T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Kázání

2. listopadu 2011

PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH

Pokusím se vám nabídnout několik myšlenek, které považuji za hodně podstatné. V druhém čtení [1Sol 4,13] dnešní bohoslužby, v listu apoštola Pavla Soluňanům, nejstarším textu Nového zákona, apoštol říká, že nás nechce nechat v nevědomosti o našich zemřelých, a dodává, že pro ně nesmíme truchlit tak jako ti, kdo nemají naději. Nechce nás nechat v nevědomosti, ale nenabízí nám popis toho, co přijde po smrti, používá obrazy, často jsou to obrazy mytologické, to, co nám nabízí, je naděje. Ty obrazy neslouží k popisu, nýbrž jsou výrazem naděje. Apoštol neříká, že nemáme truchlit nad odchodem našich blízkých, to by bylo křečovité a nelidské – jen v řídkých případech je smrt opravdu provázena oním pokojem, kdy cítíme, že odešel člověk v plnosti svého osudu, a okolo něho se rozhostí podivný mír. Jsou chvíle, kdy smrt v sobě nese smutek, zármutek, cosi, co je bolestným vpádem do našeho života – i Ježíš plakal nad hrobem svého přítele Lazara. Ano, máme právo truchlit, ale nemáme truchlit tak jako ti, kteří nemají naději; naše truchlení může být proměněno.

Několikrát jsem vám na tomto místě říkal, že za nejpoctivější cestu teologie pro tuto dobu, považuji teologii, která je inspirována starou mystickou tradicí, apofatickou, negativní teologii, která nám říká, že nevíme, kdo je Bůh, tak jak to říká Tomáš Akvinský – nevíme, kdo je Bůh, ani nevíme, co znamená být v případě Boha. Chceme-li mluvit o Bohu, můžeme říct jenom to, co Bůh není, a chceme-li o něm říct něco pozitivního, pak si uvědomme, že jsou to jenom naše přibližující obrazy.

Stejně tak nevíme, co se děje s člověkem po smrti. To, co nám prameny zjevení, Písmo a tradice dávají tváří v tvář smrti, není ani empirie – ani apoštol Pavel v době, kdy psal svůj list, neměl osobní zážitek s životem po smrti, ani nějakou teorii; jak už jsme si řekli, v Písmu a zejména ve Starém zákoně najdeme různé pohledy na posmrtný život. Kardinál Ratzinger, dnešní papež, napsal, že je důležité, že je zde ta pluralita obrazů, která poskytuje svobodný prostor pro naši naději. Tváří v tvář smrti je třeba říci "nevíme" a na tomto nevíme bychom se měli vlastně všichni poctivě shodnout, věřící i nevěřící. Příliš mnoho náboženské fantazie, která se snažila do tohoto prostoru tajemství promítnout své vlastní představy, strachy a očekávání, v průběhu staletí spíše diskreditovala křesťanskou víru. Na druhé straně ale i ti, kdo se dovolávali vědy, aby tvrdili, že po smrti není nic, tak byli nepoctiví, protože v tomto věda opravdu kompetentní není, je-li poctivá, dochází k oné hranici své kompetence a říká nevíme. Tam může člověk, který věří materialisticky, promítnout svou víru a člověk, který se nezbavuje naděje, vložit svou víru, svou víru spojenou s nadějí. V každém případě víra je svobodnou volbou: buď člověk volí naději, anebo se jí vzdává. Jenom naděje umožňuje člověku vstoupit určitým způsobem za tuto temnou zeď smrti.

Výrazem této naděje je náš způsob vzpomínky na zemřelé, a to je modlitba. V křesťanském prostředí, když říkáme: vzpomeneme na tebe, budeme na tebe pamatovat, často je to spojeno s příslibem modlitby. Ve světském prostředí vzpomínka zpravidla nemá tuto dimenzi, nicméně vzpomínka je důležitý jev. To, co mrtví po sobě na tomto světě zanechávají, je vzpomínka, kde žijí zřetelně, žijí v naší paměti, v našich vzpomínkách, v našich snech. Ale naše paměť je křehká, a tak jeden z obrazů Božích, které pro mě osobně v poslední době jsou velmi inspirující, je Bůh jako rozsáhlá, nekonečná, věčná paměť. Paměť, v níž je uloženo vše, co bylo, co je, i to, co bude. Paměť, v níž jsou uloženi naši zemřelí i v okamžiku, kdy vypadávají z naší paměti, a kde můžeme být plni naděje, že budeme uloženi i my, až vypadneme z paměti všech lidí, kteří nás znali.

Ta negativní teologie říká, že o Bohu můžeme říci jenom to, co není. Víra v Boha, jak jsme si řekli nedávno, je především osvobozením od bůžků; protikladem víry není ateismus, ale pověra, idolatrie, uctívání bůžků, absolutizování relativních věcí. Víra v jednoho Boha nás osvobozuje od toho, abychom neuctívali bůžky, neabsolutizovali věci, které nehrají roli Boha. Víra nám říká o všem, co by chtělo hrát roli Boha, že to není Bůh. A říká to i o smrti – smrt není Bůh. Jestli je něco i v okamžicích, kdy se mi zdá, že stojím před zavřenou bránou tajemství, velikým povzbuzením, pak je to toto slovo naší víry, že smrt není Bůh, že smrt není absolutní, že smrt proto nemůže mít poslední slovo.

A co může zrelativizovat smrt? Snad ty tři velké křesťanské ctnosti: víra, láska a naděje. Víra, jak říká rovněž současný papež, je rozhovor s Bohem, věřit znamená vstoupit do rozhovoru s Bohem, žít život jako dialog. A tento rozhovor s Bohem, který začíná v okamžiku, kdy se otevřeme skutečnosti Boží, nemůže být přerušen ani ve smrti.

