Mojí milí, opět vás zdravím z pražské Akademické farnosti; nejprve několik slov k současné situaci a potom k nedělnímu evangeliu.
Bohužel je stále ve světě i u nás ještě hodně nezodpovědných lidí, kteří pandemii zlehčují, kteří chodí na demonstrace hlupáků proti rouškám a dávají tam prostor vandalům a agresivním kriminálním živlům. I to jedna z tváří naší společnosti. Naštěstí je mnohem více těch, kteří se snaží naopak šířit pokoj a naději, obětavě pomáhat všem postiženým a ohroženým a tím společnosti, která nyní jako celek prochází velkou mravní zkouškou. Minulý týden jsem slyšel, jak vedení krajů žádá o dobrovolnické služby studenty lékařství, zdravotnických oborů, psychologie – a zarazilo mě, že snad nikdo z těch lokálních politiků neoslovil studenty a studentky teologických fakult, kterých v naší zemi není málo a také mladé lidi v klášterech a různých náboženských institucích. Kdo může za to, že dnešní česká společnost tady už ani neočekává a nehledá důležitý pramen dobra pro všechny?
Vím, že mnozí z mladých křesťanů už dávno pomáhají s tichou samozřejmostí, a není to nic nového (pamatuji, jak jsme se v roce 1969 po vlně emigrace lékařů jako věřící studenti přihlásili k dobrovolnické práci v nemocnicích, sám jsem chvilku tenkrát dělal sanitáře v nemocnici Na Františku). Nyní jsem se však obrátil na vedení církví s prosbou, aby v ještě daleko větší míře umožnili a podporovali tuto službu, zejména u kandidátů kněžské služby. Nejen v nemocnicích, nýbrž na mnoha dalších místech je třeba osvědčit službu blízkosti, naslouchání, útěchy, naděje zejména starým lidem, kteří jsou ohroženi nejen virovým onemocněním, nýbrž zvláště v této době samotou, izolací a strachem. Kdo jiný má být v první linii této služby? Církve musí skutkem prokázat, že tady nejsou jen pro své členy, že se nestarají jen o zajištění bohoslužeb, ale že slouží, jak mohou, všem potřebným přes všechny názorové, sociální a politické hranice. Každý tedy pomáhejme tam, kde můžeme a jak můžeme. Mne by už dnes do nemocnice či domova pro seniory nevzali jako sanitáře (spíš možná jako klienta), tak se pokouším pomáhat tím, čím mohu, myslet a předávat myšlenky, kázat a učit. Mluvím teď k prázdným lavicím, ale zároveň vím, že tyto úvahy budou slyšet přemnozí, kteří by za normálních okolností na bohoslužby nepřišli a zdaleka by se ani do tohoto velkého kostela nevešli.
Tato zvláštní doba nás kromě jiného vede k tomu, chápat některé věci jinak, nově, hlouběji. Snad mnohým z nás dává i čas o řadě věcí více a hlouběji přemýšlet. Jednou z nich je odpověď na otázku, v čem spočívá identita křesťanství – co dělá křesťana křesťanem (kromě toho, že je majitelem křestního listu)? Nemálo lidí se domnívá, že křesťané jsou ti lidé, kteří chodí v neděli do kostela a kteří si myslí, že existuje Bůh. Nyní nemůžeme chodit do kostela – a to je velmi dobrý podnět k tomu, hledat ještě jiné, možná osobnější, někdy i hlubší prameny, které mohou sytit naši víru. Prostá náhrada bohoslužby v kostele mší na televizní obrazovce to asi opravdu není. A jak je to s naší představou o Boží existenci? V jedné své knize jsem napsal, že Boha nezajímá, zda v něj věříme. Přesněji řečeno: Nezajímá ho to, co si pod slovem víra mnoho lidí představuje, nezajímá ho, co si myslíme o jeho existenci. Zajímá ho něco jiného: zda ho milujeme. Nový zákon nenazývá věřícími ty, kteří uvěřili v Boží existenci, ale ty, kteří uvěřili v lásku. („My jsme uvěřili v lásku, kterou má k nám Bůh,“ říká evangelista Jan. 1Jan 4,16) A na námitku, že nejdřív musíme v Boha věřit, abychom ho mohli milovat, odpovídám ne: pouze ten, kdo miluje, kdo má zkušenost lásky, může vůbec porozumět tomu, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje,“ čteme v Bibli, „Boha nepoznal.“ (1Jan 4,8)
Všimněme si, že tomto případě dokonce není řeč o „lásce k Bohu“, nýbrž o lásce k lidem; opět citujme Písmo: „Kdo tvrdí, že miluje Boha, kterého neviděl, a nemiluje svého bratra, je lhář.“ (1Jan 4,20) Leon Bloy napsal: Jsou lidé, kteří protože nemilují nikoho, tak si myslí, že milují Boha. Poznal jsem ve svém životě nemálo takových smutných věřících.
