Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. Mnozí první budou poslední a poslední první."
Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech vstane." Mk 10,29-34
Sestry a bratři, myslíme při tomto modlitebním večeru na ty, kteří se mnohého vzdali pro věc svobody a spravedlnosti a jsou pronásledováni; jsme přesvědčeni, že ten, kdo se zastává práva a svobody a žízní po spravedlnosti – i kdyby tak nečinil vědomě a výslovně s odvoláním na Krista a evangelium – patří k těm, kteří jsou Kristovi, k těm, které Ježíš blahoslavil. Důvěřujeme v Ježíšovo slovo, které jsme slyšeli v dnešním evangelijním čtení, věříme, že přes pronásledování dostávají mnoho bratří a sester v tomto čase a nakonec dostanou život v plnosti, život věčný.
I my se dnes večer k nim hlásíme jakožto ke svým bratřím a sestrám, i nás dostali jako své bratry a sestry. I my s nimi tvoříme jednu duchovní rodinu, o to vroucněji, že někteří z nás mají dosud v paměti čas nesvobody v naší zemi. Myslíme dnes na disidenty na Kubě, kteří se vzdali pohodlného života těch, kteří byli konformní s mocí, myslíme na ty, v nichž hlas svědomí probudil odvahu a obdivuhodnou mravní sílu. Odvážili se říkat pravdu, odhodlali se říci bojácným, že život v pravdě je sice spojen s velkými riziky, avšak znamená vyjít z temnoty lži do světla. Řecký výraz pro pravdu – alétheia, neskrytost – napovídá, že pravda je osvětlený prostor, v němž se věci ukazují takové, jaké ve skutečnosti jsou.
„Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem,“ říká apoštol Pavel a dodává: „Když se však věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“
Kráčíme v tomto čase k Velikonocům, svátkům Kristova a našeho vzkříšení. Každoroční slavení Velikonoc je příležitostí rok po roce se hlouběji ponořit do tajemství vzkříšení a snad zas něco nového a dalšího pochopit z té nevyčerpatelné hloubky centrálního poselství evangelia, centrálního poselství naší víry. Citovaný text svatého Pavla činí zřejmým, že „vzkříšení“, jak ho chápe evangelium, není jen nějakou vzdálenou, zásvětnou, „záhrobní“ skutečností. Na Kristově vítězství nad smrtí a strachem máme účast už teď, v tomto životě. Odvaha říkat pravdu a věci správně pojmenovat vnáší do světa světlo velikonočního rána, před nímž prchají stíny noci a láme se moc lži. Pravda osvobozuje. Pravda probouzí. „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“
Křesťan je svědek Kristova vzkříšení, čteme v Písmu. Očitým svědkem Kristova vzkříšení nebyl nikdo. Být svědkem Kristova vzkříšení znamená od apoštolských dob až po dnešek ukazovat světu, že Kristus je živý. To znamená, že Ježíš Kristus není postavou dávné historie, ani osobností z galerie velkých zemřelých. Kristus je živý a přítomný – také skrze nás a naši víru.
Je přítomný v našem světě především skrze ty, kdo kráčejí jeho cestou, kdo vydávají svědectví pravdě, kdo nepřestávají žíznit po spravedlnosti – a to zejména na poušti nesvobodných společností, v žalářích národů. Svět potřebuje hlásání evangelia nejen slovy, ale především činy, životním svědectvím. V mateřštině Nového zákona slovo martyr znamená jak svědek, tak mučedník. Mučedníci jsou nejkrajnějšími svědky.
Dnešní doba, jak opakovaně připomíná světu římský biskup František, je dobou mučedníků – v naší době prolilo a prolévá krev více mučedníků víry, než tomu bylo při vlnách pronásledování v prvních staletích křesťanství. Dnes je pozornost světa strhována především ke krvavým událostem na Středním východě.
Ale ty otevřené rány, z nichž crčí krev často v přímém přenosu médií, by neměly úplně odvést naši pozornost od míst, kde je nyní třeba méně dramaticky a drasticky než dříve, ale přesto různými způsoby a formami dosud znásilňována svoboda. Na Kubě dodýchává jeden z posledních komunistických režimů. Radujeme se z každého kroku, jímž se totalita hroutí, jímž se otvírají žaláře a hranice, jímž se onen velký koncentrační tábor, kterému komunisti v duchu Orwellových románů přezdívali „ostrov svobody“, blíží ke skutečné svobodě a demokracii. Pevně doufáme, že přechod od komunismu k demokracii bude podobně jako před čtvrtstoletím v naší části světa probíhat pokojně a bez násilí. Chtěli bychom jak našimi modlitbami, tak i formou dialogu s kubánskými přáteli svobody a upřímnou výměnou zkušeností přispět k tomu, aby blížící se jaro Kuby bylo uchráněno od mnoha chyb, jimž jsme se nedokázali vyhnout v našich zemích.
