Meditace nad evangeliem 29. neděle během roku
Když jsme se za minulého režimu snažili prosit řadu kněží – a to nejen ty, kteří byli činovníky kolaborantského sdružení Pacem in terris - , aby se tolik nehrbili před politickou mocí, odpovídali nám poukazem na Ježíšovo slovo z dnešního evangelia: Dávejte císařovi, co je císařovo, co je Božího, Bohu. Vždyť sám Pán Ježíš nás vyzývá ke kompromisu, neděláme nic špatného: v kostele sloužíme bohoslužby ke cti Boží, v politické oblasti ctíme vrchnost, která právě vládne. Podobně řada německých biskupů (naštěstí ne všichni!) vytýkala těm křesťanům, kteří se zapojovali do odboje proti nacistickému režimu, se příčí legitimní vrchnosti, která navíc přišla k moci ve volbách! Nepřekvapilo by mne, kdybych dodnes slyšel z kazatelen v nejrůznějších částech světa podobný farizejský výklad o potřebných kompromisech církve a politické moci. Není divu, že podobné provoplánové nakládání s Písmem pak často vede k osudným chybám i v morálním jednání jednotlivců i k dezorientaci v církvi.
Opravdu si někdo může vážně myslet, že by Ježíš nabádal k takovému kompromisu (něco Bohu, něco císaři, něco za cibuli, něco za křen) a že by o něčem prohlásil, že to není Boží, že to Bohu nepatří?
Ano, „království Boží není z tohoto světa“ (neřídí se logikou moci a násilí „tohoto světa“), ale je v tomto světě a pro tento svět má velký význam: je zdrojem mravní síly síly prorocké tradice odvážné kritiky moci, kdykoliv si moc hodlá nasazovat auru posvátného (náboženské legitimace, instrumentalizace náboženství a církve k svému prospěchu) a kritiky těch, kteří v tom moci napomáhají. To platí především o diktátorských autoritativních režimech, avšak zdaleka ne jen o nich.
Pro inspiraci mravního postoje křesťana k státu a politické moci nelze prvoplánově využívat jeden citát, navíc vytržený z kontextu (i situačního a historického kontextu). Ježíš v oné evangelijní scéně nepředkládá vyčerpávající teorii vztahu k moci, nýbrž především prozíravě uniká těm, kteří na něj nastražili past: Kdyby placení daně odmítl, mohou ho obžalovat jako politického rebela, kdyby jí jednoznačně posvětil, ztratil by přízeň lidu a mohl být označen za napomáhače okupační moci.
V Novém zákoně najdeme ve vztahu k (římskému) státu zcela rozdílné postoje: u Pavla věty o podřízenosti vrchnosti coby od Boha seslané, v Apokalypse naopak démonizaci římského státu jako babylonské děvky, kterou čeká nejtvrdší Boží trest. (Takovou názorovou pluralitu najdeme v Písmu v mnoha případech – proto katolická církev odmítá stavět svou politickou etiku fundamentalisticky na biblických citátech, nýbrž rozvinula teologickou discipínu, který už v patristice a zejména ve scholastice přibírá na pomoc i racionalitu antických filozofů a svou soudobou sociální nauku rozvíjí v dialogu Písma a tradice s poznatky společenských věd. Vždy jde o to, najít pořebné rozlišení „znamení času“, aby se dosáhlo důstojné kooperace tam, kde je možná a žádoucí a kde se nezvrhává v nekritickou a církev kompromitující devótnost – a samozřejmě zde existuje legitimní různost názorů a má to být předmětem klidné úvahy a svobodné diskuse. V hledání správné odpovědi na konkrétní výzvy doby hledejme odpověď nikoliv účelově pragmatickou, nýbrž takovou, která vzejde z modlitby, z rozhovoru svědomí se Slovem Božím a poučením z tradice církve – i z jejích historických chyb.)
Zdá se, jakoby Ježíšova odpověď v dnešním evangeliu nabízela „střední cestu“ mezi onou větou apoštola Pavla a radikalismem Apokalypsy. Ale Ježíš – čteme-li vážně a důkladně evangelium - opravdu není hlasatelem oportunismu, morálních kompromisů a zlaté střední cesty“, která nikde nenarazí. Proto rozumím Ježíšově odpovědi takto: Varujte se dát císaři, co je Boží! Na minci je obraz císařův, avšak člověk je obraz Boží! Jeho svoboda, jeho svědomí – to jsou Boží dary a člověk (i církev) je musí chránit před mocnáři, kteří by si je chtěli podrobit. Musí je chránit před diktátory, ale i před demagogy a populisty všeho druhu, před těmi, kteří si účelově nasazují ovčí kůži , ale uvnitř jsou vlci hltaví.
Proto jedním z velkých darů Bible a tradice je „desakralizace moci“. Začíná exodem vyvoleného lidu – neposlušností vůči „božskému faraonovi“, pokračuje Nathanovými tvrdě kritickými slovy králi Davidovi (miláčku Hospodinovu, který se ovšem prohřešil) a pokračuje celými dějinami církve v jednání těch, kdo vzali vážně, že součástí křestního pomazání je i účast na prorockém poslání církve. Moc si ráda nasazuje svatozář a čichá vůni kadidla. Muži a ženy Boží se však sklání pouze před Hospodinem. Jemu buď sláva a čest navěky věků.
