Moji milí, pan Ludvík si nepřál, ba zakázal smutné, oslavné a patetické řeči. Proto i toto „poslední slovo“ při bohoslužbě, kterou ho vyprovázíme do nebe, bude zčásti běžná salvátorská promluva k evangeliu a zčásti něco jako fejeton – jeho oblíbený žánr.
Léto je tady. Právě jsem se zlobil na kostnický koncil – nejen za to, že upálil Husa, ale za to, že ho upálil v roční dobu, kdy univerzitní učitelé mají nejvíc práce s koncem akademického roku, a k tomu musí říkat všem médiím neotřele a za minutu a půl, kdo byl mistr Jan a proč ho máme rádi. A do toho všeho umře Vaculík. „Řekněte nám – na minutu a půl, vždyť to znáte – kdo byl pro Vás Ludvík Vaculík? Přece jste se dobře znali, vždyť vystupujete dokonce v jednom jeho románu!“
Vaculíka jsem četl od svých gymnazijních let, zlatých let šedesátých; Sekyra patřila ke kultovním knihám naší generace. Četl jsem ho i v mračných letech sedmdesátých a osmdesátých, těžko čitelnou desátou kopii na průklepovém papíře, půjčenou na jednu noc – vy starší to znáte. Avšak o Vaculíkově místě v dějinách české literatury promluví kompetentněji literární historici.
Četl jsem s nadšením texty, jimiž se zapsal do českých politických dějin, projev na sjezdu spisovatelů a Dva tisíce slov; řekl za nás to, co jsme všichni cítili, ale nedokázali zdaleka tak pregnantně vyjádřit. Potom se zoufale snažil vyhnout se roli morální ikony a nositele svědomí národa, „být mravný jaksi za ty druhé“. Ale o tom ať mluví historici české politiky.
Ode mne se asi čeká, že řeknu něco o jeho vztahu k Bohu a církvi, k víře, k hříchu a milosti; vždyť v téhle farnosti právě před dvaceti lety znovu vstoupil do katolické církve, z níž se dal vypsat při vojenské základní službě. Jak pak do Lidovek napsal, vybral si sám jako pokání, že pokud někdo napíše do těch novin něco ošklivého a útočného o církvi, on ji bude hájit jako rytíř bez bázně a hany: „Bude-li se nějaký pitomec zas otírat o církev, postavím se mu!“ Měl k tomu v posledních letech bezpočet příležitostí a ten slib opravdu často plnil.
Ale já jsem byl při jeho návratu do církve spíš jen vděčným svědkem, pouze jakýmsi „pošťákem“; křest je ostatně nesmazatelné znamení a nátlak vojenských politruků na tom nic nezmění. A navíc o mnohém z toho, co snad vím o tom zápasu nebe a pekla, čertů a andělů o Vaculíkovu duši, stejně musím mlčet jako Jan Nepomucký, i kdyby mi pálili bok pochodněmi a házeli mne z mostu do Vltavy. Vzpomínám jen na větu, kterou prý pronesl, když jsem poprvé výrazněji vstoupil do jeho životního běhu: „Já chápu, že on musí obracet hříšníky a hříšnice, ale proč s tím zasahuje zrovna do mého života?“ Připomínal mi ve svém stáří mladého svatého Augustina, který se modlil: Pane Bože, obrať mne, naprav můj život – ale prosím Tě, ještě ne hned!
V těchto dnech i já jsem měl poněkud pošetilé přání: Přál jsem si, je-li v nebi nějaký koutek českých spisovatelů (jistě vypadá jinak než dobříšský zámek), naslouchat tomu, jak tam spolu Karel Čapek, Václav Havel a Ludvík Vaculík mluví o podobnostech svého vztahu k Bohu a náboženství. Vždyť tím je mnoho řečeno o spiritualitě české kultury, kterou všichni tři spoluutvářeli. Všechny tři doprovodila do nebe katolická církev pohřebními obřady a všichni tři na ně měli plné právo – a to nejen proto, že byli všichni tři katolicky pokřtěni, nebo že měli mezi svými nejbližšími lidi živé víry a mezi svými přáteli také kněze. Nikdo z těch tří nebyl ateista, i když jejich víra byla hodně osobitá a k tomu, aby se vešla do kategorie „katolická“, bylo třeba chápat katolicitu v jejím původním, to jest velkoryse širokém smyslu. Katolická církev si je nemůže jednoduše přivlastnit, ale také – pokud chce být opravdu katolická (tj. všeobecná) a pokud chce být opravdu česká – se jich nemůže vzdát.
Vždyť jak porozumět specificky české „plaché zbožnosti“ bez Čapkovy Šlépěje v Božích mukách či stařečka v Krakatitu, bez Havlova vyznání, jak se po jistém selhání ve vězení náhle „ocitl jaksi v pracovně samého Pánaboha“ nebo bez některých cudných výroků o Bohu ve Vaculíkových fejetonech? Tuhle českou „malou víru“ nelze přehlédnout!
