T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Kázání

28. května 2009

KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO

Bratři a sestry, je dobrou zásadou, že homilie při pohřební mši nemá být chvalozpěvem na zemřelého nebo jen převyprávěním jeho životopisu, ale spíše vyznáním víry v onu moc Kristovy lásky, od níž - jak jsme právě slyšeli v čtení z listu apoštola Pavla Římanům - nás nemůže odtrhnout nic, ani smrt. Avšak jsou takové lidské příběhy jako je příběh našeho bratra Václava, které už samy o sobě jsou jakýmsi vyznáním této víry v Kristovu moc. Jsou osudy, do nichž se Kristova láska a moc otiskla jako pečetidlo do vosku. Jsem přesvědčen, že právě v naší době je velice potřebné, aby se lidé setkávali s křesťanství nejen v podobě instituce či teorie, učení, nýbrž také a především s křesťanstvím vtěleným do životních příběhů, s křesťanstvím s mnoha lidskými tvářemi, s křesťanstvím v jeho mnohotvárné a život proměňující síle.

Náš bratr Václav žil po velkou část století, ve kterém jsme slyšeli ze všech stran „Kristus ano, církev ne“. Pro něho však bylo možná ústředním článkem vyznání víry právě ono „credo ecclesiam“ - setkání s Kristem ve společenství církve. Církev pro něj byla domem na skále. Ano, církev je jistě domem na pevné skále Petrova vyznání, ale zároveň je domem, který se v dějinách neustále přestavuje - a náš bratr Václav byl svědkem (a v českých poměrech aktivním spoluúčastníkem) mnohých rekonstrukcí onoho chrámu církve.

V dětství poznal církev lidovou, spolkovou, tradiční, poznamenanou ještě v mnohém barokním triumfalismem. Pamatuji, jak ve svých vzpomínkách připomíná velký předválečný Katolický sjezd v Praze, jak byl fascinován tou pestrostí barev rouch řeholníků, všemi těmi mitrami, střapci a dlouhými vlečkami kardinálů. Onen sjezd byl na jedné straně vyznáním věrnosti katolíků šesti národností ohrožené republice, na druhé straně byl jakousi manifestací síly katolicismu, který se znovu nadechl po všech popřevratových krizích. Václav byl na Slovensku, ve kterém vyrůstal, zakrátko svědkem toho, jak tento triumfální katolicismus podléhá pokušení souputnictví s autoritativním režimem, jak se do něj vkrádá onen nejnebezpečnější jed 20. století - nacionalismus. Poznal jeho populismus, antisemitismus, antidemokratičnost - a této podobě politického katolicismu řekl NE. A toto NE přivedlo jeho a jemu blízké až k hrdinským činům zejména v době slovenského povstání.

V té době poznal jinou tvář katolicismu, katolicismus reformní 30. a 40. let. Tehdy vznikala hnutí liturgické obnovy, biblické obnovy, sociální obnovy - a tento reformní katolicismus se mu představil v osobnosti, která pro něj měla uhrančivou sílu, v osobnosti chorvatského kněze Kolakoviče. Tento boží dobrodruh, který své teilhardovské vize vtěloval do sociálně politických utopií, byl zřejmě geniálním organizátorem a velkým znalcem lidí, protože ti, které si vybral a vychoval, pak byli po půl století skutečnými sloupy církve v tom strašlivém politickém nečase v Čechách i na Slovensku.

Po válce, inspirován Kolakovičem, se vydal do Ruska. Tam také poznal svou životní lásku, tam začíná příběh jeho manželství, manželství, na které byl vložen těžký kříž odloučení. Kdyby náš přítel Václav byl třeba jednou kanonizován, tak jistě bude také nazván přímluvcem a strážcem věrnosti manželského života.

Pak poznal další tvář církve: církve, která byla křižována, církve trpící. Poznal vězení a v něm prošel velkou univerzitou života. Významnými českými teology, s kterými sdílel ten tvrdý čas, mohl být nejen uveden do mnohých tajů teologie a filozofie, ale naučil se od nich i novému chápání církve. Ti lidé tam prožili něco, čemu by vskutku přináleželo jméno „holocaust“ v tom biblickém smyslu: nebyli totiž jen obětí cizí zvůle, ale vědomě přinesli oběť Hospodinu - a nejen to. Mnozí z nich, velcí myslitelé a teologové, jako byl třeba Antonín Mandl, pochopili ono období jako nejen důsledek zloby komunistického režimu, ale jako velkou příležitost k pročištění církve - chápali své utrpení jako součást pokání církve právě za onen triumfalismus minulosti.

