Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá neděle Dobrého Pastýře a tradičně je tento den dnem modliteb za nová kněžská a řeholní povolání. Možná by však měl být také dnem zamyšlení nad tím, proč přes všechny usilovné modlitby se kněžské semináře a noviciáty stále vyprazdňují. Možná Bůh očekává ještě něco jiného než více modliteb – možná chce od nás spíše zamyšlení nad tím, zda dosavadní tvar kněžské a řeholní služby vskutku odpovídá potřebám církve a společnosti této doby. Možná i zde od nás Bůh očekává odvahu k radikální a přitom zodpovědné reformě. Možná bychom měli vzít vážně Ježíšova slova, že odlamuje suché větve, které nenesou žádné ovoce, a ty druhé čistí, aby nesly více ovoce. Možná ta krize povolání je součástí takového pročištění a my se ji nemáme snažit prostě „odmodlit“, nýbrž spíše pochopit, co nám tím Bůh chce říci, a odpovědět na to – a tedy naše rozjímání, modlitby i činy nasměrovat k tomuto cíli. Ale to není téma na kázání, přinejmenším ne na to dnešní.
Abych do vážné doby vnesl také něco veselého, dovolte vzpomínku na řadu velmi milých návštěv pana kardinála Vlka v naší farnosti, často spojených s biřmováním. Když jsem pana kardinála vítal, dodával jsem: Po mši bude beseda s panem kardinálem, nebojte se ho na cokoliv zeptat, budu tam také, protože je psáno „Dobrý pastýř neopouští své ovce, když se přiblíží vlk.“ Pan kardinál se vždy zasmál a pohotově a vtipně na to reagoval. Na pana kardinála Vlka vzpomínám v posledních letech velmi rád. Byl to dobrý a statečný pastýř – nejen v dobách komunismu, nýbrž i tehdy, když Václava Havla vystřídali na Pražském hradě jiní; nenechal se jimi ochočit, odmítal výt s vlky a nebál se nazývat zlo zlem, i když si někdy světskou moc popudil. Ale ani to není téma na dnešní úvahu – vraťme se k evangeliu [Jan 10,1].
Ježíš vyzdvihuje několik vlastností dobrých pastýřů. Dobrý pastýř je statečný a obětavý. Nepravý pastýř, nájemce, myslí především na sebe, ve chvílích ohrožení utíká, na ovcích mu nezáleží. Dobrý pastýř své ovce zná a miluje, proto také ony miluji a znají jeho, rozeznávají jeho hlas mezi všemi hlasy, které k nim mluví – jdou za ním, za cizím nejdou. Pochopil jsem toto podobenství až jednou v Izraeli, kde jsem byl svědkem toho, jak tam dosud různá stáda nocují spolu a ráno přicházejí pastýři a volají je – a jako pes se orientuje po čichu, ovce se zřejmě orientují podle hlasu. Jdou za tím svým pastýřem, protože znají jeho hlas. Do té doby mi nebylo příliš příjemné, kdyby mě někdo přirovnával k ovci, ovce a stádová zvířata nejsou pro nás příliš přitažlivým vzorem. Ale od té doby v Izraeli prosím za sebe i za sobě svěřené stádce, abychom uprostřed všech těch reklam, které k nám doléhají, vždy rozpoznali hlas Kristův, Boží výzvy a Boží vůli. Abychom rozpoznali dobré pastýře od pouhých nájemců a nenechali se svést. A pokud nám byla svěřena úloha pastýřů, abychom se nebáli vlků a rozpoznali nebezpečné šelmy i v rouše ovčím.
Pokud nám byla svěřena úloha pastýřů, pak musíme znát i na vyprahlých pláních stezky, které vedou k oázám, k pramenům živé vody. Obnova víry a obnova církve vzejde právě z těchto oáz, ze škol kontemplace. Jsem opravdu vděčný za to, že s naší farností je po léta spojen exerciční dům, který je jedním z pramenů její vitality, kde mnozí čerpají sílu, učí se umění kontemplace a kultuře duchovního života. Běžný provoz farností, nabídka nedělní mše, už v dnešní době nestačí. Myslím, že i to nám měla jasně ukázat ta doba uzavřených kostelů. Tam, kde se nabízela jen laciná výměna eucharistické slavnosti za konzumaci mši na obrazovce, se ukázalo podle mého názoru hluboké nepochopení toho, co je křesťanský život, čím se opravdu víra udržuje při životě – a také nepochopení smyslu svátostí, zejména eucharistie. K eucharistii patří reálná přítomnost – jak reálná přítomnost Krista ve svátosti, tak reálná přítomnost věřících při jejím slavení. Prostřednictvím televize můžeme přijímat data, informace – ano, i velmi důležité informace pro náš život z víry; ale nemůžeme digitálně slavit, spolu-celebrovat. Asi je třeba si položit otázku: byli jsme snad i dříve v kostele pouhými diváky, konzumenty – anebo jsme vnímali nedělní bohoslužbu jako „communio“, tedy společenství stolu, u něhož jsme přijímáni Kristem a my přijímáme Krista a spolu s ním i ostatní členy našeho společenství?
