Tyto Velikonoce se v naší farnosti zamýšlíme nad symboly, které doprovázejí jednotlivé dny Svatého týdne: rozkvetlé ratolesti, chléb a víno, kříž, oheň a voda, velikonoční svíce.
Středem velkopáteční bohoslužby je kříž – pašije a uctívání kříže. Jaké je to znamení?
Známá legenda z dob starého Říma vypráví o snu, který se zdál císaři Konstantinovi před bitvou na Milvijském mostě. Císař viděl kříž a slyšel hlas: V tomto znamení zvítězíš! Ráno dal připevnit Ježíšův monogram na své válečné prapory a v bitvě skutečně zvítězil – z vděčnosti dal křesťanům svobodu vyznání. Jednou jsem tuto pověst komentoval ironickou otázkou, jak by asi vypadaly dějiny Říma, církve i světa, kdyby císař svůj sen pochopil inteligentněji, hlouběji.
Kříž nám nebyl dán jako amulet pro štěstí v našich válkách ani jako magická ochrana před neštěstím. Kříž je spíš vyjádřením paradoxu, který je v centru křesťanské víry, totiž že mnohá vítězství jsou ve skutečnosti porážkou a mnohé porážky vítězstvím.
Nedávno jsme se zamýšleli nad těžko pochopitelným Ježíšovým výrokem, jímž připodobnil své „povýšení“ – přibití na kříž – onomu znamení hada, kterého Mojžíš vztyčil na poušti, a ti, kdo na hada pohlédli, byli uzdraveni od hadího jedu. Za chvíli přistoupíme blízko ke kříži a pohlédneme na něj – jak a z čeho můžeme být uzdraveni?
Podle zakladatele hlubinné psychologie Carla Gustava Junga má každý z nás svůj stín – tu část své osobnosti, kterou zpravidla skrývá před druhými i před sebou. Jsou to naše vlastnosti, které si nejsme schopni či ochotni přiznat. Jsou to naše nepřiznané viny, včetně těch, o nichž říkáme: Nekonal jsem, co jsem měl konat. Latinský a německý výraz pro vinu, debitum a Schuld, znamenají zároveň dluh: Je to to, co dlužíme životu, Bohu i druhým, jsou to naše hřivny, které jsme dostali, ale nevyužili či zneužili.
Se svým stínem často nakládáme tak, že ho promítáme na druhé: Tam ho dovedeme pojmenovat, soudit a odsoudit.
Když nás někdo velmi dráždí, a vlastně nám nic zlého neudělal, položme si otázku, zda nám nenastavuje zrcadlo – zda nám na něm nevadí právě to, co je náš vlastní stín, naše vlastní nepřiznané rysy. Básník Jan Zahradníček napsal: Můj příteli, můj bratře, ten, kdo půjde a natře svět ošklivou barvou nenávisti, namáčí v srdci tvém jako ve svém. Na lavici obžalovaných i pro nás místo je.
Předpokladem obrácení a uzdravení vztahů je vtáhnout svůj stín zpátky do sebe, přiznat si ho a přijmout: I toto jsem já, je to má vina.
Takový krok podstatně přispěje k našemu pravdivějšímu sebepoznání a zpokornění a také k pročištění našich vzájemných vztahů.
Druzí nám nastavují zrcadlo. Ale to zrcadlo zpravidla není čisté, protože ani oni nejsou zcela nevinní a ryzí. I oni si někdy na oplátku zas do nás promítají své vlastní stíny, odplácejí stejné stejným a někdy i horším. Všichni jsme nějak zapleteni do světa, plného násilí a lži, někdo více a někdo méně, avšak za stav světa neseme všichni svůj díl odpovědnosti.
Uprostřed dějin však stojí ten, který neodplácel, který na sebe nechával dopadnout urážky a obvinění, temné stíny, které na něj promítali jeho nepřátelé. Jen ten, kdo na zlo neodpovídá zlem, nevrací rány a tím zastavuje roztočenou spirálu pomsty, se stává zrcadlem, v němž vidíme zlo, jaké je. Nevinná oběť tím více dráždí zlo, zbavuje je totiž výmluv a alibi; stává se obětí, obětním beránkem. Beránkem, který na sebe vzal naše hříchy, naše stíny, dluhy, viny světa.
Nevinný se stává čistým zrcadlem, nastaveným světu. Přišel, jak je psáno, aby se zjevila tajemství mnohých srdcí.
Ano, kříž je tím zrcadlem, v němž můžeme vidět zlo v celé jeho hrůze. To je ta odvrácená strana světa, do něhož i my jsme zapleteni svými činy, slovy a smýšlením, anebo tím, že jsme neudělali všechno, co jsme pro dobro druhých mohli udělat.