Ve vězeních katolíci potkávali lidi jiného smýšlení, s nimiž se předtím příliš nestýkali, evangelíky, masarykovce, ano i komunisty, odvržené svými soudruhy - a najednou poznali, že se všemi těmito lidmi mají mnohé společné hodnoty a slíbili si, že jestliže jednou církvi bude vrácena svoboda, bude to církev jiná, bude to církev ne triumfalistická, nýbrž církev sloužící, církev ekumenicky otevřená, církev přijímající znamení času.. A když koncem šedesátých let pomalu tito svědkové Kristovi vycházeli z vězení, dostávaly se k nim první zprávy o Druhém vatikánském koncilu. A oni pochopili, že na koncilu Duch Boží probudil v otcích koncilu právě toto smýšlení, tuto výzvu k odložení triumfalismu, tuto výzvu být církví, která je ekumenicky otevřená a která odvážně čte znamení času a nově na ně odpovídá. Pro tyto lidi koncilové dekrety nebyly něčím, co přichází jako úřední nařízení shora, nýbrž Boží výzvou, odpovídající jejich hluboké životní zkušenosti.

Pak přišlo další období, období Pražského jara - jara velkých nadějí na politické uvolnění a zároveň jara, do něhož u nás zavanulo jaro pokoncilní obnovy církve. Plodem tohoto jara bylo Dílo koncilové obnovy - a Václav Vaško v této iniciativě sehrál jednu z centrálních rolí. Ale toto jaro - jaro, ve kterém jsme se také my dva poprvé potkali a spřátelili na celý zbytek jeho života - bylo záhy zmrazeno událostmi srpna roku 1968. Naše církev vstoupila do dalších dvaceti let pronásledování - to nebylo už tak drastické jako pronásledování stalinského období, avšak bylo o to více sofistikované a ještě více podlamovalo charaktery lidí.

V téhle době Václav Vaško byl opět uprostřed těch, kteří s velkým rizikem se snažili osvobodit církev z onoho uzavření, do něhož chtěl církev vehnat „normalizační“ režim. Hledali jsme tenkrát cesty k ekumenickému porozumění, hledali jsme cesty ke světové církvi, k církvi ve svobodném světě, hledali jsme cesty ke kulturnímu a politickému disentu. V těch všech skupinách, jejichž nejdůležitějším inspirátorem a organizátorem byl celoživotní Václavův přítel (a také můj velký učitel) otec Oto Mádr, se děly veliké a dobré věci. Rozvíjel se katolický samizdat, organizovaly se pouti, které se staly výrazem touhy po svobodě nejenom náboženské, nýbrž i svobodě politické, organizovaly se kurzy, které měly mladým lidem zprostředkovat poklady víry.. Z tohoto prostředí také vzešli ti, kteří dokázali podepřít kardinála Tomáška v posledním období jeho života a způsobili, že se z tohoto muže podivuhodně stal veliký symbol duchovního odporu vůči totalitě, který si zjednal vážnost přes hranice církve i přes hranice naší země.

Pak přišlo období po roce 1989. V té době církev požívala takové sympatie, jako snad nikdy v moderních dějinách našeho národa - a jistě také díky těmto lidem, kteří stáli za kardinálem Tomáškem, kteří stáli za dílem Desetiletí duchovní obnovy, které bylo výrazem rozhodnutí církve nestarat se jenom o své vlastní zájmy, nýbrž převzít spoluodpovědnost za morální zdraví národa. Stál jsem vedle Václava Vaška v katedrále sv. Víta, když kardinál Tomášek pronesl ona památná slova uprostřed listopadových událostí: „V této dějinné chvíli já a celá katolická církev stojí na straně národa!“ Myslím, že jsme tehdy oba měli pocit - a nebyli jsme sami - , jakoby se řítila ta odvěká hradba, která oddělovala církev od národa, jakoby se v té chvíli stala naše katolická církev opravdu českou a česká společnost přijala katolické společenství jako integrální část svého duchovního organismu. Byl to čas našich velkých nadějí. Ty byly v lecčems zklamány. Lidé, kteří znají horolezecký sport, jistě vědí, že často ty největší chyby, ty nejosudnější kroky stranou a pády do propasti se dějí za vrcholem, když na chvíli poleví pozornost. Nastal čas, ve kterém se dělaly mnohé chyby, následovala mnohá zklamání a rozčarování. Pro Václava, který byl Čechoslovákem nejenom rodem, ale celým svým politickým a duchovním vyznáním, jistě bylo velmi bolestnou ranou rovněž oddělení našich národů, rozpad republiky ve dva státy.

