V líčení dvou ze čtyř evangelistů končí Ježíšův život na tomto světě výkřikem: Bože můj! Bože můj, proč jsi mne opustil.
Řekli jsme si, že tento citát žalmu v Ježíšových ústech není projevem zoufalství. Je to otázka ve formě modlitby. Ježíš i v pekle utrpení a opuštěnosti volá k Bohu a nepřestává se ptát. Jeho „proč“ nemíří dozadu, k příčinám, nýbrž dopředu, ke smyslu: Jaký má mé utrpení a smrt smysl? Skončí to všechno balvanem, přivaleným k hrobu?
Události velikonočního rána chápe křesťanská víra jako Otcovu odpověď na onu otázku na kříži. Kámen je odvalen, hrob je prázdný.
Prázdný hrob je ale vydaný všem možným výkladům. Evangelia zaznamenávají interpretaci Ježíšových nepřátel: Učedníci přišli a ukradli jeho tělo.
Víra nám dává jinou odpověď. Otázku: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Tam přece není!
My máme hledat Ježíše jinde, než kam ho zařazuje světská historie: do galerie velkých zemřelých, zakladatelů náboženství či morálních učitelů dávných věků.
Vstal, žije. Snažme se pochopit a přijmout toto centrální tajemství křesťanské víry v celé jeho hloubce. My nevíme, co znamená vzkříšení. Ostatně to slovo samo je nedostačující: známe vzkříšení člověka z mdloby, známe probuzení ze spánku, známe případy resuscitace, známe případy návratu z tzv. klinické smrti, která však opravdovou smrtí není. Nevíme, co znamená vítězství nad smrtí, o jakém mluví evangelia.
Víme, co Ježíšovo vzkříšení není. Není to resuscitace, reanimace, není to oživení mrtvoly a návrat mrtvého do tohoto světa a tohoto života, končícího zas smrtí. Svatý Pavel to říká jasně: Vzkříšený Kristus už neumírá, smrt nad ním už vládu nemá. Ježíš se nevrací zpátky, nýbrž ukazuje dopředu.
I hlas, který odvrací pozornost učedníků od prázdného hrobu, zve na cestu: Jděte do Galileje, tam ho uvidíte! Položili jsme si otázku, kde je ta Galilea dneška, kde se můžeme setkat s živým Kristem.
Vzkříšení není jen obrazné vyjádření toho, že jsou živé (tj. věčně aktuální) Ježíšovy myšlenky; to by bylo opravdu málo.
Věříme a vyznáváme, že On je živý, skutečně vstal. Vstal do prostoru víry své církve. Nikoliv naše víra vzbudila Ježíše k životu. Naopak: on svým vítězstvím nad smrtí vzkřísil ukřižovanou víru svých učedníků. A znovu a znovu ji oživuje svou skutečnou přítomností, svým Duchem – jak to slíbil učedníkům při Poslední večeři. Jeho Duch nás stále uvádí do plnosti pravdy, i pravdy o vzkříšení.
„Já jsem živ – a i vy živi budete,“ říká Ježíš. On nás teprve uvádí do skutečného, plného života: „Přišel jsem, aby měli život a měli ho v plnosti.“ Ježíš nás vysvobozuje z toho, co náš život spoutává a ničí: to je náš strach, naše sobectví, naše viny – a nakonec i naše smrt. Ukazuje nám, že jako v jeho příběhu neměla smrt poslední slovo, nebude mít ani nad námi absolutní moc. „Věčný život“ – tj. „život v plnosti“, nezačíná až po naší smrti. Začíná tím, když necháme Ježíše vstoupit dveřmi víry do prostoru našeho životního příběhu – a pak se už opravdu nemusíme bát ničeho, ani smrti. Pak můžeme říci s Pavlem: Nežiju už já sám, ale Kristus žije ve mně.
Onu Galileu, kde se potkáme s živým Kristem, musíme nejprve hledat obratem od vnějškového způsobu života dovnitř. To je ono hledání Boha ve vlastním srdci, o němž mluví svatý Augustin a přemnozí mystikové všech staletí. Srdce zde neznamená sídlo citu, ale hlubinu života, opak povrchnosti.
