Kázání na 13. neděli v mezidobí, cyklus B, evangelium: Mk 5,21-43
Kdybychom se chtěli s dnešním evangeliem vyrovnat velmi rychle, prvoplánově, řekli bychom: Dnes jsme slyšeli vyprávění o Ježíšových zázracích, které dokazují jeho božskou moc - a pak bychom udělali takový oblíbený kazatelnicový přemet a hovořili o tom, jak je důležité poslouchat Pána Ježíše a ty, kdo mluví jeho jménem. Ale my raději zůstaneme u toho textu samého. Je zajímavý už svou strukturou. Jsou to vlastně dvě vyprávění, jeden velkolepý zázrak oživení zemřelého a jakoby do závorky je doprostřed toho vyprávění vložen ještě jeden, "menší" zázrak uzdravení ženy trpící krvotokem. A právě ten malý, poněkud skrytý a zastíněný příběh obsahuje něco, nad čím bych se rád společně s vámi zamyslel. Dovolte, abych se tu trochu opřel i svou bývalou praxi klinického psychologa a o to, jak tento příběh vykládá jeden současný myslitel, který se zabývá dialogem mezi teologií a hlubinnou psychologií; na jeho interpretaci bych chtěl navázat a snad ji trochu společně s vámi ještě dotvořit a prohloubit.
Žena, o níž evangelijní příběh vypráví, trpěla krvácením dvanáct let. Dvanáct let, to je velmi dlouhá doba. Co je to vlastně za nemoc? Psychosomatická medicína nám říká, že podobné menstruační poruchy mívají často psychické pozadí, souvisejí nezřídka s psychickými zraněními v oblasti sexuality; a i když dnes už nevidíme sexualitu za vším jako starý Freud, zde bych tomuto výkladu důvěřoval. Ta žena je zraněna ve své intimní sféře, trpí v hloubce a svatyni svého ženství. A není to jen tělesné nebo duševně - tělesné strádání. Ona je tím silně poškozena v oblasti náboženské, duchovní a společenské zároveň: nezapomeňme, že žena, která krvácí, je podle izraelského zákona považována za rituálně nečistou, nesmí se nikoho dotknout a nikdo se nesmí dotknout jí. Každý, kdo se dotkne krve i ženy během krvácení nebo koho se dotkne ona, se stává rituálně nečistým a takový člověk je pak stejně vyloučen z náboženských obřadů, jako je vyloučena ona po dobu svého krvácení. Musí se obřadně očistit. Mohli bychom dlouze mluvit o tom, kde má tato zásada historické a možná i zcela praktické kořeny a příčiny, ale to by bylo dlouhé povídání a dostali bychom se jinam.
Choroba té ženy a tento stav vyloučení trvaly dvanáct let, celou tu dobu byla trvale považována za nečistou. Navíc, jak říká evangelium, hodně vytrpěla od různých lékařů, všechen její majetek byl tím spotřebován - a bylo jí stále hůř. Dovedete si představit, v jaké izolaci asi žila a jak strašně chtěla z ní vyjít ven, někoho se dotknout - a také aby se také někdo dotkl jí. Ale to měla právě přísně zapovězeno.
Přichází ke kazateli, o němž hodně slyšela - a udělá čin, který je pro toho, kdo nezná její situaci, zvláštní: dotkne se zezadu jeho roucha. Jakoby to už nemohla vydržet, jakoby ta touha po dotyku, po vyjití z té izolace už byla nezvladatelná. To, co udělala, bylo vlastně porušení Zákona. Ten čin by mohl by být hodnocen jako drzost, jako pověra, jako přestoupení zákona, jako hřích. Učinila Pána Ježíše, viděno očima Zákona, rituálně nečistým! Vidět to očima Ježíšových současníků, i kdybychom snad uměli přihlédnout k jejím motivům, zdálo se nám to asi jako přinejmenším ambivaletní, podivný, vnitřně rozporný skutek.
