Řekli jsme si minulou neděli: Bůh je pro člověka to, co klade na první místo. To, co je pro nás nejdůležitější, je naším bohem. V tomto smyslu má každý člověk – i ateista – svého boha. Když se my křesťané zkoumáme ve světle Desatera (např. před svátostí smíření), zpravidla s prvním přikázáním (V jednoho Boha budeš věřit) nemíváme velké problémy. Vždyť věříme v Boha, nanejvýš občas nás obtěžují nějaké pochybnosti, nemodlíme se dost často a dost soustředěně – ale to je přece normální, to je evergreen, to je obvyklá vata vyznání ve zpovědi.
Ale chceme-li ve světle prvního přikázání vážně zkoumat svůj vztah k Bohu, pak si uvědomme, že zde nejde o to, co si myslíme o Boží existenci (a nejde ani o kvalitu a frekvenci našich modlitebních výkonů).
Ta správná otázka zní jinak: Co je pro tebe v tvém životě to nejdůležitější? Jinými slovy: co (či kdo) je tvým bohem? Co je pro tebe nejvyšší autoritou, co skutečně hýbe tvým životem?
Hříchem proti prvnímu přikázání není kritičnost ohledně náboženských představ ani slabý modlitební výkon. Hřešíme proti prvnímu přikázání, když první místo v našem životě (roli Boha) hraje něco, co si toto postavení nezaslouží. Této situaci se říká modloslužba a Bible ji považuje za vůbec největší hřích – když nějaká věc, která je relativní, se pro nás stává absolutní; pak se stává modlou, pak nás znesvobodňuje, pak jsme na ní závislí.
Pýcha, o které jsme mluvili posledně, a různé druhy sobectví – to je vlastně idolatrie našeho ega, našeho já: Naše já je na prvním místě, a tím se nám stává se modlou, falešným, konkurenčním bohem. Člověk pak sice ústy vyznává víru v jednoho Boha, stvořitele nebe i země, v Ježíše jako jednorozeného Božího syna, v Ducha pravdy, který mluví skrze proroky – avšak tím jeho skutečným bohem, skutečným hybatelem jeho života, smýšlení a jednání, je něco jiného – může to být jeho já, starost o jeho kariéru, pověst, blahobyt… Své smýšlení si takový člověk nechává zmanipulovat většinovým veřejným míněním, médii, pověrami a strachy svého okolí. To je skutečný hřích proti Bohu a proti víře.
(Často se nejvíc znepokojujeme hříchy mnohem nižší kategorie, těmi, které jsou spíše projevy naší slabosti, avšak přehlížíme ty daleko zásadnější hříchy, pramenící z pýchy a ze zmatení základních hodnot.)
Věřit v Boha křesťanským způsobem znamená přijmout Ježíše jako základní autoritu, neboť on je Božím slovem k nám; jeho slova, jeho příběh, jeho osoba – skrze něho, s ním a v něm k nám mluví Bůh.
Matný a abstraktní bůh „něcistů“ („V Boha nevěřím, ale něco je nad námi!“) se může snadno stát projekčním plátnem našich fantazií a představ. Křesťanské chápání Boha – oproti všem ostatním náboženstvím – zdůrazňuje tajemství inkarnace, vtělení, konkretizaci Boha; Bůh, který nám ukazuje svou vůli a svou tvář v lidství Ježíšově, tím zároveň koriguje naše příliš lidské náboženské fantazie. Křesťan je ten, kdo s důvěrou a láskou přijímá paradox, který je rozumem neuchopitelný: V lidství Ježíšově (a v lidství těch, kdo jsou s Ježíšem spojeni) přebývá všechna plnost božství. Božství a lidství proto můžeme vnímat jen v jejich vzájemném vztahu. Toto je to specifické na křesťanském chápání Boha.
Ježíš v dnešním evangeliu (Lk 14,25) říká tvrdá slova: Chce-li někdo jít za mnou, následovat mě, být opravdu mým učedníkem, být opravdu autentickým křesťanem, pro toho musím být – jako pro apoštoly – Mistrem a Pánem, nejvyšší autoritou. Proto si musím, chci-li být skutečně křesťanem, Ježíšovým učedníkem, celoživotně utvářet a hájit svobodu vůči všem ostatním autoritám a vazbám, vůči všem závislostem – včetně závislosti na vlastní rodině.
