probuďte se! Nenechte si to líbit!
Mělo to sebeobětování se vůbec nějaký smysl? Změnilo se něco kromě toho, že odešel z tohoto světa jeden mladý, uvědomělý intelektuál?
Ano, pro ty, kdo pochopili smysl jeho oběti, to mělo velký smysl. Kdykoliv mne během 20 let normalizace vyslýchali STBáci, a snažili se mne sliby nebo hrozbami přinutit ke spolupráci, vzpomněl jsem si na Palacha a řekl si: Už kvůli němu to nesmím udělat! A jsem velmi rád, že mne nikdy nezlomili. A podobnou zkušenost má více lidí mé generace. A pak, po 20 letech, jeho památka probudila mnoho lidí z letargie: v „Palachově týdnu“ začaly demonstrace, které vyústily v pád zločinného komunistického režimu v listopadu téhož roku. Naplnilo se slovo evangelia: „Pšeničné zrno, když padne do země, odumře, ale pak přinese mnohý užitek.“
Není to pro náš národ typické, že oslavuje historické prohry místo dějinných vítězství? Proč to podle vás tak je?
Kdosi napsal jednou zajímavou esej o pohřbívání v Čechách. Manifestační pohřeb Karla Čapka pohřbíval v roce 1938 prvorepublikovou demokracii, pohřeb Jana Masaryka v březnu 48 naději na poválečnou obnovu demokracie, Palachův pohřeb naděje Pražského jara. Při pohřbu Václava Havla jsem měl pocit, že pohřbíváme euforii Listopadu 89 a přichází éra zcela jiných politiků. Avšak v pohledu křesťanské víry naděje sice umírá, ale pak zas vstává z mrtvých.
Jaké na dobu, kdy se Jan Palach upálil, máte vzpomínky?
Srpnová ruská okupace mne zastihla na prázdninách v Anglii. Na radu rodičů a přátel jsem se nevrátil, ale začal studovat na jedné britské univerzitě a otázku návratu jsem nechával otevřenou. V britském univerzitním prostředí jsem byl absolutně šťastný. Před Vánoci jsem dostal dopis, že i ve stínu tanků je možné mnoho věcí stále dělat, ale že mnohé vůdčí osobnosti studentského hnutí emigrovaly – a výzvu, abych se vrátil a nastoupil na jejich místo. Celou noc jsem vnitřně zápasil s otázkou: jsem na světě proto, abych se cítil a měl dobře, nebo proto, abych dělal správné, byť těžké věci? Ráno jsem se rozhodl k návratu. Měl jsem však stále otevřená dvířka na Západ: na vyslanectví nám tenkrát prodlužovali „výjezdní doložky“ o rok. Teprve v lednu mne Palachova oběť definitivně přesvědčila, že zůstanu se svým národem, děj se co děj a zapojím se do disentu. To rozhodnutí mne o několik let později přivedlo do řad „podzemní církve“, k přijetí tajného svěcení a s ním riskantního působení kněze „v ilegalitě“, později jsem se stal blízkým pomocníkem legendárního kardinála Tomáška.
Možná už to někde padlo, přesto se zeptám: setkal jste se s Palachem osobně? A co s Janem Zajícem?
Narodil jsem se ve stejném roce jako Palach a studoval stejnou fakultu, ale jiný obor. S Palachem jsem se pravděpodobně potkával na chodbách Filozofické fakulty, ale osobně jsem ho neznal. Ani Jana Zajíce, rovněž hrdinu čistého srdce a velkého mravního idealismu, jsem osobně nepoznal.
Sám jste se účastnil akcí studentského hnutí a nějakou dobu jste uchovával posmrtnou masku Jana Palacha. Ta je dnes součástí pomníku na budově Filozofické fakulty. Jak často kolem toho místa procházíte a co se vám pokaždé vybaví?
Já jsem pouze nesl Palachovu masku do kostela svatého Tomáše na Malé straně na zádušní mši, kterou jsem pomáhal organizovat, a odtud na Filozofickou fakultu, kam jsme ji umístili do výklenku místo Leninovy busty. Právě ta cesta přes Karlův most byla pro mne zlomovým zážitkem. Vedl jsem jakýsi vnitřní rozhovor s mrtvým spolužákem – a slíbil mu několik věcí, které budu a které nikdy nebudu dělat v celém svém dalším životě. Například že budu vždycky říkat a psát jen to, co si skutečně myslím. Ten slib jsem splnil.