O vztahu lásky k Bohu a lásky k člověku mluví jasně Ježíš v evangeliu této neděle. (Mt 22,34) V Ježíšově době učitelé Zákona, farizeové, předkládali lidem náboženství, spočívající v plnění velkého množství příkazů a zákazů. Ostatně i v křesťanském prostředí můžeme dodnes potkat řadu takových učitelů božího Zákona. Spor se tehdy vedl o to, zda všechny ty předpisy jsou stejně důležité (kdybys porušil jeden jediný, je to, jako bys porušil všechny) – anebo zda jsou některé důležitější než ostatní (dokonce zda existuje přikázání, na němž stojí a s nímž padá vše ostatní – když je splníš, splnil jsi všechna ostatní). Ježíš jasně zastává to druhé stanovisko. To stěžejní přikázání je přikázání lásky – a to lásky, neoddělitelně spojující lásku k Bohu s láskou k člověku.
Tady je třeba si uvědomit, že klíčové pojmy křesťanství – láska a víra – mají v Bibli jiný význam, než jaký jim obvykle připisujeme. Láska v Bibli není emoce a víra není přesvědčení. Proto jsem mohl provokativně říct, že Boha nezajímá, zda v něho věříme. To platí pouze o víře jakožto „názoru“ (belief), nikoliv o víře jakožto osobnímu vztahu (faith). Křesťanská víra nespočívá v tom, že věříme, tedy „myslíme si“ něco o Bohu, nýbrž v tom, že věříme Bohu. Teprve ve vztahu důvěry v tajemství, které nás přesahuje, můžeme tušit, co znamená slovo Bůh.
Abstraktní debaty o Boží existenci (její dokazování či vyvracení) jsou ztrátou času: Křesťan totiž nevěří v Boha, který by mohl neexistovat. Ještě jednou: křesťan nevěří v Boha, který by mohl neexistovat. Bůh, který by mohl neexistovat, opravdu neexistuje. Bůh, který by mohl neexistovat, by byl kontingentním, nahodilým jsoucnem mezi jsoucny, třeba i nejvyšším jsoucnem; ale považovat takové jsoucno za Boha by bylo modloslužbou, opakem naší víry. Pro ateisty máme potěšující zprávu: Bůh, jak si ho většinou představují a kterého existenci popírají, opravdu neexistuje. Bůh jako „nadpřirozená bytost“ kdesi za kulisami skutečnosti je opravdu jen projekce lidských přání.
Bůh, o němž hovoří Bible a solidní křesťanská teologie, není žádné jednotlivé jsoucno, ani nejvyšší jsoucno. Bůh, o němž hovoří Bible a solidní křesťanská teologie, je Bůh, který zahrnuje vše a toto vše zároveň nekonečně přesahuje. Filozoficky řečeno: spojuje imanenci s transcendencí. Bůh není prostý souhrn všeho (to by byl pohanský panteismus). Kromě toho, že zahrnuje celek všeho myslitelného, zůstává hlubinou nevyčerpatelného tajemství, které přesahuje kapacitu našeho myšlení (je tím, nad co nic vyššího si nemůžeme myslet, quo nihil maius cogitare potest, jak učil Anselm z Canterbury). Přesahuje tedy možnosti našeho jazyka a představ, a proto o něm můžeme mluvit jen symbolicky a analogicky.
