T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Kázání

28. srpna 2016

O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ

Poselství dnešních biblických čtení (Sir 3,19; Lk 14,1) se zdá být tak zřetelné, že by s tím nemusel mít kazatel žádnou velkou práci – je to výzva ke skromnosti a pokoře a varování před pýchou, domýšlivostí a touhou po předních místech, po obdivu a uznání od lidí.

Ale je svátek sv. Augustina, a tak (na jeho přímluvu) mi snad odpustíte, že nezůstanu jenom u téhleté banální roviny. Musíme se pokusit jít trošku hlouběji – zároveň bych také rád navázal a prohloubil to, o čem jsme mluvili minulou neděli.

Nadto si musíme připustit, že ten příklad, který byl uveden v dnešním evangelijním úryvku, může být poněkud zavádějící: Kdyby člověk vyhledal poslední místo v naději, že bude vyznamenán pozváním do první řady, a do první řady by naopak neusedl ze strachu, aby nemusel s hanbou toto místo přepustit někomu vzácnějšímu, tak by to byl spíš pěkně vypočítavý člověk, než člověk skutečně pokorný.

Řekněme si nejprve, co pokora není. Pokorný není ten, kdo se hrbí, mačká čepici v koutě a opakuje, že nic není a nic neumí. Takový člověk je líný a nevděčný, protože každý z nás dostal od Boha řadu darů, které jsou však zároveň příležitostí a úkolem, posláním.

Jedním ze základních úkolů našeho života je tyto dary objevit, projevit dárci – Bohu – vděčnost a odpovědnost, nezakopat je, ale naopak rozvinout, pochopit je jako příležitost a jako úkol – použít je k dobrému pro druhé lidi. Těmito dary mohou být talenty, vlohy, nadání, charismata, duševní nebo tělesné schopnosti, ale i okolnosti, do kterých jsme se narodili, lidé, kteří nás formovali a obohatili – ale dokonce i handicapy mohou být velkou příležitostí k utužení našeho charakteru a výkonu. Mnohou sílu rozvinuli lidé tím, že statečně a trpělivě překonávali své největší slabosti.

Předpokladem formace a kultivace našeho života a charakteru, prvním krokem našeho duchovního života, je pravdivé sebepoznání. Pokora je pravda – vede nás velmi důležitou realistickou cestou mezi dvěma extrémy, mezi dvěma komplexy: komplexem méněcennosti a sebepodceňování a komplexem velikášství, namyšlenosti, narcismu. Psychologie nám říká, že tyto dva extrémy jsou často propojeny – velikášství je často trapným pokusem překřičet a kompenzovat vlastní komplexy méněcennosti, vlastní „mindráky“.

Pravdivé sebepoznání je základem a nezbytným předpokladem zdravé zbožnosti. Svatý Augustin učil, že poznání Boha předpokládá poznání sebe, ale skutečné poznání sebe předpokládá zase poznání a uznání Boha, je to tzv. hermeneutický kruh – jedno nelze odtrhnout od druhého.


Minule jsme hovořili o psychologických kořenech našeho obrazu Boha. Tváří v tvář tomu, co dneska často slyšíme i v naší církvi, těm povrchním a často nebezpečným politicko-žurnalistickým spekulacím o islámu a o vztahu islámu a křesťanství, jsme se rozhodli jít mnohem hlouběji.

Mluvili jsme o tom, že je opravdu jen jeden Bůh, že „náš Bůh“, máme-li opravdu na mysli Boha, o němž Bible a naše Krédo mluví jako o stvořiteli nebe i země, je zároveň Bohem těch druhých, není lokálním bůžkem kmene katolíků vedle jiného boha islámu a jiných náboženství, že je Bohem všech, že naprosto s každým člověkem má Bůh svůj příběh a svůj záměr. Druhý vatikánský koncil v pojednání o mimokřesťanských náboženstvích zdůraznil větu Písma, že Duch vane, kam chce, a že svobodně rozdává svá charismata i daleko za viditelnými hranicemi katolické církve a křesťanství jako takového.

Řekli jsme si, že pouze pojetí Boha, ne Bůh sám, lidsky a kulturně podmíněné představy o Bohu jsou rozdílné – a to nejen mezi jednotlivými náboženstvími, ale i uvnitř nich, že se liší nejen představy o Bohu křesťanů a muslimů, ale i – často ty podvědomé, ale o to důležitější – obrazy Boha např. u jednotlivých katolíků. (Mluvili jsme o častém rozdílu mezi naučeným obrazem Boha, který vyznáváme ústy při zkoušce z katechismu nebo při liturgii, a tou skutečně žitou, často nereflektovanou představou Boha – jde totiž o to, co je člověku Bohem, co je pro něj to opravdu nejdůležitější – to je pro člověka Bůh.)

Hovořili jsme o tom, jak se utváří u člověka obraz Boha – nejprve spontánně u dítěte z prvních zkušeností se světem (především s matkou), jak se pak v mnoha případech setkává tato raná spontánní představa o Bohu v procesu výchovy s „kulturním obrazem Boha“, předávaným nositeli tradic, a co může při tomto setkání nastat.

Klasické teologické chápání Božího sebezjevení nechci nikterak ani zpochybňovat ani podceňovat, ale je naprosto nutné ho doplnit (a v jistém smyslu i korigovat) i těmi poznatky psychologie náboženství a sociologie kultury. Protože ty představy o Bohu nespadly rovnou s nebe, jsou vždycky zprostředkovány (byť tím jejich původním inspirátorem je Bůh) také kulturou a přicházejí do určitého našeho vnitřního světa.