Ani vlastní příbuzní, včetně rodičů, sourozenců a dětí nemají právo na místo nejvyšší autority v křesťanově životě. To neznamená, že by křesťan měl méně milovat své nejbližší, méně se o ně starat a méně je respektovat, než pohan nebo Žid, muslim či buddhista. (Dříve se četl překlad těchto slov, který byl jazykově přesný, ale zavádějící – a ten byl ještě více šokující: „Kdo chce jít za mnou a nemá v nenávisti svou matku otce, bratry… ano, i sám sebe, není mne hoden.“ To bylo jazykově přesné, ale zavádějící – to hebrejské slovo „nenávidět“ opravdu neznamená nějaké negativní emoce; znamená skutečně to, jak se to překládá nyní: „klást na druhé místo“.)
Ovšem i toto bylo šokující zejména v archaickém světě, kde člověk zakládal svou identitu především na příslušnosti kmenové. Rodina v době Bible nebyla rodinou, jako je dnes, proto je taky velmi těžké mechanicky převádět to, co Bible říká o rodinných vztazích, o vztazích mezi manžely, rodiči a dětmi – to dost dobře nemůžeme doslova převádět do naší situace, protože rodina byla něco jiného, než je rodina dnes, ty vztahy tam měly jiný charakter – to byl skutečně spíše klan a člověk z něho čerpal svoji vlastní identitu. Proto Ježíš tak klade důraz na to, „ať mrtví pochovávají své mrtvé“, když ten člověk říká: „Já počkám, až otec zemře, abych ho pochoval, abych zdědil dědictví.“ Ježíš vyvolává člověka s toho rozpuštění v té klanové identitě, oslovuje ho osobně. Ježíš dává učedníkům novou identitu; odtud dávání jména při křtu nebo nového jména v některých řeholních společnostech. Dát jméno znamená dát novou identitu; ten člověk je nyní svým způsobem někdo jiný, někdo nový, má nové jméno, novou identitu. Ježíšův učedník musí být opravdu oproštěn od všech závislostí.
V naší kultuře závislost na rodině už není taková, jako v době Ježíšově (tedy nechme stranou situaci některých mladých lidí, kteří jsou věkem dospělí, ale lidsky nezralí a stále závislí na rodině a nechají se od ní živit a nemají odvahu postavit se na vlastní nohy, převzít zodpovědnost za svůj život, založit svoji rodinu a postarat se o své děti, a zůstávají v takové věčné pubertální závislosti – to je taky rozšířený jev, ale to by byl úplně jiný proslov…).
Ano, dnes člověk není tak závislý na té rodinné identitě (někdy je ten druhý extrém), jako to bylo v té archaické době.
Ale pro většinu lidí naší kultury je nejdůležitější to, o čem Ježíš rovněž hovoří v dnešním evangeliu – že člověk musí dát až na to druhé místo i sám sebe. Upozadit sebe, učinit Ježíše tou jedinou rozhodující autoritou v životě. To je nám podezřelé – nezní to jako výzva k další závislosti, kterou musíme odmítnout ve jménu naší svobody? Tato obava o vlastní svobodu, strach ze závislosti, zpravidla stojí za neochotou mnoha lidí stát se křesťanem, rozhodnout se pro to skutečně se stát křesťanem; i když člověk má sympatie, tak se bojí, že by se stal závislým.
A to je opravdu klíčový problém. Protože mnozí si v naší kultuře pletou svobodu se *svévolí* – s tou závislostí, která nás ve skutečnosti nejvíce spoutává a nejvíc poškozuje: se závislostí na vlastním egu, egománií.
To je jedna z hlavních nemocí a hříchů naší civilizace. Je nebezpečná také tím, že je těžko prohlédnutelná, že je snadno zaměnitelná za falešný pojem svobody. Dělat si, co mě napadne, co já sám chci – to je velmi povrchní pojetí svobody. Skutečně svobodný je ten, kdo dokáže být svobodný od sebe, skutečně svobodný je ten, kdo dokáže překročit sám sebe, svůj egoismus, svou egománii. Toto sebepřekročení – ta skutečná transcendence – se děje v lásce, kdy milovanému dávám přednost před sebou samým a svými zájmy. To je to sebepřekročení, to je ta transcendence, to je to skutečné osvobození od toho, v čem jsme často nejvíce spoutáni.
