Taková primitivní otázka na úvod: Proč tohle Bůh dopustil? Proč nechává svět zamořit smrtelnou nákazou, která kosí slabé, staré, nemocné, zatímco silní jedinci většinou ani nemají žádné příznaky?
Jeden moudrý rabín řekl, že jako mozek psa není schopen pochopit matematické úlohy, lidský mozek není schopen pochopit smysl zla a utrpení. Nejhlubší kniha Starého zákona, kniha Jób, líčí Hospodina, jak Jóbovi na jeho výčitky odpovídá tím, že mu ukazuje nepochopitelnost přírody, jako by mu tím říkal: Ty bys to snad uměl řídit?
Virus je součástí přírody a tu Bůh nevybavil morálním svědomím – to máme z důvodů, kterým nerozumím, jenom my lidé. Podstatné věci jsou tajemstvím, které ani Bible neruší jednoduchými odpověďmi. Víra tu není od toho, aby nám odpovídala na všechny otázky, nýbrž aby nám dávala sílu a naději obstát i uprostřed paradoxů a temnot, vydržet i to nejtěžší.
V jednom ze svých posledních kázání, během kterého stojíte nikoli čelem k věřícím, ale mluvíte v prázdném kostele, jste zmínil, že víra je lék proti panice a strachu. Před pár dny jsem mluvila s lékařem Lukášem Pollertem, který se na motolské jipce stará o pacienty s nemocí Covid-19 v těžkém stavu. Současnou situaci bere s velkým nadhledem, ale upozorňuje, že se svět ocitl v šílené panice, kterou nejde zastavit ničím. Vy tedy myslíte, že víra strach a paniku mnoha lidí zastaví?
Vírou nemyslím náboženské přesvědčení či zvyk chodit do kostela. Myslím tím hlubokou pradůvěru ve smysl všeho, co se děje, i když tomu momentálně nerozumím. Mám na mysli vědomí, že žiju z energie slunce i tehdy, když je obloha zcela zatažená mraky.
Taková víra, která jistě překračuje hranice jednotlivých církví a náboženství a najdeme ji i u některých anonymních věřících, těch mých „něcistů“, skutečně dává životu kotvu, i když jsou kolem bouře strachu a paniky. Ovšem je to neustálý zápas – cítit s ostatními strach, ale nepustit ho ke kormidlu svého života.
Strach je ale nejspíš nakažlivější než víra.
To jistě, protože strach je emoce, rychlá bezprostřední reakce, zatímco víra má své místo v hloubce a zahrnuje celého člověka, jeho myšlení, vůli a konání, a zejména nejdůležitější část naší psychiky, kterou zkoumá hlubinná psychologie, naše nevědomí.
Strach – zejména v davu – infikuje okamžitě, kdežto šíření víry předpokládá celoživotní proces obrácení. Může být inspirován momentálním zážitkem nebo četbou, nejčastěji příkladem druhých lidí, ale roste dlouho jako strom z nepatrného semínka, jak o tom mluví Ježíš. Ovšem někdy člověk pokoje, člověk silné živé víry, je schopen zastavit paniku autoritou, kterou ze sebe vyzařuje.
Vy strach nemáte? O sebe, o blízké… Teď myslím opravdu ten obyčejný lidský strach.
Když mi jednou v době, kdy jsem působil v podzemní církvi, jeden můj přítel přinesl zprávu o jednom z tajně vysvěcených kněží, který byl na Moravě zavražděn – patrně sovětskými agenty, protože byl hodně napojený na ruskou podzemní církev –, zeptal se mě: „Nemáš strach?“ Řekl jsem mu: „To víš, že mám strach, ale kašlu na něj.“ On tedy tvrdí, že jsem použil i silnější výraz.
