Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? volá Ježíš na kříži. Bože můj, k čemu to všechno? Tato věta mě každoročně zasáhne nejhlouběji z velkopáteční liturgie. Na první pohled tato věta zní jako výkřik zoufalství. Jsou chvíle, kdy mu rozumíme, kdy i my se ptáme: K čemu to všechno? Proč je ve světě tolik zla, utrpení, bolesti a úzkosti? Proč někdy objevíme úzkost, bolest, strach, ale i zlo také v sobě samých?
Tento výkřik však v sobě obsahuje paradox – paradox kříže; křesťanství je náboženství paradoxu. Kříž může být viděn z perspektivy tohoto světa jako tragický konec a tento výkřik jako stvrzení této tragiky.
Řekli jsme si však již včera, že Ježíšův bolestný výkřik má podobu otázky a modlitby. Jsou chvíle, kdy modlitby mají povahu bolestné otázky, a někdy naše bolestné otázky se stávají modlitbami. Protože nic ve světě není schopno nám dát odpověď, musíme jako Ježíš tyto otázky adresovat Bohu samému.
Dnes slavíme Boží odpověď na Ježíšovu otázku. Boží odpovědí je událost této noci. Kámen je odvalen. Ježíše, kterého lidé odmítli a zabili, Bůh sám vrací znovu do hry, vrací ho do života. „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Nehledejme Ježíše jen v minulosti.
Bůh nevrací Ježíše jako mstitele utrpěného bezpráví. Vrací ho bez triumfu, v noci, beze svědků – jeho návrat, který označujeme slovem vzkříšení nebo zmrtvýchvstání, bude provždy vydán pochybnostem nevěřících. Vzkříšení není oživení ve smyslu resuscitace; Ježíš se nevrací do starého světa – do světa Jidášů, Pilátů, Herodů, aby tam prostě pokračoval v životě a později znovu zemřel. Ježíš otvírá svým vítězstvím nad smrtí novou dimenzi, novou hloubku života. Ježíš vstává do prostoru naší víry: tam – v našem vlastním životě, v našem vlastním životě víry, ho zakoušíme jako živého a přítomného. Velikonoční zvěst o vzkříšení bychom mohli vyjádřit i takto. Ježíš nepatří jen minulosti, je naší přítomností a je naší budoucností.
Zakoušíme ho ve společenství víry – tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu. Zakoušíme ho ve znameních, která nám odkázal, ve svátostech církve, v kázání církve. Zakoušíme ho jako učedníci na cestě do Emauz: jako toho, který nám otvírá smysl velkého příběhu Bible, ukazuje nám, jak se na něj vztahuje. Zakoušíme ho jako učedníci na cestě do Emauz: jako neznámého poutníka, cizince.
Pane, kde jsme tě viděli? Zažili jste mne v mé anonymitě, říká Ježíš: v mých nejmenších bratřích a sestrách. Když jsem byl hladový a dali jste mi najíst, když jsem byl nahý a oblékli jste mne, když jsem byl na cestách, migrant a uprchlík, a ujali jste se mne.
Velikonoční příběh stále pokračuje. Staří učitelé církve mluvili o creatio continua, o pokračujícím stvoření. Svatý Augustin říkal: Modlit se, to znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět.
Hovořme nyní o resurrectio continua – pokračujícím vzkříšení, o vzkříšení jako události, která za strany Otcovy je dovršený čin. Otec pozdvihl svého syna z té propasti smrti, kam ho svrhli lidé.
Ale ze strany nás lidí, ze strany dějin a našeho dějinného příběhu tento příběh, tato událost vzkříšení stále pokračuje. V okamžiku, kdy vyznáváme a obnovujeme svou víru, své křestní sliby (což bude za chvíli vrcholný okamžik Velikonoc), se i v nás děje vzkříšení. Vzkříšení je děj, který pokračuje v těch hlubinných dimenzích dějin, v těch hlubinách lidských srdcí, v těch hlubinách lidských příběhů, který jen občas vytryskne na povrch – v takových okamžicích, jako když Saul na cestě do Damašku slyšel slova: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Tak jako když Augustin v zahradě slyšel slova: Tolle Lege! Tam, v okamžicích uvěření, v okamžicích konverze a obrácení. A takové okamžiky patří k příběhu živé víry každého člověka – to nejsou jen nějaké události po vzkříšení, tam se vzkříšení děje, tam participujeme na události vzkříšení. Za malou chvíli budeme obnovovat křestní sliby a dostaneme otázku: Věříš? Věříš v Boha Otce všemohoucího? Věříš v Ježíše Krista, syna jeho jediného, za nás ukřižovaného a vzkříšeného? Toto věříš není otázka jenom o teoriích, které jsme vzali za své. Tím Věřím, tím Amen, otvíráme svůj životní příběh, aby do něj vstoupil Ježíš jako přítomný. I v nás se děje vzkříšení. Zveme ho, aby pro nás nebyl jen minulostí, ale byl při tom, když my žijeme svůj život. A aby byl budoucností, ke které s nadějí směřujeme. I v nás se děje Vzkříšení. Radujeme se z toho a vzdávejme díky. Je to vpravdě důstojné a spravedlivé. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
