Dnes je svátek apoštola Tomáše, nevěřícího Tomáše, o němž učitel církve sv. papež Řehoř Veliký napsal, že nevíra Tomášova nám pomohla více než víra všech ostatních učedníků.
Apoštola Tomáše Ježíš sám blahoslavil za jeho víru, zrozenou z nevíry a pročištěnou pochybnostmi a skepsí. Víra, která prošla nocí těžké pochybnosti, stínu kříže, byla možná hlubší a zralejší než rychlá a emocionální reakce okamžitého uvěření. Z Tomášovy vpravdě velikonoční víry, prošlé smrtí a vzkříšením, vzešla věta, která se stala jedním z pilířů křesťanského vyznání: Můj Pán a můj Bůh!
Nikde jinde v evangeliích nenajdeme o Kristu takové přímé tvrzení.
Vyznání, že Ježíš je nejen pravý člověk, ale že se skrze něho a s ním a v něm setkáváme s pravým Bohem, můžeme snadno k nepochopitelnosti zkreslit, když je zcela odtrhneme od situace, v níž bylo řečeno: od Tomášova pohledu na Ježíšovy rány.
V Ježíšovi se nám neukazuje nějaký abstraktní pohanský bůh řecké metafyziky, neměnné, nad-dějinné, nepohnutelné božstvo, nýbrž ten, který nese rány, naše rány, rány světa.
A toho Boha, který se ukázal v Kristu, poznáme nejjistěji v pohledu na rány světa, našeho, současného světa, na lidi trpící, chudé, bez domova, na lidi společensky vyloučené a duchovně vykořeněné, odmítané farizeji, kteří mají monopol na pravdu, moc, morálku i náboženství. Když máme takovou potíž nalézt Boha, tam ho hledejme, tam ho najdeme – tam na nás čeká a tam nás překvapí. Nezastírejme si oči před ranami světa, nechme jimi promluvit Boha do svého svědomí a svědomí druhých. Jak je možné, že lidé, kteří mluví obecně a bez rozlišení o všech uprchlících v našem světě jako o sběři či řízené invazi nepřátel, mohou pak s klidným svědomím přistupovat ke stolu Kristovu – a ještě pak úzkostlivě u druhých kontrolovat kritéria, komu je a komu není určen „chléb poutníků“ (panis viatorum)?
Bůh přichází v potřebných a nejen v těch „našich“. To je ono pohoršlivé jádro kázání rabína z Nazaretu, jak ho dnes připomíná a káže papež František. Církev nemá být ozdobou moci tohoto světa (svět je mi ukřižován a já světu – slyšeli jsme od svatého Pavla), nýbrž „polní nemocnicí“ na hojení ran, a zvláště těch, které se ve světských nemocnicích neléčí, na které svět nezná léky.
A jaká je ta víra, o níž Ježíš opakovaně svědčí, že nemocného vyléčila?
Věřím, že je to právě ta Tomášova víra, která neuvěří tak lehce, která se vystaví skepsi a pochybnosti, ale která se také dovede dívat na výzvu ran. Možná, že právě ateistická doba a ateistická země jsou pro ni tou nejúrodnější půdou.
Když Ježíš blahoslavil Tomášovu víru, vzkříšenou až při pohledu na jeho rány, blahoslavil ty, kteří uvěřili, ačkoliv neviděli – tedy i nás. Víra je odvaha vkročit do oblaku tajemství, do říše neviděného, nevyslovitelného a nepředstavitelného – do „království Božího“.
Kdo zůstává jen v rámci toho, co může vidět, ohmatat, zvážit, spočítat a dokázat, toho, co už bylo a co nyní jest, pomalu degeneruje. Člověk k plnému rozvinutí své existence potřebuje dýchat vzduch toho, co přijde – ducha Božího království, ducha svobody, lásky, milosrdenství – ducha, kterého Ježíš stále uděluje svým skutečným následovníkům, svobodně, velkoryse, i za hranicemi své církve, často i v skrytosti a anonymitě.
Apoštol Tomáš je patronem víry, která je odvážná, avšak není zbrklá, povrchní a lehkověrná, ví, že i pochybnost, skepse a zdrženlivost úsudku víru pročišťují a že idealistické a emocionální náboženství krasoduchů je třeba uzemnit a prověřit v setkání s ranami světa.
„Nosím Kristovy rány na svém těle,“ napsal apoštol Pavel. Nevíme, o čem mluvil. Měl snad na těle stigmata, ony fyzické projevy vnitřního ztotožnění s Ukřižovaným, jako později svatý František a mnoho dalších světců? Byly to stopy po kamenování a bičování, jako když Jan Pavel II. ukázal kardinálu Tomáškovi po atentátu své obvázané ruce a řekl „jsem stigmatizován“? Bylo onou stigmatizací to vyloučení ze synagogy, podobně jako mnozí věrní Kristovi následovníci zakoušeli podobnou stigmatizaci ze strany církevního prostředí své doby? Mínil Pavel oněmi ranami ten tajemný osten v těle, od něhož ho Pán přes vroucí prosby nevysvobodil, aby se Boží síla o to více ukázala v lidské slabosti? Nebo to bylo ještě něco jiného? Nevíme. Vypověděl však mnoho podstatného k teologii ran.
Slíbil jsem, že v této úvaze navážu na cyklus nočních úvah litomyšlských duchovních několika církví u příležitosti nejen koncertů Smetanovy Litomyšle, ale i podmanivé expozice v kryptě toho chrámu. Když jsem poprvé sestupoval do krypty, vytanula mi v mysli slova, která tak fascinovala Goethova Fausta: Dolů k matkám! Jak podivně to zní!
