Připustíme-li, že Česko je převážně ateistická země, jsme svědky paradoxu: občan této země získal „Nobelovu cenu za náboženství“. Přesně tak je nazývána velmi prestižní Templetonova cena, kterou TOMÁŠ HALÍK převezme 14. května v Londýně.
I terč mnoha útoků může zjevně dojít velkého ocenění. Soudě aspoň podle slov Tomáše Halíka, kterému bude za pár dní předána Templetonova cena, spojená s obrovskou mezinárodní prestiží. „Jsem oblíbeným terčem útoků extremistů a fanatiků zleva i zprava. Militantní ateisté mě nesnášejí, protože narušuji jejich obraz naivních věřících, bigotní věřící zas ve mně vidí liberála,“ usmívá se známý teolog a katolický kněz.
Vadí vám, že vás napadají z obou stran?
Držím se zásady mého oblíbeného spisovatele Chestertona, že když tlustí říkají o člověku, že je příliš hubený, a hubení o tom samém člověku, že je příliš tlustý, znamená to, že je docela dobře rostlý.
Už máte do Londýna připravenou děkovnou řeč?
V Británii nyní probíhá velmi horká diskuze poté, co premiér Cameron řekl, že Británie je křesťanská země a měla by být ještě křesťanštější. To pobouřilo tamější muslimy i ateisty a z několika stran jsem dostal pobídku, abych na to reagoval. Cameronovo prohlášení může vyvolat velké nedorozumění, ale z kontextu jeho řeči jsem poznal, že tím nechtěl říci, že Británie by měla být názorově jednolitou společností a nekřesťané občany druhého řádu, to by bylo neslučitelné s principy demokracie. Promýšlím řeč, v níž bych chtěl ukázat, že určitý typ křesťanství může podstatně přispět ke kultuře dialogu a vzájemného obohacování lidí různých věr a přesvědčení a že tato kultura musí být založena hlouběji než osvícenský koncept tolerance či model multikulturní společnosti.
To je vaše oblíbené téma, že? Jednou jste řekl, že na svůj erb byste dal most coby symbol propojování odlišných kultur, názorů a náboženství.
Klíčovým zážitkem pro mě bylo, když jsem se v jedenadvaceti zúčastnil semináře organizovaného britskými kvakery, kam byli pozváni lidé nejrůznějších náboženských a politických přesvědčení, nejrůznějších kultur a ras. Nevyřešili jsme tam problémy světa, ale já se tam naučil dívat na tyto problémy očima druhých. Naučil jsem se, že každý na svět hledí z vlastní perspektivy, že žádný z nás není v Boží pozici, aby viděl vše. Byla to pro mě natolik formativní zkušenost, že jsem se rozhodl této problematice zasvětit život. Ostatně jedna z věcí, za kterou jsem Templetonovu cenu obdržel, je podpora mezináboženského a mezikulturního dialogu. A největší část peněz, jež s udělením ceny souvisí, bych chtěl na rozvoj tohoto dialogu věnovat.
Náleží vám zhruba 33 milionů korun.
Na Templetonově ceně si vážím především úmyslu jejího zakladatele: ukázat, že civilizace nestojí pouze na vědě, technologii, politice a byznysu, ale že je velice důležitá i spirituální dimenze, vytvářející morální biosféru, bez které se nemůže svobodná společnost rozvíjet. Obtěžkán touto cenou cítím především velkou morální zodpovědnost. A co se týká peněz, budu samozřejmě respektovat úmysl dárce, že peníze mají jít hlavně na rozvoj aktivit, za které byl laureát oceněn. Proto zakládám nadační fond, který by měl podporovat instituce a iniciativy rozvíjející mezináboženský a mezikulturní dialog a také dialog mezi věřícími a nevěřícími. Chtěl bych, aby lidé, kteří u nás mluví o náboženství, o něm také něco solidního věděli a ti, kteří mluví jeho jménem, uměli mluvit srozumitelně, inteligentně a věrohodně. Bohužel z těch peněz nemohu pomáhat jednotlivcům v nouzi, ale jejich část věnuji jedné charitativní nadaci – já sám nemám kapacitu posuzovat a řešit jednotlivé sociální případy či projekty.