A zde bych chtěl navázat na to, o čem jsme uvažovali v několika minulých nedělích. Jde o rozdíl mezi egem a vnitřním já (tím, co se v jiných jazycích nazývá self, das Selbst, nebo Augustin mluvil o srdci, podobně Bible nebo Pascal: hlubší centrum v člověku; za tím já, za tím centrem toho vědomého života je v hloubce ještě nějaké hlubší já), to je ten rozdíl mezi vnitřním a vnějším člověkem, vnitřním a vnějším Bohem, jak jsme o tom mluvili posledně.
Řekli jsme s Mistrem Eckhartem: Vnější člověk má vnějšího boha (modlu), vnitřní člověk má vnitřního, živého Boha.
Vnější člověk žije na povrchu, tak, „jak se žije ve světě“ (man lebt, říká Heidegger). To je člověk řízený zvnějšku, zcela závislý na vnějších autoritách, veřejném mínění, předsudcích, módě, médiích – ale leckdy také na vnějškovém náboženství, na „vnějším Bohu“, na tom obrazu Boha, který je ve skutečnosti projekcí našich přání, obav a strachů, který je stínem ega nebo prodlouženu rukou rodičovské či společenské autority, onoho super-ega. Tahleta autorita využívá náboženství (a obrazu trestajícího boha, morálního policisty) k šíření strachu. A Feuerbach, Freud, Marx či Nietzsche ve své kritice náboženství měli plnou pravdu, pokud ji vztáhneme na to vnějškové náboženství vnějškových, povrchních lidí. Kritický ateismus byl ve skutečnosti sebeobranou moderního člověka proti vnějškovému náboženství. A to vnějškové náboženství nám stále hrozí.
Nesčetná kázání, církevní dokumenty a množství zbožných knih totiž skutečně propagovaly a leckdy ještě propagují toho vnějšího boha a to manipulující perverzní náboženství, náboženství, které udržuje člověka v nedospělosti, strachu a nesvobodě. Vnější člověk hledá vnějšího boha – a vzájemně jsou na sobě závislí.
Naštěstí však v dějinách i současnosti křesťanství (a řekněme, že nejen křesťanství) můžeme najít též jinou, hlubší a v jistém smyslu náročnější cestu: cestu k vnitřnímu člověku, k hlubině v nás a k vnitřnímu Bohu – k Bohu jako hlubině vší skutečnosti. Ne jako nějaké entitě, něčemu vnějšímu; Bohu, který je hlubinou vší skutečnosti, duší naší duše, srdcem našeho srdce, jak říkají mystikové.
Podstatným krokem k tomu hlubinnému chápání víry v křesťanství je věta svatého Pavla: Nežiji už já, žije ve mně Kristus. To je základ křesťanské mystiky a úhelný kámen opravdu křesťanské teologie a autenticky křesťanské existence. Nežiji už já sám, nežiji už na rovině já, ega; jdu do hloubky a v té hloubce se setkávám s Kristem.
Kdyby byl Ježíš jen jedním z učitelů lidstva (jak si to mnozí představují), pouze vnější autoritou, ani bychom nesměli poslechnout jeho nárok opustit vše a jít za ním, protože pak by takové vnějškové křesťanství a vnějškové následování bylo opravdu jen další znesvobodňující závislostí. Obávám se, že dodnes existuje řada podob takového křesťanství, vnějšího, ideologického křesťanství, vnějšího, povrchního vztahu ke Kristu, kdy následování je jenom jakési vnější napodobování. Ale Ježíš chce něco jiného, vnitřní proměnu. Vnější Bůh, vnější Kristus, by byl opravdu konkurentem naší svobody; ale vnitřní Bůh, vnitřní Kristus, je naopak pramenem a základem naší svobody. Je to opravdu Salvátor – to jest spasitel, zachránce, osvoboditel. Ten, který nás vysvobozuje ze všech závislostí – včetně té nejhůře prohlédnutelné: závislosti na vlastním já.