Kolem té masky chodím několikrát týdně, když jdu přednášet na Filozofickou fakultu a svůj tehdejší závazek odpovědět na mravní výzvu Palachovy oběti si často připomenu.
Na internetové diskusi jsem zahlédl srovnání Jana Palacha a atentátníků na Heydricha, kteří si také šli pro jistou smrt a ve finále spáchali sebevraždu. Jak byste srovnal tyto dvě události vy?
Určitý společný motiv tam je – byli to všechno vlastenci, kteří obětovali život, aby probudili národ k odporu vůči okupantům.
Myslíte, že i v současném světě může někdo najít důvod k sebevraždě a být za to opěvován? Pokud vidíme smysl v tom, co udělal Jan Palach, můžeme zároveň říci, že se podobná situace může opakovat a bylo by pak správné podniknout stejné kroky?
Každý takový extrémní čin je jedinečný a pouhé opakování ho spíše zeslabuje. Je třeba hledat nové cesty odporu vůči zlu, vždy přiměřené dané situaci. Pokud nežijeme v diktatuře pod vojenskou okupací, máme mnohé jiné formy občanské angažovanosti.
Nemáte jako kněz se sebevrahy dilema? Co je ještě zatraceníhodná sebevražda a co už je třeba hrdinský čin?
Nikdy bych nenazval Palachů čin sebevraždou, nýbrž obětí. Můj oblíbený spisovatel Chesterton napsal: Sebevrah pohrdá životem, mučedník pohrdá smrtí. Sebevražda je hřích, pokud je nevděčným a zbabělým „vrácením vstupenky do života“. Tohle Janův čin nebyl, on daroval svůj život nám, abychom si uvědomili, že se nesmíme zkřivit ke kolaboraci s ruskými okupanty. Ukázal nám, jakou máme cenu – mravní odolnost národa byla pro něj víc, než jeho vlastní život.
Ale neodvážil bych se soudit vůbec žádného sebevraha – mnohdy je sebevražda důsledek neléčeného depresivního onemocnění, často to mělo být jen demonstrativní volání o pomoc. Pohřbíval jsem řadu sebevrahů a těšil jejich pozůstalé, vím, o čem mluvím, mám za sebou čtyřicet let psychoterapeutické i pastorální péče o lidi v těžkých situacích.
O nás se mluví spíše jako o ateistické zemi. Co řekne křesťanství současnosti? A jak to celé pojetí může změnit doba sociálních sítí a internetu?
Já se teď podílím na jednom velkém mezinárodním sociologickém projektu, zkoumajícím současné globální proměny náboženství i ateismu.
V Čechách je stoprocentních ateistů pramálo. Ti, kteří se za ně považují, jsou jednak spíše agnostici (kteří považují otázku Boží existence za rozumově nerozhodnutelnou), antiklerikálové (kteří proti Bohu celkem nic nemají, ale je jim protivná církev) a „apateisté“ (kterým je náboženství lhostejné). Pak je tu také spoustu pověr – ty jsou skutečným protikladem víry. Tradiční podoby náboženství upadají, ale na místo nich nastupuje něco zajímavějšího, duchovní „hledači“. Ti mne zajímají, s nimi já vedu dialog. Pokud má mít křesťanství v Čechách v budoucnosti šanci, pak to bude jeho nová podoba, která zaujme právě ty hledače. Tato pravdivější a věrohodnější tvář křesťanství bude navazovat na to, co dnes ukazuje papež František. Náboženské strašení lidí, jaké jsme nedávno v Praze slyšeli od pátera Piťhy, mladé lidi od církve odpuzuje, zato však přitahuje velmi zvláštní sortu lidí, kteří se rádi bojí. Celou Biblí však zní výzva: Nebojte se!
Ježíš opakovaně říká: Proč se bojíte? Copak nemáte víru? To je to pravé křesťanské poselství pro naši dobu, kdy populističtí politici šíří a zneužívají strach.
Moji učitelé, kněží, kteří prošli komunistickými (a někteří i nacistickými) koncentráky, mi v „podzemní církvi“ říkali: Člověk může pocítit strach, ale nikdy ho nesmí pustit ke kormidlu svého smýšlení a jednání.
Patříte k těm, kteří tvrdí, že je u nás demokracie v ohrožení. Jak moc je ta situace podle vás vážná?
