Ex 24,3-8 Žid 9,11-15 Mk 14,12-16.22-26
Jeden významný představitel filozofického materialismu, Ludwig Feuerbach, napsal : "Člověk je to, co jí." A jeden pravoslavný teolog touto větou začíná svůj článek o eucharistii.
Možná to pro nás může nejdřív znít cize, ba pohoršlivě, protože jsme ještě natolik idealisty či natolik žijeme v onom novověkém - poněkud schizofrenním - rozdělení lidských záležitostí na věci tělesné a duševní, že se ztotožňujeme jenom s tím "duševním", "rozumovým" a tělo je pro nás "objekt" - obiectum, něco, co překáží. Avšak tajemství Vtělení jde až tak hluboko: ten, který se stal tělem, stal se i chlebem našeho života. Jaký div, že když o tom poprvé hovořil na veřejnosti, mnozí od něj zhnuseně odešli: "Co je to za tvrdou řeč? Kdo to může poslouchat?" Nicméně: možná neodcházejme předčasně, zkusme uvažovat o tajemství eucharistie, Těla a Krve Páně, z různých úhlů.
xxx
Jednu cestu by mohla tvořit úvaha nad nejrůznějšími obrazy pokrmu v Bibli. Není náhodou, že mnohé velké události, které se dějí mezi Bohem a lidmi, jsou v Písmu spojovány s pokrmem. Dokonce i "prvotní hřích" se děje formou jezení jablka. Jídlo je tajemná věc. Není tak banální, jak se zdá nám, pokud jsme jeho smysl redukovali jen na "uspokojování biologických potřeb". Jídlo je proces, v němž se něco, co je vnější, se stává součástí nás samých; něco do sebe přijímáme a proměňujeme to. Chléb je ta nejzákladnější potravina, potravina všech, potravina chudých, to, co dává život hladovému a dělí tak život od smrti.
Jídlo také zakládá a upevňuje společenství. Společenství stolu je zvlášť významné pro všechny jižní a orientální kraje. Neznají "fast food", spěšné hltání, ať už ve formě Macdonaldových restauracích nebo od Sovětů převzatých bufetů. Není to žádné jídlo v anonymním koletivu; v Knize žalmů čteme: "Za stolem hříšníků nesedám." Sedět s někým za stolem znamenalo mít s ním společenství - a člověk ručil za ty, kdo byli u jeho stolu.
Mnoho Ježíšových podobenství se týká hostiny, často hostiny svatební. Ježíš udělal na svatební hostině v Káni svůj první zázrak a také často učil při stole. Svůj stůl rozšiřuje, ke svému stolu zve i ty, které nikdo ke stolu nezval - i hříšníky a chudé, zmrzačené.. Jeho stůl je otevřen.
A tak není divu, že ten poslední čin, kdy vyhlašuje a uzavírá novou smlouvu, se rovněž děje v čase hostiny, hostiny s těmi nejvěrnějšími. Je tam především jeho Dvanáct. Ježíš, když jim rozlamuje chléb a podává kalich vína, tak rekapituluje celý smysl svého života. Byl vždycky tím, kdo se cele dává, nešetří se, nechá se stravovat. Ukazuje tím zároveň smysl své smrti: ve smrti bude pohlcen, spotřebován - a přesto ta smrt není něčím absurdním: dává život, zakládá společenství,. Především ve své smrti, ve své oběti se Ježíš stává skutečně tím chlebem, který se rozdává, jeho krev je vínem, které se rozlévá.
To je tedy jeden rozměr eucharistie: symbolizuje, zpřítomňuje Krista rozdávajícího se do krajnosti. Celý "pohyb", rytmus jeho života a jeho smrti je obsažen v eucharistii. Eucharistie je jakoby nabita touto energií lásky, která prostupovala jeho životem a vrcholí v jeho smrti a bude dovršena vítězstvím, které nazýváme zmrtvýchvstání. Eucharistie bude vždy ukazovat dozadu, do dějin, na Ježíšovu smrt: kdykoliv jíme z tohoto chleb a pijeme z tohoto kalicha, zvěstujeme smrt Páně. Avšak eucharistie je zároveň "vyhlídkou do budoucnosti", je aperitivem hostiny Božího království - "předchutí", říkal svatý Tomáš Akvinský. Je závdavkem, poukazuje k té nové hostině, k oné vrcholné recepci všeho spaseného stvoření - až bude Bůh všechno ve všem. Nyní jsme jen poutníci na cestě k tomuto cíli - a dostáváme v eucharistii sílu na tuto cestu. Eucharistie je chléb poutníků - "panis viatorum".
Ano, chléb lidí na cestě - není to nějaká odměna premiantů Boží školy! Typická otázka katolíka: "Kolik ještě mohu hřešit, abych ještě směl jít ke svatému přijímání?" je pěkně zvrhlé uvažování! Člověk by se spíš měl ptát, je-li poutníkem, chce-li opravdu jít po té Boží cestě, anebo chce-li "neumazán" věčně dřepět v bezpečném koutě.
xxx
Jistě, člověk potřebuje být s Bohem smířen; pokud s ním žije v vědomém nepřátelství a smířit se nechce, pak by přijetí pozvání ke Kristovu stolu bylo lží. Pak by člověk působil jako ten, který zkratkovitě přijal neočekávané pozvání ke svatební hostině, ale nevážil si ho ani tak málo, že se neobtěžoval si vzít svatební šaty.
