Promluva při uložení ostatků Vlasty Buriána na Vyšehradském hřbitově 8.2. 2002
V Rudolfinu bylo dnes řečeno mnoho o Vlastu Burianovi jako umělci a člověku a nemám, co bych k tomu dodal; proto mi dovolte věnovat tuto meditaci tomu, čemu on zasvětil celý život: humoru.
Vstoupíme-li do posvátného prostoru, nasazujeme obvykle vážnou tvář, pohřbíváme-li ostatky člověka - byť 40 let po jeho smrti - zdá se, že je na místě smutný tón, a pohřbíváme-li navíc krále, očekáváme řeči slavnostně truchlivé. Ale my pohřbíváme krále českého humoru - a tak ani v tuto chvíli nesmíme s ním pohřbít humor. Vzít Čechům humor, to by znamenalo kulturně a duchovně vykastrovat tento národ - z humoru bereme vláhu a sílu a právě tehdy, kdykoli jsme byli slabí a bezbranní , byl humor naší silou a zbraní - často jedinou zbraní - proti nadutosti, pokrytectví, aroganci moci, byl mocí bezmocných. Humor svlékal pyšné císaře z jejich fiktivních nových šatů, osvobodivě ukazoval nahou pravdu.
Humor je ze své podstaty na straně pravdy a svobody - proto se ho jistý typ lidí tolik bojí. Inkvizitorský mnich Jörg z Eccova románu Jméno růže se dopouští zločinů, aby se na světlo světa nedostal Aristotelův spis o smíchu a je přesvědčen, že Kristus se nikdy nesmál.
Osobně jsem přesvědčen o pravém opaku: považuji za podstatné, že Ježíš své učení nepředával v podobě katechismů a teologických traktátů, nýbrž převážně formou podobenství - krátkých příběhů ze života, které se svou strukturou náramně podobají židovským anekdotám; ne náhodou obojí uzrálo na stejném kmeni hebrejské moudrosti.
Když se Ježíše ptají, co je to Boží království, odpovídá: jeden člověk měl dva syny, ten mladší si nechal vyplatit dědictví, avšak propil ho s děvkami .. a tak dále, kdo nezná ten nádherný příběh marnotratném synu, ať se zastydí a doplní si vzdělání. Anebo v dnešním evangeliu: na otázku, co je to Boží milosrdenství, Ježíš neříká: nejdřív si musíme definovat Boha, pak jeho milosrdenství.. ale vypráví anekdotický příběh o ženě, která ztratila minci, a když ji nalezla, svolala své sousedky: Děvčata, našla jsem tu dvacku pod postelí, hned přijďte, to musíme spolu oslavit! A Ježíš dodává: právě tak oslaví Bůh každého hříšníka, který se zakutálel a znovu se našel - má z něj větší radost než z 99 spravedlivých, kteří pokání nepotřebují.
Ruský fyzik Nalimov napsal, že existují tři druhy osvícení, tři osvobozující průlomy k pravdě, každý je spojen s jiným citoslovcem: AHA - když rozumově pochopím jádro zapeklitého problému, Ó - když v posvátném úžasu zmlknu před vznešeným tajemstvím a HAHA - když pochopím vtip. Jsem přesvědčen, že při Ježíšových kázáních se ozývaly všechny tři tyto citoslovce - a že my budeme vpravdě Kristovými učedníky až tehdy, až se v našich kostelích a sborech budou také při hlásání víry ozývat všechny tři tyto citoslovce, včetně osvobodivého HAHA.
Kdyby se teď uprostřed pietního obřadu nad těmito urnami a našimi slavnostními obličeji rozlehl chrámovou prostorou bujaře a herojský chechot Vlasty Buriana a jeho věrné ženy Františky, Niny - řekl, že si ji vybral právě pro její stříbrný hrdliččí smích v hledišti - nebylo by to nic nenáležitého. Ba - byla by to možná nejadekvátnější forma jejich modlitby, kterou definujeme jako pozdvižení mysli k Bohu.
Svatý Augustin říká, že kdokoliv opravdu miluje - ať už je bezprostředním předmětem jeho lásky cokoliv - už tím je nezadržitelně na cestě Boží, protože Bůh je láska. A když člověk svobodně překročí sebe sama, osvobodí se od "ducha tíže" a pozvedne mysl v osvobodivém smíchu, nemíří tím jeho duše k tajemným výšinám, jimiž se svobodně rozléhá nádherný chorál Božího smíchu?
Bible na jednom místě mluví o Božím smíchu, v žalmu druhém. Píše se tam o Hospodinově smíchu nad modlami, které proti němu vztyčila pošetilá pýcha mocnářů. Podle mého hlubokého přesvědčení opakem víry není ateismus; mnohé z toho, co nazýváme ateismem, jen kriticky a prospěšně očišťuje víru od jejích karikatur a pokleslých forem. Opakem, protikladem a hlavním nepřítelem víry je pověra, modloslužba. Modloslužbě propadá ten, kdo bere příliš vážně něco, co si takovou vážnost nezasluhuje. Peníze, politika, sex, kariéra, moc - to všechno má jistě v životě svou váhu, ale kdo tomu propůjčuje vážnost poslední a nejvyšší - činí-li z toho boha, neboť podle Martina Luthera Bůh je pro nás to, čemu prostě přikládáme nejvyšší význam - jsme k tomu připoutáni, začíná nás to zotročovat. Umíme-li se tomu zasmát, jsme na cestě k prostoru svobody od model, kterému říkáme víra: důvěra v to, co tvoří základ a hlubinu života a co je důvěry, lásky a naděje skutečně hodné.
