O páté neděli liturgického mezidobí čteme z listu sv. apoštola Pavla:
Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.
Apoštol Pavel vyvedl křesťany z úzkého prostoru tehdejšího judaismu na široké pole římské a řecké antické kultury, tehdejší oikumené.
Podobně je tomu dnes. Druhý vatikánský koncil a nyní ještě důrazněji papež František vyvádí křesťanství z úzké podoby „katolicismu“, který se vytvořil během novověku jako kontrakultura vůči protestantismu, ale i moderní kultuře, vědě, filosofii, politickému myšlení a modernímu umění.
Tento rigidní systém vrcholil kolem 1. vatikánského koncilu na konci 19. století a zřejmě definitivně ztratil věrohodnost po nedávném odhalení skandálů se zneužíváním moci a autority v církvi. Papež František jasně rozpoznal, že nešlo jen o selhání množství jednotlivců, nýbrž o selhání systému, jenž nazývá „klerikalismem“, a zároveň volá po velké a hluboké církevní reformě, po návratu k synodální podobě církve jako společné cesty – cesty vzájemného naslouchání a kooperace.
Z úzkého „katolicismu“ je třeba vyjít na cestu katolicity – všeobecnosti, otevřenosti, univerzality. Katolicita církve, kterou vyznáváme, kdykoliv se modlíme vyznání víry: „věřím v jednu svatou, katolickou (všeobecnou) apoštolskou církev,“ spočívá v její ekumenicitě. Prohlubovat katolicitu církve znamená prohlubovat a rozšiřovat její ekumenický charakter.
V radikálně pluralitním světě může obstát jen ekumenické křesťanství. Vedle uzavřeného katolicismu tu byl protestantský fundamentalismus a militantní ateismus. Ideologické bloky se definovaly tím, co je odlišuje, odděluje. Myšlenka ekumenismu na 2. vatikánském koncilu však byla spojena s výzvou „hledejme, co nás spojuje.“
Na této cestě se už udělaly významné kroky. Evangelíci přestali být pro katolíky heretiky a schismatiky, nýbrž byli nazýváni „odloučenými bratry“. Kajícný pohled do dějin, který Jan Pavel II. spojil s jubilejním rokem 2000, a poté výročí reformace ukázaly, že za odloučení a rozdělení nenesla vinu jen jedna strana. Padla představa, že jednota církve nastane, až se nekatoličtí křesťané kajícně navrátí do Říma. Cestou k jednotě je cesta vzájemného uznání, cesta pochopení mnoha (jistě ne všech) odlišností jako doplnění. Jednota církve nebyla a ani nikdy nebude jednotou uniformity, nýbrž jednotou v různosti.
Svatý Pavel vedl k tomuto uznání oprávněné a žádoucí rozdílnosti v církvi obrazem organismu, těla: Ruka nemůže říci noze „nepotřebuji tě“ a oko nemůže říci uchu „nepotřebuji tě“. V církvi existuje velká pluralita řeholních rodin, které mají mnoho odlišného: formy života, cesty spirituality, rozdílné teologické důrazy. Jezuité nemohou nahradit dominikány, saleziáni nemohou nahradit kartuziány a tak podobně. Nemůže analogicky existovat společenství různých křesťanských konfesí?
Analogický krok učinila církev na koncilu vůči ateismu. Bližší studium ukázalo, že většina ateistů a ateismů se nestaví proti Bohu, ale spíše proti určitým pojetím Boha, vůči určitým druhům teismu. Ateistická kritika různých podob křesťanství je oprávněná a cenná. Když ti, kteří jsou označováni za ateisty, odloží svůj dogmatický a militantní charakter, mohou být prospěšnými kritickými partnery křesťanů.
Církev se sama definuje jako svátost (tj. symbol, účinné znamení) jednoty celého lidstva. Té úplné jednoty lidstvo dosáhne až ve svém eschatologickém cíli, v bohu Omega na konci dějin. Také až tehdy bude církev plně svatá, jednotná, katolická a apoštolská.
