T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Kázání

11. dubna 2020

BÍLÁ SOBOTA 2020

Ženská tvář Velikonoc

V liturgii hodin připadá na Bílou sobotu čtení z prastaré homilie, na které se těším celý rok. Začíná slavnostní větou: Hodie silentium magnum in terra. Dnes je Velké ticho po celé zemi. Nejen v tomto roce, ale odedávna je v křesťanské tradici Bílá sobota dnem ticha a usebrání; žádné bohoslužby se nekonají, v mysli věřících doznívá drama pašijí a zároveň se připravují na slavnost Velké noci.

Otevřené a prázdné svatostánky katolických kostelů na Bílou sobotu připomínají dva hluboce propojené symboly – opona chrámová se roztrhla, Velesvatyně je obnažená, a také Ježíšovo srdce je otevřené kopím římského setníka.

Chtěl bych se v tento den vrátit k několika úvahám, které jsem před řadou let napsal v knížce Dotkni se ran. Chtěl bych je dovést kousíček dál a zamyslet se s Vámi nad úlohou žen ve velikonočním příběhu.


Když přišel Vzkříšený k učedníkům, ještě sevřeným strachem, smutkem a zklamáním, sklíčeným stínem kříže i vlastního selhání, k mužům, kteří ho zbaběle opustili a utekli, oslovil je nejprve řečí svých ran. A co ženy?

Ty ho neopustily, neutekly, doprovázely ho na křížové cestě a vytrvaly pod křížem až do poslední chvíle – a také první objevily prázdný hrob, otevřené lůno tajemství velikonočního rána.

Evangelium zaznamenává jména některých z nich, středověké velikonoční hry mluví o třech Mariích a nespočet obrazů a soch, zobrazujících po mnoho staletí ukřižování, ukazuje především dvě – panenskou Matku a také bývalou prostitutku z Magdaly, z níž Ježíš vyhnal sedm ďáblů, která ho nesmírně milovala a byla blízká jeho srdci. Evangelia, zejména evangelium Janovo, přiznávají, že Marie Magdaléna se stala „apoštolkou apoštolů“ a první zjevení Vzkříšeného platilo právě jí.

Ježíš jí však po vzkříšení nedovoluje, aby se ho dotkla. Ježíšovo naléhavé „Nedotýkej se mne! Nezadržuj mne!“, bránící se při setkání s Magdalénou její náruči, nápadně kontrastuje s výzvou k apoštolu Tomášovi: „Vztáhni prst a vlož jej do mého boku!“ Nedočteme se však nic o tom, zda se Tomáš Ježíšových ran poté skutečně dotkl. Snad tím má být řečeno, že nyní se Ježíše můžeme dotknout jenom svou vírou.

Dokonce i sebevášnivější láska a touha bude v tomto světě, podobně jako náruč Magdalény, vždy napomenuta, aby nechtěla dotykem plně strhnout roušku tajemství a podržet je jako předmět vlastnění.

I naše víra zůstává zároveň naším lidským aktem, poutnickou vírou, která se po čas našeho putování v tomto světě a v tomto těle nikdy nemůže úplně vymanit z šerosvitu pochybností, úplně se vyprostit z omezení našeho rozumu, jazyka, zkušenosti i představ. Víra, je-li živá, bude znovu a znovu zraňována, vystavena krizím, ano, někdy i „zabíjena“. Jsou chvíle, kdy naše víra (či řečeno mírněji, její dosavadní podoba) odumírá – aby mohla být znovu vzkříšena.

Ano, jen zraněná víra, na níž jsou patrné „jizvy po hřebech“, je věrohodná, jen ta může uzdravovat. Obávám se, že víra, která neprošla nocí kříže a nebyla zasažena do srdce, tuto moc nemá.

Víra, která nikdy neoslepla, která nezakusila temnotu, stěží může pomoci těm, kteří neviděli a nevidí. Náboženství „vidoucích“, farizejské, hříšně sebejisté, nezraněné náboženství podává místo chleba kámen, místo víry ideologii, místo svědectví teorie, místo pomoci poučování, místo milosrdenství lásky jen příkazy a zákazy.

Vraťme se však k ženské tváři Velikonoc.

Jednu ženu evangelia nejmenují; avšak dobře ji znají legendy a hluboká intuice lidové zbožnosti: ta jí dokonce věnuje jedno ze čtrnácti zastavení křížové cesty. Veronika, žena, která podala Ježíšovi svůj závoj, aby otřel krvavý pot a rány své tváře, dostala na věky památku, která se podivuhodně hluboce vtiskla do dějin křesťanské představivosti: Ježíš vtiskl do Veroničiny roušky jako pečeť obraz své tváře.

