V den památky dvou velkých osobností, které stály u pramenů křesťanské kultury v naší zemi, je třeba si položit otázku, jak je tomu s vírou v naší zemi dnes. Jsme všeobecně považováni za jednu z nejateističtějších zemí této planety. Lze přijmout toto tvrzení?
Sleduji pozorně a kriticky empirické analýzy české religiozity.
Podle posledních statistik víra – víra v Boha i víra v duchovní princip života – u nás v posledních letech stoupá (byť velmi mírným tempem), zatímco počet rozhodných ateistů je podobně malý jako ve většině evropských zemí. Největší počet je těch, kteří o své duchovní orientaci nejsou ochotni či schopni hovořit, nejsou ochotni či schopni se jasně zařadit. Ovšem trvale klesá počet lidí, kteří důvěřují církvím a ztotožňují se s nimi. Upřímně řečeno, ani se jim příliš nedivím.
Mnozí lidé neodmítají víru, avšak odmítají její současnou církevní podobu, protože jim připadá nesrozumitelná a nevěrohodná.
Upřímně řečeno, ani se jim příliš nedivím.
Vyvstává otázka, zda i mnozí z těch, kteří se k víře a církvi hlásí, ano, zda i dostatek těch, kteří byli posláni víru hlásat, skutečně sami dostatečně rozumějí tomu, co je jádrem křesťanské víry.
Jsme v situaci podobné té, v níž byli Cyril a Metoděj na počátku své mise. Oni nepřišli „hlásat víru“, přišli k lidem již pokřtěným. Oni přišli učinit jim víru srozumitelnou.
Křesťanství je náboženství vtělení. Slovo se musí vtělit – víra nemůže zůstat v říši slov a myšlenek, „přesvědčení“, musí se vtělit. Vtělit se do kultury, tj. do způsobu myšlení a života lidí. Kultura – podle definice Jana Pavla II. – je způsob, jak lidé odpovídají na otázku smyslu života. Odpovídají tím, jaký mají žebříček hodnot, tím, čemu dávají přednost, co skutečně ztvárňuje jejich lidství, co dává tvar jejich myšlení a stylu života. Křesťansky věřit, přisvědčit evangeliu, neznamená pouze rozumový souhlas s články víry, nýbrž celoživotně stvrzované ano v konkrétních situacích našich životů – a v konkrétních situacích dějin, do nichž jsme postaveni. Víra nám dává světlo, abychom se mohli orientovat i v temných chvílích naší životů a našich dějin.
Takovou temnou chvíli prožíváme i dnes. Povrchnímu pohledu to zcela uniká, zdánlivě se nic neděje. Z materiálního hlediska se většina společnosti má tak dobře, jako se nikdy minulosti neměla. Máme nejmenší nezaměstnanost v Evropě. Jsme bezpečná země v nebezpečném světě, nikdo a nic nám viditelně a bezprostředně nehrozí. Máme prezidenta a politickou reprezentaci, kterou jsme si sami zvolili ve svobodných volbách. Dostali jsme svobodu politického rozhodování a to, co prožíváme, je výsledkem toho, jak většina lidí tuto volbu využila. Máme, co si zasloužíme. Máme, co jsme chtěli?
V tomto roce slavných i tragických jubileí se ohlížíme zpátky do dějin. V roce 1918 jsme chtěli samostatný a demokratický stát. Po dlouhé době, kdy demokracii zničil nacismus a komunismus, ho máme opět. Ale můžeme přehlédnout, že ideoví potomci totalitních ideologií, komunisté a neonacisté, u nás opět zdvihají hlavu?
V roce 1948 a pak v roce 1968 většina našich občanů uvěřila komunistům, když se vydávali za vlastence a demokraty – v prvém případě následoval teror padesátých let, ve druhém případě ruská okupace a tristní a blátivá doba „normalizace“, která na dlouhou dobu tragicky narušila morální integritu společnosti. Smíme přehlédnout, že dnes komunisté opět výrazně ovlivňují směřování naší země, že se spojují s bohatým oligarchou a s krajní pravicí a pomáhají hlavě státu nás připoutat k nedemokratickým říším divokého Východu? Což jsme zapomněli na varování Karla Čapka, že komunistům jde vždy o moc a nikoliv o pomoc?
V roce 1989 bylo naším heslem: Zpět do Evropy! Smíme přehlédnout, že dnešní politická reprezentace nás svým nemorálním, nesolidárním a nekřesťanským vztahem k obětem násilí a bídy pomalu vylučuje z evropského společenství hodnot? Což jsme zapomněli na velkorysost západních zemí, které velkoryse po srpnu 68 přijímali československé uprchlíky – a ruku na srdce, nebyli to lidé, prchající před válkou, hladem a perzekucí, nýbrž v naprosté většině lidé, kteří prostě využili vstřícnost Západu jako příležitost k životu v politicky i ekonomicky příjemnějším prostředí?