Strach, stejně jako bolest, je důležitý signál. Necítit strach není ctnost, nýbrž porucha. Důležité je, opakuji, nepustit strach ke kormidlu. Tentokrát se o sebe opravdu nebojím – možná si pořád nejsem ochoten připustit, že jsem senior, a tudíž ohrožený živočišný druh –, ale mám pochopitelně obavy o osud svých blízkých, zejména starých a zdravotně křehkých, a také o lidi, na které dopadnou drastické sociální důsledky téhle situace.
Ale samozřejmě nemohu stoprocentně zaručit, zjistí-li se u mne nákaza, že se mi také na chvíli nerozklepou ruce.
Vidíte, nikdy mě nenapadlo, že Halík je už senior. Za sloužení nepovolené mše hrozily za totality až dva roky vězení. Vy jste je takto sloužil prakticky denně jedenáct let. Jistě, dnes se vám nic nestane, žádné postihy, naopak to bude přijímáno pozitivně. Vidíte ale na těchto dvou situacích nějaké podobnosti? Třeba v tom, jak to sám prožíváte.
Jistě. Když i po svém „coming outu“, vyjití z ilegality po Listopadu, sloužím výjimečně mši v neobvyklých podmínkách – třeba na polární stanici v Antarktidě nebo na skále či pařezu při výletu se studenty, říkávám sentimentálně: „To je jako za krásných zlatých časů pronásledování!“ Vždycky je pro mne osvěžující změna vyjít z baroka do skrovných podmínek, kde vás nerozptylují druhořadé věci.
Jaké?
Například zda dobře fungují mikrofony a číselník ukazující věřícím číslo písničky. V tu chvíli se blížíte tomu, jak asi vypadala Ježíšova poslední večeře, nebo myslím na to, jak sloužili moji učitelé víry mši v nacistických a komunistických vězeních a lágrech s propašovaným kouskem rohlíku a hrozinkou místo vína.
Ale snad v tom seniorském věku, který si taky nepřipouštím, se konečně zbavím mladistvé romantiky a naučím se prostě brát život, jak přichází, jak to učil apoštol Pavel: umět žít v dostatku i nedostatku.
Když vláda vyhlásila nouzový stav a skoro všechno zavřela, vzpomněla jsem si právě na vás a říkala jsem si, že vy jako jeden z mála budete jako ryba ve vodě – prostě si svoje několikatýdenní letní meditování o samotě uděláte na jaře. Asi to tak jednoduché není, minimálně máte pravidelná kázání, která lidé sledují na internetu. Ale dělá vám samota dobře? A existuje rada pro ostatní, jak se s ní smířit, vypořádat, nebo si ji třeba i užít? Zaznamenávám kolem sebe čím dál víc případů, kdy lidé sociální izolaci nesou velmi špatně.
Když si představím rodiny, které přes všechnu lásku k vřískajícím dětem zažívají ponorkovou nemoc nebo mají oprávněnou hrůzu z nejisté profesní budoucnosti, je mi trochu stydno přiznat, že já si izolaci v bytě s obrovskou knihovnou a dostatečně zásobenou ledničkou z řady důvodů nesmírně užívám.
Jednak jsem na to opravdu zvyklý – přes dvacet let trávím v létě měsíc či více v naprosté izolaci v lesní poustevně v Německu, a to nejen od lidí, ale i od knihovny, internetu, telefonu a všech médií. Po naprosto hektických jedenácti měsících v klidu medituju, přemýšlím, studuju a především píšu. To je pro mne nejkrásnější čas roku a plazím se k němu jako žíznivý k oáze.
Vím, že bych bez toho nepřežil tělesně, duševně a především duchovně, vyhořel bych. Ale v posledních letech jsem to hodně ošidil, protože jsem každý rok přednášel několik měsíců v Americe a nemohl jsem si dovolit ještě další dlouhou nepřítomnost v Česku. Snažil jsem se i v USA, naposled letos v únoru na Boston College, o určitou sociální izolaci od stálého sledu přednášek, seminářů, schůzí a schůzek, kázání a zpovídání. Ale poustevna to nebyla.
