Pozdrav účastníkům pietního shromáždění na Hradčanech k 70. výročí smrti Jana Masaryka
Milí přátelé,
dovolte, abych alespoň touto cestou pozdravil Vaše shromáždění. Dovolte mi osobní vzpomínku, spojenou s tímto dnem: před půlstoletím, v rašících nadějích Pražského jara, jsem na shromáždění studentů pražských vysokých škol ve Velké aule Filozofické fakulty navrhl pochod k hrobu Jana Masaryka v Lánech ve výroční den jeho smrti - a fotografie z tohoto mohutného studentského průvodu se pak rozlétly světem jako poselství, že mladá generace Čechoslováků se politicky probouzí a hlásí se k odkazu masarykovské demokracie.
Tragická smrt Jana Masaryka byla varovným signálem pro všechny, kteří snad ještě na počátku osudového roku 1948 věřili slibům komunistů, že budou hájit národní zájmy, sociální spravedlnost a specifickou československou, nikoliv dogmaticky sovětskou cestu k světlým zítřkům. A pak přišlo to, co se opakovalo všude na této planetě, kde přišli komunisté k moci: vraždy a krádeže, morální, kulturní i hospodářská devastace země, potlačení základních lidských práv a občanských svobod, svobody slova, tisku, kulturní tvorby, náboženské víry i vědeckého bádání, konec demokracie a právního státu, nastolení diktatury nejhorších z lidí.
Je alarmující, že právě ve dnech 70. výročí únorového puče jsme byli v českém parlamentu svědky neuvěřitelné arogance dnešních komunistů, neschopných jakékoliv kritické sebereflexe a pokání. Je neuvěřitelné, že po citelné volební porážce se komunistická strana stává jedním z rozhodujících hráčů na politické scéně a že si v mnohém notuje s extrémní pravicí a s fašizujícími populisty, kteří by nás také rádi odtrhli od našich západních spojenců, od sjednocující se Evropy a atlantického obraného společenství. Je neomluvitelné, že prezident republiky legitimizuje a podporuje tuto stranu osobní účastí na jejím sjezdu.
Ano, klademe-li dnes květy na místa, která připomínají Tomáše i Jana Masaryka, není to pouze gesto pietní vzpomínky na dávnou minulost. Uvědomujeme si, že Jan Masaryk a nekonečný zástup obětí totality nás zavazují bránit demokracii a svobodu, nebát se, nelhat a nekrást – a neustupovat lhostejně a zbaběle těm, kteří se nebojí lhát a krást a kteří spoléhají na ztrátu historické paměti našeho národa a na lhostejnost občanů ve veřejném životě.
V únoru 1948 nechtěli mnozí Češi slyšet pravdu o zločinech komunismu v Stalinově Rusku. V nedávných letech mnohé z nás nedokázaly varovat zprávy o vraždění nepohodlných novinářů v Putinově Rusku. Nyní první vražda novináře se stala už těsně za našimi hranicemi. Nedopusťme, aby se kormidlo naší země stáčelo k divokému Východu oligarchů, k nedemokratickým zemím, neodpusťme praktiky mafiánů, mějme se na pozoru před snahou omezovat svobodu veřejnoprávních médií a znevažovat ústavní pravidla.
Svoboda a demokracie, naše sounáležitost se Západem a kultura práva jsou hodnoty, které je třeba hájit a uhájit. Jen tak památce zakladatelů československé demokracie zůstaneme věrni.
Srdečně Váš Tomáš Halík
