Nejprve pár slov k druhému čtení dnešní bohoslužby [Flm 1,9]. Nacházíme zde cenné svědectví o tom, jak křesťanství přispělo k překonání otroctví. A zároveň je to inspirující návod pro křesťanské jednání ve společenské a politické oblasti.
Pavel dal ve vězení život uprchlému otroku Onezimovi – to znamená, pokřtil ho. A nyní ho vrací jeho pánovi, křesťanu Filemonovi. Píše mu: Bude ti nadále sloužit, nyní však je to tvůj bratr a tak se k němu musíš chovat. Všude kde se v Bibli mluví o služebníkovi, včetně Marie – služebnice Páně, to služebník vlastně znamená otrok. I když v hebrejském prostředí to postavení otroků bylo trošku jiné než v římském, antickém, kde otrok byl prostě mluvící věcí. U Židů přece jenom otroci měli určitou ochranu mojžíšského zákona. Nicméně to byl otrok – a nyní Pavel říká: Ano, nadále je to otrok, ale je to taky a především tvůj bratr – a tak se k němu chovej!
To je hrozně důležité. Protože známe jiné způsoby, jak se lidé vyrovnávali s otroctvím, např. násilné vzpoury, včetně té Spartakovy. Ale ty končily v krvi, často v násilí; bývalí otroci se stali pány a bývalí páni otroky – ale to není ta cesta, kterou nabízí křesťanství. Křesťanství nabízí jinou revolucí, nenásilnou revoluci ve vzájemných vztazích a smýšlení. Pokud si lidé uvědomí, že jsou v Kristu všichni bratry a sestrami, otroctví dřív nebo později dodýchá.
Připomíná mi to způsob, který zvolili disidenti v Chartě 77: Začněte se chovat jako svobodní lidé! Nejde o to udělat revoluci, násilná revoluce tady nemá šanci, ale začněte se chovat, jako by ty zákony skutečně platily. Chovejte se jako svobodní lidé, udělejte tu změnu ve svých vztazích, ve svém smýšlení, ve svých postojích. Ne struktury, ale měňte to své jednání a své smýšlení. Tato nenásilná mravní revoluce vnesla do společnosti „virus svobody“, jiskru naděje, která ve svůj čas vydala zcela konkrétní politické plody.
Nezaměřujme se na změny struktur, nýbrž primárně na změny svého chování. Myslím, že něco podobného oživuje také v současném hnutí za demokracii u nás a v řadě zemí – dnes myslíme především na disidenty v Rusku, kde se konají zmanipulované volby. A myslím si, že lidé, kteří dneska u nás vycházejí do ulic, aby ukázali, že jim není lhostejné, co se děje, tak také jim jde především o změnu smýšlení – chovat se jako svobodní lidé. Ostatně něco analogického vidím i v reformách papeže Františka. On nemění oficiální učení církve (např. ve vztahu k rozvedeným nebo homosexuálům), ale prosazuje změny v pastorační praxi – zde klade důraz na respekt k individuálnímu svědomí a na princip milosrdenství. Skutečné změny vždycky musí vycházet ze změny smýšlení. Nejde primárně o struktury – to je sekundární věc, ale nejdříve o tu revoluci hlav a srdcí.
Nyní se obraťme k dnešnímu evangeliu. Za Ježíšem šly velké zástupy, čteme v dnešním evangeliu [Lk 14,25]. Kdyby Ježíš byl jedním z populistů a demagogů, jimiž se to v dnešním světě jenom hemží, tak by jim říkal to, co chtějí slyšet: sliboval by jim snížené jízdné a zvýšené důchody, strašil by je a vydával se za jejich zachránce, mluvil vulgárně a posiloval to nejhorší v nich. Ne, Ježíš odmítá takové způsoby.
Říká jim velmi nepopulární věci, které jistě nechtějí slyšet. Ukazuje jim náročnost a tvrdost cesty následování.
Už posledně jsme mluvili o tom, že křesťanství neusiluje o to být masovým náboženstvím. Jistě: je to nabídka pro všechny, Ježíš nezakládá elitní ani esoterický klub. Ví však dobře, že většina jeho nabídku odmítne. Ano, následování Krista je tvrdá a nepopulární cesta. Kdo chce jít za mnou, říká Ježíš, musí i své nejbližší, svou rodinu, ba i sám sebe položit na druhé místo. Starší biblické překlady dokonce říkaly, že Ježíšův učedník musí mít své rodiče i sám sebe v nenávisti. To byl samozřejmě zavádějící překlad, Ježíš není učitelem nenávisti. Přesnější je dnešní překlad: položit to vše na druhé místo. Ježíš tu zřetelně přichází s božským nárokem. Je zajedno s Bohem, jen on může říci: Já a Otec jedno jsme.