Tyto tři aspekty eucharistie – Ježíš přijímá nás, my přijímáme jeho a přijímáme ty druhé, ano přijímáme Krista také v těch druhých – nesmíme od sebe oddělovat. Představa, že já si jdu splnit svou nedělní povinnost a kladu si nanejvýš otázku, zda jsem hřešil natolik, že ještě smím jít k přijímání, je něco, co bychom měli radikálně a definitivně vypudit ze svých hlav a srdcí. Eucharistie není odměna za dobré chování, dort pro premianty v Boží škole. Je to „panis viatorum“, chléb na cestu – a kdo nechce vyjít na cestu, kdo chce jen stát a ohlížet se zpátky, ten ať ho nejí! Pán nás vyvedl z kostelů, aby nás něčemu naučil. Bůh Bible učí svůj lid nejraději na poušti. Pokud jsme nezakusili ten okamžik pouště, jen jsme vnější a vnějškovou účast na eucharistické slavnosti nahradili konzumem virtuální zbožnosti a teď se nezměněni vracíme zpátky do svých kostelů – byla opravdu ta Boží lekce pro nás nadarmo?
Možná ten půst od eucharistie měl být také příležitostí myslet na ty, kterým dosavadní praxe církve účast na Kristově stole odmítala – ano, myslím na lidi v takzvaných „neregulérních situacích“, např. na ty, kterým se bolestně zhroutilo manželství a našli novou oporu pro sebe i své děti v novém rodinném svazku. Vzpomeňte na ten pokřik farizeů naší doby, když papež František jen naznačil, že bychom těmto lidem měli spíš ukázat Ježíšovu milosrdnou lásku než chladné paragrafy zákona! A neměl by ten půst od eucharistie v nás probudit také opravdovou touhu po společenství všech křesťanů u Ježíšova stolu, tedy i s těmi, od nichž nás rozdělují středověké spory o definice eucharistie (kterým dnes rozumějí už jen historici teologie), ale s nimiž nás spojuje jeden Kristus, jeden křest, jedna víra, naděje a láska?
A když už mluvíme o tom, že tato doba je Boží výzvou k daleko širší a hlubší ekumeně, než jaké jsme byli schopni dosud (myslím na ta mnohdy zdvořile formální setkání jednou za rok v týdnu modliteb za jednotu křesťanů), pojďme ještě dál. Ježíšova slova v evangeliu této neděle „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ se často v církvích vykládala a vykládají jako kladivo na ty, kdo nejsou řádně zapsanými členy církve (buď „té naší jedině pravé“, anebo ev. i ostatních křesťanských církví, které podepsaly dohodu o vzájemném uznání platnosti křtu). Ostatní nemají šanci dostat se k nebeskému Otci. Opravdu? „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne,“, říká Ježíš. Ale zde je třeba si položit zásadní otázku: Co všechno obsahuje Ježíšovo „já“? Známe jeho hranice?
Na tuto otázku Ježíš odpovídá v líčení posledního soudu: Když jste posloužili těm nejmenším z mých bratří, mně jste posloužili. To jsem byl já. Kristovo já není omezeno na „Krista podle těla“, na Ježíše jako jednotlivce, který žil a zemřel v Palestině před dvěma tisíci lety. Není omezeno ani na svátosti církve. „Deus non tenetur sacramentis“, Bůh není svázán svátostmi, říká stará teologická zásada, působí i bez nich a mimo ně. Svátosti jsou znamení, ano, dveře, jimiž je třeba projít. Ježíš v dnešním evangeliu říká nesmírně důležitou větu: Já jsem dveře. Dveře, to je otevřenost, prázdný prostor, přístup k něčemu dalšímu. Ježíš je dveře k Otci, je oknem, kterým vidíme Boha při díle, jak o tom budeme meditovat příští neděli.
Ježíš pojal do svého já i ty své nejmenší bratry a sestry – proto i skrze ně můžeme přijít k Bohu: a činíme to skrze Krista. Skrze Krista, který je tam, i když ho nevidíme, nejmenujeme a nerozpoznáme (jako ti milosrdní, kteří budou na posledním soudě překvapeni: To jsi byl opravdu ty? My jsme to přece nedělali kvůli tobě, my jsme jim sloužili prostě proto, že oni potřebovali naší blízkost). Kristus je dveře, prázdný prostor: učinil se prázdným, vzdal se sám sebe, říká o něm apoštol Pavel. Ano, i my, až se učiníme prázdnými od svého ega, můžeme být dveřmi, skrze které lidé budou moci přijít k Bohu. Amen.
video: YouTube -- audio: AFP -- text polsky