Byla to doba, která přinesla také bolestnou zkušenost, že i mnozí z těch, kteří byli v době pronásledování skvělí, měli mladistvého ducha, náhle v době svobody ztratili smysl pro nové výzvy. Natolik si zvykli žít uprostřed pronásledování, že najednou nedokázali žít bez nepřítele - a museli si ho vymyslet, často i ve vlastních řadách. Mnozí zahořkli, mnozí neporozuměli tomu, že církev se nemůže vracet zpátky a musí jít dopředu.

Pamatuji si, jak mně Václav vyprávěl jeden zážitek z vězení, kdy drali peří s jedním moravským světícím biskupem, kterého znal z dob, kdy se ten prelát procházel po městě ve své fialové nádheře. A teď tam spolu drali peří v muklovských šatech a Václav mu řekl „Já Vám přinesu ještě trochu toho peří, excelence“. Biskup odpověděl: „Neříkej mi excelence!“ - a on na to:„A jak Vám mám říkat, excelence?“ On odpověděl „Říkej mi bratře!“

Václav si dobře po roce 1989 uvědomoval, že by bylo osudovou chybou, kdyby naše církev tu draze zaplacenou cestu od excelencí k bratřím zradila a kdyby znovu nastoupila cestu zpátky od bratří k excelencím. Leckdy se totiž takové věci staly, mnozí zas pošilhávali po starém triumfálním tradičním katolicismu a nesnažili se už porozumět výzvám nové doby, stali se lidmi zahořklými - ale Václav mezi nimi nebyl.

Václav Vaško se právě v této době dalšího dvacetiletí dějin církve ujal úlohy, která ho víc než co jiného zapíše do dějin naší církve - vstoupil do dějin kronikářů církve, které počínají někde s Kosmasem a svým způsobem vrcholí jeho pečlivou kronikářskou prací. Václav v posledních letech svého života se snažil, aby ono sémě církve, které odumíralo v bolestech utrpení, nebylo zdušeno v bahnu zapomenutí, nýbrž přineslo skutečný užitek. Václav nezestárl na duchu, byl stále blízký mladým lidem a snažil se jim zprostředkovat zkušenost naší a předchozí generace. Pochopil to, co napsal jeden z historiků, že totiž po čtyřiceti letech události vypadávají z oné bezprostřední paměti generace a buď se ztrácejí v nicotě zapomění, anebo přecházejí do kulturní paměti určitého společenství. Proto musí být sepsány a vyjádřeny, interpretovány a podány tak, aby nová generace jim mohla rozumět. Pro tento důležitý cíl Václav udělal obrovskou práci.

V těch posledních letech - stále menší a shrbenější, avšak se stále stejným úsměvem - mi připomínal onoho hobita Bilba z Tolkiena, který zapisuje příběhy slavného tažení proti Mordoru. Jeho dílo tady zůstane a bude svědectvím o církvi - ale také svědectvím o svém autorovi. Václav nepoukazoval na sebe, ale nad sebe - poukazoval k církvi, k živé církvi, poukazoval ke Kristu, o němž věřil, že v církvi žije a může oslovit všechny generace při všech přestavbách církve, které zažil i těch, které jistě ještě přijdou. Snažil se, aby paměť našeho národa a naší církve nebyla oslabena. Také proto věřme, že i jeho život přichází do oné velké paměti, která je víc než pamětí těch, kteří ho znali a měli rádi - do paměti Boží, do paměti, kterou je Bůh, do paměti, v níž jsme všichni uloženi se všemi svými skutky. Do prostoru lásky a milosrdenství.

Drahý Václave, příteli a bratře, děkujeme Ti za Tvé životní svědectví, děkujeme Ti za Tvou věrnou lásku ke Kristu, k církvi, k přátelům, k tvé ženě a rodině. Děkujeme Ti za to, čím jsi inspiroval a posiloval naši víru. Václave, buď naším přímluvcem u Pána. Amen.

Proslovy a kázání

19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Pracuji-li s předpokladem, že jak víra, tak nevíra mají svůj kus pravdy, pak se nechci spokojit s lacině postmoderním heslem „každý má svou pravdu!“ Zajímá-li mne „pravda nevíry“, pak ne proto, abych ji blazeovaně „uznal“, nýbrž abych jejím promyšlením a protrpěním obohatil svou víru.