Sestry a bratři, slyšeli jsme slovo Boží. Ale slyšeli jsme ho opravdu? A přijali jsme ho jako slovo Boží? Nejenom jako informaci o tom, co se kdysi dávno stalo – tak dávno, že nás, našeho života se už to vlastně netýká? Ale jako Kristovo sdělení také k nám a o nás. Co je řečeno v tom úryvku evangelia? Líčí se tam, jak se Ježíšovi nepřátelé shlukují a hledají, jak by se ho zbavili. Jsou to zbožní a spravedliví, je to náboženská elita národa. Kde je ta jejich chyba?
Možná v tom, že oni už mají příliš jistotu o tom, jak má mesiáš vypadat; myslí si, že už příliš toho vědí o Bohu – a ty vědomosti o Bohu jsou postaveny na Písmu. Mají svou představu, ale do té představy si často promítají také svoje lidská, příliš lidská očekávání. Nenechávají se Bohem překvapit, není tam žádný prostor pro to, aby je Bůh překvapil. A náš Bůh je Bůh překvapení, chystá vždycky nějaký happening, vždycky přichází jinak, než my to očekáváme, překvapuje nás. Oni měli představu, jak má vypadat mesiáš – má přijít jako vojevůdce, vysvoboditel Izraele z římské okupace. Ale v Písmu jsou ještě jiná místa: Přijde jako ten, který nemá podobu ani krásu, jako ten, kterým budou lidé opovrhovat, jako ten, který ponese naše rány – a jeho ranami my jsme uzdraveni. Jako tichý beránek, který nalomenou třtinu nedolomí.
Ano, tak přichází Ježíš, přichází a překvapuje. A proto ho odvrhnou, proto ho nepřijmou, proto ho zabijí – a on je znovu překvapí. Protože přichází znovu. A znovu přichází jako překvapivý; když Kristus se vrací, tak je tak změněn tou zkušeností smrti, že ho zprvu nepoznávají ani jeho nejbližší – Marie Magdaléna, která ho tolik milovala a tak zblízka znala, ho považuje za zahradníka; až podle hlasu a oslovení, a řekne: Rabbuni! (Jan 20,16) Ti ostatní také si myslí, že je to nějaké strašidlo; ti učedníci jdoucí do Emauz v něm vidí náhodného cizince, poutníka, a až později najednou řeknou: Jako by nám někdo držel oči, copak jsme si neuvědomovali, že nám vevnitř hoří srdce, když k nám mluvil? (Lk 24,32) A Tomáš apoštol ho pozná až podle jeho ran. (Jan 20,28)
Ježíš říká, že bude k nám stále přicházet – a přicházet jako ten, který překvapuje. Až na konci, až v tom okamžiku Posledního soudu teprve sejme ty své převleky, to své inkognito, a řekne: Ano, to jsem byl já. To jsem byl já v těch nejmenších, v těch chudých, v těch nemocných, v těch potřebných – to jsem byl já. A vy jste mě poznali a obsloužili, pojďte do mého království. (Mt 25,36) Ale vy jste mě tam nepoznali, protože jste měli představu, jak Kristus vypadá a co bude dělat, měli jste už svůj pojem Boha, měli jste už své definice, své jistoty – a opět jste zmeškali živého Boha, který přichází tolika různými způsoby, tak tvořivě, tak překvapivě. Přichází do našeho života každým dnem, je třeba, abychom mu vytvořili prostor.
Ano, jsou místa, ve kterých se s ním setkáváme s vnitřní jistotou – v jeho slově, v eucharistii, ve svátostech, tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu. Ale on přichází ještě i jinak. Bůh k nám mluví každou všední událostí našeho života. Boží slovo k nám, to není jenom nějaký tajemný mystický šepot, to jsou události našeho života. A duchovní život, život modlitby, to není jenom pravidelné odříkávání nějakých zbožných básniček, ale schopnost podívat se na svůj život jeho očima, podívat se na svůj den, podívat se na svůj rok tak, že se ptáme, jak k nám dnes, jak k nám v tomto roce našeho života mluvil Bůh.