Není náhoda, že lidé zdravé zbožnosti - na rozdíl od hořkého skepticismu nevěry a křečovitého fanatismu bigotnosti či pokryteckého a skuhravého pobožnůstkářství - byli vždy lidmi překypujícími humorem : od chasidských rabínů přes svatého Františka z Asissi, Filipa Neri či Tomáše Moora po Chestertona a Jana XXIII.
Když se někdy pokouším překonat předsudky lidí ve věcech náboženství, přirovnávám víru ke smyslu pro humor. Vycházím z jedné scifi-povídky o zemi, kde zakázali smích, protože humor údajně narušoval pořádek, zdržoval výrobu a ekonomický rozvoj. Ale protože vše zakázané budí - zvláště u mládeže - zájem, vypátrali někteří mladí kdesi ukrytého "mistra humoru" a prosili ho, aby je naučil smát se. Zahrnovali ho řadou praktických otázek: "Je třeba na konci vyprávění takzvaného vtipu zvýšit hlas, načež ten druhý roztáhne ústa, rozhýbá bránici, zčervená a začne hýkat? Máme nejdříve hýkat a pak rozhýbat bránici, nebo nejprve zkřivit tvář, zatímco břicho ještě zůstává nehybné - nebo naopak? Jak je to správně?" Starý mistr z nich byl dokonale nešťastný: "To všechno k tomu sice patří, ale v tom to není", opakoval posté, "to musíte nejdřív pochopit vtip a pak už to půjde všechno samo, jedno přes druhé!" Mnozí posluchači se od něj zklamaně odvrátili: "To je velmi podezřelá, nevědecká, okultní záležitost, tenhle humor, pokud se odvolává na jakési tajemno, které nelze vyjádřit v termínech behaviorálních operací - zřejmě je to jen babská pověra či podvod a opium lidu, ve skutečnosti nic takového neexistuje!" Některým však cestou zpět došly jeho vtipy a začali se spontánně řehtat, aniž by museli koordinovat pohyby úst a břicha.
Záleží víra v souhlasu s dogmaty? ptáte se mne. Ano, to k tomu patří: víra není bezobsažná, ale nelze ji redukovat na světonázor a dogmata. Spočívá víra v morálním jednání? Ano, víra se musí projevovat v praktickém životě a má svá etická pravidla, avšak víru nelze redukovat na morálku, zákazy a příkazy. Znamená zbožnost hlavně pravidelnou modlitbu a návštěvu kostela? Ovšemže živá víra se artikuluje v modlitbě soukromé i společné a je přirozené, že věřící lidé se spolu sdružují a scházejí, ale víra se nerovná členství v náboženské instituci a nespočívá jen ve vykonávání obřadů. To vše provází víru jako humor se vyjadřuje tělesnými a psychickými projevy smíchu, avšak základem je tajemná jiskra, která přeskočí mezi Bohem a duší a té říkáme milost - připodobnil bych jí smyslu pro humor.
Je teoreticky možné, že někdo pokládá za pravdivá všechna dogmata a navštěvuje pravidelně bohoslužby, ba pociťuje přitom ušlechtilé pohnutí mysli, ale není vůbec věřícím člověkem, nemá "milost víry" nebo milosti odpovídající "ctnost víry", prostě ta jiskra nepřeskočila, člověk se jí neotevřel nebo jí něco v jeho nitru uhasilo. Zpravidla to nejsou pochybnosti , nýbrž "světské starosti" a "pýcha života", jak praví Písmo.
Humor osvobozuje a uzdravuje, ve smyslu tělesném, duševním i duchovním; humor a lidé, kteří ho umějí rozdávat, jsou velkým projevem Boží štědrosti a lásky k nám. Prožijme i tuto chvíli u hrobu s myslí veselou. Když na venkovských pohřbech hraje dechovka smutné písně a na cestě domů hned za hřbitovní zdí naladí veselé tóny, není to projev necitlivosti a profesionálního cynismu; spíše jsem to vždy chápal jako přinejmenším implicitní víru ve vzkříšení: v to, že tragika a smutek, jakkoliv mají v našem životě své místo, nebudou a nesmějí mít poslední slovo. Smích a veselí, pokud jsou to upřímné a laskavé projevy svobodného srdce, jsou přikývnutím k životu a tím - alespoň implicitně - i k tomu, který nám ho s radostí dal. Do této ruky dárce a tvůrce světa teď s důvěrou a vděčností svěřujeme život těchto dvou šťastných lidí, kteří směli být i uprostřed životních těžkostí dárci radosti.