A Ježíš, čteme-li evangelium pozorně, právě tento její skutek hodnotí jako čin víry. Ježíš rozpozná, že toto je dotyk touhy, důvěry a naděje. Proto do její nemoci a bezmoci, ale ještě více do její touhy, naděje a důvěry, s níž se mu otevřela, vkládá svou moc. "Dotkla se ho a přestalo jí krvácení" - tady by ten příběh mohl skončit.
Ale on nekončí, to pravé evangelium teprve začne. Ježíš se zeptá: "Kdo se mě to dotkl?" Apoštolové reagují poněkud neuctivě: Co je to za pošetilou otázku - všichni se tě dotýkají, všichni se na tebe tlačí. Jak se můžeš ptát, kdo se mě to dotkl?
Ale Ježíš ví, že není dotyk jako dotyk. Rozhlíží se, hledá očima tu ženu. Nechce, aby si svoje uzdravení vzala kradmo a zezadu, chce jí ho dát tváří v tvář, v prostoru osobního oslovení. Vyvolá ji z té anonymity zástupu, vyvede ji z její izolace a její úzkosti. Ta žena předstoupí, jde doprostřed "a vypoví celou pravdu".
Tím je uzdravena - tím, že vypoví celou pravdu. Víte, co to znamená? Člověka může uzdravit to, že jednou vypoví celou pravdu. Když část své životní pravdy zamlčujeme, vytěsňujeme nebo falšujeme, často naše tělo za nás začne hovořit. Tělo vypovídá skrze své bolesti o stavu duše; o tom jistě věděli mudrci a zkušení lékaři všech dob, soudobá psychosomatická medicina a hlubinná psychologie pro to v naší době však našly určitý teoretický a pojmový aparát a zaměřili na to systematickou odbornou pozornost. To skryté a potlačené v člověku mluví skrze bolesti těla, sténá, pláče a křičí v jazyce somatických příznaků, přednáší "tu celou pravdu", nebo alespoň ten vytěsněný kousek pravdy o nás, který my nejen před druhými, ale většinou ani sami sobě nechceme přiznat. Mnohé naše bolesti v zádech, tíhy v žaludku, bušení srdce, tato mnohotvárná mluva našeho těla vypovídá o jednotlivých bolavých sférách našeho "vnitřního člověka". Kde duše neví, nechce vědět či lže, tam se tělo ujímá slova a mluví jazykem bolesti a nemocí.
Ježíš dobře rozumí té ženě a tichému výkřiku křiku její nemoci. Žena, jím povzbuzená a oslovená, vypoví celou pravdu a tehdy je skutečně uzdravena. Nejenom zbavena symptomů své choroby, ale vyvedena z té izolace, z té nečistoty a ztracenosti, je vrácena do plného, celistvého života uprostřed lidí. Nyní je zřejmě teprve uzdraveno i to, co patrně stálo v základech jejího lidského poranění a promítlo se do její tělesné choroby. Teď teprve je opravdu uzdravena.
A Ježíš interpretuje onen její osudový dotyk způsobem, který partně i ji samu překvapuje a otvírá jí nové obzory: byl to dotyk víry. Ten dotyk, který veden nadějí a touhou překračuje i Zákon!
Ježíš jí říká:"Tvá víra tě uzdravila." Ta věta je často naprosto nepochopena lidmi, kteří chápou víru jako placebo a v této souvislosti si představují někoho, kdo podléhá autosugesci. "Ano, jeho víra ho uzdravila"- to pro ně znamená: on si to tak dlouho a tak silně namlouval, až to začalo fungovat. Tak to zde není! "Tvá víra tě uzdravila" - toto Ježíšovo slovo má úplně jiný a mnohem hlubší význam. "Tvá víra tě uzdravila", to neznamená: " ty ses uzdravila svou vlastní silou", ale zároveň to neznamená "já sám (bez tebe, čistě "zvnějšku") jsem tě uzdravil". To uzdravení, ta uzdravující víra, se udála mezi já a ty. Tam je ten udravující prostor víry. "Tvá víra tě uzdravila" - neboť se jako v důvěrném dotyku skrze ni a v ní otevřel důvěrný prostor setkání a lásky mezi člověkem a Bohem.