Teď jasně vidím, že nynější nucená přestávka mi patrně zachránila život. Škrtl jsem v programu od března do září mimo jiné čtrnáct zahraničních přednášek po Evropě i v USA. Většinou to bylo na otočku, jeden den tam a druhý den ráno letadlem zpět, abych už v 11 hodin stál za katedrou v aule Filozofické fakulty.
Obrovsky se mi ulevilo. Už se k tomu nechci vracet, musím se naučit říkat „ne“. Podvědomá, nepřiznaná snaha být ten nejlepší, nejvýkonnější a nejnepostradatelnější je od ďábla. Teď za to konám pokání a děkuji za tento uzdravující náhled – ne koronaviru, nýbrž Bohu.
Moje otázka krom jiného směřovala i k tomu, zda umíte lidi, kteří sociální izolaci snáší špatně, utěšit.
Dělám, co můžu. Smutným posílám vtipy, nudícím se texty, duchovně vyprahlým kázání a meditace na mém i farním webu, s některými se po telefonu modlím. Jenom ode mne nelze čekat pocukrované pobožné fráze a sladce útěšné řečičky lidí, kteří tak rychle přesně vědí, co má Pánbůh za lubem, a už vůbec ne zneužívání náboženství ke strašení lidí Božími tresty a vytloukání náboženského kapitálu ze strachu a pověrčivosti. Tyto apokalyptiky – přítel Orko Vácha jim trefně říká stálé exempláře katolického bestiáře – opravdu bytostně nesnáším.
Tak já bych poprosila o vtip.
Nedávno jsem v kázání, varujícím před lidmi, kteří vyhrožují Božími tresty, vyprávěl o tom, jak farář s jeptiškou hrají tenis. Farář to pořád kazí a pokaždé zakleje: „K čertu, zase těsně vedle!“ Ctihodná sestra ho napomíná: „Důstojný pane, neklejte, Pánbůh vás potrestá!“ Ale farář – jak je u farářů obvyklé – si nedá říct. Tu z čistého nebe sjede blesk, ale zasáhne jeptišku. A z nebe se ozve hlas: „K čertu, zase těsně vedle!“
Výborný. Ještě se vrátím k samotě. Pro mě bylo velmi silné vidět na záznamu papeže Františka, jak se vypravil v Římě sám jen s ochrankou pěšky na prosebnou modlitbu, aby se pomodlil za konec epidemie, za zdravotníky, za uzdravení nemocných. Vás nenapadlo jít takhle – opravdu ochráněn, abyste je nenakazil a sám se nenakazil – třeba do domovů pro seniory, kde jsou teď ti lidé opuštění? Byť byste s nimi mluvil třeba jen ze zahrady nebo jakkoli jinak na dálku? Tohle mi teď u církevních představitelů chybí.
To víte, že o tom přemýšlím. Ale jednak se obávám, že by mne tam nepustili, jednak respektuji doporučení pro seniory držet se doma. Myslím, že v tomhle jsem zastupitelný mladšími spolubratry, zejména nemocničními kaplany. Také bych nerad, aby to ode mne bylo vnímáno jako populistické gesto. Tedy teď se snažím pomáhat tím, co je mé charisma, a to jsou ty texty a promluvy. Ale třeba je to ode mne alibismus a ten názor změním.
V jednom kázaní jste řekl, že pandemie zanechá svět ekonomicky chudší, sociálně komplikovanější, ale možná lidsky hlubší. Co znamená lidsky hlubší svět?
Určitě si hodně lidí uvědomí, co je skutečně v životě důležité, a bez čeho můžeme přežít, a budou se snažit o jiný, skromnější a zdravější životní styl. A taky si uvědomí, že v globalizovaném světě, který je naším údělem se vším dobrým i zlým, co to přináší, budou různé pandemie nakažlivých chorob, ale i zhoubných infekcí, jako je populismus, nacionalismus a náboženský i politický fundamentalismus. A proti těmto zlům je třeba postavit globalizaci soucitu a spolupráce.