Nesčetné legendy budou líčit další osudy tohoto zobrazení a „obraz nezhotovený lidskou rukou“ bude nejen vystavován, uchováván, kopírován a uctíván po celém světě, nýbrž stane se i významným prvkem teologie křesťanského umění. Ikona – v protikladu k modle, která je „lidskýma rukama a podle lidské fantazie vyrobený bůh“, projekce lidských přání – je naopak „oknem“, otevírajícím svět a hmotu k věcem, které lidské oko nespatřilo, a jímž se na tomto světě ještě plně nasytit nemůže. Je skulinou v zamčených dveřích tajemství, je místem, odkud proudí dostatek světla na to, aby náš svět byl viděn jako závoj Tváře, jejíž úsměv nás dostatečně povzbuzuje neochabnout ani tehdy, když budeme muset kráčet údolím nejdelších stínů.

Pro křesťany svět není „závoj Májin“, není to jen iluze. Svět, hmota, tělo jsou v Bibli dobrým stvořením Božím. Do tohoto světa byla navěky vtištěna tvář Kristova – však její pečeť obdrží jen ten, kdo rozprostře roušku soucitu a milosrdenství pro ty, kteří nesou kříž.

Pravou Ježíšovu tvář uvidí jen Veronika a ti, kteří ji budou následovat. Tam, kde passio (utrpení) nalézá compassio (soucit), tam ten, který vešel do hlubin utrpení, vtiskuje soucitu pečeť pravosti, takříkajíc „podpisuje jej krví“.

Ježíšovu tvář nelze vtesat do mramoru tvrdých srdcí. Nalezneme ji u milosrdných, u těch, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha a milosrdenství dojdou. Milosrdní dvojím způsobem předjímají konečné spočinutí v jasu Boží tváře: vidí Kristovu tvář v těch, kdo trpí a sami ji zjevují světu tím, že trpícím prokazují účast, lásku a pomoc.

O mnoha svatých, kanonizovaných i nekanonizovaných, se traduje, že nosili na těle stigmata, viditelné znamení Kristových ran. Veronika je prvotinou těch, kdo uchovávají otisk Kristových ran, jeho tváře, zraněné a políčkované zlobou všech věků, uvnitř, neboť „sňali roušku ze svého srdce“ a podali ji trpícím.


Ještě jednu meditaci připojme k úvaze o ženské stránce Velikonoc. Ještě jeden obraz hluboce souvisí s oním časem ticha mezi odpolednem Velkého pátku a velikonočním ránem: pieta, předposlední zastavení křížové cesty a námět nesčetných výtvarných děl (od citově vroucích neumělých prací lidových řezbářů až po poněkud nelidsky chladnou krásu Michelangelovy Piety u vchodu vatikánské baziliky) – matka s mrtvým tělem syna na klíně. Před těmito zobrazeními se často nemohu ubránit tomu, abych nevnímal jejich „vibrace“, uvážím-li, čím vším je tento obraz „nasycen“: kolik matek – zejména ve válkách uplynulého tisíciletí – asi před ním klečelo, vkládalo do této scény svou bolest a hledalo v ní sílu přijmout svůj vlastní úděl.

„In gremio matris sedet sapientia Patris“ – na klíně matky spočívá Moudrost Otcova. Tato věta doprovází mnoho středověkých obrazů Madony s děťátkem na klíně. Maria je mystiky vnímána jako Sapientia, jako symbol oné tajemné moudrosti, která podle deuterokanonických knih Starého zákona doprovázela Boha při jeho stvořitelském díle a „hrála si před ním“.

Dřív než je tělo Syna uloženo do klína země, spočine na chvíli v klíně Matky.

Mystické komentáře k tajemství Bílé soboty rozvažují o tom, co se odehrává „v hlubinách země“, v „pekle“, do něhož Spasitel sestoupil svým utrpením a kde se jeho kříž stal zbraní, prorážející brány temnot. Co se však v tu chvíli odehrává v hlubinách matčina srdce, v pekle její bolesti?

Velikonoční utrpení matky líčí strhující latinský hymnus Stabat Mater, který inspiroval bezpočet skvělých hudebních děl. Ale právě při poslechu těchto děl se nemohu ubránit otázce: nejedná se tu o estetizaci utrpení? Není to jeden ze způsobů, jimiž chceme krásou otupit hrot bolesti?

Nejsme blíže tajemství Piety – předposledního zastavení křížové cesty – v místech, jimiž vede křížová cesta dějin, cesta trpících včerejška a dneška, tam, kde je tvář země skutečně umáčena krví jako Mariin klín pod křížem?

Myslel jsem na to v jeruzalémském chrámě Božího hrobu, kde se ukazují místa Ježíšovy smrti a vzkříšení – v chrámě, který ti, kteří přišli „osvobodit Boží hrob z rukou nevěřících“, naplnili krví až po uzdy svých koní.

