Václavu Havlovi věnuje Tomáš Halík
Vzpomínáme při této mši zvláště na paní Olgu Havlovou. Někteří z nás jako na osobně blízkého a drahého člověka, ostatní jako na vzácnou osobnost veřejného života. Vzpomínáme na ni v době, kdy mnozí jsou naplněni starostmi o naši společnost. Zdá se nám, že se ve veřejném životě pohybuje příliš mnoho lidí, kterým natolik jde o moc, že jsou ochotni zlehčit své donedávna vyhlašované vlastní zásady. Je tedy užitečné si připomínat lidi, kteří se nikdy k moci nedrali, a když se přesto ocitli v její blízkosti, uplatnili všechen svůj vliv a svou energii na pomoc těm, kteří jsou bezmocní a nemocní. Dnes, v době, kdy jsou mnozí dezorientováni a znechuceni těmi lidmi, kteří se stále vyjadřovali v pojmech "napravo a nalevo", avšak - jak se ukazuje - mysleli pouze v kategoriích "nahoru a dolů", je dobré si připomenout člověka, který, když byl "nahoře", myslel především na ty, kteří v každé společnosti zůstávají dole a vzadu, protože jsou tělesně, duševně nebo sociálně handicapováni a odkázáni na pomoc druhých.
Paní Olga nebyla člověkem věřícím v obvyklém náboženském a církevním smyslu. Přesto jistě patřila k lidem, o nichž Písmo praví, že mohou ukázat svou víru ze svých skutků - a to není, jak vidíme z dnešního evangelia, nic zanedbatelného.
Dnešní evangelium ukazuje samotné jádro křesťanské zvěsti. Ježíš je dotazován na to, co je to vůbec nejdůležitější a odpovídá: láska. Láska k Bohu a bližnímu. To slovo se v ústech církve stalo často banální frází - je mu třeba vrátit onu ježíšovsky nezaměnitelnou chuť, ostrou chuť soli. Chceme-li, můžeme Ježíše vidět jako "velkého relativizátora." Zrelativizoval skoro všechno. V rozhovoru s Piltátem relativizuje politickou moc, ve sporu s farizeji relativizuje náboženské tradice a morální předpisy. Jen jedno jediné je pro něho absolutní, potřebnější než sůl: láska. Láska k Bohu a bližnímu.
Tato notoricky známá slova o dvojjediné lásce stojí za to, abychom se nad nimi blíž zamysleli. Bůh a člověk nejsou dva "předměty" lásky. Láska je spíše osvětlený prostor, v němž se teprve ukazuje, kdo je vůbec Bůh a kdo je člověk a jak se k sobě vzájemně mají. Bůh jakožto Bůh a člověk jakožto bližní nejsou objekty, předmětná jsoucna.
Velký židovský myslitel Martin Buber napsal, že svět je ustaven dvěma typy vztahu : Já - Ty a Já - Ono. O Bohu podle něj vůbec nemůžeme mluvit jaksi "objektivně a nezaujatě" jako o předmětu - řeč o něm má smysl jen v kategorii Ty. A hned dodejme: ani o člověku bychom neměli smýšlet jako o "onom", o čemsi, nýbrž jako o partnerovi, který spoluustavuje naše lidské já. Já bez Ty se nakonec totiž samo mění v objekt manipulace, stává se z něj věc mezi věcmi.
Když čteme pozorně evangelium, můžeme Buberovu vizi ještě radikalizovat: Křesťanství neguje všechny sladké a vznešené řeči o k Bohu, které by chtěly přeskočit realitu lásky k člověku. Evangelium říká, že ten, který se zapřísahá láskou k Bohu, kterého neviděl - a Boha nikdy nikdo neviděl, říká Písmo - a není schopen v lásce přijmout druhého, je pokrytec a jeho víra je prázdná. Vztah k Bohu, který ignoruje vztah k člověku, odporuje evangeliu: lze paradoxně říci, že takto "odlidštěný" pojem Boha je jen lidská projekce a sebeklam. A víc: v Novém Zákoně se můžeme dočíst, že praktická láska k člověku, spočívající v činech, ne slovech, dokonce zahrnuje vztah k Bohu a k Božímu Synu: vzpomeňme na slova "já ti mohu ukázat svou víru ze svých skutků" či podobenství o posledním soudu, kde se s Kristem setkali ti, kteří prokázali milosrdenství těm nejposlednějším.
Z toho však nevyplývá, že by bylo možné redukovat křesťanství na humanismus a dobročinnost, soustředit se jen na sociální oblast a ono náboženské, úctu k posvátnému odhalit jako pouhé poetické metafory a nakonec nejlépe odhodit jako zbytečnou přítěž - jak se domnívali mnozí pozdně novověcí myslitelé.