Ale nesmíme být slepí k vážným nebezpečím. Jistě také mnozí spoléhají, že lidé na tuhle lekci zapomenou. Už teď vidíme, jak se chovají totalitní režimy Číny a Ruska, které zneužívají situaci k vlastní propagaci, například podivným obchodům s rouškami, vydávaným za dobročinnost. A jak jsou dobře vytipované země, včetně naší, bombardovány fake news, které mají podrýt důvěru v EU a oslabit tak Západ.
Už i u nás – jako v Čapkově románu – vylézají z kanálů „mloci“, kteří chtějí situaci zneužít k destrukci demokracie. Počínaje zrušením Senátu a likvidací neposlušných neziskovek. Je zřejmé, že soudruzi typu Doubravy a Filipa se už nebojí a nestydí dávat najevo, že by chtěli u nás demokracii nahradit režimem podle vzoru Maďarska a Ruska. O čínské lobby kolem Hradu nemluvě.
Zatímco mnozí – opravdu přes názorové a politické hranice – dělají, co umějí, aby společnosti pomohli, je třeba si na určité pokusy o zneužití pandemie k destrukci svobody dát obrovský pozor.
Ono se leccos ozývá i ze Strakovy akademie. Třeba velké díky Číně, které jsme v rámci humanitární pomoci zdarma poslali ochranné prostředky a teď si je od nich kupujeme. A co mi připadá ještě lepší, že Evropská unie nám jen dává, co je stejně naše. Tedy řečeno Andrejem Babišem.
To je přece dávno známé, že pár oligarchů, kteří mají velké obchodní zájmy v Číně, si z představitelů státu udělali směšné figurky poklonkující Číně, která se vůči naší zemi chová arogantně jako ke kolonii – viz dopis čínského velvyslance předsedovi Senátu. Jestli byl ten výhružný dopis objednaný z Hradu, pak je to opravdu tragikomická hra, připomínající závěrečnou scénu Orwellovy Farmy zvířat.
Nikdy jsem se tak nestyděl za představitele svého státu, jako když se omlouvali Číně za to, že si někteří politici suverénní České republiky dovolili se setkat s dalajlamou. Naši představitelé si tenkrát stáhli kalhoty ještě dřív, než čínský komunistický vládce stačil ukázat rákosku. Přitom každý, kdo zná čínskou mentalitu, ví, že Čína si ze všeho nejvíc – i u nepřátel – váží hrdosti a nejvíc pohrdá lokajstvím. Kdyby u nás politická kultura fungovala jako v normálním svobodném demokratickém státě, parlament by donutil všechny signatáře takového dokumentu k okamžité rezignaci.
A co byste rád slyšel z Hradu?
Z Hradu bych nejraději slyšel, že si pánové Zeman, Mynář, Nejedlý a Ovčáček doživotně pronajali zámek v Lánech k trvalé luxusní karanténě. Současný Hrad dělá pro republiku to nejlepší, pokud neříká a nedělá vůbec nic.
To by byl pěkný závěr, ale trochu vám to zkazím. Letošní Velikonoce se nesou i ve znamení půstu od bohoslužeb. Zřejmě poprvé v historii křesťanství jsou takto plošně uzavřeny všechny kostely. Naznačil jste dokonce, že během další generace se tu zavřené kostely, kláštery i semináře stanou denní realitou, pokud v nejbližší době církev neprovede v pojetí kněžství zásadní změny. Zní to jako by „bratr koronavirus“, jak jste se o nákaze během jednoho ze svých kázání vyjádřil, byl jakýmsi varováním pro celou katolickou církev.
Skutečně to tak vidím. Pokud se církev radikálně nezreformuje, jak ji k tomu vyzývá papež František, ale zůstane v zajetí klerikalismu a bude chtít, jako je tomu u nás, jen brzdit stálý úbytek kněží i věřících spojováním farností a dovozem kněží z Polska či Afriky, budou tu během dvou generací prázdné, zavřené či prodané kostely.
