T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Proslovy

10. ledna 2008

MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU

Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D., Karlova univerzita, Praha Proslov při veřejném slyšení v Evropském parlamentu v Bruselu 10.1. 2008

Mezi výzvou a realitou v oblasti mezináboženského dialogu zeje stále velká propast.

Dnes najdeme jen stěží mezi rozumně uvažujícími lidmi někoho, kdo by nesouhlasil s tvrzením, že mezináboženský dialog – jako prevence zneužívání náboženských symbolů a rétoriky k zničujícím konfliktům – náleží k prioritním úkolům naší doby.

Existují stovky institucí a iniciativ, věnujících se mezináboženskému dialogu, ale neexistuje centrum, které by – alespoň v rámci zemí EU – monitorovalo tyto aktivity, pokoušelo se zprostředkovat mezi nimi, předávat zkušenosti a upozorňovat na „bílá místa“. Pokud by taková platforma existovala a sešli by se na ní lidé, kteří mají už dlouholeté zkušenosti v této oblasti a zároveň jsou schopni tyto své zkušenosti kriticky reflektovat, patrně by hovořili nejen o obtížích, na které narážejí, nýbrž i o nevyřešených problémech, které se týkají základních předpokladů „mezináboženského dialogu“.

Skutečnost, že panuje značné nedorozumění v tom, co míníme slovem „náboženství“ a co míníme slovem „dialog“, není jen čistě akademický problém – má to své praktické dopady v nevyjasněné otázce, kdo má s kým vést dialog, kdo jaké náboženství reprezentuje a jaký cíl a smysl dialog má mít. V arabštině např. neexistuje pojem „dialog“; slovo, které se zde obvykle používá, znamená spíš „vyjednávání“. Pojem „náboženství“ (religio) – typicky západní, pocházející z antického Říma“ - má své dramatické dějiny, plné proměn; nemá přesný ekvivalent v nezápadních jazycích a kulturách. Zvyk užívat pojem náboženství jako označení „rodu“(genus), pod nímž jsou různé „druhy“ (species) – křesťanství, judaismus, islám, buddhismus etc. – je vynález cambridgeských filozofů 17. století, navazující na poněkud naivní představu evropských kolonizátorů ranného osvícenství, že všude musí být „něco jako křesťanství“ (resp. křesťanství jejich doby).

Chceme-li jednat s reprezentanty „hinduismu“, najdeme jich řadu v Londýně - potíž je ovšem v tom, že je v Indii jakožto reprezentanty hinduismu nikdo nezná a neuznává; možná také proto, že tam žádný „hinduismus“ neexistuje - za tímto označením britských kolonizátorů pro Indy, kteří nejsou muslimové, se skrývá ohromná škála různých filozofií, spirituálních škol, zvyků etc. Sympatický tibetský dalajláma je na Západě vnímán jako někdo mezi papežem a Ježíšem Kristem a říká-li, že je jen obyčejný mnich, působí ještě sympatičtěji; ovšem ve skutečnosti ho „světový buddhismus“ (existuje-li něco takového), rozhodně za svého vrcholného reprezentanta či mluvčího nepovažuje. Když se buddhisté dostaví na různé kongresy představitelů světových náboženství, zpravidla neopomenou podotknout, že tam jsou vlastně omylem, protože svou duchovní cestu za „náboženství“ nepovažují. Když slyší, že zatímco v mnohých asijských zemích „praktikujících buddhistů“ ubývá, hlásí se k buddhismu stále více lidí na Západě, někdy realisticky podotknou, že to, co většina západních vyznavačů buddhismu praktikuje, je vlastně křesťanství, pouze zbavené těch rysů, které jsou dnešním lidem na církevním křesťanství nesympatické.

Když křesťané chtějí vést dialog s nejbližší tradicí, judaismem, zjistí, že na druhé straně stolu nesedí „judaisté“, nýbrž Židé – a že není možné vést jasnou hranici mezi judaismem a židovstvím, mezi „věřícími Židy“ a „sekulárními Židy“ (protože židovství není náboženství ve stejném slova smyslu jako křesťanství).