Těšíte se na ceremonii do Londýna?
Mám slavnosti rád, tedy se těším. Ale jsem nervózní z nedostatku času na přípravu – mám stále spoustu povinností ve farnosti, na univerzitě, v České křesťanské akademii, každý týden mám teď jednu či více přednášek v zahraničí a také se snažím vyhovět alespoň některým pozváním médií. Proto jako žíznivý plazící se k oáze už toužebně vyhlížím svůj každoroční letní pobyt v poustevně v Německu.
Co se tam o sobě dozvíte?
Poustevna je už neodmyslitelnou součástí mého životního stylu, trávím tam zhruba měsíc ročně. Jedná se o prostou chaloupku na okraji hlubokého lesa, kde člověk může být v naprosté samotě a nikým nerušen tam meditovat, přemýšlet, psát knížky. A samozřejmě, že v samotě se člověk vždy o sobě něco dozví, často i věci, které by rád potlačil. Možná proto se lidé podvědomě bojí samoty a ticha, dávají si do uší sluchátka, pouští televizi a rádio - bojí se, co by se jim vevnitř rozeznělo. V poustevně také dodržuji přísnou dietu - zpravidla tam zhubnu 8 kilo, což bohužel během roku zase doženu - a i to, že se člověk ukázní v jídle, má dopad na jeho vnitřní naladění. Intenzivně vnímám ptačí zpěv, barvy květin, paprsky v lese a lesní vůni, smysly a mozek tam pracují úplně jinak, mnohem intenzivněji.
Které věci potlačujete vy? Jinými slovy: jaké jsou hříchy Tomáše Halíka?
Člověk, který by vyslechl, co upřímně vyznávám svému zpovědníkovi, by byl zřejmě zklamán, že tam není žádná pikanterie. Myslím, že největším hříchem člověka je sobectví, že je často víc koncentrován na sebe než na Boha a na druhé. A s mnohými podobami tohoto hříchu jsem se dosud nedokázal vyrovnat.
Je ve vašich hříších po udělení Templetonovy ceny i pocit zadostiučinění? Že jste dostal cenu - pojato s nadsázkou - Klausovi navzdory, protože jste míval s exprezidentem ostré spory?
Řada lidí mi napsala, že by rádi viděli Klause, Hájka, Bartoše a celou tuhle partu v okamžiku, když se o mém ocenění dozvěděli. Přiznám se, že i mně kmitlo hlavou: tak teď už na mne nedoplivnou.
Nevím, zda mezi hříchy patří i pochyby, ale vy jste nikdy o víře nezapochyboval?
Víra a pochybnost jsou dvě sestry, které se potřebují navzájem. Víra bez pochybností a kritického myšlení by vedla k fanatismu a fundamentalismu. Předmětem mých pochybností však není existence Boha, nýbrž naše lidské představy o Bohu. O Bohu můžeme přemýšlet zásadně dvojím způsobem. Pro jeden směr je Bůh jakási „nadpřirozená bytost“ kdesi za kulisami přírody a dějin. Druhý směr říká, že Bůh je pramenem bytí, hlubinnou dimenzí skutečnosti. Jen co se týká té první představy, tak o takovém bohu můžeme diskutovat, zda existuje či ne – a tady bych byl zajedno s ateisty, že takový bůh opravdu neexistuje. Druhý koncept – to je Bůh mé víry. O prazákladu skutečnosti nemá smyslu diskutovat, zda je či není – tam se musíme ptát, jaké povahy je to, co je nejhlubší. Je to anonymní hmota či slepé zákony přírody a dějin? Anebo se můžeme ztišit a naslouchat, zda to, co tvoří nosný základ našeho života, nás nějak oslovuje a zda i my ho můžeme oslovovat.
Vy pochopitelně věříte, že nás oslovuje.
Pro mnohé lidi je tímto oslovením krása a smysluplnost přírody. Já jako křesťan jsem přesvědčen, že tím nejdůležitějším Slovem, jímž nás tento hlubinný základ skutečnosti, Bůh, oslovuje, je lidství Ježíše z Nazaretu. Ježíš – jak to vyjádřil jeden teolog – je oknem, kterým vidíme Boha při díle. Nepopírám možnost jiných oken, jimiž se jiné kultury dívají na Boha, ale toto je okno, skrze nějž na něj hledím já – a nemohu se vynadívat.
