Ex 12,1-8.11-14 1 Kor 11,23-26 Jan 13,1-15
To čiňte na mou památku. Pán nám dal příklad. Co činil on, máme činit i my. Dnes slavíme narozeniny dvou svátostí církve, tak důležitých pro její život - eucharistie a kněžství. Původ obou vztahuje tradice k poslední večeři; tehdy Ježíš tyto dvě svátosti ustanovil - alespoň tak tomu, co učinil, rozumí stará tradice církve.
Tento večer, podle Janova evangelia, Ježíš slíbil svým učedníkům také Přímluvce, Ducha pravdy, který je bude uvádět do celé pravdy a připomene jim vše, co on učil a činil. A tak slavíme tento den - ve víře, že i v našem shromáždění je tento jeho Duch pravdy, který má nejen napovídat naší slabé paměti, ale skrze toto připomínání (anamnesis) nám má pomoci, abychom stále s hlubším porozuměním vnikali do toho, co Ježíš pro nás tenkrát učinil. Neboť by jistě nebylo dobře, abychom Ježíšův dar vyprázdnili do podoby prázdného rituálu, který budeme každoročně opakovat, aniž bychom se snažili každý rok o trochu více vyrůst v porozumění a přijetí toho, co pro nás Pán učinil, a co chce, abychom činili i my.
xxx
Při večeři nadešla hodina, pro kterou Kristus přišel na tento svět. Tato hodina spadá vjedno s velikým židovským svátkem, svátkem Pesach-Pascha. Svátkem, který židům připomíná a dává znovu prožívat určující událost dějin Izraele: vyjití z otroctví do země svobody. To, co Ježíš učiní, i nás má převést z otroctví do svobody. On je tím novým Mojžíšem, který nás má převést ze stavu zajetí do stavu svobody; jeho kříž je methodos - cesta. A je tu ještě jiný příměr k událostem, které si židé připomínají o Velikonocích. Ježíš je také beránkem, jehož krví byly poznamenány veřeje těch, kteří byli vyvoleni pro tuto cestě ke svobodě. A krev okamžitě budí další odkaz - krev smlouvy. Desky Smlouvy Hospodina s jeho lidem byly postříkány zvířecí krví, byl to jakýsi rituál zpečetění, nabytí platnosti. A zde se uzavírá Nová smlouva - nový vztah Boha a lidí, a i tato smlouva bude zpečetěna krví - krví Kristovou. A obětovaný beránek hned připomíná jiný rituál - zvíře, na nějž jsou symbolicky vkládány v den pokání hříchy lidu, aby byly odneseny pryč, prominuty - a mohlo se slavit smíření s Bohem. Všechno, na co pomyslíme a čeho se dotkneme v tento posvátný velikonoční čas, prýští symboly, rozsvěcuje odkazy k dalším a dalším skrytým významům.
Jestliže Ježíšova poslední večeře byla večeří paschální, jak naznačují některá z evangelií, pak Ježíš mění v důležitých okamžicích její obvyklý řád. Nad chlebem, nekvašenými plackami, chlebem na cestu, říká: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" a nad kalichem požehnání : "Toto je moje krev, krev nové smlouvy, která se za vás vylévá." Toto "proměnění" nepatří ke kategorii "zázraků", nýbrž se blíží spíše prorockým činům, které v sobě obsahují zvěst. Touto zvěstí, vloženou do slov nad chlebem a kalichem, je výklad smyslu Ježíšovy smrti - "památku svého umučení ustanovil".