Ovšem historik křesťanství dodá, že západní křesťanství po osvícenství rovněž není náboženství – nebo přinejmenším není náboženství v tom smyslu, v jakém bylo křesťanství náboženstvím v době premoderní.

Neexistují všeobecně uznávaní reprezentanti a mluvčí celého islámu, celého židovství ani celého křesťanství. Pojmy jako křesťanství, islám, buddhismus etc. jsou abstrakta, vhodná pro encyklopedie, ale spíše matoucí v praxi. Pluralita náboženství, o níž se dnes tak často mluví, zahrnuje také stále větší pluralitu uvnitř náboženství – možná právě tato pluralita znepokojuje a provokuje náboženské fanatiky (pestrost náboženství a jejich kontakty a prolínání tu bylo vždy; hněv fundamentalistů je namířen vždy především vůči nebezpečí ve vlastním táboře).

Jednoduše řečeno: nelze vést dialog mezi náboženstvími, jen dialog mezi lidmi, mezi pestrými skupinami věřících.

Protože dialog musí mít určitou formu, zpravidla jde o dialog mezi intelektuály nebo setkání reprezentantů určitých „náboženských institucí“. Takových setkání se odehrává velmi mnoho každý den – potíž je v tom, že mnohdy jejich výsledkem je vytvoření určité subkultury „profesionálů na dialog“, kteří si mezi sebou rozumějí daleko lépe než s většinou věřících, které údajně reprezentují – a čím více se navzájem sbližují, tím větší propast zeje mezi nimi a „obyčejnými věřícími“, neřku-li fanatiky v jednotlivých tradicích.

Další řadu problémů představuje vztah mezi náboženstvími a politickými institucemi.

Od osvícenství se vztah náboženství a politiky vnímal na západě skrze paradigma oddělení církve od státu – které vzniklo v situaci, kdy bylo třeba chránit svobodu občanské společnosti před nebezpečím dominance mocné církve a svobodu církví a náboženství před dominancí absolutistických států.

Dnes je toto paradigma zcela zastaralé, protože obě nebezpečí pominula: dnešní církve nechtějí ani nemohou ohrožovat svobodu občanské společností (nemají jinou moc než možnost argumentovat) a demokratický stát je ústavně vázán respektovat svobodu církví a náboženství. A především: církve ztratily monopol na náboženství a národní státy ztratily monopol na politiku. Vztah náboženství a politiky je třeba vnímat v daleko širším kontextu, než je paradigma vztahu církve a státu. Jinak řečeno: oddělení církve a státu (znamená-li jejich vzájemný respekt) má stále smysl na rovině právní a politické praxe, ale je zcela nevyhovující jako klíč k porozumění vztahu náboženství a politiky.

Toto paradigma navíc nelze uplatňovat mimo výslovně křesťanskou oblast – už i v obou ostatních monoteistických náboženstvích, neřku-li v náboženstvích Východu, nenalézáme žádný ekvivalent církve – instituce, reprezentující celek věřících a odlišitelné od celku společnosti, státu a národa.

Západní kultura svobody vyrostla z rozlišení světské a církevní sféry, která začíná „papežskou revolucí“ proti monopolu císařské moci ve středověku a později k ní výrazně přispělo osvícenství ideálem svobody svědomí a náboženství. Plodem tohoto rozlišení byl „sekulární, laický stát“- jeho důležitým pilířem byl ovšem nacionalismus; nacionální identita mnohdy nahradila konfesní či náboženskou identitu v roli pojítka společnosti. ( Různé podoby laicity a její vztah k náboženství – od laicity jako „náhradního náboženství“ nebo konkurenčního, antiklerikálního a někdy i militantně ateistického pseudonáboženství přes „civil religion“ až po kompatibilitu se „nacionalizovaným křesťanstvím“ by vyžadovaly zvláštní přednášku).

V procesu globalizace – jehož součástí je i integrace Evropy – ovšem role národního státu a nacionalismu slábne – a s ním se dostává do krize i dosavadní model „laicity“. Politický útvar, jako je EU, nemůže přebrat automaticky model „laicity“, spojený s nacionalismem a národním státem (jak se vyvinul např. ve Francii). Pokus aplikovat tento model na EU by znamenal podobnou transformaci „laicity“, jako je transformace islámu do podoby militantního islamismu.