Toto okno nemá žádné vady? Dostojevského Velký inkvizitor vytýká Ježíšovi, který se vrátil na zem, že pochybil, když - zjednodušeně řečeno - nevyměnil dar lidské svobody za dar chleba, kterým by všechny lidi nakrmil. Neměl inkvizitor aspoň částečně pravdu? Spousta lidí by jistě svobodu za chleba vyměnila.
Dostojevskij patří k mým nejoblíbenějším autorům a tato pasáž v Bratrech Karamazových je geniální - mnoho jsem o ní přemýšlel a uvažuji, že bych o ní něco napsal. Jsem hluboce přesvědčen, že základní poselství Bible je, že Bůh dal člověku svobodu coby největší dar a že si naší svobody váží natolik, že nám ji dává, i když zná všechna rizika spojená s jejím zneužitím. Celé dějiny hříchu jsou odvrácenou stranou daru svobody. Dar svobody je spojen s obrovskou odpovědností, což zakoušíme i ve vývoji naší společnosti: řada lidí zde toužila po svobodě a pak ji nebyla schopna unést. Kolik lidí, když vidí náročnost svobody, zas touží po nějakém chomoutu! I národ Dostojevského není nyní schopen rozpoznat a odmítnout Putinovu výměnu demokracie za diktaturu. Ale ani v církevním prostředí to často nemají úplně lehké ti, kteří volí ježíšovskou svobodu proti pragmatické vychytralosti inkvizitora.
Když už jsme u Karamazových: můj kolega se nedávno vrátil z reportáže od malé Natálky, kterou před pěti lety fatálně popálili skinheadi ve Vítkově. Kolega byl otřesen a já si vzpomněl na slova Ivana Karamazova, že vstupenka do ráje je předražená, pokud stojí na utrpení nevinných dětí.
Na Dostojevském a jeho Ivanu Karamazovi si vážím toho, že se nespokojí s lacinými odpověďmi na drásavou otázku zla, zejména ve vyhraněné podobě, jakou je utrpení dětí. Ani já nemám na toto jednoznačnou odpověď a myslím, že ji nenajdete ani v Bibli. Jeden z teologů upozornil, že zatímco okolní národy měly své útěšné mýty zdůvodňující nějakým způsobem smysl zla a utrpení, Izrael zůstává „krajinou výkřiků“. Bible nechává zaznít volání trpících v žalmech, u Jóba, v Ježíšově výkřiku na kříži: Bože můj, proč jsi mě opustil! Tomu, kdo se obrací s bolestnou otázkou na Boha a vyčkává na odpověď, nejsou nabízeny fráze.
A co mu tedy nabízeno je?
Pro mě není existence zla argumentem proti Bohu, svým způsobem naopak: kdyby ve světě nebylo žádné zlo a utrpení, svět sám by byl Bohem. Byl by dokonalý a nepotřebovali bychom se ptát po Bohu. Jedna z mých nejmilejších knih v Bibli je kniha Jób: k trpícímu přicházejí přátelé a nejdřív s ním sedm dní a sedm nocí mlčí, protože vědí, že utrpení je příliš veliké. Kéž by to vydrželi až do konce! Oni ale začnou být advokáty Boha a ukazovat, že za utrpení nemůže Bůh, ale ten trpcí sám. Když posléze vystoupí Bůh sám, tak ty své obhájce napomene. A o Jóbovi, který se s Bohem soudil, prohlásí, že byl jediný, který o něm mluvil správně. Jedinou odpověď, kterou Jób od Boha dostane, je to, že mu Bůh dá nahlédnout do složitosti světa. Někteří autoři to vykládají tak, že mu říká: Jestli umíš svět řídit lépe než já, tak si to zkus! Bůh tím ukazuje svou nepochopitelnost. Pro mě není víra zdrojem jednoznačných a levných odpovědí, nýbrž umění žít s tajemstvím.
Chápete ale ty, kteří skrz moře utrpení Boha nedohlédnou?