To, co má vbrzku přijít, nebude nějaký pád do absurdna a zničení. Jeho smrt má smysl. Podobně jako chléb, který je sněden a víno, které je vypito, nejsou něčím, co je prostě zničeno, nýbrž co požitím dává sílu, energii, co udržuje život - a co také jako společné jídlo zakládá společenství - tak bude i s Ježíšovou smrtí. Jeho smrt není konečné ztroskotání, není absurdním koncem - je darem. Ježíš se vším co jest a co má, se svým tělem i krví, se cele odevzdává, dává se strávit ve výhni smrti, avšak zároveň touto smrtí prochází jako branou - stal se pokrmem: jeho oběť jako chléb a víno "sytí a napájí", dává život a s ním novou naději, dává energii - "milost", dává sílu - a také zakládá společenství. Ti, kteří byli shromážděni kolem Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni, mohou se vnímat jako jeho tělo - jako "prodloužení jeho bytosti". Jsou do něj "vštípeni" jako ratolesti do vinného kmene, jsou jako pšeničná zrna z mnoha klasů, z nichž se stal jeden chléb. Jsou pokrevní příbuzní, bratři a sestry, neboť skrze společný kalich v nich koluje jedna krev. Jsou jedné krve s Kristem, ale i mezi sebou navzájem.
Když Ježíš po léta mnoha podobenstvími, slovy a činy připravoval na tento dar - jak o tom svědčí tolik míst v evangeliích - mnozí nerozuměli, a někteří z těch, kteří se zdáli chápat, toto tajemství odmítli: "Tvrdá je tato řeč, kdo jí může poslouchat" - a odešli. Nyní jsou tu už jen ti, kteří zůstali, vytrvali s ním v jeho zkouškách. A právě do tohoto posledního večera nechává Janovo evangelium - které mlčí o ustanovení eucharistie jako o tajemství příliš velikém - zaznít nádhernou Ježíšovu modlitbu za jednotu. Za jednotu všech, kdo v něho věří, za jednotu, která má spojit všechny jeho učedníky tak, jako on je spojen se svým Otcem. Tato jednota je dar a zároveň úkol.
A tak právě v tento večer ustanovení těla a krve Kristovy prosme se zvláštní naléhavostí za opravdovou jednotu všech, kdo v Krista věří - přes všechny hranice církví a denominací. Prosme, aby jeho Duch rozlomil všechny ty staleté hranice předsudků a nepřátelství, abychom se cítili opravdu jako jedno tělo. Tak, jako se cítili ti apoštolové - ale uvědomme si zároveň, že i my všichni jsme lidmi slabými - tak, jako byli oni. Tak, jak to oni svým selháním pár hodin po poslední večeři ukázali. Na Zelený čtvrtek si nepřipomínáme jen poslední večeři, nýbrž i Getsemane, místo a hodinu, o níž je psáno "tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli". Proto je tento den nejen časem oslavy, ale má i svůj kající ráz. Prosme za odpuštění i těm učedníkům Kristovým, kteří nedokázali naplnit jeho prosbu o zachování jednoty - a tím, že se rozprchli do různých míst, kde se uzavřeli jedni druhým, i jeho opustili…
xxx
Stará tradice, jak jsme již řekli, připisuje Ježíšově poslední večeři ještě další význam - spojuje tuto událost s ustanovením "svátosti kněžství". Nechme teď chvíli stranou vše, co víme a nevíme o tom, jak se složitě v dějinách církve profilovaly jednotlivé služby, jejich tvar a náplň, jejich vzájemný vztah a jejich teologická reflexe, i to, kdy a jak se v dějinách teologie objevil pojem "svátost" a jak se měnilo chápání smyslu i počtu svátostí. Zůstaňme při tom, co říká tradice, když ve velikonoční meditaci hledí do večeřadla a Ježíšova srdce: učinil ten večer ze svých apoštolů kněze.