A pak je tu jedno velké téma: vztah lásky a smrti. Ve Starém zákoně v Písni písní, v tomto nádherném erotickém hymnu, čteme onen slavný verš, že láska je silná jako smrt. Často byl překládán, že láska je silnější než smrt, ale možná přesnější překlad je, že láska je silná jako smrt. Ano, někteří teologové dnešní doby, např. Anselm Grün ve své nedávno u nás vydané krásné meditaci o smrti říká: láska je smrt svého druhu, v lásce umíráme svému sobectví, v lásce umíráme sami sobě, láska je sebevydání a sebevzdání, láska je sebepřekročení, láska znamená dát sebe, vzdát se sebe, darovat se, určitým způsobem odumřít sám sobě. A co je smrt jiného, než ono sebevzdání? Jistě nejdříve nás napadne smrt jako oběť, jako dobrovolná oběť, oběť z lásky – v tomto smyslu křesťanství chápe smrt Kristovu jako onu smrt smrti – mors mortis. Ale každá smrt je nakonec takovým sebeodevzdáním. Někdy je to vědomé sebeodevzdání člověka, který pokojně zraje k smrti. Ale i tam, kde smrt vpadne do životního příběhu nenadále, je jistý okamžik, který je možná okamžikem velkého rozhodnutí – o tomto meditovala jedna škola navazující na velkého teologa 20. století Karla Rahnera, že ve smrti je jakýsi okamžik, kdy člověk jakoby může vzít ten materiál svého života a položit ho jedním velkým aktem naděje před Boha a ještě učinit to poslední rozhodnutí – pro Boha, anebo proti Bohu. Ale na druhé straně je třeba připomenout, že Ježíš nás v evangeliu varuje, abychom příliš nespoléhali jenom na tento poslední okamžik, abychom jej anticipovali ve svém životě. Také Anselm Grün v té své meditaci říká: ti lidé, kteří žijí mimo své srdce, kteří žijí dlouho mimo svou duši, kteří žijí jenom na povrchu, kteří žijí tak, že reagují na věci z vnějšku, jsou stále rozptýleni v povrchu života, nechávají se unášet věcmi a nebydlí ve svém srdci, neznají svoji duši – jak mohou v tom posledním okamžiku sestoupit k tomuto srdci svého srdce, k tomuto dnu své duše, k onomu nejvlastnějšímu jádru naší bytosti, kde podle nauky mystiků přebývá Bůh? Snažme se už v tomto životě aktem víry a aktem lásky vystoupit z toho starého já, zemřít svému sobectví, překročit sami sebe. Zakusme už v tomto životě vzkříšení k novému životu – to je veliký obraz křtu, v kterém člověk symbolicky umírá starému sobeckému bytí a vstává k novému životu, který už nebude zrelativizován ani biologickou smrtí.

A pak ještě jeden aspekt. Několikrát jsem vám při tomto svátku opakoval větu francouzského filosofa Gabriela Marcela, tu krásnou a podivuhodnou větu, že milovat znamená říci druhému člověku: Ty nezemřeš! Ty pro mě nezemřeš, ty ve mně nezemřeš. A možná to znamená ještě trochu něco víc: ten, kdo v lásce zemřel sobě, neumírá.

Ale je tu ještě jedna věc – v posledních měsících mě velice naplňuje jedna hluboká věta svatého Augustina, inspiruje knížku, kterou právě se snažím psát, Augustin říká: Milovat znamená: Chci, abys byl. Volo ut sis. Je to pozoruhodná definice lásky: Chci, abys byl. A já jsem přesvědčen, že víra spojená s láskou říká Bohu: Chci, abys byl. V poslední době docházím k názoru, že ve víře nejde tak o to, jestli si myslím, že Bůh je, ale zda chci, aby Bůh byl, anebo zda chci, aby Bůh nebyl. Jistě, že Bůh je povznesený nad naše chtění, nezávisí na tom, jestli my to chceme nebo ne, ale my na tom podstatně závisíme! Ten, kdo chtěl ve svém životě, aby Bůh nebyl, a žil podle toho, tomu Bůh, který respektuje svobodu člověka, nakonec vyhoví: pro něj tedy Bůh nebude – a toto je to, co nazýváme peklo. To není mučírna s kotly a chlupatými čerty; to je totální absence Boha, to je totální důsledek zvrácené svobody člověka, který svým životem žil tak, že vyjadřoval, že chce, aby Bůh nebyl. Oproti tomu, kdo opravdu chtěl, aby Bůh byl, a žil tak, byť měl mnohé intelektuální obtíže s tím, uvědomit si, kdo je Bůh a co to znamená, že Bůh je, kdo to opravdu chtěl, tak o něm můžeme věřit, že pro něho bude Bůh věčnou budoucností.

Nepokojné je naše srdce, říká sv. Augustin, dokud nespočine v Tobě! Ano, víra není jenom jistota, víra není jenom přesvědčení, víra vůbec není ideologie, víra je cesta, prahnutí, hledání, chtění, touha – a na konci této touhy je odpočinutí, requiem znamená odpočinutí. Ti, kdo prahli po Bohu, jsou na cestě k němu a tato cesta prochází i branou smrti a my je na té cestě k věčnému odpočinutí v Bohu dnes provázíme svou modlitbou a svou nadějí. Amen.

Proslovy a kázání

17. listopadu 2017 Proslovy
POSELSTVÍ K 17. LISTOPADU
.
19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Víra je nadějí na osvobození z nejtěžšího žaláře, do nějž může být člověk uvržen, z žaláře vlastního já, posedlostí sebou a bezvýchodným kroužením kolem sebe.