Minulou neděli jsme rozjímali o Ježíšově slově: Já jsem dveře. Řekli jsme si: dveře, to je otevřenost, prázdný prostor, průchod k něčemu dalšímu. V dnešním evangeliu Ježíš říká něco velmi podobného: Kdo vidí mne, vidí Otce.
Ježíš – jak řekl jeden teolog v šedesátých letech minulého století – je okno, kterým vidíme Boha při díle. Na začátku všech teologických traktátů a všech úvah o Bohu by mělo být velkým písmem napsáno: Bůh je neproniknutelné tajemství. Největší hřích dějin teologie a kázání církve je představa, že je tak lehké mluvit o Bohu. Tato lehkomyslnost laciné zbožnosti otevřela prostor pro nepřeberné množství naivních, komických, ale i perverzních a jedovatých představ o Bohu. Patologické obrazy Boha týraly svědomí lidí a rozněcovaly i kruté války.
Největší katolický teolog 20. století, Karl Rahner, řekl důležitou a úlevnou větu: Bůh, jak si ho asi představuje 60 až 80 procent lidí, naštěstí neexistuje. Měli bychom být velmi vděční ateistickým kritikům náboženství, jako byl Feuerbach, Nietzsche, Marx či Freud, že ukázali, že patologické představy Boha jsou jen lidské projekce. (Škoda jen, že většina z nich poznala zřejmě právě jen ty patologické představy a žádné jiné). Kritický ateismus (na rozdíl od dogmatického ateismu) může být také „ancilla theologie“, může být užitečnou pomocí naší víře v zápasu proti jejímu skutečnému nepříteli, kterým není ateismus, nýbrž modloslužba, idolatrie, pověrčivost. Mnohý ateismus není odmítnutím Boha, nýbrž odmítnutím určitého druhu teismu, určitých lidských představ o Bohu, které si odmítnutí zasluhují.
C. G. Jung řekl na adresu teologů, kteří velmi familiárně mluvili o Bohu: Copak si neuvědomují, že o Bohu ze své vlastní moci víme asi tolik, kolik housenka o Britském muzeu? Ano, i celá „přirozená teologie“ by byla jen jakousi intelektuální „hrou se skleněnými perlami“, kdybychom zapomněli to, co nás naučila tzv. negativní teologie: Cokoliv řekneme o Bohu, má jen metaforický (nebo připusťme se scholastiky: analogický) charakter, je to obraz, podobenství, nanejvýš „prst, ukazující na Měsíc, který si nesmíme plést s Měsícem jako takovým“. Fundamentalismus, tato nemoc víry, primitivní doslovné chápání náboženských výpovědí, nechápe právě tu bytostnou symbolickou a metaforickou povahu náboženského jazyka. Mnohokrát jsme si to řekli: Bibli je možné brát doslova – anebo vážně. Vážně: to znamená nespokojit se s povrchním prvoplánovým čtením, v němž si vždy do textu promítáme své vlastní představy, nýbrž v tichu kontemplace a v úsilí vážného studia naslouchat textu v jeho hloubce.
I První vatikánský koncil, když proti biblickému fundamentalismu na jedné straně a pocitovému náboženství (fideismu) na straně druhé definoval, že je v možnostech lidského rozumu dojít cestou uvažování o stvořené přírodě k přesvědčení o existenci Stvořitele, tím nijak nezpochybnil hloubku tajemství Boha jako takového, „Božího života“. Už jeden koncil ve středověku definoval důležitou pravdu víry: Bůh je zároveň podobný i nepodobný svému stvoření – a ta nepodobnost mnohonásobně převyšuje tu podobnost. Teprve když v celé hloubce přijmeme toto poznání o nemožnosti našeho poznávání toho, kým je Bůh sám o sobě a co to znamená, že Bůh jest (co znamená „být“ v případě Boha), můžeme snad pochopit velikost toho, co nám říká dnešní evangelium. I když Bůh zůstává tajemstvím, otvírá nám cestu k sobě.