Vůbec nejde o úbytek víry nebo nahrazování náboženství vědou, jak nás učili ve škole. Například u nás do uprázdněného místa po náboženství nevstoupila žádná vědecká racionalita, ale spíš pověry a ezoterika – laciný náboženský kýč.
Jaké změny by měly proběhnout?
Reforma nemůže být povrchní, nemůže se týkat jen struktur. Jakkoliv bude brzy třeba světit ženaté muže a dát v církvi větší prostor ženám, ani tyto kroky samy velkou změnu nepřinesou. Řešení není ani v marných snahách o návrat do doby, kdy údajně bylo všechno v pořádku. Konzervy, jak vidím nyní jako kuchař z donucení, jsou užitečné, ale jednou vyprší jejich doba použitelnosti a musí se vyhodit, protože jsou jedovaté.
Stejně naléhavě ale varuji před lacinou modernizací církve a povrchním přizpůsobením se dnešní společnosti zábavy, jak o to usilují některé charismatické bohoslužby v megakostelích a na stadionech.
Co pro to můžete udělat konkrétně vy?
Já mohu nabídnout zkušenost farnosti, kde je kostel stále plný a počet zájemců – hlavně mladých a vzdělaných – o křest, ostatní svátosti a kněžská a řeholní povolání celých třicet let roste. A podobně je tomu i v několika dalších farnostech, kde pracují podobným stylem, takže si vůbec nemyslím, že to visí na mé osobě.
Tajemstvím vitality naší a podobných farností je to, že se snažíme spojovat tři věci. První a nejdůležitější je naučit lidi meditovat a vést ke kultuře kontemplativního přístupu k životu. Druhou je nabízet důkladné vzdělání ve víře. Tedy vést je ke zdravé, inteligentní, promyšlené víře, která může obstát v čestném dialogu se současnou kulturou, vědou, filozofií a uměním.
A zatřetí – dbát na společenskou angažovanost věřících. Pokusy některých prelátů poklonkovat moci, ať je jakákoliv, lidi z církve vyhánějí a naopak tam lákají patologické typy. Je skvělé, když se zejména křesťané zapojují do nejrůznějších neziskovek, vzdělávacích, charitativních či ekologických hnutí.
Uvedete nějaké příklady?
Výborně se spolupracuje se skautingem a také s Milionem chvilek pro demokracii, který vedou dva teologové. Tam vidím zdravé křesťanství v akci. Žádné zbožné řeči, žádné mávání kříži a růženci a spílání homosexuálům či Istanbulské smlouvě.
Radostná a nesmírně slušná atmosféra i na jejich masových akcích, vědomí občanské zodpovědnosti, odvaha věci pojmenovat správným jménem, to, jak se nyní celorepublikově zapojili do pomoci společnosti ohrožené koronavirem, to je pro mne mnohem přesvědčivější a zralejší přítomnost křesťanských hodnot v občanské společnosti, než jsou různé pochody pro život a klerikálně organizované akce.
Myslím, že církev budoucnosti bude opravdu muset vyjít z kostelů a stát se polní nemocnicí, jak po tom volá papež František a jak se to snažím domýšlet v textech z posledních let. Křesťanská společenství – farnosti, řády, spolky či hnutí – by se měla proměnit ve školy na způsob ideálu prvních univerzit, tedy ve společenství života, modlitby a studia, kde se pravda hledá cestou svobodné, ale kultivované disputace.
ptala se Renata Kalenská, publikováno na serveru Denik N
5. 4. 2020 pod titulkem "Církev se musí změnit, i konzerva se jednou stane jedovatá",
7. 4. 2020 pak "Izolaci si užívám, patrně mi zachránila život. Strach nesmíme pustit ke kormidlu"