Tyto rysy (charismata) dostala na počátku jako Boží dar a úkol na celé dějiny. Musí je rozvíjet, prohlubovat. To je ona ekumenicita a synodalita – společná cesta.
Církev je tu pro všechny – per tutti, per tutti, opakuje papež František.
Proto musí být flexibilní, pružná, zachovat a rozvíjet vnitřní pestrost, pluralitu. Uchovávat místo jak pro ty, kteří odvážně zkoušejí nové cesty, tak pro ty, kteří potřebují a vyžadují přísnou dietu, pro ty slabé, na které je třeba také brát ohled, jak učí sv. Pavel: „být každému vším“. Silným se silnými, slabým se slabými. Židem pro Židy, Řekem pro Řeky. Aby byla církev srozumitelná všem.
Učení 2. vatikánského koncilu o inkulturaci – ve stopách odvážných jezuitských misionářů v Asii v 17. století – povzbuzuje ke křesťanství mnoha tváří. Synodální reforma je dalším pokračováním tímto směrem: rozvíjet tu vnitřní bohatost křesťanství.
Kam až je možné zajít, co smíme změnit a co musíme zachovat, aby křesťanství neztratilo svou identitu? Jinými slovy: co je cíl synodální cesty? Papež František říká, že na otázku po konečném cíli nastoupené cesty nemůžeme dnes odpovědět. Musíme být jako Abraham, o němž říká Písmo: Vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde.
Musíme být stále vedeni Duchem, stále se potřebujeme učit umění duchovního rozlišování.
Identitu církve netvoří nějaký uzavřený soubor dogmat, nýbrž živý Kristus. Tajemství jeho vzkříšení stále pokračuje – v Duchu svatém odkrýváme Krista, který žije ve víře svých učedníků po celé dějiny, Krista, který je semper maior, stále větší, než jsme ho dosud vnímali.
Teilhard de Chardin psal o christifikaci nejen celé lidské rodiny, nýbrž celého stvoření, celého vesmíru. Spějeme k bodu Omega, k okamžiku, kdy – jak praví Písmo – bude Bůh všechno ve všem.
Duch synodality a ekumenického sbližování samozřejmě neznamená nekritické přijímání všeho. Stále se potřebujeme učit umění duchovního rozlišování.
Je zcela oprávněná otázka, jaký typ křesťanství tento proces autenticky rozvíjí a který je spíše deviací a slepou uličkou křesťanských dějin. Jedním kritériem, které mne v odpovědi na tuto otázku napadá, je vzájemná láska mezi křesťany. Křesťany poznáte po lásce; hleďte, jak se milují, říkali prý pohané o mladém křesťanství.
Mezi křesťany vždy byly názorové rozdíly a neshody. Někdy i velcí světci mezi sebou vedli spory o řadu věcí. V církvi, která podle citovaných Pavlových slov má být vstřícná a otevřená do mnoha stran, musí být názorová pluralita, pestrost. Rozdíly a z nich vyplývající napětí a tříbení názorů jsou přirozená věc, která může mít pozitivní plody.
Obávám se však, že tam, kde názorové rozdíly vedou k osobním nepřátelstvím a vzájemné démonizaci – tam zřejmě Kristův Duch nepůsobí.
Je dobře, že se dnes křesťané mezi sebou pro názorové rozdíly už nezabíjejí, ale stačí pohlédnout na některé sociální sítě, kde lidé, hlásící se ke Kristu, své sourozence ve víře hrubě a nenávistně urážejí.
K synodální obnově církve – k proměně církve ve společnou cestu – patří vytrvalá snaha o porozumění druhým a ochota hledat k sobě navzájem cestu. Kéž by se nám to více dařilo!
K poslechu v audioarchivu Akademické farnosti Praha - video na YouTube