A vskutku: perlou té expozice je socha – patrně vůbec nejstarší socha na našem území – té, kterou křesťané od starověku nazývali Matkou Boží. Ta socha, jak se nám uchovala, je jedna zející rána: Matka s uťatou tváří.
Ta tvář byla zřejmě uťata záměrně v době náboženských válek. Zohavené mariánské ikony pak byly někdy neseny v čele vojsk křesťanů, kteří zapomněli Ježíšův zákaz odplaty a násilí. To je to první, k čemu nás ona socha v podzemí pod námi vyzývá: Myslete na oběti nábožensky motivovaného násilí v dávné minulosti i v našich dnech. Už nikdy nedopusťme spojování víry s násilím a s nenávistí vůči druhým, jinak věřícím. Jeden je váš Otec, vy všichni jste bratři. Papež František výslovně připomněl tuto větu v letošním setkání s představiteli muslimů v Africe.
Tento východočeský kraj byl v minulosti také dějištěm nevraživosti a intolerance mezi křesťany – připomínáme si to každoročně na Růžovém paloučku. Proto je zcela jistě Boží vůlí, že právě v tomto městě po dlouhou dobu kvete požehnaná a plodná ekumenická spolupráce. Když na nedávném ekumenickém setkání dostal papež František otázku, co dělat, když těsnější ekumenické spolupráci dosud překážejí nejrůznější církevní nařízení, papež odpověděl: Mějte odvahu to zkoušet!
Socha Panny Marie je zde vystavena tak, že uťatou tvář zakrývá závoj z kovu, který tvoří zrcadlo. V jistém okamžiku přiblížení ta socha tak nese vaši tvář.
Podívej se na sebe, do svého srdce, do svého svědomí – vyzývá nás v jistém okamžiku eucharistická bohoslužba. Než budeš z toho chleba jíst a z toho kalicha pít, zkoumej sám sebe, píše Pavel. Kající sebezkoumání může někdy bolet. Právě proto je dobré si uvědomit, že zrcadlo nám nastavuje Matka, nese je místo své tváře, nese je – a tedy nese i nás, zrcadlené, na svém mateřském srdci. Možná někomu výchova zošklivila Boha v podobě přísně dozírajícího a trestajícího Otce. Avšak je něco, co by nedokázalo pochopit mateřské srdce? Mysleme na to – a nejen před touto sochou a nejen v letošním Svatém roce milosrdenství.
Matčina tvář je zastřena, aby nic nerozptylovalo pohled na dítě na jejím klíně. Možná barbarská rána utětí tváře v těch dávných válkách nemusela znamenat nenávist k Matce, jako spíš obavu z toho, aby tehdy opravdu přebujelý mariánský kult nezastíral centrální místo Krista v křesťanství. Dnes však úcta k Ježíšově matce, která byla drahá nejen společným otcům nerozdělené církve, ale i Husovi a Lutherovi, neznamená nebezpečí kultu náhradní bohyně, nýbrž vyjadřuje právě Marii, která celoživotně poukazuje ke Kristu, jako to činila v Káni Galilejské: Udělejte, co Vám řekne!
Musíš být Marií a Boha zrodit v sobě, zpíval mystický básník Angelus Silesius. Křesťan má být jako matka, ustupující zcela do pozadí, aby vynikl syn, kterého nese. Jak to řekl Jan Předchůdce: On musí růst, já pak menšiti se.
Ve středověku byly na portálech katedrál dvě ženské postavy: žena se zakrytou tváří, symbolizující synagogu, židovskou zaslepenost a naproti triumfující paní církev. V kajícím pohledu do dějin bychom někdy měli ukázat i roušku na tváři církve, naši zaslepenost, která tolik zlého způsobila – ano, také právě Židům.
Matka se zakrytou tváří je obrazem církve, která se zbavuje vší vnějškovosti, aby skutečně odkrývala a nezakrývala Krista. Tak jak to učil František středověku i František naší doby.
A když uděláme dole v kryptě další krok k soše, nevidíme už v kovovém závoji svou tvář, ale zlatý třpyt nebe. Ale to jen tedy, když poklekneme nebo se hluboce skloníme.
Proč dnes už lidé nevidí Boha tak jako kdysi? ptali se jednoho chasidského mudrce jeho žáci. Odpověděl jim: Protože se dnes už nikdo nedovede sklonit tak hluboko.
Lidé se mne ptají, proč si myslím, že právě doba velké krize náboženství, jak jsme ho znali, je kairos, příhodnou dobou pro obnovu víry, nikoliv pro návrat k minulému tvaru, nýbrž příležitostí k prohloubení. To, na co jsme si zvykli, okolo čeho chodíme do omrzení, často přestáváme vidět, vůbec to už nevnímáme; až když to zmizí nebo je zakryto, můžeme se po tom znovu ptát a hledat. Kostely i galerie jsou plné madon s krásnými či méně krásnými tvářemi. Tolik jsme jich už viděli!
Ale madona bez tváře nutí k zamyšlení ještě hlubšímu, než líbezně usměvavé madony středověku.
Kdyby se vrátila tvář matky, jaká by byla? Jaké vrásky a jaké jizvy by přibyly za ta poslední staletí? A co bychom vyčetli z očí, zahleděných jak na nás a náš svět, tak do budoucnosti, kterou my ještě nevidíme, a do věčnosti, o níž my nic nevíme?
Když jsem přijel letos do Litomyšle, měl jsem v srdci hodně bolesti a obav z našeho světa, i hodně jiných smutků a hořkosti.
V kryptě tohoto kostela jsem našel pokoj: I skrze ty rány a těžkosti se na nás dívá Bůh – dívá se, jak se dívá Matka.