Pro hlásání víry dnes a zítra potřebujeme novou a hlubší filozofickou antropologii – s klasickou aristotelsko-tomistickou metafyzikou, ale ani s novověkou a moderní empirickou psychologií nevystačíme.

Pro novou teologickou interpretaci je třeba inspirovat se jednak u hlubinné psychologie (psychologického směru, který ví o důležitosti nevědomí v lidské psychice, poznání a jednání), ale také v pokladech křesťanské mystické tradice – zejména u mistra Eckharta.

Klíčovou větou o vztahu mezi chápáním Boha a lidskou kvalitou člověka je u Eckharta toto: Vnější člověk má vnějšího Boha, vnitřní člověk má vnitřního Boha.

Zejména v dnešní době nemůže člověk být a zůstat opravdu křesťanem, spočívá-li jeho křesťanství v chození do kostela, přijímání svátostí a snaze vyhnout se smrtelnému hříchu.

Karl Rahner před půlstoletím řekl slavnou a stále opakovanou větu, že křesťan zítřka bude buď mystikem, nebo nebude křesťanem vůbec. Co to znamená?

Křesťan dneška a zítřka už nebude nesen tradicí a církevním kolektivem, jak tomu bylo často v minulosti.

Pastorační péče dnes, má-li mít vůbec smysl, nemůže být jen udržováním toho starého modelu jak být křesťanem (chodit do kostela, dodržovat přikázání) – musí zahrnovat vedení na hloubku, objevování vnitřního člověka v nás – a tím i „vnitřního Boha“.

Musíme se osvobodit od toho, o čem jsme párkrát mluvili: od karteziánského rozdělení světa na oblast subjektivní a objektivní. V takovém světě se Bůh stal bezdomovcem. Bůh není ani „vnějším Bohem“ ve světě předmětů a jsoucen, není ani tím nejvyšším jsoucnem, ale není ani „subjektivní“ ve smyslu nějakých osobních, individuálních představ lidského vědomí na rovině našeho ega.

Hlubinná psychologie (a teď se dostáváme k tomu vlastnímu jádru – a ještě vás prosím na přímluvu sv. Augustina o chvíli trpělivosti a soustředění) jinými pojmy vyjadřuje to, co věděl už Eckhart a mystikové (dokonce nejen křesťanští mystikové), co věděl Augustin a co najdeme na několika důležitých místech Písma: že naše nitro není jenom „ego“, to vědomé já. Naše ego, to centrum našeho vědomého života, může uváznout na mělčině „vnějšího světa“ a „vnějšího života“, jestliže se nesnaží proniknout za sebe sama

(O tomto vnějším životě, co je to ten vnější život, se můžeme dočíst mnoho ve filozofické a psychologické literatuře i beletrii XX. století – Martin Heidegger mluví o „neautentickém životě“, když člověk žije, jak „se žije ve světě“; Gabriel Marcel a Erich Fromm mluvili o „životě na způsob vlastnění“ – v modu mít, ne být, David Riesman o osamělosti v davu atd. To neautentické, povrchní bytí.)

Ale v hlubině našeho nitra, naší duše či srdce, chcete-li, je ještě hlubší centrum – jakési vnitřní já (self, das Selbst). To už není nic „subjektivního“ ve smyslu pouze osobního. Tato hlubina v člověku vede hlouběji, vede za rovinu toho individuálního ega.

K objevu této hlubiny je nezbytná kultura kontemplace, meditace – nejen meditace jako aktivity mezi jinými, jako jedné formy modlitebního života, nýbrž kontemplace jako stylu života a způsobu přístupu ke skutečnosti. Meditace jako druh přístupu ke skutečnosti – to je třeba, abychom objevili za tím naším malým já, za tím naším egem, to hlubší centrum.

„Vnější bůh“ vnějšího člověka se lehce stává modlou. Taková představa o Bohu může být pak opravdu instrumentalizovaná, může se stát nástrojem – např. k politickým účelům. Jsou kolem nás mnohé formy toho vnějšího náboženství – ano, i uvnitř křesťanství, i v naší církvi. Proti vnějšímu náboženství – ani proti té jeho nejnebezpečnější, násilné formě – nelze bojovat jen vnějšími prostředky.

Je třeba objevit a lidem nabídnout věrohodnou alternativu, hlásat vnitřního Boha ve smyslu mystiků – to ale nejde bez objevu a kultivace „vnitřního člověka“ v nás.

Ano, to je také odkaz sv. Augustina: Chceme-li poznat Boha, musíme poznat sebe; chceme-li opravdu poznat sebe, nemůžeme odtrhnout naše od jeho základů, od Boha. Je třeba kultivovat naše vnitřní já, náš vnitřní život, abychom objevili toho skutečného, pravého, živého Boha, a ne papírovou představu, která může být vším možným zneužita. Amen.


(kázání je též k poslechu v audioarchivu farnosti)

Proslovy a kázání

19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Pracuji-li s předpokladem, že jak víra, tak nevíra mají svůj kus pravdy, pak se nechci spokojit s lacině postmoderním heslem „každý má svou pravdu!“ Zajímá-li mne „pravda nevíry“, pak ne proto, abych ji blazeovaně „uznal“, nýbrž abych jejím promyšlením a protrpěním obohatil svou víru.