Ve vyhraněných okamžicích dlouhého pochodu k svobodě mají zejména křesťané svou nezastupitelnou úlohu. Vzpomínám na nedostatečně naplněnou ekumenickou iniciativu Desetiletí duchovní obnovy naší země, která se zrodila z přesvědčení, že politická a hospodářská demokracie předpokládá uzdravování morálního klimatu společnosti, že skutečná svoboda a demokracie se nezrodí a nemůže plně obstát bez své nutné biosféry, kterou je sdílení základních morálních hodnot. Pád či dlouhodobý rozklad nesvobodných režimů přinese velké změny životního stylu společnosti. Ale aby ty změny byly skutečně pozitivní a dostatečně hluboké, musí je předcházet a doprovázet změna smýšlení, nové pořadí hodnot. Církve by se měly stát nejen školami víry, ale také školami občanské odpovědnosti. Svoboda bez odpovědnosti, animální svoboda – svoboda zvířete vypuštěného z klece – se rychle mění v chaos. Humánní svoboda, spojená s odpovědností, je náročný úkol. Mnozí lidé se tam, kde chybí duchovní biosféra svobody, jak nároků svobody, tak vzniklého chaosu pak zaleknou a demokracii odmítají, vracejí se mentálně zpátky, utíkají se k diktátorům a demagogům, starou ideologii komunismu nahrazují ideologií nacionalismu – jak to nyní názorně vidíme v Rusku se všemi tragickými a nebezpečnými důsledky. Ani další postkomunistické země včetně naší vlasti nemohou ignorovat nebezpečí podobného vývoje.
Církve a univerzity by měly být předními školami občanských ctností a dílnami, z nichž vycházejí inspirativní vize a osobnosti, které se mohou postavit vlnám barbarství, které se vždy při velkých společenských změnách zdvihnou jako kal ode dna. Jedním z velkých nebezpečí je také to, že i mnozí z těch, kteří nesli po desetiletí tíži společenských zápasů a statečně v nich obstáli, jsou pak zaskočeni svobodou a nedokážou žít bez nepřítele; stále si nové nepřátele vyrábějí a vymýšlejí a společnost se tříští a vniká do ní jed nepřátelství.
Mnozí první budou poslední a poslední první, slyšeli jsme dnes v evangeliu. Nicméně konečné roztřídění na dobré a zlé bychom měli vždy přenechat až konečnému Božímu soudu. Evangelium nás napomíná, abychom si nehráli na anděly Posledního soudu, jako to děli revolucionáři a inkvizitoři minulosti, neboť pak snadno vytrháme pšenici místo koukolu.
V radikálních chvílích společenského přechodu bychom měli najít rozumnou cestu mezi dvěma hrozícími extrémy. Jedním je duch pomsty, odplaty, násilí, „honů na čarodějnice“. Druhým extrémem je bagatelizace viny, nedostatek odvahy nazvat věci pravým jménem, plést si těžký úkol procesu smíření s nedostatkem trpělivosti při léčení ran. Společnost po komunismu a podobných režimech je vždy duchovně a morálně nemocná a nelze zanedbat období rekonvalescence. Lidem, kteří byli poškozeni a někdy touží po odplatě, je třeba ukazovat umění odpouštět. Lidem, kteří se zapletli s mocnostmi tmy, je třeba nabídnout šanci nového počátku – avšak ukázat jim, že nestačí „převléknutí kabátu“, nýbrž že je třeba poznání a vyznání viny, prosby o odpuštění a proces pokání a „nového zrození“; málokterý porod se obejde bez bolesti. Křesťané by měli být experty v umění smíření, a církev – podle slov papeže Františka – by měla být „polní nemocnicí“, připravenou obvazovat a léčit rány všude tam, kde je to třeba.
Za krátkou dobu opět vejdeme do velikonočního příběhu, zahledíme se do tohoto zrcadla, nastaveného našim životům. Vyznáme, že Ježíš je živý. Avšak spolu s ním žijí mezi námi a v nás i Petr a Jidáš, Pilát i Kaifáš, Šimon Cyrénský i Josef z Arimatie.
V evangeliu jsme dnes četli: Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Ježíš před nimi neskrývá kříž, který ho čeká a kterému se nemohou vyhnout ani ti, kdo ho následují. Řekne však také: Nebojte se! Já jsem zvítězil nad světem.
Modleme se tento večer za všechny, kdo se na Kubě a kdekoliv na světě nebáli a nebojí. Modleme se, aby Kristus skrze svědectví svých učedníků zvítězil nad světem strachu a vnesl do všech temných koutů našich dějin světlo naděje. Amen.