Myslel jsem na to v Hirošimě, v ono časné letní ráno (v den svátku Proměnění Páně v jasném oblaku na hoře Tábor), kdy jsme si s věřícími sedmi náboženství připomínali výročí dne, kdy toto město zahalil smrtící mrak atomového výbuchu.

Myslel jsem na to v Osvětimi, v cele Maxmiliána Kolbeho, v prostorách popraviště a plynových komor a v kapli sester karmelitek, kde se koná ustavičná modlitba smíru, pokání a prosby za mír a uzdravení světa.

Myslel jsem na to na místě „Ground Zero“ na Manhattanu, kde po hrdě vztyčených prstech mrakodrapů zůstává zející rána v zemi a naše prsty se spínají k modlitbě a přísaze.

Myslím na to zvláště nyní, kdy ze všech kontinentů přicházejí zprávy o rostoucím počtu obětí zákeřné choroby.

Kolik jizev a kolik ještě nezhojených ran, o nichž nikdo neví a k nimž nikdo nepřichází pietně postát, nese tvář „matky Země“?

Mnohé z nich jsou takové povahy, že jim nedokážeme zabránit ani čelit, přicházejí z oblastí, které skutečně leží mimo naši režii, mimo dosah naší moci. Někdy o nich nevíme, nevidíme je nebo je nechceme vidět; jindy jsou jimi natolik přesyceny stránky novin a televizní obrazovky, že je už ani vnímat nedokážeme.

Zlo nad námi nevítězí jen tehdy, když přebíráme jeho metody, nýbrž i tím, že si na ně zvykáme. Ano, i k utrpení druhých přestáváme být vnímaví, pokud se nás bezprostředně nedotýká. K nejnebezpečnějším pokušením naší doby patří otupělost a lhostejnost z přesycení záplavou informací; často opakovaný jev pak jen kvůli své statistické četnosti v očích veřejnosti ztrácí lidskou tvář, propadá se do anonymní uniformity statistik.

Někdo musí bdít jako Maria, někdo musí tyto bolesti „brát do svého klína“, někdo jim nesmí dovolit usnout v zapomnění, někdo je musí „uchovávat ve svém srdci“, i když jim třeba nerozumí – někdo je musí v klíně a v srdci přenést ze stínu Kalvárie až k rozbřesku velikonočního rána.


Ve staré židovské legendě rabín posílá své žáky mezi zraněné a malomocné před brány Jeruzaléma, aby tam našli skrytého mesiáše, čekajícího, až bude rozpoznán. A znamení, podle kterého ho poznají, je toto: všichni ostatní obvazují své rány, jen jeden jediný obvazuje nejdřív rány těch druhých. To je On, to je mesiáš.

Možná i na našich srdcích – i když Ježíšovi horlivě říkáme „Pane, Pane“, i když na zdech našich příbytků visí jeho svaté obrazy – leží rouška, dokud ji jako Veronika nesejmeme, nevyjdeme za hradby a nestaneme se skutečně jeho žáky na obvazištích malomocného světa.

Kde jsou ta obvaziště našeho světa? Jistě ne jenom v exotických dálkách či na bojištích, momentálně nasvícených televizními kamerami. Jsou všude kolem nás. Zvláště dnes, v této době: jsou všude kolem nás.

Bolest je blízko, na dosah, můžeme se jí dotknout.

Doteky mají svou vlastní řeč, obejdou se beze všech slov; to vědí milenci a stejně i zranění vojáci a lidé umírající. I většina svátostí se uděluje dotekem.

„Kdo se mne to dotkl?“ ptá se Ježíš, obklopený davem zvědavců. A učedníci si neuctivě klepou na čelo: „Tolik lidí se na tebe tlačí, a ty se ptáš, kdo se tě to dotkl!“ Ale pro Ježíše žádný dotek není anonymní; dobře rozezná dotek touhy a důvěry ženy, trpící krvotokem.

I naše teologie se může dotknout nanejvýš „lemu jeho roucha“; a bude zbavena svých neduhů jen tehdy, bude-li tento dotek dostatečně uctivý a zároveň toužebný a odvážný. Dotknout se Boha – to je přece protimluv! Ale ten, který skrze tajemství Vtělení je paradoxem paradoxů, to připouští, umožňuje tento dotek – zejména, jak jsme si již řekli, „na obvazištích světa“, a to nikoliv jen na obvazišti tělesných zranění. Tam se ho můžeme dotýkat, tam ho můžeme držet v rukou jako chléb při eucharistické hostině.

