Moji milí, po pár měsících vás opět zdravím z prázdného kostela Nejsvětějšího Salvátora. A přeju nám všem, abychom i tímto obdobím prošli ve zdraví a šířili kolem sebe pokoj, naději a vnitřní sílu.
Dnešní úryvek evangelia [Mt 22,15-21] popisuje scénu, v níž Ježíšovi jeho nepřátelé pokládají otázku, která vlastně otázkou není. Je to past. „Je dovoleno odvádět císaři daň?“ Ať odpoví ano nebo ne, bude to mít pro něj špatné následky. Bude-li Ježíš schvalovat daň pro okupační velmoc, ztratí sympatie lidu. Postaví-li se proti, může být obžalován jako politický rebel.
Daně nemá nikdo rád. Ale v tehdejším Izraeli měla otázka daní ještě dva zvláštní aspekty. Jednak to byla podpora okupantů, jednak pro pravověrné Židy byl římský denár rituálně nečistý a znečišťující: byl na něm obraz císaře s nápisem, který císaře oslavoval jako Boha; pro Židy to bylo rouhání, forma modloslužby, jednoho z nejhorších hříchů. To byl důvod, proč v chrámě se používala zvláštní chrámová měna (byli tam směnárníci – o kterých také čteme na jiném místě v evangeliu.)
Také proto byli výběrčí daní, celníci, u zbožných lidí v podobném opovržení jako nevěstky – bylo to vnímáno jako jakási politická prostituce. Ježíš, který se obracel provokativně právě k lidem na okraji světa zbožných a spravedlivých, byl zván přítelem nevěstek a celníků – a opravdu celníci, podobně jako opovrhovaní cizinci, Samaritáni, hrají v jeho podobenstvích a příbězích vždy kladnou roli.
Ježíš na zmíněnou otázku překvapivě požádá farizeje, aby mu nejdřív ukázali peníz daně – a oni to udělají. Tím se vlastně sami usvědčí: jako správní ortodoxní věřící by tento nečistý peníz vůbec neměli mít u sebe.
Pak Ježíš pronáší onu známou větu: Dávejte císaři, co je císařovo, a to, co je Boží, Bohu.
To je zase takový koan, hádanka; skutečný smysl téhle věty je třeba hledat.
Znamená to, že se Ježíš jenom šikovně vyhnul přímé odpovědi? Anebo tím chtěl říci ještě něco jiného?
V minulosti byla tato jeho odpověď často vykládána jako rozhodnutí rozdělit světskou (politickou) a duchovní (náboženskou) sféru. Mnozí na této větě stavěli velmi problematickou politickou teologii a politickou morálku.
Pamatuji se, jak v době tzv. normalizace kněží z Pacem in terris, ti, kteří se nechali zastrašit, koupit či vydírat komunisty, hájili svou kolaboraci s režimem právě touto větou: vždyť vládě dáváme jen to, co po nás chce, to jí patří, ale v náboženské oblasti, tam se držíme Boha.
Možná by i dnes někteří církevní představitelé podobně obhajovali nekritickou loajalitu k právě vládnoucím politikům, snahu přátelit se s nimi za každou cenu – a to i tehdy, kdy je jejich pastýřskou povinností zaujmout statečné prorocko-kritické slovo k amorálnímu vystupování a vyjadřování některých z nich. Součástí obřadu biskupského svěcení byla jasná slova: Nazývej dobro dobrem a zlo zlem. Nebylo tam nic o nějaké diplomatické vychytralosti, o dělení světa na sféru, která spadá pod svrchovanost mocných, a na ten zbytek, který náleží Bohu.
Copak je něco, co nepatří Bohu?
Copak je něco, nad čím nemá mít Bůh svrchovanou moc, něco, kde má vládnout jen politická moc, a Bůh tam nemá žádnou kompetenci?
Bůh, kterému by náležela jen část skutečnosti, by byl bůžkem, nikoliv Hospodinem, Pánem nebe a země, v kterého věřil Ježíš a v kterého věří Židé, křesťané i muslimové.
Ježíš jistě nehájil pojetí dvou světů, z nichž jen jeden by patřil Bohu a v tom druhém by byl bohem císař, suverénní politická moc.
Jsem hluboce přesvědčen, že smysl té Ježíšovy věty je tento:
Nedávejte císaři, co je Boží.
Nedávejte mocnářům především vládu nad tím, co je nejdůležitější – to je vaše svoboda, svoboda vašeho svědomí a ze svědomí plynoucího jednání.
Nad vaším svědomím žádná lidská vláda nemá a nesmí mít moc. Zde odpovídáte pouze a jedině Bohu.
Rozumím Ježíšově odpovědi takto: Nezatahujte mne do vašich sporů o placení či neplacení daní císaři, i zde – jako ve všem – se řiďte především svým svědomím a přijměte odpovědnost za své jednání. Nikdy však neposlouchejte lidi a lidské autority víc než Boha.
