Slyšeli jsme Lukášovo vyprávění o tom, jak Josef s Marií, která byla ve vysokém stupni těhotenství, narazili v Betlémě na zamčené dveře a uzamčená srdce – nebylo pro ně místo pod střechou.
Nevím, zda na těch dveřích bylo napsáno „Betlém Betlémákům“, „Toto město je naše“, „Žádné rodiny z Galileje tady nechceme“ – víme, že pro ně zbylo místo jen ve chlévě.
A přece právě jen kvůli nim ještě po 20 stoletích vzdělaní lidé na celé planetě vědí, co znamená slovo Betlém.
Avšak nejen Betlém byl příliš úzký a uzavřený pro dítě této noci. Tehdejší izraelské náboženství, jak ho představovali kněží a vykladači Zákona, se ukázalo jako příliš úzký prostor pro Ježíše a jeho zvěst.
Ježíš říká farizeům, představitelům náboženství příkazů a zákazů: Vám bude Boží království vzato a dáno těm, jimiž pohrdáte. Ti vás předejdou do Boží náruče.
Neděje se něco podobného s dnešní podobou křesťanství? Dělají si ti, kteří z křesťanství udělali uzavřený systém definic, příkazů a zákazů, právem monopol na dítě této noci? Slyšeli jsme andělskou zvěst: Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechny lidi.
Uprostřed mladé křesťanské církve vypukl záhy vážný konflikt, který však naštěstí skončil smírnou dohodou: Původní Ježíšovi apoštolové budou nadále rozvíjet křesťanství v rámci židovství, zatímco Pavel s Barnabášem se budou věnovat pohanům.
Křesťanství v rámci židovství brzy zaniklo. Dnešní křesťanství stojí na odvaze apoštola Pavla, toho nepohodlného a dlouho podezřelého konvertity, vykročit z úzkého prostoru jedné z mnoha židovských sekt k širšímu, neznámému horizontu, do světa Řeků a Římanů. Pavlovské odvážně otevřené křesťanství, překračující všechny hranice, expandovalo postupně do celého světa.
Neděje se dnes něco podobného?
Papež Benedikt vyslovil před lety během letu do Prahy pozoruhodnou myšlenku (on vždycky říkal ty nejlepší myšlenky v letadle; snad že byl blíž nebi…):
Církev se nesmí uzavírat do sebe, není tu jen pro křesťany. Měla by jako kdysi židovský chrám v Jeruzalémě otevřít „nádvoří pohanů“: prostor pro ty, kteří nezdomácněli v kostelních lavicích, v tradičním církevním jazyce ani v tradičních náboženských představách, kteří však přesto nejsou duchovně hluší či slepí. Prostor pro ty, pro něž je Bůh spíš „neznámý, tajemný Bůh“, o kterém mluvil Pavel na athénském Areopagu.
Musíme mít prostor pro tyto hledající, nechceme-li z církve udělat uzavřenou sektu.
Papež František však udělal ještě další krok. Den před konkláve (papežskou volbou), když kardinálové navzájem představovali své vize, kardinál Bergoglio připomenul novozákonní obraz o Kristu, který stojí u dveří a klepe. A dodal: dnes Kristus klepe zevnitř církve, chce vyjít ven – a my ho musíme následovat. (Nedělejme z církve uzavřený a oplocený prostor.)
Později, už jako papež František, zmínil Ježíšovo podobenství o pastýři, který nechá 99 ovcí na pastvě a vydá se hledat tu jedinou ztracenou. A papež František dodal: Dnešní pastýři církve musí nechat na pastvě tu jedinou zbylou ovci a hledat těch 99 ztracených.
Avšak nejde o to, abychom ty, které jsme ztratili, se snažili nahnat zpátky za hradby, které jsme vystavěli: ty jsou příliš úzké.
Lidé, kteří v naší části světa vyprázdnili kostely (a vrací se tam nanejvýš o velkých svátcích), nejsou přece bezbožní. Mnohdy jen to, co se jim v mnoha kostelech předkládalo a předkládá, pociťují právem jako dětské šaty, kterým urostli. Které jsou jim příliš těsné. Mladé víno, učil Ježíš, nelze lít do starých měchů: měchy popraskají a víno se vyleje.
Ano, mnohé kostely se v naší části světa vyprazdňují, prodávají se, boří nebo přestavují k jiným účelům. Některé se mění v muzea, památníky minulosti.
Přesto existují kostely – jako je ten, ve kterém jsme nyní – které jsou plné a živé nejen o svátcích, ale po celý rok a jsou plné hlavně mladých lidí. Proč některý typ křesťanství hledající lidi oslovuje, zatímco jiný nikoliv? Není to kvůli vznešené kráse architektury, ani kvůli libozvučným varhanám ani kvůli rétorice kazatelů.
Živá křesťanská společenství jsou živá proto, že se v nich křesťané – přes všechny své nedokonalosti – snaží pěstovat víru v oné otevřenosti a hloubce, k níž nás vyzývá papež František. Víru bez laciné podbízivosti módním náladám, víru poctivě promýšlenou a promeditovanou a zároveň vnímavou k potřebám světa kolem nás.
Víru jako radostnou zvěst o naději a duchovní svobodě, nikoliv jako chmurnou škarohlídskou ideologii k šíření strachu, paniky a beznaděje.
Náboženství uzavřených myslí a srdcí (uzavřených, jako byly ty sobectvím uzavřené dveře Betléma), náboženství zákoníků a farizeů a prodavačů strachu slábne a postupně umírá, umírá někdy v křečích fanatismu a fundamentalismu.
Víra radostné zvěsti o spáse, určené pro všechny lidi dobré vůle, kterou zvěstoval anděl této noci pastýřům, tato víra roste, přerůstá všechny lidské hranice, přesahuje i hranice církve. Ano, proměňuje se, jako už tolikrát v dějinách, neboť je živá, dynamická, ne strnulá, je plná života a světla a tma ji nemůže pohltit. Proměňuje své formy, aby zachovala věrnost obsahu. Snaží se stále znovu a hlouběji pochopit jádro křesťanství: povolání ke svobodě sebepřesahující lásky. Náš svět je dneska nemocný strachem, který si hledá stále nové cíle a nové nepřátele, strachem, který je šířen pochmurnými falešnými proroky a zneužíván falešnými mesiáši.
Všem smutným a ustrašeným říká anděl této svaté noci totéž, co řekl pastýřům na betlémských pláních: Nebojte se!
Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost.
Radost pro všechny, nejen pro katolíky či evangelíky. Radost pro všechny lidi. Neboť všichni jsou povoláni k radosti, k svobodě a spáse. Všichni jsou povoláni ke svatosti, tj. plně rozvinutému, autentickému, zralému lidství podle Božího plánu.
I v té nejtemnější, nejdelší, nejchladnější noci svítí nad Betlémem Boží hvězda.
Vdechněme plně radost a naději této svaté noci.
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! Amen.
K poslechu v audioarchivu farnosti