Tam, kde je láska k Bohu vytěsňována z lidského srdce a lidského života, tam se toto srdce stává těsnějším, chudším. Tam, kde lidem už "není nic svaté", je ohrožen sám základ lidských vztahů. Přijmout v lásce opravdu každého člověka je někdy velmi těžký úkol, který nesvedeme sebepřemáháním či sentimentálním idealismem, ale někdy jen s vědomím, že tohoto mého obtížného bližního miluje ten, který miluje přes všechnu moji obtížnost i mne a opravdu všechny lidi.
Teologie není projekcí antropologie, Bůh není projekcí, stínem člověka, jak se domníval Feuerbach a koneckonců Marx, Freud a Nietzsche. Teologie je spíše "ekologií antropologie": zbožnost ve smyslu úcty k posvátné dimenzi života je prostředím, které dodává neodmyslitelné živiny lidskému životu a lidské lásce k druhým.
xxx
Ale vraťme se k dnešnímu evangeliu: Když Ježíš vyslovil svůj zákon lásky k Bohu a bližnímu, přichází hned otázka: a kdo to je, ten můj bližní? Kdo všechno ještě patří do této kategorie: jsou to lidé mého národa, mého náboženství, mého politického názoru, mé barvy pleti - anebo snad i ti druzí? Kde jsou hranice této kategorie "bližní"?
Ježíš, jak má ve zvyku, neodpovídá definicí, nýbrž příběhem a otázkou. Ten příběh je v mnohém šokující - jeho hrdinou je Samařan, příslušník skupiny Židům nábožensky, národnostně i politicky nepřijatelné. Přeloženo do dnešní češtiny a českých poměrů: místo jeden Samařan by mohlo stát jeden Sudeťák, Róm či sudánský student.. Ti, kteří ubožáka minuli, kněz a levita, kteří spěchali do chrámu, jednali vlastně v souladu se Zákonem - vždyť dotykem s krví by se stali rituálně nečistými a vyloučenými z chrámové služby - nešlo tedy jen o to, jak to čtou dnešní křesťané, že by "ti pánové přišli pozdě do kostela"...
Nedůležitější je však Ježíšova závěrečná otázka: kdo z nich se stal bližním toho zraněného? Tedy: neptej se, kdo je tvůj bližní, nýbrž ty sám se učiň bližním! Starej se o to, abys ty byl blízko každému, zvláště tomu, kdo potřebuje pomoci!
xxx
Blízkost je vzácné zboží v našem světě. Snad proto, že to vůbec není zboží, není to věc, kterou lze koupit či vyrobit. Často si tu opakujeme větu Martina Heideggera: technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Podívejme se na medicínu, která dovede báječné technické výkony, ale kde často lékař je skryt za hradbou přístrojů či stolem plným administrativní techniky a vůbec neukáže to, co nemocný potřebuje ještě víc: lidskou tvář. Podívejme se na svět komunikací, kde se někdy "komunikace" naprosto ztrácí.
Tato mše je přenášena internetem v přímém přenosu do celého svět - možná je to vůbec poprvé v historii. Může někdo pomocí internetu vstoupit do posvátného prostoru a sváteční chvíle? Nechci sugerovat negativní odpověď. Možná teď v srdci někoho, kdo nás teď sleduje na displeji svého komputeru, přeskočila jiskra porozumění a je mi blíž než někdo, kdo sedí v přední lavici a zavřené srdce.
Ano, mnohé věci jsou relativní. Jen láska, která se projevuje lidskou blízkostí, relativní není. Bůh je láska, říká Písmo. A svatý Augustin dodává: Bůh je blízkost sama, je nám bližší, než naše vlastní srdce. Bůh není žádné "naproti". Bůh je v hlubině každého poctivého vztahu.
xxx
Paní Olga, za kterou se modlíme, o Bohu nemluvila, přesto mu nebyla daleko. Sestře Elišce, která jí před smrtí ošetřovala řekla: ráda bych věřila, ale nemůžu. Ale až umřu, tak to se mnou udělejte tím Tvým - rozuměj: křesťanským - způsobem. Proto můžeme s klidnou myslí za ni obětovat tuto mši; byla blízká Bohu - a v Bohu, který je blízko, je blízká i přes příkop smrti také nám.
Začal jsem pohledem na naši současnou scénu a tím také skončím: jako soli je naší společnosti třeba lidí, kteří budou proměňovat veřejný život. Kteří budou mobilizovat, ale ne slovy, nýbrž příkladem. Kteří budou mobilizovat, ale ne strach a zášť, nýbrž morální sílu. Při loňských povodních a mnoha jiných příležitostech - tady lidé z Výboru dobré vůle by o tom mohli mnoho vypravovat - se ukázalo, že i v naší společnosti, která se zvnějšku někdy jeví jako cesta z Jeruzaléma do Jericha, plná loupežníků - je této síly dost. Ale je třeba ji vědomě probouzet a pěstovat. A k tomu je třeba lidí, kteří pochopili a přijali Ježíšovu odpověď na otázku, kdo je můj bližní. Kéž jsme mezi nimi i my. Amen.