Dogmatická poznámka: S výrokem „Ježíš je Bůh“ musíme zacházet opatrně. Ježíš není bůh vedle jiných bohů a není ani druhým bohem vedle Boha Otce. Bůh je jediný a Ježíš ho nepřichází zastiňovat. Mluví jménem Božím, s Boží autoritou, je Božím slovem k nám. Bůh mluví a jedná skrze něho, s ním a v něm. Svatý Pavel říká: V něm přebývá všechna plnost božství. Proto si Ježíš může nárokovat absolutní, božskou autoritu.
Už jsme si řekli na počátku dnešní mše: Bůh je pro nás ten, kdo má pro nás největší cenu. Naše víra nespočívá v našich náboženských názorech. To si mnoho lidí i mnoho křesťanů omylem myslí: Věřit znamená myslet si něco o Bohu a jeho existenci. Vůbec ne! Víra je především postoj, je to existenciální postoj – něco klademe na první místo a to je pro nás bůh! Jestliže mluvíme krásná slova o Bohu, ale to, co skutečně hraje v našem životě boží roli, co je to pro nás nejdůležitější a co hýbá naším životem, je něco úplně jiného – kariéra, peníze atd., tak naše víra je prázdná a falešná. Naše víra se neosvědčuje v našich názorech, ale v tomto našem postoji, existenciálním postoji.
Největší pokušení člověka je postavit na první místo své vlastní ego. Je to něco, s čím se rodíme. Psychoanalýza hovoří o prvotním narcismu: Malé dítě se pokládá za střed světa. A jsou lidé, kteří se tohoto infantilního narcismu nezbavili po celý život. Možná že tento infantilní narcismus, pokládat se za střed světa, je jen jiný výraz pro to, co křesťanská tradice nazývala prvotní hřích – ten dědičný, ne ve smyslu dědičnosti biologické, a také ne hřích ve smyslu osobního hříchu; je to určitý stav, do kterého se člověk rodí. Nebo opatrněji řečeno: je to projev toho prvotního hříchu. To první a nejdůležitější, co nám říká naše víra o Boha, je: Ty nejsi bůh. Nesmíš si hrát na boha!
Mluvili jsme už posledně o tom, že právě naše civilizace, naše vědomí moci člověka, dnes nese v sobě velké pokušení kultury narcismu, pýchy a bezohlednosti, která se projevuje ve všem. Ve vztahu k našemu životnímu prostředí i k našim bližním, zejména těm slabým a hendikepovaným.
Ježíš v dnešním evangeliu popisuje logiku tohoto světa, ve kterém vítězí moc a bohatství. Když nemáš dost peněz, abys dostavěl věž, raději toho nech, aby se ti lidé nevysmáli; když táhneš proti přesile, raději hned vyjednávej nebo kapituluj. To je logika toho světa. Ale vzápětí ukazuje zrcadlově obrácenou, opačnou logiku božího království: Musíš se své moci a svého bohatství vzdát. Opakuje to znovu a znovu. Pokud jsi v zajetí svého chtění, pokud na něčem lpíš, pokud je něco v tomto světě tvým bohem, nejsi svobodný pro cestu následování.
Jistě: máme milovat své bližní, k úctě k našim rodičům nás zavazuje Desatero, máme odpovědnost za své rodiny, nemáme a nemůžeme se jí vzdát. Musíme se naučit přijmout sami sebe – a v jistém smyslu mít sebe rádi. Ale ani naše rodina, ani naše ego nemůže zaujmout v našem srdci místo boží. Jestliže jsme skutečně věřící, musíme rozvíjet vnitřní svobodu a otevřenost, stále znovu naslouchat Božímu hlasu ve vnitřní svatyni našeho svědomí. To je naše nejvyšší autorita. Ne mínění světských autorit, ani ne mínění našich rodičů, ani ne to, co doléhá do našeho vědomí z veřejného mínění a z nejrůznějších způsobů našeho chtění. Proto je smyslem a zároveň vrcholným uměním duchovního života umění rozlišování. Hledejte Boha, pokud je možné ho najít, říká Písmo.
Primárním úkolem církve je být školou tohoto rozlišování: rozpoznat Boží hlas mezi hluky a reklamami tohoto světa. V tom spočívá pravá moudrost, tolik odlišná od toho, co Ježíš nazývá moudrostí a opatrností tohoto světa – od konformity a přizpůsobivosti k vnějším věcem i vlastní nezkrocené svévoli.
Následovat Ježíše znamená vstoupit do školy moudrosti Božího království, školy vnitřní svobody a otevřenosti pro náročné Boží volání. Amen.