Ano, je. Jako Němci před válkou a Češi po válce naletěli slibům darebáků a zvolili je v svobodných demokratických volbách většinou hlasů, tak dnes většina (byť malá) našich občanů, přistupujících k volbám, si neuvědomuje, jak hazarduje s budoucností naší země, když odevzdává hlasy populistům nebo ideovým potomkům obou totalit. Nedemokratické mocnosti Východu, Rusko a Čína, vedou proti nám rafinovanou ideovou válku – Rusko především masovým rozšiřováním lživých zpráv, které mají podlomit naši důvěru v Evropskou unii a Západ, a obě tyto mocnosti mají zájem na tom, abychom se stali jejich Trojským koněm v EU a NATO a ztratili důvěru našich spojenců. To je skutečně cesta do pekel. Pokud dostatečný počet lidí nepochopí, kam by nás zavedli Zeman, Babiš, Okamura, komunisté a Klaus junior, je demokracie v nebezpečí. Ovšem vinu nese i opozice, která se nedokáže sjednotit a nabídnout věrohodné představitele a přesvědčivou alternativu.
Média nedávno přinesla informaci, že se modlíte za současného prezidenta Miloše Zemana. Čím to, že si zasloužil takovou Vaši pozornost?
Zdá se mi, že Zeman je nejen velmi špatný prezident, nýbrž i charakterově špatný člověk, mstivý, který už nerozeznává mezi pravdou a lží a bohužel svým chováním udává tón a ovlivňuje nemalou část společnosti, poškozuje její morální klima. Kdo je stále druhým na očích, má velkou odpovědnost. Za špatné lidi je třeba se stále modlit, aby dostali příležitost k pokání a obrácení alespoň v hodině smrti. Dobří lidé to – pokud nejsou v nějakém akutním nebezpečí – tolik nepotřebují.
V roce 1996, k sedmiletému výročí sametové revoluce, jste byl pozván do televizní debaty zároveň s tehdejším premiérem Václavem Klausem. A dokonce jste tvrdili, že spolu občas rozmlouváte o společensko-ekonomických otázkách. Jste s Václavem Klausem dodnes v kontaktu? Jestliže ne – od kdy a z jakého důvodu?
Já jsem doufal, že když v roce 1997 praskla aféra s velkou korupcí ODS a Klaus rezignoval, tak půjde do sebe, přehodnotí svou politiku a stane se dobrým státníkem. Byl jsem naivní, Klaus se stylizoval do arcivévody Ferdinanda – nevinné oběti „sarajevského atentátu“. Pochopil jsem, že on nikdy nepřekoná svůj chorobný narcismus, velikášství a bažení po moci. Nedávno ukázal Klaus svou současnou schopnost intelektuální polemiky dvěma památnými veřejnými výroky na mou adresu: že jsem horší škůdce českého národa než nacistický vrah Heydrich a že musí on, nekatolík, obhajovat proti mně „standardní katolictví.“ Poté, co se Klaus stal nejen příznivcem Putina, ale i maskotem neonacistické AfD, demokraticky smýšlející Západ ho zcela odepsal.
Klaus je potrestán za všechno, co zde napáchal, tvrdým trestem: stal se směšným. Je pomalu poslední, který si to už neuvědomuje. Myslíte, že bych měl ztrácet čas hovory s člověkem takové duševní úrovně?
Který z dvojice Zeman – Klaus je vám bližší? A v čem je podle vás jiný odkaz Václava Havla?
Jistá líheň „prognostiků“, založená v éře šéfa KGB Andropova, některé své bývalé pracovníky trvale poznamenala – magnetická síla Východu, jak je dnes patrné, mnohé z nich dosud celkem nepokrytě přitahuje jako železné piliny. Prezident, který proti zájmům své země hájí zájmy Číny, resp. finanční zájmy svých českých podporovatelů v Číně, by v každé normální zemi byl okamžitě odvolán z úřadu, pokud by neměl tolik cti, aby sám odstoupil. Ti, kdo zrazují nejcennější plod listopadu 1989, náš návrat do rodiny západních evropských států a napomáhají protievropským a protizápadním zájmům Putinova Ruska, mi nejsou blízcí ani trochu.
Jaký je rozdíl mezi Havlem a dvěma výtečníky, kteří ho v úřadě následovali? Na to odpovídám Čapkovým srovnáním mezi chytrostí a moudrostí. Klaus a Zeman byli kdysi chytří, ale Havel byl moudrý. Chytrost je vlastnost, zatímco moudrost je ctnost.
V podstatně zkrácené a upravené podobě publikováno 15. ledna 2019 v deníku Aha! pod redakčním titulkem Palachův čin mě uchránil před StB!
V mírně upravené podobě pak 16. ledna publikováno na serveru Blesk: Halík zmínil svůj slib Palachovi