Vždy, když pro bohoslužbu pro nějakou zvláštní příležitost hledám nejvhodnější biblický text, tak skončím u toho, který se ten den podle liturgického pořádku právě čte. V dnešním evangeliu jsme slyšeli o království Božím jako o malém seménku, z něhož vyroste mohutný strom [Mk 4,26]. Asi to nemáme prvoplánově vztahovat na církev, která měla skrovné počátky a zmohutněla v celoplanetární instituci. Církev je někdy malá, jindy velká, pak zase malá a pak třeba zase velká, i když možná jinde a jinak. O malém seménku čteme v evangeliu ještě na jiném místě (Lk 7,15). Když učedníci Ježíše prosí: „přidej nám víru!“, on jim odpovídá, že když budou mít víru malou jako hořčičné zrnko, budou konat neslýchané věci.
Jednou mne napadlo, že možná nekonáme ty neslýchané věci proto, že máme víru příliš velkou. Naše víra časem nabobtnala a ztloustla, nabalily se na ni mnohé naše teorie a fantazie, ideologie, projekce našich přání a strachů. Teprve až se toho všeho zbavíme, až budeme mít víru malou jako hořčičné zrnko, budeme konat věci Boží. Vždyť v Písmu čteme, že věci, které jsou v očích lidí velké, jsou před Bohem malé, a ty, které jsou v lidských očích nepatrné, jsou před Bohem velké. Teprve ta malá víra, svlečená ze všeho, co jsme na ni během dějin navršili, bude opravdu „víra Boží“. Evangelium říká: „mějte víru Boží“ – to je něco jiného, než „víra v Boha“. Jednou jsem jednomu muži, který se stále trápil, zda opravdu v Boha věří, nebo ne, řekl: Víte, to není to nejdůležitější, zda vy věříte v Boha. Daleko podstatnější je vědět, že Bůh věří ve vás.
Ano, základním poselstvím Bible je, že Bůh věří v nás, v každého z nás: Postavil nás do složitého světa, vybavil nás svobodou vůle a rozumem a svědomím – a ač je to k nevíře, On věří v nás, důvěřuje nám, že si s touto výbavou na spletitých cestách života nějak nakonec poradíme. Ano, cesty mnohých jsou klopotné a zamotané, jsou na nich omyly, pády a hříchy, ale jsme-li poctiví a upřímní, i po všech těch oklikách nakonec nalezneme cestu do Jeho náruče.
Karel Čapek ve své poslední hře napsal scénu, v níž se dva bratři hádají o to, co znamená uklízet, dělat pořádek. „Pořádek je, dát věci tam, kde byly,“ tvrdí konzervativní pravičák Kornel. „Pořádek je, dát věci tam, kde mají být,“ namítá levicový radikál Petr. „Pořádek je, dát věci tam, kde je jim dobře,“ řekne nakonec matka. Ludvíka Vaculíka mnozí vnímali jako ustavičného rebela, bojovníka, zápasníka za právo a spravedlnost, usilujícího dát věci tam, kde by být měly. Ale při bližším pohledu se jevil spíš jako selský konzervativec, věřící v odvěký řád, toužící ze zmatků světa dát věci tam, kde od věků byly. Nikoliv náhodou často Ludvík Vaculík tvrdil (a já se ho nestačil zeptat, zda ví, že to před ním řekl Friedrich Nietzsche), že má na všechno dva rozdílné názory. Ale v těch nejcennějších a nejzralejších místech svého díla Vaculík prozrazuje touhu dát věci tam, kde je jim dobře.
Věřím, že panu Ludvíkovi je už dobře. Leží na venkovském hřbitově, o kterém napsal: Je to hřbitov malý, ale útulný. Na hrob si nechal napsat koan: Byl jsem tu a možná přijdu zas.
„Ano, až při vzkříšení, v poslední den,“ řekla Marta Ježíšovi na jeho slova, že se znovu shledá se svým bratrem Lazarem. Ale pro Ježíše vzkříšení a věčnost nejsou jen záležitosti záhrobí. Život věčný, život v plnosti, začíná podle evangelia už tam, kde člověk žije vírou, láskou a nadějí. Pak už ani smrt pro takového člověka není poslední slovo.
„Ti, které jsme milovali, vlastně ani neumírají,“ napsal filozof Edmund Husserl. „Cítíme, že se nám dívají přes rameno, vnímáme, zda schvalují nebo neschvalují naše jednání“. Ludvík Vaculík byl mezi námi a vrátí se – spolu s mnohými, kteří nás předešli – kdykoliv budeme potřebovat jejich pohled přes rameno, jejich radu a povzbuzení, ve chvílích, kdy se budeme vážně ptát na správnost či nesprávnost našeho jednání. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
