T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Kázání

12. července 2020

SMETANOVA LITOMYŠL 2020

Proč jsou někteří lidé věřící a jiní nikoliv? Proč jsou v té věci někdy rozdíly i mezi sourozenci, kteří prošli stejnou výchovou? Proč jsou v některých zemích či regionech kostely plné, a v jiných se kostely, kláštery a kněžské semináře vyprazdňují, zavírají a prodávají? Proč se víra u různých lidí projevuje tak odlišně – jedny vede k laskavé moudrosti a solidární lásce, zatímco pro druhé je stejné náboženské vyznání zdrojem nenávisti k okolnímu světu a pyšné nadřazenosti monopolních majitelů pravdy?

V katechismech čteme, že víra je dar – dává tedy Bůh dar víry jen některým, zatímco druhým ho odpírá?
Dnešní evangelium – Ježíšovo podobenství o rozsévači – nám na tyto otázky dává určitou odpověď.
Víra je dar milosti, je to ono semeno, které rozsévač velkoryse rozhazuje na všechny strany.

Avšak to je jenom část pravdy. Záleží také na tom, jakým způsobem je (lidskými) rozsévači toto semeno rozséváno a zejména kam dopadne.

Centrálním tajemstvím křesťanství je vtělení, hluboké spojení božského a lidského. Poklad Boží milosti máme v „hliněných nádobách“, říká Písmo.
Vyznáváme spojení božského a lidského v osobě Ježíše Nazaretského,
vyznáváme spojení Boží inspirace a lidského díla v Bibli.
Rozeznáváme božskou, ale i lidskou stránku v církvi (někdy poznáváme její až příliš lidskou a dokonce i nelidskou stránku).

Totéž platí i o naší víře: je Božím darem, ale zároveň i svobodným lidským aktem, svobodným lidským „ano, staň se“ vůči Božímu pozvání.
I v slavení eucharistie, při přijímání, se setkává dar posvátného pokrmu s lidským amen, věřím a přijímám. Má dvě stránky, je to setkání Božího a lidského.

Rovněž v naší osobní víře je semeno Boží inspirace, ale zároveň i to, jak my tomuto Božímu daru rozumíme a jak s ním nakládáme.

Ježíšovo podobenství ukazuje jednu důležitou věc: úroda nezáleží jen na semeni, ale také na kvalitě půdy, do níž semeno padne.
Jinými slovy: víra potřebuje určitý „ekosystém“, určitý typ prostředí, ve kterém se může ujmout, zapustit kořeny a přinést užitek.
Tento ekosystém, tato biosféra víry je jak na rovině osobní (jde o nitro člověka), tak na rovině kultury určité společnosti. Nikdy nemůžeme soudit víru konkrétního člověka, protože se v ní promítá spoustu vnitřních i vnějších vlivů, každý z nás je zapuštěn do určitého kulturního prostředí rodiny a společnosti, které se podepisuje na způsobu našeho myšlení a chování, i když to neznamená, že tyto vnější vlivy nás zcela zbavují svobody a odpovědnosti a že se z nich nemůžeme vymanit, emancipovat.

Některým lidem byla víra rodiči či představiteli církve podávána v takové podobě a takovým způsobem, že ji nemohli čestně přijmout. Pokud se stali „ateisty“, pak jejich postoj je spíše pochopitelným odmítnutím určitého typu „teismu“ než skutečným odmítnutím Boha.

Pokud semeno evangelia padá do prostředí materialistické konzumní společnosti nebo v konkrétním člověku naráží na to, že se nechal zcela ovládnout touhou vlastnit, mít stále víc a víc, je tomu tak, jako se semenem, které zapadne do trní. Víra v takovém prostředí nemůže dýchat, člověk se musí z této mentality osvobodit, nebo tam jeho víra odumře. Nikdo nemůže sloužit Bohu i mamonu. (Mnoho lidí vyměnilo monoteismus za money-teismus, víru v jednoho Boha za náboženství peněz).