Dovolte mi ještě chvíli pokračovat v této malé teologické rozcvičce, je čas od času zdravá pro naši víru a v běžném nedělním kázání si ji těžko můžeme dovolit. Bůh je ve všech věcech jako jejich bytí, učí už stará dobrá metafyzická teologie. Spor o existenci bytí nemá smysl; je ovšem legitimní se ptát, jaké povahy je tento celek – a pochopitelně vyvstává otázka, zda a jak je možné s takovým Bohem komunikovat a zda je možné jej milovat. Bůh, který není předmětem, nemůže být vlastně ani předmětem (objektem) naší lásky; je spíše subjektem, zdrojem vší lásky. Už na jaře jsme si řekli: Bůh je to, co je na lásce svaté. Proto sv. Augustin učí, že když člověk opravdově něco miluje, je tím už na cestě lásky, která vede k Bohu a v které je Bůh. (Důraz je na onom opravdově: v opravdové lásce, na rozdíl od sebelásky, se člověk překračuje, transcenduje – a tímto sebepřekročením se otevírá pro tajemství Boha.) Bůh zůstává i pro věřícího nevyčerpatelným tajemstvím: nemohu ho vlastnit, ba ani plně pochopit; si comprehendis, non est Deus – o čem si myslíš, žes to pochopil, o tom si buď jist, že to není Bůh, učí svatý Augustin. „Bůh je láska“, říká nám Písmo; láska není jednou z Božích vlastností, nýbrž je jeho podstatou. Vezmeme-li v úvahu Augustinovu definici lásky jako touhy, amo – volo, ut sis (miluji – to znamená: „chci, abys byl“), pak lze říci, že srdcem křesťanské víry v Boha je touha lásky. Ono „chci“ v tomto případě není panovačný rozkaz lidské vůle, nýbrž pokorné vyznání touhy, která vstupuje s nadějí i na půdu nejistoty, do oblaku tajemství. I tam, kde nemohu mít plnou jistotu (evidenci), mohu vstupovat s touhou. Touha je mízou víry. Touha, jak učí Jan od Kříže, je vnitřním světlem i v noci víry.
Kdo je tedy „autenticky věřící“? Ten, kdo touží a miluje. Protože Bůh je přítomen ve všem (a zároveň vše přesahuje), láska k Bohu zahrnuje vše, je to „láska bez hranic“. Lidská „láska k Bohu“ není jen exklusivním vztahem k nějaké „nadpřirozené bytosti“ za horizontem světa, nýbrž se má právě svou „bezhraničností“ a nepodmíněností podobat lásce Boha samého, který vše objímá a udržuje v bytí svou láskou, má se podobat Bohu, který je ve všem přítomen s láskou a jakožto láska. Je ovšem zřejmé, že toto přikázání lásky (neoddělitelné lásky k Bohu a bližnímu) je úkolem, s nímž v tomto světě a v tomto životě nikdy není možné být hotov, má – podobně jako víra – charakter pozvání na cestu, která je stále otevřená. Křesťan je vyzván podobat se Bohu, který ze své lásky nikoho nevylučuje. Nový zákon – jak jsme již vzpomněli – důtklivě spojuje lásku k Bohu a víru v Boha s láskou k bližním, a to tak, že „lásku k Bohu“, která by nebyla spojena s láskou k lidem, demaskuje jako pokrytectví, a naopak v činech lásky k bližním rozpoznává implicitní (chcete-li: anonymní) víru. Milost víry se tedy vlévá do života konkrétního člověka nikoliv primárně v okamžiku, kdy ten člověk dává rozumový souhlas článkům víry, „kdy si začíná myslet, že Bůh je“ – jak si mnoho lidí představuje konverzi – nýbrž tehdy, kdy dochází v jeho životě k transcendenci (sebepřekroční, překročení sobectví a sebezaujetí), tedy k tomu, co křesťanství míní slovem láska. „Přesvědčení víry“ (belief), názory o Bohu, jsou součástí aktu víry natolik, nakolik jejich kontextem je praxe lásky. Mimo tento kontext jsou chladnou „mrtvou vírou“. Nejvýrazněji pojednává o „implicitní víře“ Jakubova epištola: zatímco ten, kdo má plná ústa víry, ale jeho slova nejsou kryta žádnými činy lásky, je pokrytec, má mrtvou víru; jiný, který o Bohu nemluví, však může ukázat víru, která je implicite, anonymně, nevýslovně přítomná v jeho způsobu života, v jeho seberozdávání.
Vraťme se k tomu aktuálnímu, čím jsme dnešní úvahu začali: tento čas je zkouškou naší víry, lásky a naděje. Někteří se půjdou vyřvat a poprat do ulic, jiní budou poslouchat a šířit fake-news na sociálních sítích, budou šířit strach a nenávist, jiní budou opatrovat a šířit světlo, které žádná tma nemůže uhasit. Je snad zřejmé, kde je naše místo. Amen.