EU se nesmí stát „laickým superstrátem“, který by učinil z principu „multikulturalismu“ a „politické korektnosti“ státní ideologii a který by pak vůči náboženství – zejména křesťanství – uplatňoval intolerantní, represivní politiku. Filozof Paul Ricoeur právem hovořil v této souvislosti o „macarthysmu naruby“.

Je třeba jasně říci, že jsou dvě stejně vážná nebezpečí pro kulturu dialogu a sdílení v pluralitní společnosti: náboženská intolerance a sekularistická intolerance.

Evropská unie vznikla jako „společenství hodnot“ – musí být konfesijně neutrální, ale nemůže být hodnotově neutrální; musí hájit právo všech svých občanů na svobodu svědomí, kultury a náboženství a je v jejím nejvlastnějším zájmu hájit prostor pro náboženský život jako důležitý pramen těchto hodnot a nezastupitelný (byť nikoliv jediný) zdroj morální inspirace občanské společnosti.

Základním předpokladem toho, aby se Evropa stala místem „dialogu náboženství“ a přesvědčivým partnerem dialogu s mimoevropskými kulturami je obnovený dialog sekularity a víry – protože kultura kompatibility těchto dvou prvků evropské kultury je klíčovou hodnotou evropské kulturní identity.

Cesta mezi Skylou náboženského fundamentalismu a Charybdou sekulární intolerance spočívá v nové alianci kritické racionality se spirituálními a etickými hodnotami víry. Tato aliance nemůže mít podobu nějaké ideologie či „civil religion“, nýbrž dynamického dialogu.

Západní křesťanství a židovství, které se ve své naprosté většině naučilo žít v podmínkách pluralitní občanské společnosti, skrývá v sobě jednu důležitou, dosud nevyužitou potenci: má spoustu společných hodnot s oběma světy, které dnes chovají vůči sobě nedůvěru a mnohde otevřené nepřátelství, se světem islámu (s nímž je spojuje společná „abrahamovská tradice“) a sekulárním světem Západu, který se nikoliv náhodou zrodil z lůna evropského křesťanství a židovství a nese mnohé jeho rysy. Je třeba pozorně sledovat také „západní verze islámu“ (např. pokus některých tureckých muslimů navázat na súfijské prvky v islámské tradici). Zde existuje velký potenciál energie k „budování mostů“.

Náboženství je silná, vitální a ambivalentní skutečnost našeho světa, zdroj energie, která může být použita k destrukci nebo ke kultivaci lidského společenství.

Ve Spojených státech existují rozsáhlé iniciativy k využití „mírového potenciálu náboženství“

v podobě paralelní diplomacie náboženských skupin (faith-based-communities). Existují mnohé společnosti, zraněné a traumatizované léty etnických a sociálních napětí, válek, totalitních režimů, kde je potřeba kultury smíření, aby z těchto traumat nevyrostly nové konflikty; právě na tomto poli, kde mají politické a diplomatické aktivity velmi omezený rozsah působnosti, mohou náboženství rozvinout řadu terapeutických aktivit.

Mezináboženský dialog musí mít svou akademickou podobu, ale je třeba, aby tato podoba měla své vyústění pedagogické a terapeutické. Velká odpovědnost leží na médiích, aby přinášela pořady, které učí porozumět světům odlišných náboženských kultur a vzájemné úctě. Velmi dobré zkušenosti jsou se společnými semináři mladých lidí z různých náboženských a kulturních okruhů s cílem vybudovat mezi nimi dlouhodobější sítě kontaktů a spolupráce.

Pokud aktivity rozšiřování a prohlubování evropské integrace nebudou doprovázeny stálou péčí o kulturu komunikace v rovině duchovních hodnot, budovali bychom stavbu sjednocené Evropy na písku či na minovém poli.

Proslovy a kázání

19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Pracuji-li s předpokladem, že jak víra, tak nevíra mají svůj kus pravdy, pak se nechci spokojit s lacině postmoderním heslem „každý má svou pravdu!“ Zajímá-li mne „pravda nevíry“, pak ne proto, abych ji blazeovaně „uznal“, nýbrž abych jejím promyšlením a protrpěním obohatil svou víru.