Ježíšovo podobenství mluví též o povrchní víře. Když semeno evangelia padlo na mělčinu, například na pouze emocionální zbožnost, může probudit chvilkové nadšení, ale tato náboženskost typu „hip-hip-hurá-aleluja“ vydrží chvilku, ale jakmile narazí na obtíže, uvadne. Evangelizátoři, kteří líčili cestu víry jako zázračnou procházku rájem, nepřipravili své konvertity na to, že skutečná víra nespočívá v rozjuchaném nadšení sektářů a fanatiků, ale prochází často i temnou nocí zkoušek, pokušení, pochybností a Božího mlčení – a musí vydržet i cestu pouští. (Tři apoštoly, kteří se chtěli zabydlet v jasu hory Tábor, Ježíš později vzal s sebou do temnoty Getsemane. Pravá, živá víra, zná světlo i temnoty.)

Semeno evangelia může také padnout na skálu tvrdých srdcí. Možná že z té kamenité půdy roste kamenná, neochvějná víra, sebejistá, zdánlivě pevná, ale ve skutečnosti jde o rigidní, dogmatické, autoritářské, nelidské náboženství farizejů a zákoníků, kteří místo Ježíšovy cesty lásky, svobody a milosrdenství předkládají systém příkazů a zákazů, ukládají lidem těžká břemena, ale sami se jich prstem nedotknou. Ano, nejen v náboženství těch druhých, ale i v naší církvi můžeme najít pestrou škálu perverzních náboženských představ, zrozených ze strachu lidí, kteří přebíjejí vlastní strach, nejistotu a depresivitu tím, že straší a týrají sebe i druhé lidi.

Padne-li semeno evangelia do zkažené, otrávené půdy, roste z něj jedovaté náboženství – v zrcadle, které Ježíš nastavoval pokrytcům své doby, kteří ho nenáviděli, dnes můžeme vidět farizeje naší doby, kteří podobně nenávidějí papeže Františka s jeho důrazem na evangelium solidární lásky, milosrdenství a odpuštění.
V každém náboženství dnes najdeme jak lidi, kteří vnášejí do světa pokoj, radost a lásku, tak ty, kteří z náboženství dělají nástroj svých mocenských zájmů – vidíme to u katolíků, protestantů i pravoslavných, u Židů i muslimů, a dokonce i u buddhistů a hinduistů.
Půda, do níž padne náboženské učení, osobní kultura i kultura společnosti, má velký vliv na to, jakou konkrétní podobu bude to náboženství v dané době a daném prostředí mít.
O náboženství – náboženství obecně, ale i konkrétních náboženstvích – nemůžeme mluvit jako o něčem, co je samo o sobě dobré nebo špatné – přinejmenším každé z velkých náboženství má v dějinách i v současnosti pozitivní i negativní podoby, může být školou lásky a moudrosti, nebo zdrojem nenávisti, ohlupování lidí a dokonce násilí.

Evangelizace, hlavní úkol církve, nespočívá jen ve slovním hlásání, nýbrž v inkulturaci – vnášení ducha evangelia do žité kultury společnosti. Evangelizace bez inkulturace je pouhá agitace a indoktrinace. A my, kteří jsme poznali indoktrinaci ateismu, máme morální povinnost varovat před povrchní náboženskou indoktrinací, která diskredituje víru.

Nezbytnou součástí evangelizace je pre-evangelizace, spočívající v pěstování kultury, smyslu pro poctivost, pravdu, dobro a krásu. Kultura – jak napsal Jan Pavel II. – je všechno to, čím člověk odpovídá na otázku po smyslu života. Nejde jen o tzv. „vysokou kulturu“ – umění, vědu a filozofii. Patří sem i politická kultura, také kultura životního stylu, kultura rodinného života, kultura práce a odpočinku – a především kultura myšlení.
Jedno z největších nebezpečí naší doby – demagogie populistických politiků – žije z neochoty lidí samostatně kriticky myslet.

Kardinál Martini, velký inspirátor papeže Františka, říkal: Nebojím se lidí, kteří nevěří, bojím se lidí, kteří nemyslí. Jan Pavel II. i Benedikt XVI. mnohokrát zdůrazňovali nutnost spojení víry s rozumem, s kritickým myšlením. Víra bez myšlení je nebezpečná – stejně nebezpečná je ovšem jednostranná technická racionalita bez morálních a spirituálních impulsů, které vycházejí ze světa víry.
Evropa – náš skutečný domov a naše velká vlast – stojí na partnerském dialogu rozumu a víry. Víry nikoliv jako souboru názorů, nýbrž ve smyslu existenciálního postoje pra-důvěry v Boha jako dobrý a spolehlivý nejhlubší základ skutečnosti.