Ale jaké kněze? Ježíš sám v "sociologickém smyslu" nebyl knězem, nýbrž laikem. List Židům a pak staletá tradice křesťanské teologie, spirituality a ikonografie nazývá Ježíše knězem ve smyslu analogickém; novozákonní autoři dokonce situaci obracejí, relativizují starozákonní kněžství a činí z něj jen metaforu - stínový předobraz - pro "jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi", Ježíše Krista. Ježíš jistě neměl v úmyslu tvořit pro obec svých učedníků oddělený kněžský "stav" na způsob chrámového kněžstva Izraele. Nechtěl žádné žrece a přinašeče obětí, jak je znal tehdejší svět. Na to by příliš blízký prorokům s jejich napětím k chrámovému provozu a druhé straně byl příliš zakotven v židovské tradici, kde kněží byli a měli své poslání. Až Pavel dokoná roztržku s židovstvím, naznačenou scénou v chrámě, až Pavel a podobně autor Listu Židům prohlásí všechny dosavadní oběti podle mojžíšského zákona a tudíž celý kněžský provoz v chrámě za nyní již naplněný a překonaný Kristovou jedinečnou obětí.
Ptejme se tedy jinak: co je ono podstatné a zvláštní, co Ježíš při poslední večeři vkládá do kořenů tradice, z níž vyroste "kněžství" v křesťanské církvi, jak je známe dnes a z řady staletí před námi? Patrně bychom neměli přehlédnout scénu, která poslední večeři uvádí: Ježíš pokleká u nohou apoštolů a koná práci, která příslušela otrokům. A doprovází tento čin slovy, která připomínají ustanovení eucharistie: "tak máte dělat i vy". Tedy: to čiňte na mou památku.
Člověka přitom napadá - proč se z "mytí nohou" také nestala svátost? A za chvíli se vynoří možná odpověď - není právě tento požadovaný příklad pokorné služby tím, co Kristus chtěl vložit do základů "kněžství" ve své církvi? Ježíš už při jiné příležitosti přece jasně řekl, jak si představuje nositele autority ve společenství svých vyznavačů - jako nositele služby. "Kdo je z vás největší, ať je jako nejmenší a služebník všech." A ještě zřetelnější jsou slova, která tuto větu předcházejí: "Králové národů nad nimi panují a nechávají si říkat dobrodinci. U vás ať tomu tak není."
Autorita v církvi má být ve zřetelném kontrastu vůči mocenským poměrům ve světě: U vás ať tomu tak není! Církev má být kontrastním společenstvím vůči světu, který prahne po moci a výhodách, které přinášejí přední místa: U vás ať tomu tak není! Přidejme k tomu Ježíšova tvrdá varování před sklonem farizeů a zákoníků ukazovat svou zbožnost před lidmi, nosit nápadný oděv, libovat si v titulech a předních místech na recepcích a shromážděních, nakládat na druhé břemena tvrdých nároků a sami se jich ani prstem netknout. U vás ať tomu tak není! Vzpomeňme na slova o nájemcích, kteří na rozdíl od skutečných pastýřů zbaběle prchají v čas nebezpečí a nejsou ochotni dát život za svěřené stádo. U vás ať tomu tak není!
Nestačí toto vše pro meditaci o tom, co chce říci Ježíš při poslední večeři - a při její připomínce, kterou slavíme dnes - nám kněžím i celé dnešní církvi o smyslu a podobě kněžství, aby odpovídalo úmyslům jeho srdce? A i tato úvaha by mohla a jistě měla vyústit v kajícné doznání, jak jsme se od tohoto odkazu poslední večeře Páně vzdálili a jak se mu zpronevěřujeme.
xxx
Tedy nabízím tyto body k meditaci k "narozeninám dvou svátostí". Oslavujeme-li dnes kněžství, vyzdvihněme jeho služebný charakter. Oslavujeme-li dnes eucharistii, vyzdvihněme její charakter svátosti jednoty. Pochopme ji také jako výklad smyslu Ježíšovy oběti - a jako výzvu, abychom se i my stali chlebem, a tak odpověděli na hlad světa. Nebo snad necítíme, čím vším svět, do něhož jsme posláni, hladoví - což se nás to nedotýká? Amen.
(Publikováno v knize Oslovit Zachea, nakl. Lidové noviny, Praha 2003)