V roce 1989 mnozí lidé viděli v církvi, reprezentované kardinálem Tomáškem, nositele morální obnovy společnosti. Smíme přehlédnout to, že dnes mnozí představitelé církve se pohoršují nad jednou (navíc zřejmě nepochopenou) scénou divadelního představení a mlčí k tomu, jak s toto zemí nakládají představitelé moci? Nevztahuje se na ně slovo Kristovo: Cedíte komára, ignorujete velblouda?
Církev stojí před rozhodnutím, zda půjde východní, byzantskou cestou, stane se ornamentem státních slavností a bude za to očekávat přízeň moci jako v Rusku – anebo zda se chopí úkolu prorocko - kritické statečnosti a pastýřské zodpovědnosti, bude nazývat dobro dobrem a zlo zlem, padni komu padni, i když za to zaplatí nepřízní shora i zdola.
Tak, jak řekl prorok: slyším „mír, mír“ – ale není mír. Mocnost na Východě vede proti nám intenzívní hybridní válku falešných informací, šíří paniku a chaos, nedůvěru v tolik potřebný proces evropského sjednocení a podněcuje nejnebezpečnější duchovní nemoc naší doby – populismus, tuto třaskavou směs z toho nejnižšího, co je v lidských duších, osobní i národní sobectví, předsudky, strach a nenávist.
Populisté, jak vidíme dnes v Polsku a Maďarsku, ale i mnoha dalších zemích, se snaží zničit to, co je vzácným plodem kulturního vývoje Západu, liberální demokracii a právní stát, útočí na nezávislost veřejnoprávních médií a institucí, chránících právní kulturu země, jako je Ústavní soud či druhá komora parlamentu, stavějí proti parlamentní demokracii nebezpečnou chiméru „přímé demokracie“ referend, snadno zmanipulovatelných emotivními kampaněmi demagogů. Pod pokryteckým heslem „národní suverenity“ se snaží zajistit svou vlastní suverenitu nekontrolovatelné moci před možností odvolání k mezinárodním právním institucím, nakládají se státem jako se svou vlastní soukromou firmou.
Často se dnes snaží v úsilí proti svobodě a demokratické pluralitě zneužít křesťanské symboly – podobně, jako se v jiných zemích, například v dnešním Turecku, fundamentalisté snaží zneužít symboly islámu.
Církev a křesťané jsou dnes na křižovatce důležitého rozhodnutí: stanou se spojenci populistů, anebo se budou snažit posílit ohroženou liberální demokracii prohloubením jejích duchovních a mravních základů? Pomohou populistům a nacionalistům ničit proces evropského sjednocení, anebo – s respektem k svobodě svědomí a kulturní pluralitě, bez nostalgie po minulosti – se budou snažit vtělovat do rodící se kultury jednotné Evropy skutečné jádro křesťanství?
Aby křesťanství mohlo posílit to, co je v našem světě ohroženo populismem, musí být srozumitelné a věrohodné. Potřebujeme opět misionáře, kteří budou trpělivě, tvořivě a věrohodně vnášet ducha evangelijní svobody do naší kultury, kteří budou ono pouze formální a vyprázdněné náboženství, degradované na folklor či politickou ideologii, oživovat, kultivovat a kulturně rozvíjet a bránit ho před zneužitím.
Bůh nám dal na tuto cestu a do této doby velkou prorockou osobnost – papeže Františka. Jeho poselství, stvrzené jeho životním svědectvím a jeho pastýřským stylem, oslovuje lidi přes hranice církví a náboženství. O tomto muži, tak hluboce spojeném s Kristem, platí slova evangelia: Každý, kdo je z pravdy, slyší ten hlas.
Ježíšův a Pavlův spor se zákoníky a farizeji, kteří staví literu Zákona proti Duchu, pokračuje i v naší době. Nikoliv náhodou papeže Františka populisté mezi našimi politiky a jejich spojenci v církvích nenávidí. V reakci na sexuální revoluci šedesátých let se mnozí lidé v církvi natolik soustředili zejména na otázky sexuální morálky, že na ně začala platit slova Kristova: Ukládáte lidem těžká břemena a sami se jich ani prstem nedotknete. Papež František měl odvahu nazvat tuto redukci křesťanské morálky pouze na jednu oblast pravým jménem: je to neurotická obsese.
Druhotné věci nesmějí zakrývat skutečné jádro křesťanství: tím je důraz na velkorysou lásku, milosrdenství a odpuštění, svobodu svědomí a osobní odpovědnost, na solidaritu s chudými a pronásledovanými, na odpovědnost za životní prostředí, na odvahu bořit hradby mezi lidmi, národy, kulturami a náboženstvími. Věrohodné a autentické křesťanství se musí stále osvobozovat od „kvasu farizejského“, od náboženství jako systému příkazů a zákazů, musí lidem přinášet svobodu a radost a inspirovat je k osobní odpovědnosti.
Hlásíme-li se k odkazu Cyrila a Metoděje, slibme si, že se sami nejprve budeme snažit pod krunýřem zvyků a formalismu objevit jádro křesťanství, nově a hlouběji mu porozumět a vzít ho vážně, abychom ho mohli učinit srozumitelným a věrohodným i lidem naší doby.