Připomeňme si ale ještě dvě Ježíšova podobenství, která se týkají pole a setby.
Ježíš ukazuje, že na poli spolu roste pšenice i plevel. Varuje však učedníky před horlivostí revolucionářů a inkvizitorů, kteří chtějí okamžitě udělat pořádek a odstranit všechen plevel, podle svého zdání a svého rozumu. Říká jim, že netrpělivostí a netolerancí mohou s plevelem vytrhat i pšenici, napáchat velké škody.
Mluvili jsme o tom, že i v církvi se setkáváme s různými typy náboženskosti. Ano, máme právo na svůj názor, některé zlo je evidentní, zde platí: Podle ovoce je poznáte. K některým věcem v církvi – mám zde na mysli např. tragické případy sexuálního nebo i psychologického zneužívání ze strany kléru – nelze mlčet, nelze je tolerovat, přikrývat a zlehčovat.
Také k zneužívání náboženství k podpoře nacionalismu a politického extrémismu není možné mlčet, protože je v sázce věrohodnost křesťanství. Politiky, kteří se rádi ukazují před volbami na poutích, ale jejich život a jejich smýšlení je popřením evangelia, by Ježíš vyhnal důtkami jako svatokupce z chrámu.
Avšak buďme pokorní v posuzování druhých. Jen Bůh vidí do srdce. S mnohými způsoby zbožnosti, která nám třeba nesedí, a s růzností názorů v církvi, které vycházejí z různých osobních zkušeností a úhlů pohledu nebo různého typu vzdělání, se musíme naučit žít, žít spolu v toleranci a vzájemné úctě; mnohdy je to těžký úkol. Každý z nás se může mýlit; plnost pravdy, jak učí svatý Pavel, poznáme, až budeme stát Bohu tváří v tvář.

Je třeba rozlišovat věci podstatné a druhotné.
Svatí nás učili: V podstatném jednota, v ostatním svoboda, ve všem láska.
Bratr farář Sváťa Karásek to rustikálně vyjádřil v jedné své písni: My můžeme třídit leda brambory, nás si nakonec roztřídí Bůh.

A na závěr chci zmínit ještě jedno Ježíšovo podobenství o zrnu. „Zrno pšeničné, když zůstane samo v sobě, zajde bez užitku. Když však odumře, zrodí klas a přinese mnoho užitku.“
Jistě, je to nejprve výzva, abychom odumřeli svému sobectví, své uzavřenosti do sebe, uzavřenosti mysli a srdce. V lásce umíráme sobě a rodíme se nově ve vztazích s druhými.

Možná to však platí i o naší víře. Také ona, má-li být skutečně křesťanská, musí být velikonoční, tzn. projít smrtí a vzkříšením. A vzkříšení není návrat k tomu, co tu bylo, nýbrž hlubokou transformací. Vzkříšený Ježíš, když přichází ke svým učedníkům, ani ti nejbližší ho nemohou poznat, je změněný tou zkušeností smrti, přichází k nim jako cizinec, jako překvapující.
Naše dětská víra, „dědictví otců“, ale i prvotní nadšení konvertitů musí jednou umřít. Musí projít hlubokou proměnou. Jinak uhyne jako zrno, které chtělo zůstat nezměněné, uzavřené v sobě samém. Je přirozené, že prvotní naivní podoba naší víry – včetně našich představ Boha – projde dřív nebo později krizí, tak jako náš dětský vztah k našim rodičům prochází pubertální krizí, abychom uzráli k dospělosti, i dospělému vztahu k našim rodičům. Je trapné, když člověk ve svém osobním vývoji, ve vztahu k okolnímu světu, k rodičům i ve svém náboženském životě ustrne v dětinské, infantilní podobě anebo v pubertální vzpouře.
Když Ježíš dává učedníkům za vzor dítě, vyzývá je k bezelstnosti, spontaneitě, otevřenosti a schopnosti se učit, nevyzývá k infantilitě, nezralosti, k tomu zůstat dětmi.

Je tragickou chybou církve, že mnohdy nedokázala a leckde dosud nedokáže ukázat krizi víry (osobní víry, ale i ve společnosti a kultuře) jako šanci, jako výzvu překročit práh nové, zralejší podoby víry, že se snažila lidi vecpat zpátky do dětských bot, které si ale už nemohou obout, protože jim prostě odrostli.