Ovšem hledání Boha, hledání živého Krista, není jen privátní záležitostí, neděje se jen v jakési soukromé zbožné zahrádce, oplocené vůči vnějšímu světu. Bůh sám – jak učí nauka o Trojici – je vztahem, společenstvím a Bůh se ukazuje v lásce, děje se ve vztazích. Vzpomeňme na velikonoční antifonu: Kde je dobrota a láska, tam je Bůh. Tam se děje Bůh.
Řekli jsme si, že Kristus vstal do prostoru víry své církve: Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich. Bude v církvi, rozumějme ve společenství sdílené víry. Bude i v tom nejmenším věřícím společenství – tak, jak to ukázal učedníkům na cestě do Emauz a u stolu večeře v Emauzích. Bude s těmi, kdo jsou na cestě. Bude s nimi jako ten, který je doprovází – dokonce někdy v anonymitě, jako neznámý cizinec, poutník s poutníky. Bude s těmi, kteří jsou zarmouceni, jako byli zarmouceni učedníci jdoucí do Emauz. Bude s nimi jako ten, kdo jim otvírá hlubší smysl Písma – a oni si až dodatečně uvědomí, že jim při tom hořelo srdce.
Bude tam, kde budou lámat chléb na jeho památku – tam, kde se bude slavit eucharistie. Bude v liturgii a svátostech své církve.
Bude však také ve svědectví křesťanů, kteří budou svým životem svědčit, že Ježíš je živý v nich a skrze ně. Bude ve svědectví svatých – v prvé řadě mučedníků, kterým dal zvítězit nad strachem ze smrti, kterým dal milost ukázat lásku, která je silnější než smrt.
Bude však také – jak to prozradil v řeči o Posledním soudu – skrytě, anonymně v těch svých nejmenších bratřích a sestrách, kteří potřebují naši pomoc – v oněch hladových, žíznivých, chudých a pronásledovaných. Když jim neposloužíme a nepomůžeme, navěky se s ním můžeme minout.
Nebude ovšem jen ve věřících. Bude také v oněch „anonymních křesťanech“ daleko za viditelnými hranicemi své církve. Ve všech, kteří hledají pravdu, krásu, lásku a dobro – a nespokojují se s jejich lacinými náhražkami na tržištích tohoto světa. Ano, onen stále se rozšiřující svět hledajících – to především je ona Galilea dneška, kam se musíme vydat – jednak tam přinést Krista, ale také tam hledat Krista.
My věřící nemáme na Krista monopol. Ten svět hledajících nečeká na klasickou tradiční misii, na to, že všechny okolo poučíme a budeme se je snažit co nejdříve „obrátit“ a vtlačit do institucionálních a mentálních hranic dnešního církevního křesťanství.
Právě ty naše mentální hranice musíme radikálně rozšířit čestným a pozorným dialogem s druhými. Ano, jsme povinni jim srozumitelně a věrohodně nabízet to nejcennější z pokladu víry, za který máme odpovědnost. Ale i my potřebujeme obrácení. Obrácení od statického „být křesťany“ k dynamickému „stávat se křesťany“. Ano, i pomocí těch druhých a v nich můžeme objevit živého Krista.
Vzkříšeného Krista, změněného zkušeností smrti, zprvu nemohli poznat ani jeho nejdražší a nejbližší. Marie Magdaléna ho považovala za zahradníka a apoštol Tomáš se potřeboval dotknout jeho ran.
Ostatně už na Velký pátek jsme uvažovali o tom, že rány našeho světa jsou rány Kristovy a jako takové jsou privilegovaným místem Boží přítomnosti v našem světě. Kdo tyto bolesti a rány ignoruje, nemá právo zvolat jako Tomáš: Můj Pán a můj Bůh!
Jestliže jsem snad něčím směl přispět do pokladnice současného teologického myšlení, pak je to mé přesvědčení, že tajemství vzkříšení nemůžeme redukovat na jednu událost, která kdysi dávno nastala a skončila. Věřím, že vedle „creatio continua“, pokračujícího stvoření, můžeme mluvit o „resurrectio continua“ – pokračujícím vzkříšení. Ježíšovo vítězství nad smrtí pokračuje v dějinách církve a dějinách lidstva, protéká jako ponorná řeka a vytryskne na povrch v událostech mnoha oživujících reforem církve i v příbězích obrácení jednotlivých lidí.
Prosme tedy slovy liturgie Velké noci: Ať slavné Kristovo vzkříšení naše tmy ve světlo promění! Amen, Aleluja!