Pouze tehdy, vydáme-li se na duchovní cestu, když budeme duchovním životem prohlubovat, kultivovat a v posledku překonávat naše já, naše ego, objevíme za ním hlubší centrum – ono vnitřní já, self, „srdce“, chcete-li (ale nemůžeme si to plést jenom s nějakými emocemi), je to ta hlubina v člověku – a právě jen tam můžeme najít vnitřního Krista.
Nežiji už já sám: nežiji už na úrovni ega, na povrchu, tak, „jak se žije ve světě“ – žije ve mně Kristus, je srdcem mého srdce, duší mé duše. Jen tento vnitřní Kristus není vnější autoritou, která by zas vytvářela závislost a znesvobodňovala, nýbrž je vnitřní autoritou. Jen ta osvobozuje od všech závislostí, včetně závislosti na našem já, od svévole a egománie.
Toto je cesta světců, toto je cesta mystiků – ale právě na tuto dlouhou a náročnou cestu na hloubku, cestu ustavičného „rozlišování duchů“ (můžeme-li si vypůjčit výraz sv. Ignáce z Loyoly) – na tuto cestu jsme pozváni všichni, to už není cesta jenom nějakých náboženských profesionálů. Mnohokrát jsme si tady opakovali tu větu Karla Rahnera: Křesťan 21. století bude mystikem, nebo nebude křesťanem vůbec. Vnějškovému náboženství zvoní hrana, i když se snaží zachránit spojenectvím s politickou mocí, proměnou v politickou ideologii (mnohá náboženství v dnešním světě, a nejenom islám, to se dnes děje v části islámu, v části židovství, v části křesťanství, i když velmi odlišným způsobem a s odlišnými vnějšími projevy a důsledky se tato náboženství proměňují v politickou ideologii, spojují se s politickou mocí).
Ale je tu jiná cesta, ne k tomu vnějšku, ne se zabydlet ve světě, ale jít na hlubinu.
Na rozdíl od gnostiků a pseudomystiků, kteří se vydávají za ty, kteří už jsou v cíli, a ostatními pohrdají, skuteční následovníci Ježíše vědí, že jsou stále jen na cestě, jsou hledači a stálými začátečníky, jsou služebníky služebníků Božích. Nejsou to namyšlení guruové, jimiž se to hemží na náboženském trhu dneška a kteří vážou lidi na sebe. Nikomu nedávejte jméno učitel, říká Ježíš, jeden je váš učitel, Kristus, a vy všichni jste bratři a sestry. Církev se musí stát školou duchovního života, duchovního zrání, školou svobody pro Krista – jen tak je církví Kristovou, a ne institucí pro pěstování vnějškového náboženství. To je veliká křižovatka, na které dnes stojíme; vydáme se na cestu toho, že z církve uděláme instituci na pěstování toho vnějškového náboženství, pouhé tradice, rituálu, naše křesťanství bude v tom, že půjdeme do kostela, budeme se vyhýbat smrtelnému hříchu – to je všecko v pořádku, ale jde ještě o něco daleko hlubšího: skutečně vnitřně kultivovat náš život, objevit tu hlubinu za naším ego a z ní žít – a to vyžaduje určitou duchovní praxi. A to ne jenom meditaci jako nějaký sport a činnost vedle ostatních, ale tento kontemplativní přístup k životu, to stálé vnitřní osvobozování, to stálé vnitřní prohlédání toho, že je tu tolik věcí, které by si nás chtěly připoutat, spoutat, je tolik možných závislostí – a Kristus nás z nich vyvádí. Ne k tomu, abychom byli nějakým opuštěným egem, které se stává pupkem světa a myslí si, že je svobodné, ne, právě tehdy, jestli i to ego dokážeme překročit v lásce, v nasazení, v životě, v takovém životě pro druhé, v takové pro-existenci, do které nás uvádí Kristus. Otevřeností pro vanutí Kristova Ducha pomáhejme spoluutvářet tuto podobu církve, tento tvar křesťanství budoucnosti. Amen.
(kázání je též k poslechu v audioarchivu farnosti)