Také krize mnohých podob církve, s níž se dnes setkáváme, není důvod k panice, zoufalství, nebo k pošetilé snaze hrát si na svět, který už není. Svět kolem nás se hluboce proměňuje – i globální zkušenost pandemie, která během několika týdnů proměnila život na celé planetě, je toho výmluvným příkladem. Pohyb dějin je významnou Boží pedagogikou.

Čas prázdných a zavřených kostelů jsem chápal jako výstražné Boží znamení: Tak by mohla dopadnout církev, jestli nerozpozná znamení doby, jestli nepřijme výzvu k hluboké reformě, jestli se nadále – jak kdysi řekl jeden český teolog – bude naše církev podobat mlýnu, který ještě klape, ale už nemele.
Mnoho křesťanů chápe svou křesťanskou totožnost velmi povrchně: Jsem křesťan, protože zastávám určité názory, které jsem převzal (aniž bych o nich skutečně přemýšlel a promeditoval je), a protože chodím v neděli do kostela, snažím se být slušným člověkem. To nestačí!
Náhle kostely byly zavřené a celý svátostný provoz ustal. Byla to snad výzva k tomu, abychom se spokojili s konzumem bohoslužeb v televizi a nyní se vrátili k tomu, co tu bylo předtím – anebo to byl čas pro velmi osobní otázku: Co mne dělá křesťanem?
Co to znamená být křesťanem dnes?

Čím budeme živit naši víru, až se obvyklý provoz církve zastaví, jak to na mnoha místech hrozí dnes nebo zítra? Nemůžeme dělat jenom vnější přesuny - to bychom jenom postrkovali lehátka na Titaniku. Některé věci skutečně odumřou. Možná někteří křesťané si něco pozitivního a nového v době karantény vyzkoušeli – četbu Písma, modlitbu v rodinném kruhu, osobní zamyšlení.

My, kteří jsme prožili tu dobu církve pod zemí, kdy jsme nemohli vystupovat veřejně jako kněží, neměli jsme žádné fary a kostely, tak jsme museli hledat tvořivě nějaký nový způsob, jak žít své kněžství, jak žít své křesťanství. A ty ustálené podoby tady nebudou navždy. A ta reforma, ke které jsme vyzváni, nespočívá jenom v těch vnějších strukturálních věcech. Musí čerpat z hlubšího pochopení toho, co to znamená být křesťanem.
Musíme mít odvahu odumřít mnohým podobám církve, mnoha našim zděděným, ale už neživým podobám víry – abychom mohli přinést onen užitek, onu úrodu, kterou od nás očekává náš Pán.
Ano, tahleta doba nám klade otázku, co mne dělá křesťanem, z čeho může žít má víra; mohu stále jen spoléhat na provoz instituce, která mi všecko zajistí? Tady jsme si vyzkoušeli, že musíme jít hlouběji, že naše víra nespočívá jenom v nějakém statickém být křesťanem, ale v ono dynamickém stále se stávat křesťany, stále se ptát, co to znamená být křesťanem nyní. Křesťanství není jenom nějaká danost, která je nám provždy dána našimi předky. Je to vždycky událost, křesťanství je svého druhu umění odpovídat tvořivě na Boží výzvy v té které době. Vidíme to na životech svatých – jak jsou originální, jak byl každý jiný, jak každý objevil nějaký originální způsob, jak být křesťanem, jak vzít z té Kristovy plnosti něco, co bylo dosud neobjeveného, a přinést to jako tvořivou odpověď na potřeby té které doby a společnosti; vzpomeňme na sv. Františka z Assisi, který objevil nový typ, jak být křesťanem, a samozřejmě narážel ve své době, sv. Ignác z Loyoly, který byl vystaven harassmentu ze strany inkvizice, protože ukazoval nový typ jak být křesťanem, a mnozí a mnozí jiní.
Ano, každý z nás má také individuálně odpovědět na to, v čem spočívá mé být křesťanem a stále se stávat křesťanem. Kde je ten zdroj, z kterého mohu čerpat tu stálou obnovu své křesťanské existence. Ano, ta je svého druhu tvořivým uměním, není to něco prefabrikovaného, předepsaného, nemohu jenom plnit nějaké příkazy a zákazy. Je to výzva, na kterou je třeba tvořivě odpovědět – říkám to tady v prostředí naplněném uměním všeho druhu – je to svého druhu umění, tvořivé umění následování Krista. Neočekávejme, že toto dílo reformy učiní někdo jiný – za nás a bez nás. Ta nutná obnova víry a reforma církve musí vyjít ze srdce každého z nás.
Amen.