Dívejme se ve světle víry do zrcadla kříže. Uvidíme tam pravdu o člověku, o světě i o Bohu. A jen pravda, jak je psáno, nás osvobodí, jen ona nás může uzdravit.
Na Květnou neděli jsme mluvili o tom, že jednotlivá evangelia přinášejí velice rozdílná líčení Ježíšovy smrti. Nejsou historickou reportáží, nýbrž meditacemi, pohledem z různých stran. U Jana a Lukáše Ježíš umírá se slovy, která slavnostně dovršují a korunují jeho život: „Dokonáno jest“, „Otče, do tvých rukou poroučím svou duši.“ V líčení Marka a Matouše Ježíš umírá s drásavým výkřikem: Bože můj, proč jsi mne opustil?
Jako komentář k této větě můžeme pochopit i výrok z Nicejského vyznání víry: sestoupil do pekel. Moderním kněžím se vytýká, že málo kážou o pekle. Je to snad tím, že pojem peklo je ve vědomí mnoha lidí spojen s dětinskými nebo i perverzními představami. Nemůžeme brát vážně čerty z lidových pohádek k strašení dětí, ani sadomasochistické fantazie barokních kazatelů o podsvětních mučírnách k strašení dospělých. Tyto představy zeslábly tváří v tvář dějinným zkušenostem s pekly, která si lidé navzájem připravili na zemi – zejména v moderních válkách, koncentrácích a zločinech teroristů.
Peklo, říká nám katechismus, je stav odloučení od Boha. Je to stav odcizení člověka nejvlastnějšímu smyslu jeho života, totiž společenství s Bohem, bytí v lásce.
A právě to je ten stav, o němž svědčí Ježíšův výkřik na kříži: Bože můj, proč jsi mě opustil?
Ježíš sestoupil do pekel. Do pekla lidské krutosti i do pekla odloučenosti od Boha, Božího mlčení v hodině zkoušky. Slyším v Ježíšově výkřiku jeho solidaritu s utrpením všech obětí násilí a nespravedlnosti všech věků, i naší doby. Vnímám v něm i bolest těch, jejichž víra a naděje jsou křižovány v okamžiku utrpení. Beránek, který snímá hříchy světa, nese před Boha a jeho soud tuto bolestnou otázku všech trpících. Ze všech pozemských pekel, mučíren a koncentráků, bolestí a neštěstí zaznívá tato otázka „proč“ – a Ježíš jí volá z kříže do temného oblaku Božího mlčení.
Na kříži umírají naše naivní představy o Bohu. Teologové mnoha staletí budovali teologickou disciplínu zvanou teodicea, která měla spekulativně smířit fakt utrpení s myšlenkou existence dobrého, všemocného a vševědoucího Boha. Dnešní teologie, teologie po Osvětimi a Gulagu a běsnění teroristů, odmítá tyto pokusy ospravedlňovat Boha jako rouhání – podobně jako Bůh odmítl spekulace Jóbových zbožných přátel. Vzpomínám na odpověď, kterou dal Hospodin svému trpícímu služebníku Jóbovi na jeho otázku po smyslu utrpení: Ukázal mu nepochopitelnost světa, v kterém je tolik absurdních věcí – přinejmenším absurdních pro náš lidský rozum. Nemůžeme a ani nemusíme mít hned odpověď na všechny otázky. Příliš rychlé odpovědi, i když znějí zbožně, bývají povrchní.
Bůh dává svému Synu projít touto temnou nocí víry. Ježíšův výkřik působí na první pohled jako výraze zoufalství. Ale když o něm meditujeme hlouběji – a Velký pátek je k tomu nanejvýš vhodný čas – všimneme si, že je to otázka. A tato bolestná otázka je oslovením Boha – je to tedy modlitba.
Ano, jsou chvíle, kdy naše modlitby mohou mít podobu otázek a kdy naše těžké otázky se mohou a mají stát modlitbami. I v tom spočívá následování Krista. I to je poselství Velkého pátku.
Ježíš mlčel před žalobci i soudci, před Herodem i Pilátem. Večer Velkého pátku i Bílá sobota je časem mlčení. Odpověď přijde až za velikonočního rána. A touto odpovědí, jak je to obvyklé v hebrejské tradici, je opět otázka. Je to otázka po našem vztahu ke Kristu, otázka, položená naší víře: Proč hledáte Živého mezi mrtvými?
Proč hledáte Ježíše v hrobě minulosti?
Hledejte ho ve světě živých. Hledejte ho v potřebách vašich bližních, tam se s ním setkáte. Tam ho uvidíte. Tam se jako apoštol Tomáš dotknete jeho ran.
A je psáno: Jeho ranami jsme uzdraveni. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