Mluvil k nám dnes možná tím, že se nám přihodilo něco, s čím jsme nepočítali. Ale možná v tom byla nějaká Boží příležitost, možná jsme něco zajímavého slyšeli, možná nás to vyrušilo z klidu, možná jsme něco zajímavého četli – a nemusela to být zrovna nějaká zbožná tiskovina, možná jsme něco četli v novinách, možná jsme něco slyšeli v rádiu, ale bylo tam něco v té události, něco, nějaký Boží vzkaz pro nás. A k tomu potřebujeme jistou inteligenci víry, abychom se nespokojili jenom s takovým tím jednoduchým prvoplánovým pochopením, ale snažili se číst, co je tam vespod, co je v té události, jak k nám v tom mluví Bůh. Bůh k nám neustále mluví, naším vlastním životem. A ta inteligence víry, což je něco jiného než jenom nějaká učenost rozumu, to je spíše vnímavost srdce – ta by měla být schopná rozluštit ty Boží vzkazy, Boží povzbuzení, Boží inspiraci i Boží varování a napomenutí v tom, co se nám děje.
Kráčíme k Velikonocům, brzy znovu vstoupíme do toho velkého a dramatického příběhu. Pozor, abychom si nemysleli: to už známe, tak si to jen tak vyslechneme, vždyť už víme, co bude na Velký pátek, víceméně víme, jak ten příběh dopadne. Ale máme se ptát, co to znamená pro mne, to nevyčerpatelné tajemství, to velké drama Velikonoc. A my pomocí liturgie a kázání i svého vlastního prožívání Velikonoc vstupujeme do té nevyčerpatelné hloubky, a každý rok si z ní něco můžeme vzít. Najednou se před námi odehrává drama, v kterém my můžeme rozpoznat také něco ze svého života.
Víte, slovo Boží a náš život se vzájemně vykládají. Stejný text evangelia čteme jinak v mládí a ve stáří (aspoň doufám); ve stáří člověk už nějakým způsobem dospěl a dozrál a nejednou rozumí něčemu, čemu v mládí nerozuměl. Stejný text člověk čte úplně jinak po dobrém nedělním obědě, nebo ve vězení nebo v nemocnici. Ty texty k nám mluví a nějak osvětlují náš život, ale i ten náš život zase naopak nám je klíčem k hlubšímu porozumění tomu biblickému textu.
Ten vzájemný dialog našeho života a Písma je něco strašně důležitého pro náš život víry. A samozřejmě základní drama biblického poselství je právě v tom velikonočním příběhu, do kterého my vcházíme a můžeme tam najít všechno: Najdeme tam lásku i zradu, najdeme tam bolest i radost, najdeme tam všechny polohy našeho života. A najednou pochopíme, že ten náš život je jakýsi střípek a fragment, který vložíme do velkého celku, a tam pochopíme jeho smysl. Jako když člověk luští křížovku, tak vyluští ten kousek, to slovíčko, a vloží ho tam a najednou v tom kontextu, v těch souvislostech tomu teprve rozumí. Tak je to také tak – ten náš život je takový fragment, je to takový kousíček, a teprve když ho vložíme, tak jako když se rekonstruuje nějaká mozaika, tak to vložíme do toho Kristova velikonočního příběhu, najdeme tam to pravé místo a najednou tomu jinak rozumíme, najednou známe ten kontext. My všichni, náš život je pořád jenom takový zlomek, a abychom něco pochopili, tak musíme znát souvislost. Když nám někdo řekne nějakou větu, tak jí rozumíme správně teprve v souvislosti, do které náleží; musíme vědět, komu to bylo řečeno, kdy to bylo řečeno, co je před tím, co je po tom – a také tak ten náš život je jenom takový fragment a Bůh je ten veliký kontext, ta velká souvislost, do které ho vkládáme a můžeme teprve pochopit jeho smysl.
To všecko se děje, i náš svět, i naše dějiny, příroda mají v sobě mnohdy věci, které jsou pro nás nepochopitelné – a nesnažme se je pochopit příliš rychle a příliš jednoduše. Nakonec to všechno pochopíme až tehdy, až to bude vloženo do toho celkového kontextu, do té celkové souvislosti. Nevím, jestli jste někdo viděli, jak se dělá perský koberec. Ten se dělá z té opačné strany, a pořád jsou tam vidět jenom ty uzlíky, a ty jsou takové zašmodrchané, není to moc hezký pohled – až nakonec se to otočí, a najednou tam vidíte ten vzor. A náš život zde, to jsou ty uzlíky – my vidíme ty uzlíky, taky to není moc hezké, je to takové spletité a nesrozumitelné – ale jednou Bůh vezme ten koberec a otočí ho. A my uvidíme ten vzor, uvidíme, jak to skutečně je, jak je to v očích Božích; věci mají svůj pravý smysl teprve z pohledu Božího. A ten my tady vidíme jenom částečně, jenom v naději, jenom ve víře. A proto je třeba velké trpělivosti.