Audio - Video - Foto - fb-event

Proslovy a kázání

23. listopadu 2019 Proslovy
PŘEVZETÍ MEDAILE SV. JIŘÍ (KRAKOW)
.
11. června 2019 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM MANIFESTACÍ ZA SVOBODU A DEMOKRACII
.
4. května 2019 Proslovy
KŘESŤANÉ V SRDCI EVROPY (Evropská pouť, Mariazell)
.
18. ledna 2019 Proslovy
ZAHÁJENÍ VÝSTAVY „SÍLA ČINU“ – KAMPA MUSEUM
.
17. listopadu 2018 Proslovy
VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ - XI. 2018
.
1. července 2018 Proslovy
RŮŽOVÝ PALOUČEK 2018
.
10. března 2018 Proslovy
K VÝROČÍ JANA MASARYKA
.
9. března 2018 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM DEMONSTRACE PŘED VELVYSLANECTVÍM SR
.
17. listopadu 2017 Proslovy
POSELSTVÍ K 17. LISTOPADU
.
19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
25. října 2020 Kázání
NEJVĚTŠÍ PŘIKÁZÁNÍ - 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. října 2020 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ - 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
12. července 2020 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2020
.
24. května 2020 Kázání
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ - 7. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
17. května 2020 Kázání
TŘETÍ OSOBA TROJICE - 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
10. května 2020 Kázání
GLOBALIZACE JAKO BOŽÍ VÝZVA - 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
3. května 2020 Kázání
NEDĚLE DOBRÉHO PASTÝŘE - 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
26. dubna 2020 Kázání
CESTA DO EMAUZ - 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
19. dubna 2020 Kázání
DOTKNI SE RAN - BÍLÁ NEDĚLE 2020
.
12. dubna 2020 Kázání
NEDĚLE VELIKONOČNÍ 2020 (ČRo VLTAVA)
.
12. dubna 2020 Kázání
NEDĚLE VELIKONOČNÍ 2020
.
11. dubna 2020 Kázání
BÍLÁ SOBOTA 2020
.
10. dubna 2020 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2020
.
9. dubna 2020 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK 2020
.
5. dubna 2020 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2020
.
2. dubna 2020 Kázání
CO JE DŮLEŽITÉ, JE OČÍM NEVIDITELNÉ (Pandemie jako spirituální úkol)
.
8. září 2019 Kázání
NÁSLEDOVÁNÍ (23. neděle v mezidobí - Lk 14,25)
.
1. září 2019 Kázání
POKORA, POKORA, POKORA (22. neděle v mezidobí - Lk 14,7)
.
25. srpna 2019 Kázání
JE MÁLO TĚCH, KDO BUDOU SPASENI? (21. neděle v mezidobí - Lk 13,22)
.
18. srpna 2019 Kázání
ROZDĚLENÍ (20. neděle v mezidobí - Lk 12,49)
.
30. června 2019 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2019: POVOLÁNÍ KE SVOBODĚ
.
12. května 2019 Kázání
NEDĚLE DOBRÉHO PASTÝŘE
.
25. prosince 2018 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ
.
18. listopadu 2018 Kázání
O PRAVÝCH A FALEŠNÝCH PROROCÍCH
.
29. července 2018 Kázání
BYL JSEM UPRCHLÍK, A NEUJALI JSTE SE MNE...
.
5. července 2018 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2018: SVÁTEK CYRILA A METODĚJE
.
3. června 2018 Kázání
PODĚKOVÁNÍ ZA 70 LET ŽIVOTA
.
31. března 2018 Kázání
VELKÁ NOC 2018
.
30. března 2018 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2018
.
29. března 2018 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2018
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2016: SVATÝ TOMÁŠ
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

blog Tomáše ...

Myšlenka na den

Není-li Bůh chápán jako jsoucno mezi jsoucny, ale spíš jako „pramen všeho bytí“, pak vlastně nemá smysl mluvit o tom, zdali „je, nebo není“. Spíš se nabízí otázka, jakou povahu má to, co je nejzákladnější, nejzazší a nejhlubší. Tvrzení, že něco takového „není“, je samo o sobě nesmyslné.