Ve vztahu k římské politické moci najdeme v Novém zákoně pluralitu různých odpovědí, žádné jednoznačné předpisy: V jednom Pavlově listě jsou věřící napomínáni k respektu k vládcům – zřejmě tím Pavel odmítal určitou anarchii těch, kteří očekávali bezprostřední konec světa a neuznávali už nic světského; a zase v Janově Apokalypse ta římská vláda je vylíčena jako krvavá zrůda, kterou Bůh brzy zničí.
I v dějinách křesťanství najdeme různost konkrétních postojů a názorů v politické oblasti; sociální nauka církve odmítá dávat závazné jednoznačné recepty ve zcela konkrétních otázkách, dává prostor svědomí křesťanů, jejich vědomostem a zkušenostem a apeluje na zralost úsudku a osobní odpovědnost. Připomíná jen určitá základní morální kritéria, která nelze nikdy zradit, kde ze zbabělosti nebo prospěchářství se nelze dopouštět kompromisů.
K prorocké úloze, kterou církev zdědila po prorocích Starého zákona, patří odvaha snímat politické moci svatozář posvátnosti a nedotknutelnosti, připomínat mocným, že jsou jenom lidé a že i oni stojí pod mocí Boží. Kdykoliv se církev naopak snažila lísat k moci, vždy na to doplatila.
Ježíš vyzývá své učedníky, aby uměli číst znamení času. To znamená, aby vždy znovu pozorně naslouchali událostem své doby a využívali umění duchovního rozlišování. Kultura duchovního rozlišování, o které zde často hovořím, patří ke specifickým charismatům zvláště jezuitské spirituality, a proto také učení papeže Františka na to často navazuje.
Papež František vydal na počátku tohoto měsíce významnou encykliku Fratelli tutti, v níž kromě jiného varuje před populismem, konspiračními teoriemi a fake-news, šířením lží na sociálních sítích.
To jsou dnes věci velmi aktuální a důležité. Minulou neděli jsme hovořili o tom, jak v této době mnoha omezení, která v té či oné podobě budou asi dlouho trvat a ještě narůstat, a kdy politici musí činit nepopulární kroky a žádat po občanech sebekázeň, je nesmírně důležité, aby na rozhodujících místech státu nebyli populisté, kteří se řídí jen tím, co jim přináší potlesk a politické body, kteří však nejsou skutečnou mravní autoritou. Ve svobodné společnosti nelze spoléhat jen na mocensky vynutitelná nařízení a vyhlášky. Je třeba, aby ti, kdo mají úřední autoritu, kdo stojí u kormidla moci, měli i lidskou věrohodnost.
V některých případech platí to, co Ježíš říkal o mocenské elitě své doby: Jejich nařízení poslouchejte, ale jejich příkladem se neřiďte.
Krizové okamžiky ukazují kvalitu lidí: V projevech populistů v čele států několika zemí na obou stranách Atlantiku zazněly v poslední době neuvěřitelné projevy arogance a hrubosti. Lidé by si alespoň zpětně měli přiznat, jak je nebezpečné lehkomyslně odevzdávat své hlasy a důvěru amorálním lidem.
Je velmi důležité, aby tyto projevy ve veřejném prostoru byly vyvažovány zcela jinými hlasy z prostředí kultury, univerzit, církví a seriózních médií, aby nabízely podněty ke kritickému myšlení a příklady zodpovědného jednání.
Starostí církve by nemělo být jen zajištění bohoslužebného provozu. Dar víry nás zavazuje k tomu, abychom ukázali celku společnosti inspirující příklad, jak je možné naplnit ona slova apoštola Pavla, o nichž jsme přemýšleli minulou neděli: Všechno (z)mohu v tom, který mi dává sílu. Jsem schopen žít v nadbytku, jsem schopen žít i v nedostatku.
Nejen eucharistie, nýbrž i modlitba a Boží Slovo jsou zdrojem síly a vnitřního pokoje. Tento dar nedostáváme pro sebe samotné, nýbrž především pro ostatní. I služba druhým je bohoslužba, v níž nejen dáváme, nýbrž také přijímáme.
Mnoho lidí si v situaci ohrožení klade vážné otázky. Nejde o to, využívat strachu a lidi křečovitě je „obracet na víru“. Lidé nyní spíše potřebují trpělivé doprovázení, naslouchání, sdílení, blízkost.
Ano, máme vydávat počet ze své víry a své naděje – avšak apoštol dodává: s jemností a skromností.
Prosím, opatrujme a živme v sobě naději, víru, pokoj – a také humor, onu zdravou vláhu života – a toto vyzařujme do svého okolí. Je to dar a poslání, které nám dal Bůh sám k službě našim bližním. Konejme to s vynalézavostí i odvahou, s trpělivostí, jemností a skromností. Amen.