Ježíšovo lidství je Božím sebesdělením, slovem, které nám Bůh dává, jímž se sděluje a sdílí, Slovem, které už nikdy nevezme zpět. Ježíšovo lidství je dveřmi, jimiž vcházíme do oblaku Božího tajemství. Ježíšovo lidství je oknem, kterým vidíme Boha při díle. Ale je tu ještě jedna podstatná věc: Řekli jsme si už minulou neděli, že Ježíšovo lidství je otevřené nejen směrem k Bohu, ale také směrem k nám lidem. Ježíš přibírá do svého „já“ i mnohé další: především své „nejmenší bratry a sestry“. Cokoliv jste jim učinili, mně jste učinili. Přibírá do svého „já“ i nás, své učedníky: nakolik budeme jedno mezi sebou, budeme zajedno i s Ním. O to se modlil Ježíš při Poslední večeři: Ať jsou navzájem jedno, abych já byl v nich, jako Ty, Otče, jsi ve mně, abych já byl v nich. Myslím, že jedno velké Boží poučení, které bychom si měli vzít z doby pandemie, je naléhavá výzva k prohloubení ekumenického úsilí. Prožili jsme – jak často zdůrazňuje papež František – ekuménu utrpení. Jak rány lidského pronásledování křesťanů ve světě, tak utrpení, způsobené pandemií, si nevybírá, nerespektuje hranice mezi křesťany a mezi lidmi vůbec. I naše láska, solidarita a vědomí přináležitosti by konečně mohly povalit hranice, které jsme si během dějin mezi sebou vystavěli. Šíření nakažlivých nemocí je jednou stinnou stránkou nezadržitelného procesu globalizace, mnohostranného propojení našeho světa. Na tyto nakažlivé nemoci však nesmíme odpovědět šířením ještě zhoubnějších nákaz nacionalismu, populismu a fundamentalismu, stavěním zdí a uzavíráním se do ghett, náboženských, národních, státních či kulturních.
Jsem přesvědčen, že Boží výzvou této doby je usilovat o globalizaci soucitu a solidarity, snažit se proměnit nezadržitelný proces globalizace v proces komunikace a empatie. Je to ohromný a náročný úkol. V těchto týdnech jsem se věnoval opětovnému studiu teologů, jejichž díla vznikala ze zkušeností světových katastrof, zejména zkušeností války. Jedním z nich byl velký jezuitský teolog a přírodovědec Teilhard de Chardin, který uprostřed své obětavé služby raněným v největších bitvách 1. světové války prožil hluboký mystický zážitek: krajní utrpení slévá lidi na obou stranách fronty, oheň utrpení stravuje rozdělující zdi a vytváří jednotu, která je stavebním kamenem budoucího sjednocení, které je nám zaslíbeno v bodě Omega kosmických dějin – ve vesmírném Kristu. Teilhrad byl jedním z prvých proroků globalizace, nazýval ji planetarizace. Byl přesvědčen, že rozhodující krok ve vývoji vesmíru se děje právě v této fázi kosmických dějin, která už není nesena jen anonymními silami vývoje hmoty, nýbrž předpokládá svobodné Ano, sílu lásky, která podle jeho slov je jedinou silou, která sjednocuje, aniž by ničila. A byl zároveň přesvědčen, že právě křesťané mají být předními nositeli tohoto svobodného aktivního přisvědčení procesu sjednocení – aby byl Bůh všechno ve všem. Dnes vidíme, že proces globalizace je ambivalentní, nese v sobě velké přísliby dobra i velká nebezpečí. Úkolem církve, oné „polní nemocnice“, jak o ní často hovoříme v duchu papeže Františka, dalšího velkého duchovního syna svatého Ignáce, je také rozvíjet umění duchovního rozlišování.
Tváří v tvář procesu globalizace – stejně jako dalším rysům našeho světa, který se před našima očima proměňuje – nesmíme ani všechno nekriticky přijímat, ani paušálně zavrhovat. Svatý Ignác nám dává užitečnou radu: odvrhněte to, co vás působí strach, sklíčenost, hněv a smutek, držte se toho, co do vaší duše přináší pokoj, radost, odvahu a svobodu. Varujme se falešných apokalyptických proroků zkázy, važme si těch, kteří posilují víru, lásku a naději. Amen.