Jistě. Těmto lidem neříkám, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost. I věřící člověk je vystaven skrytosti a mlčení Boha. Existují laciné, netrpělivé způsoby, jak se s touto zkušeností vyrovnat, jak s tím být rychle hotov. Ateista řekne: Bůh zemřel anebo nikdy neexistoval. Fundamentalista opakuje zbožné fráze. Emocionální zbožnost své pochybnosti překřikuje křečovitým Aleluja. Zralá víra se projevuje jinak – víra, naděje a láska jsou tři způsoby naší trpělivosti s Boží skrytostí. Svět bude vždy dvojznačný: už Pascal řekl, že je dost světla pro toho, kdo chce věřit, a dost tmy pro toho, kdo nechce. Víra a nevíra jsou dvě možné interpretace světa, máme svobodu si mezi nimi zvolit.
Ovšem například i židovský prozaik Elie Wiesel po zkušenosti z koncentračního tábora tvrdí, že sice nezpochybňuje Boha, ale že se na něj hněvá.
Zápas s Bohem patří k biblické tradici. Abraham se dohaduje s Bohem před zkázou Sodomy, s Bohem zápasí Jób i Jákob… Z Bible se zdá, že Bůh miluje ty, co s ním zápasí - je to druh komunikace, který je určitě mnohem lepší než lhostejnost nebo bezmyšlenkovitá otrocká poddanost.
Dovolte v této souvislosti patrně naivní otázku. V jedné ze svých knih citujete metaforu, že bolest trpícího je něco jako klepání vězně na zeď a z druhé strany klepáním odpovídá - pokud je člověk ochoten naslouchat - Bůh. Proč ale ta zeď? Co by se stalo, kdyby byla odstraněna a člověk s Bohem komunikoval takříkajíc přímo?
Bůh by přestal být tajemstvím, přestal by být Bohem. Život bez tajemství by byl banální a nudný. Bůh je pro mne pojmenování toho nejhlubšího, co je v životě neuchopitelné, tajemné, skryté, nezmanipulovatelné, přesto nesmírně důležité. Bůh snadno dosažitelný a jednoduše dokazatelný by byl Bohem nehodným mé víry.
Já však ze vztahu některých lidí k Bohu cítím kalkul. Má známá našla v obchodě stovku a vrátila ji s tím, co kdyby se někdo díval, když ne strážník, tak Bůh. Je jistě fajn, že ji vrátila, přesto mi to přišlo tak trochu jako obchod: za stovku si kupuji boží přízeň.
Náboženský postoj je spojen s celou řadou pokušení a jedno z nejnebezpečnějších je proměnit víru v magii, v obchod něco za něco. Proto je pro mě velmi důležitou náboženskou zkušeností nevyslyšená modlitba. Při ní si uvědomíme, že Bůh není pokladnička, automat, do kterého nasypeme příslušný obnos, a vypadne to, co si objednáme. Člověk by se neodvážil jednat s druhým člověkem takovým stylem: Když mi nesplníš, co požaduji, tedy pro mne neexistuješ! A vůči Bohu si přesně toto často dovolujeme! Nevyslyšená modlitba rozlišuje magii od víry. Ne co si na Bohu vyškemráme, ale realita, která nastane, je to, čím k nám Bůh promlouvá. A jestliže realitu přijímáme nikoliv fatalisticky nebo se skřípějícími zuby, nýbrž jako oslovení, jako výzvu, pak jde o zralý postoj víry.
Pojďme s dovolením k nenáboženskému postoji, konkrétně k nostalgii poměrně široké vrstvy české společnosti po starých časech. Lze jeden váš komentář k tomuto tématu stručně parafrázovat, že jsme se v listopadu 1989 sice dohodli na tom, co nechceme, ale už jsme si nevytýčili, co chceme?