Ale pokud kráčíme po cestě následování a toužíme po Bohu, pak i při vědomí svých slabostí s pokorou přijímejme tento pokrm poutníků, vždyť ho potřebujeme abychom mohli jít dál. Eucharistie je také lék - především na všechny naše "vnitřní nemoci" a slabosti, na naše zranění. Je to nápoj, který tiší mnohé žáry a žízně uvnitř nás, přináší pokoj, uklidnění, obmývá a posiluje. A proto ho potřebujeme zvláště tehdy, když si uvědomujeme, jak jsme vzdáleni od cíle, po kterém toužíme. Eucharistie má tedy také rozměr přítomnosti: teď, v tomto okamžiku mé životní cesty, uprostřed těchto otázek a těchto problémů, uprostřed úkolů a těchto úvah, plni těchto radostí a bolestí, právě dnes přicházíme ke Kristu - a on do tohoto konkrétního okamžiku vstupuje, aby ho naplnil ze svých věčných darů. Ten okamžik přijímání jakoby zrušil prchavost času - nechává vstoupit Krista, který jest, který byl a který přijde.
Teilhard de Chardin napsal hlubokou meditaci o tom, jak všechna přijímání tvoří vlastně jedno jediné přijímání - communio, což zároveň znamená společenství, spojení. Přijímáme Krista a on zároveň přijímá nás. My jsme přijímáni, my jsme jím asimilováni a proměňováni.
xxx
Eucharistií zároveň stále plněji vrůstáme do Kristova těla, kterým je společenství církve. Kdykoliv a kdekoliv se slaví eucharistie, tam se děje církev. Jestliže slavíme eucharistii, pak tím dáváme najevo, že my zde - přes všechnu naši problematičnost přesto, že jsme lidé na cestě, přes všechno, že se třeba navzájem tak dobře neznáme - tvoříme teď tělo Kristovo, jsme církví, jsme součástí toho tajemného organismu, který prochází dějinami.
Přijímáme tělo Kristovo a přijímáme jeho krev. Jeho krev koluje v našem těle: my jsme nyní v Kristu pokrevní příbuzní. Jsme s ním spojeni a jsme tak spojeni navzájem: jsme bratry a sestrami. Spojuje nás jedna krev a jedno tělo. Eucharistie je základ toho, že k sobě patříme přes všechnu naši různost. Je tu už základ, z kterého může růst naše přátelství, naše spolupráce, síla překonávat všechno odcizení a konflikty. Když přijímáme eucharistii, nepřijímáme pouze Krista samotného, "izolovaného", přijímáme zároveň i ty druhé.
Kristus je vinný kmen a my jsme ratolesti. Ratolesti, které berou svůj život, svoji mízu, svoji sílu z toho jediného kmene a jediného kořene. Eucharistií jsme stále intimněji přivtělováni ke Kristu. Vtělení je pohybem Logu, který pokračuje - až bude Bůh všechno ve všem. A skrze eucharistii můžeme cítit takříkajíc ten "puls" onoho Božího impulsu, kterým vstupuje do světa, do hmoty, do dějin, do přírody…
Eucharistie si bere za hmotný základ chléb a víno, plod země a plod lidské práce - plod přírody a plod kultury - obě tyto skutečnosti posvěcuje. Eucharistie je částečkou hmotného vesmíru - má svůj kosmický rozměr, jak zdůrazňoval otec Teihard. Ale zároveň je chléb a víno produkt lidské péče, činnosti, práce, kultury - to všechno je také vtaženo do toho eucharistického dění.
V naší české tradici, v svatováclavských legendách, čteme, že kníže šlapal vinný lis a připravoval chléb, aby měl co největší účast na eucharistii. I tato příprava hostií a vína byla vždy jakýmsi posvátným dějem: dála se v klášteřích, měla svůj řád, zpívaly se při ní žalmy. Ale eucharistie má i své "doznívaní" - v prvním křesťanském společenství po slavení eucharistie vždy následovala agapé - "hody lásky". Věřící přinášeli své pokrmy, sdíleli je mezi sebou, radovali se spolu - toto společenství bylo jakýmsi přirozeným rozšířením eucharistie. Je vlastně smutné, když se dnes mnohdy lidé po mši hned rozejdou, tak anonymně, jako se rozejdou po představení v kině a ani nevnímají, že tam s nimi byli druzí lidé.
xxx
Dnes tedy s celou církví děkujeme Pánu za tento jeho dar, za to, že s námi uzavřel novou smlouvu ve své krvi, za to, že nám v eucharistii zjevil smysl svého života a své smrti a že plody svého života a své oběti vnáší do našeho života stále znovu. Protože my tu smlouvu s ním stále znovu porušujeme, potřebujeme ji stále obnovovat. A kdykoliv slavíme eucharistii, obnovujeme tuto věčnou smlouvu. Obnovujeme ten základní vztah, z kterého žijeme, z kterého vyrůstá naše křesťanská existence. Děkujme za to, že když ho přijímáme, přijímá on nás a že zároveň přijímáme své bratry a sestry a oni přijímají nás. Prosme, abychom každou mší udělali nový krok k porozumění tomuto tak hlubokému a mnohovrstevnému tajemství. Amen.
