Děkujeme dnes Bohu za dar svobody a za ty, kteří pro ni pracovali, bojovali a trpěli.
Svoboda je velký dar – avšak je to také závazek, úkol.
Je to především hřivna, která nám byla svěřena a z níž budeme vydávat počet.
Tak, jak jsme to slyšeli v dnešním evangeliu.
Ten, který nám svěřil tuto hřivnu, se nás bude ptát, zda jsem ji zúročili, zhodnotili, rozmnožili – anebo zda jsme ji zakopali, nechali ležet ladem, nebo zda jsme ji dokonce nezkazili, nezneužili, neznehodnotili nebo zda jsme si jí nevážili a nevzdali jsme se jí, nebo zda jsme si jí nenechali vzít.
Když ten nehodný služebník v dnešním evangeliu chtěl vysvětlit a obhájit to, že svou hřivnu zakopal, začíná obviňováním Boha - jsi přísný, proto jsem se bál a hřivnu zakopal. Prozrazuje, že jednal ze strachu. Prozrazuje, že měl falešný, strachem zkreslený obraz Boha a tento falešný obraz ho ochromoval, vedl k lenosti, neplodnosti a nezodpovědnosti. Evangelium nám předkládá jiný obraz Boha: je náročný, avšak miluje nebojácné, tvořivé, zodpovědné lidi.
Bohoslužba díkuvzdání za svobodu je samozřejmě také vděčnou připomínkou těch, kteří za svobodu nebojácně bojovali a přinášeli oběti. Jim jsme vděční a za ně jsme vděční Bohu.
Jestliže se nám něco důležitého podařilo uvidět, pak to není proto, že bychom my byli velcí, ale proto, že stojíme na ramenech obrů – řekl kdosi v souvislosti s vědeckými objevy. Myslím, že to však platí daleko obecněji.
Mnohokrát jsem si sám uvědomoval, že pokud se mi snad něco podařilo zahlédnout a vyslovit či popsat, nemohu to připisovat sobě jako zásluhu, ale že sklízím setbu mých učitelů a to nejen plody jejich myšlení, jejich textů, nýbrž především plody jejich životního svědectví, jejich statečnosti, utrpení, odhodlání a zápasů – ať to byl Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Otto Mádr, Růžena Vacková a mnozí další, z nichž někteří nosili pouta obou totalitních režimů nebo Jan Patočka, oběť normalizačního režimu 70. let.
Ano, události, na které vzpomínáme v těchto dnech, jsme mohli prožít a přijmout, protože jsme stáli na ramenech obrů, obrovské statečnosti a obrovského utrpení lidí, z nichž někteří dosud žijí, jiní zemřeli, ať jsme je osobně znali, nebo zda jejich osudy zůstaly (a možná na věky zůstanou) skryty či zapomenuty.
Říkám vědomě: díky jim jsme listopadové události mohli prožít a přijmout.
Nechci teď vstupovat do polemiky s těmi, kdo pád komunismu přičítají pouze ekonomickým slabostem komunismu a mezinárodně politickým vlivům - a domácímu disentu upírají zásluhu na těch událostech. Nechci teď přemýšlet o motivech, proč to dělají. Ale je třeba si uvědomit, k čemu tento pohled vede.
Jistě i oni mají svůj kus pravdy - dějinné převraty mají vždy více příčin. Stejně jako lásku či smrt můžeme také (a nikoliv neprávem) popsat a vysvětlit jako biochemický děj, vnějšně, bez přihlédnutí k jejich lidskému smyslu. (To, že jsme se narodili, můžeme pochopit jako výsledek setkání spermatu a vajíčka – a je to nepochybně pravda. Ale mnoho také záleží na tom, že se dva lidé měli rádi a těšili se na své dítě – a mnohé o životě toho dítěte záleží také na tomto kontextu, zda tu byl či nebyl.)
Každá lidská situace – v soukromých životech i dějinách – má nejen tu vnější stránku a vnější příčiny, nýbrž je důležité také a především to, jak ji lidé rozumějí, jak ji prožívají a přijímají.