Do značné míry ano. Můj přítel Timothy Ash, politolog z Oxfordu, jednou řekl, že listopadová revoluce byla revolucí bez idejí. To je částečně pravda. Mnoho lidí podvědomě předpokládalo, že navážeme na humanismus první republiky, jiní zase, že na „socialismus s lidskou tváří“. Platí ale, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš. Velké revoluce byly zpravidla neseny novými idejemi, někdy pozitivními, jindy zkázonosnými. Ale náš listopadový převrat skutečně novou politickou vizi postrádal. Přišel spíš jako vedlejší produkt globalizace – komunistický režim státního kapitalismu a ideové cenzury nemohl obstát na volném trhu zboží a idejí. Přiznávám, že i některé politické vize mého přítele Václava Havla se ukázaly jako příliš idealistické. Ale pokus aplikovat thatcherovskou destrukci sociálního státu na situaci po pádu policejního režimu otevřel stavidla divokému mafiánskému kapitalismu. Byla to osudová chyba s osudovými následky.
Jaké přesně máte na mysli?
Naši poslední komunisté se stali prvními kapitalisty – lidé, spojení s policejním režimem, měli jako jediní kapitál peněz, styků a informací. Lustrační zákon jim zahradil cestu do politických funkcí – ke kormidlu moci se dostali přes podnikatelskou sféru. Klausovi nadšení učedníci měli zpravidla jediné filozofické vzdělání: kurzy marxismu-leninismu. Klausovu vizi uvítali jako jakýsi marxismus naruby: očekávali, že namísto socializace hospodářského života zajistí dokonalou svobodnou společnost privatizace, „neviditelná ruka trhu“. To se ukázalo jako nebezpečný nesmysl. Demokracie nevznikne jako vedlejší produkt ekonomických změn, nelze podceňovat mravní, kulturní a právní dimenzi společenské změny. Dnešní hluboká krize důvěry v politiku není způsobena jen chováním řady politiků, ale zejména zoufalým stavem právní kultury v naší zemi. O obsazování klíčových míst v politice, státní správě, justici i policii, včetně útvarů pro odhalování organizovaného zločinu rozhodovaly telefonáty „kolibříků s mazánky“, mafie „politických podnikatelů“ a lobistů bez jakýchkoliv morálních skrupulí. Struktury organizovaného zločinu v bílých límečcích prorostly do rozhodovacích mechanismů státu a politici se stávali figurkami na jejich šachovnici – rozdíl mezi levicí a pravicí zde přestal hrát podstatnou roli.
Důsledkem této karikatury je značná deziluze - co s tím?
Dvě oblasti jsou nyní klíčové: právo a vzdělání. Díky médiím společnost dnes vidí alespoň ty nejkřiklavější případy zneužívání moci a pohrdání právem a tuší, že lidí jako Janoušek, Rath či děkan Ševčík je v naší mocenské elitě nemálo. Bohužel mlýny spravedlnosti melou u nás zoufale pomalu a stále existují prostředky, jak je zdržovat. V dlouhodobé perspektivě je rozhodující oblastí vzdělání. Rozhodne o tom, zda budeme jen zásobárnou levné pracovní síly (a v tom nás už předbíhají asijské země), nebo vzdělanou společností, která může zhodnotit svůj největší a nejperspektivnější kapitál, mladé mozky nadaných lidí. V obou oblastech je nesmírně důležité, že jsme součástí Evropské unie. Ti, kterým velmi vyhovovala jejich vlastní suverenita v nefungujícím právním systému, se začali bát možnosti dovolat se práva v evropských strukturách. Evropská výměna umožňuje mladým Čechům čerpat vzdělání na prestižních zahraničních univerzitách a konkurence snad donutí naše školství k potřebné reformě. V čem naši školáci a studenti zaostávají, je umění kriticky pracovat s informacemi. To se pak odráží v celé společnosti – nemůžeme se pak divit, jaké procento lidí se stává při volbách obětí nejsprostší demagogie. Jsem velmi zvědav na volby do Evropského parlamentu: v této zemi nebude dobře, pokud si neuvědomíme, že naším prvním národním zájmem je pevně sjednocená Evropa a že místo naříkání na Evropu bychom měli využít všechny prostředky jak prokázat, že jsme spolehlivými a kompetentními partnery ve společenství evropských národů. Když už nic jiného, alespoň nebezpečné oživení ruského imperialismu by nás mělo probudit ze všech iluzí o tom, že je pro nás možná jiná cesta než pevné sepjetí se Západem - přes veškeré jeho problémy.
(Rozhovor s Filipem Saiverem pro Víkend DNES (MFD), publikováno 3.5. 2014)