Náš kontakt s Kristem osciluje mezi „Nedotýkej se mne!“ (slovem k Magdaléně) a „Vztáhni svůj prst!“ (slovem k apoštolu Tomášovi). Nesmíme se ho dotýkat, pokud bychom ho chtěli zadržet na cestě k Otci, pokud bychom si ho chtěli přivlastnit. Smíme a máme se ho dotýkat při jeho návratu, při onom „druhém příchodu“, který začíná už teď a tady v těch „nejmenších“ a vyvrcholí v okamžiku, kdy jeho dotud anonymní přítomnost v těch nejmenších se stane evidencí: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“

Jsem dosud příliš málo prostý a čistý, abych rozuměl řeči andělů. Avšak slyším Ježíšovu řeč v ranách světa, slyším tam jeho volání a tepot jeho srdce: nemohu nerozumět, nemohu předstírat hluchotu. A stále znovu – a stále ne dost – se učím jazyku doteků, které by odpovídaly na jeho volání, umění doteků dost jemných, aby do těchto citlivých míst vnesly utišení a uzdravení.


video: YouTube -- audio: AFP

Proslovy a kázání

23. listopadu 2019 Proslovy
PŘEVZETÍ MEDAILE SV. JIŘÍ (KRAKOW)
.
11. června 2019 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM MANIFESTACÍ ZA SVOBODU A DEMOKRACII
.
4. května 2019 Proslovy
KŘESŤANÉ V SRDCI EVROPY (Evropská pouť, Mariazell)
.
18. ledna 2019 Proslovy
ZAHÁJENÍ VÝSTAVY „SÍLA ČINU“ – KAMPA MUSEUM
.
17. listopadu 2018 Proslovy
VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ - XI. 2018
.
1. července 2018 Proslovy
RŮŽOVÝ PALOUČEK 2018
.
10. března 2018 Proslovy
K VÝROČÍ JANA MASARYKA
.
9. března 2018 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM DEMONSTRACE PŘED VELVYSLANECTVÍM SR
.
17. listopadu 2017 Proslovy
POSELSTVÍ K 17. LISTOPADU
.
19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
24. května 2020 Kázání
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ - 7. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
17. května 2020 Kázání
TŘETÍ OSOBA TROJICE - 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
10. května 2020 Kázání
GLOBALIZACE JAKO BOŽÍ VÝZVA - 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
3. května 2020 Kázání
NEDĚLE DOBRÉHO PASTÝŘE - 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
26. dubna 2020 Kázání
CESTA DO EMAUZ - 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
.
19. dubna 2020 Kázání
DOTKNI SE RAN - BÍLÁ NEDĚLE 2020
.
12. dubna 2020 Kázání
NEDĚLE VELIKONOČNÍ 2020
.
12. dubna 2020 Kázání
NEDĚLE VELIKONOČNÍ 2020 (ČRo VLTAVA)
.
11. dubna 2020 Kázání
BÍLÁ SOBOTA 2020
.
10. dubna 2020 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2020
.
9. dubna 2020 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK 2020
.
5. dubna 2020 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2020
.
2. dubna 2020 Kázání
CO JE DŮLEŽITÉ, JE OČÍM NEVIDITELNÉ (Pandemie jako spirituální úkol)
.
8. září 2019 Kázání
NÁSLEDOVÁNÍ (23. neděle v mezidobí - Lk 14,25)
.
1. září 2019 Kázání
POKORA, POKORA, POKORA (22. neděle v mezidobí - Lk 14,7)
.
25. srpna 2019 Kázání
JE MÁLO TĚCH, KDO BUDOU SPASENI? (21. neděle v mezidobí - Lk 13,22)
.
18. srpna 2019 Kázání
ROZDĚLENÍ (20. neděle v mezidobí - Lk 12,49)
.
30. června 2019 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2019: POVOLÁNÍ KE SVOBODĚ
.
12. května 2019 Kázání
NEDĚLE DOBRÉHO PASTÝŘE
.
25. prosince 2018 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ
.
18. listopadu 2018 Kázání
O PRAVÝCH A FALEŠNÝCH PROROCÍCH
.
29. července 2018 Kázání
BYL JSEM UPRCHLÍK, A NEUJALI JSTE SE MNE...
.
5. července 2018 Kázání
SVÁTEK CYRILA A METODĚJE - SMETANOVA LITOMYŠL 2018
.
3. června 2018 Kázání
PODĚKOVÁNÍ ZA 70 LET ŽIVOTA
.
31. března 2018 Kázání
VELKÁ NOC 2018
.
30. března 2018 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2018
.
29. března 2018 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2018
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

blog Tomáše ...

Myšlenka na den

Bůh začne mluvit skrze náš život jen za jediné podmínky: že sestoupíme z vědomě či bezděky okupovaného „Božího trůnu“ - protože to je místo, které je natolik vzdálené od místa našeho určení, že tam hlas, který je nám určen a který se na nás obrací, nedoléhá. Pokud si hrajeme na boha, anebo jeho místo obsadíme něčím, co uctíváme jako boha, s Bohem se nemůžeme setkat.