Víra je tedy něco, co není záležistostí vnějšku, ale co zároveň nevychází ani jen "zvnitřku" - to jest z vlastních sil člověka. Víra se děje v setkání mezi člověkem a Bohem. V tomto prostoru uzdravujícího setkání tváří v tvář, kde člověk může s důvěrou vypovědět celou pravdu, tam se ukazuje, co je víra.
Často, když se řekne víra, tak si vzpomeneme na definici Tomáše Akvinského. víra je souhlas našeho rozumu s pravdami, které nám církev předkládá. Jistě to je také jeden aspekt věci, avšak víra v tom silném, původním biblickém smyslu slova nespočívá v tom, "že si někdo o něčem něco myslí", že s něčím souhlasí nebo ne, že se drží souboru nějakých vět a přesvědčení.
Viděno očima dnešního evangelia je víra právě toto dotknutí se s důvěrou a s nadějí, toto gesto vykročení a překročení své vlastní izolace, vstoupení do otevřeného prostoru, kde člověk stojí Ježíšovi - a skrze něho a v něm Bohu samému - tváří v tvář a může uzdravujícím způsobem vypovědět celou pravdu. Znovu opakuji: toto je ten uzdravující prostor víry, toto je víra, která uzdravuje.
Sestry a bratři, myslím v tuto chvíli na našeho bratra Mílu, kterého jsem na tomto místě před několika měsíci křtil, který tady ještě minulý týden přijímal Tělo Kristovo; po mši jsem spolu s ním a Kateřinou, která je teď mezi námi, hovořili o jejich chystané svatbě. Myslím na našeho bratra Mílu, který tu dnes s námi už není, protože si včera vzal život. Nápor choroby, která ho léta drásala a dusila, těžká endogenní deprese, byl včera silnější než jeho vůle žít. Kdo neví, co je to deprese, neměl by se snad k tomu vůbec vyjadřovat - a většina z nás to neví, protože lidé dnes slovo deprese užívají hlavně pro svou špatnou náladu, a to je tak trochu jakoby si člověk pletl rýmu s rakovinou.
Ano, taková smrt má jistě ambivalentní charakter, jako ostatně skoro každý lidský skutek; co je v našich životech jednobarevné, úplně temné nebo úplně bílé? Já však věřím, že ten, který třikrát padl pod křížem, dovede pozdvihnout toho, kdo padl pod svým křížem. Já věřím, že Ježíš vnímá tu jeho smrt jako dotyk, jako ten tápavý dotyk, jako tu zoufalou, bolestnou touhu dotknout se světa, kde už není bolest, kde už není tma, kde je světlo; ano, věřím, že Ježíš tomu právě takhle rozumí. Věřím, že Ježíš se dotýká jeho ran. Věřím, že Ježíš, který dovede zrelativizovat i bránu smrti a mluví o smrti jako spánku, tento vítěz nad smrtí, se dotýká jeho ran. Věřím, že Míla se dotýká jeho zraněného a milujícího srdce. V tomto duchu prosím, abyste se za něho modlili, abyste se modlili i za jeho nejbližší, kteří jsou mezi námi, aby dostali dar slz a dar síly projít tou cestou bolesti tam, kde už je pokoj, kde naděje nezhasíná. Prosme, aby se Ježíš dotkl jejich bolesti a dotkl se i naší bolesti, prosím vás, abychom v tuto chvíli byli skutečně uzdravujícím společenstvím církve, živým Tělem Kristovým. Byla nám dána veliká moc modlitby. Byla nám dána také proto, aby tady v tomto společenství mohli lidé, kteří to velmi potřebují, zakoušet ten uzdravující dotyk Kristův, aby se mohli dotýkat více než jen lemu jeho roucha. Amen.