Ale přece jenom krok za krokem se máme snažit tomu hlouběji porozumět, i tomu velikonočnímu dramatu. Každý rok si z něho můžeme vzít něco jiného, ale nikdy bychom neměli být jenom těmi vnějšími pozorovateli. Pán Ježíš nás napomíná, abychom když procházíme křížovou cestou, nebyli jako ty jeruzalémské plačky, ty profesionální plačky, kterým je líto Pána Ježíše a naříkají – a on jim říká: Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou, nad svými syny. (Lk 23,28) Nemáme být jenom těmi vnějšími pozorovateli, kteří si vzbuzují nějaké sentimentální city, když se dívají na velikonoční drama Ježíšovo a na jeho utrpení, ale ptát se, co to dělá s námi, jakým způsobem to prohlubuje můj život, pochopení mého života, jakým způsobem já se stavím proti násilí, proti zradě, jakým způsobem já jsem schopen odpouštět, jakým způsobem já jsem schopen přijmout i svůj kříž, jakým způsobem já jsem schopen přijmout Krista, který někdy přichází způsobem, který jsem nečekal.
Víte, lidé někdy argumentují tím, že se jim modlitby nesplnily – ale ta zkušenost i té nevyslyšené modlitby je hluboká náboženská zkušenost. Protože tam člověk pochopí, že Pán Bůh není nějaký automat, do kterého si nasypeme ty mince svých přání, a teď čekáme, že nám vypadne to, co jsme si objednali. A když to nevypadne, tak Pán Bůh není, nesplnilo se to. Takhle bychom se neodvážili se chovat ke svým nejbližším: Jestli přesně nesplníš to, co já teď požaduju, v té podobě, v tom čase – tak neexistuješ. No to by bylo neobyčejně nestydaté. A vůči Bohu si to často dovolujeme: Jestliže on neplní naše přání, naše modlitby, tak začínáme mít pochybnosti. Ale modlitba není od toho, abychom my si nasypali svá přání, a Bůh byl automat, který je plní. Bůh nefunguje. Bůh jest. A modlitba je od toho, abychom my naslouchali Božímu přání, abychom my plnili jeho přání. A jestliže jeho přání, jeho věc, věc Božího království bude pro nás to první, pak je řečeno: všechno ostatní vám bude přidáno. (Lk 12,31) Ale ne naopak, že my nejdřív si Boha ochočíme, uděláme z něho toho, který plní naše přání, naše představy, a pak eventuálně mu uvěříme. Naopak: nejdřív je třeba, abychom my hledali Boží přání vůči nám, abychom my brali evangelium jako Boží výzvu k nám, abychom my brali Boží slovo jako Boží slovo k nám a o nás, které nám mění náš život.
Budeme hledat Ježíše. Často k nám bude přicházet jako cizinec, často k nám bude přicházet jako ten, kterého nerozpoznáme. Ale jestli ho opravdu nikdy nerozpoznáme a odmítneme ho, jako ho odmítli ti učení a zbožní tehdejší doby, pak můžeme slyšet ta tvrdá slova: Ani já jsem vás neznal, pryč ode mě. (Mt 25,41) Avšak poznali ho ti, kteří měli trpělivost, kteří věděli, že se s ním mohou setkat jako s cizincem, že ho mohou potkat na cestě jako ti, kteří šli do Emauz.
Často jsme jako ti lidé, kteří jdou do Emauz – a Kristus vzkříšený k nám přichází změněný, přichází k nám v anonymitě, a my můžeme klást otázky. On doprovázel ty, kteří šli do Emauz, v jejich smutcích, v jejich pochybách, v jejich nejasnostech – a kladli mu otázky. Bůh je blízko těch, kteří si kladou podstatné otázky. A Pán je uváděl do toho velkého příběhu Bible a ukazoval jeho smysl. A teprve až došli na konec, řekli: Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá. (Lk 24,29) A on jde a slaví s nimi večeři, která se tak podobá té Poslední večeři: rozlámal chléb, vzdal díky – a najednou se jim otevřely oči.
Ano, i my za chvíli budeme takto slavit Ježíšovu poslední večeři. Kéž i nám spadnou šupiny s očí, kéž i my ho rozpoznáme – a nejenom v tom chlebu, který se dává, ale v těch lidech, kteří k nám přicházejí, v těch lidech, kteří čekají na naši blízkost, kteří čekají na naši pomoc, kteří čekají na naše pochopení, kteří čekají na naše odpuštění. V těch všech k nám přichází Kristus. Kéž ho poznáme, kéž se s ním setkáme, kéž se rozhoří naše srdce a kéž s ním, který takovým způsobem k nám tvořivě a překvapivě přichází, skutečně slavíme ty pravé Velikonoce. Amen.