Ti, kdo dar svobody přijali a pochopili jen jako důsledek ekonomických a mezinárodně politických konstelací, nezřídka jej pochopili jako příležitost uplatnit své sobecké zájmy, uspokojit zejména své materiální potřeby. Chápat svobodu jako možnost dělat si, co chci, to je jistě možné, avšak primitivní, animální chápání svobody - které pak často obrací společnost v džungli.
Lidské, morální chápání svobody vede k přijetí svobody jako závazku dělat to, co je správné, spojení svobody s odpovědností.
Myslím, že k tomuto prožívání a přijetí daru svobody byli disponováni hlavně ti, kteří si uvědomovali, že svobodu přijímají nejen jako výsledek vnějších dějů, nýbrž jako dědictví, plod, dar a závazek od těch, kteří pro svobodu byli ochotni pracovat, trpět a přinášet oběti, mnohdy i oběť nejvyšší. Mnozí z nich se politické svobody nedožili – avšak ukázali nám hodnotu a smysl svobody tím, že se chovali jako svobodní lidé i v čase nesvobody.
Že byli svobodní od strachu, svobodní od všech korumpujících nabídek, kterými hýřili všechny totalitní režimy jako odměnou za to, když lidé budou s nimi aktivně spolupracovat anebo když budou alespoň zticha, když umlčí v sobě hlas svědomí, budou držet pusu a krok, když se nepokusí ničím vybočit z šedé řady a zajistí režimu onen velebený „klid na práci“, hřbitovní klid na špinavou práci výroby člověka coby fungujícího zaměnitelného kolečka bezduchého stroje totalitní společnosti.
Připomínáme si dnes hrdiny a mučedníky svobody, tiskneme v těchto jubilejních dnech s věčností - fyzicky, či alespoň v myšlenkách, ve vzpomínce a v modlitbě ruce těch, kteří i když nosili pouta, zůstali svobodní a ukázali cenu svobody. Avšak oni nás zároveň k něčemu zavázali.
A proto skutečným, pravdivým a plodným uctěním těchto lidí je naše odhodlání prožívat a naplňovat svobodu jako výzvu činit za všech okolností nikoliv to, co nám samým přináší bezprostřední prospěch, nýbrž to, co nám svědomí, inspirované jejich příkladem, ukazuje jako správné. Jen tak se naplní jejich sen o naší vlasti jako svobodné zemi.
Do jasu těchto dní padají také mnohé stíny. Ne všichni je prožívají ve slavnostním duchu. Mnozí se dívají na dokumentární záběry z dní, kdy zvonili klíči a kdy se pak radovali z pádu režimu, s jakýmsi zahanbením a trpkostí – zdá se jim, že se nechali unést nadějemi, které se ukázaly být iluzemi. Uvědomují si, že naše současnost (politická, ekonomická, ale i kulturní a morální scéna české společnosti) se frapantně liší od toho, co si představovali v oněch dnech.
Je jistě třeba rozlišovat: jisté sny nebyly reálné, realita je většinou šedivější, drsnější a složitější než svět našich přání. Je projevem dospělosti umět přijmout složitou realitu a nelpět na dětinských představách. Mnohé iluze ( dětské představy o vlastních rodičích, sny zamilovaných o svých partnerech, sny konvertitů o církvi) procházejí zkouškou zklamání – a teprve pak se rodí skutečně zralé postoje a city.
Na druhé straně nese dnešek rysy, s nimiž se nesmíme smířit. Nesmíme se smířit s projevy barbarství, sprostoty, korupce (nesmíme vnímat populismus politiků jako normální, nesmíme věřit těm, kdo by nás chtěli vrátit z cesty do Evropy, nesmíme konzumovat pokleslou zábavní kulturu bez kritického výběru..); musíme hledat a také sami vytvářet kvalitu.
Vzpomeňme na známou modlitbu: Bože, nauč mne snášet trpělivě to, co nemohu změnit, dej mi odvahu a sílu změnit to, co změnit mohu a dej mi moudrost, umět jedno rozlišit od druhého.
Běda člověku, který se spokojuje s tím, co by měl v sobě i okolo sebe změnit.
Chudák ten, kdo neumí snést realitu, která skutečně přesahuje jeho možnosti.
Ano, moudrost k rozlišení jednoho od druhého je asi to, co dnes nejvíc potřebujeme.
