Slyšeli jsme evangelium o rozmnožení chlebů.
Ježíšovy mocné činy, znamení (semeion), nejsou efektními kousky, které by měly diváky přimět k víře v Kristovu božskou moc, jak to dříve chápala apologetická literatura. Tato vyprávění a události, k nimž se vztahují, jsou zpravidla ilustrací nějakého důležitého Kristova výroku. Tak pomocí vyprávění o rozmnožení chlebů si mají posluchači zapamatovat Kristovo slovo: Já jsem chléb života.
Slavení eucharistie nám nejen připomíná to, čím Kristus byl a je, sebe-rozdávajícím se darem božím, nýbrž je zároveň výzvou, abychom Krista následovali a napodobovali tím, že i my se budeme dělit s druhými.
Považuji za svou kazatelskou a pastýřskou povinnost tento podstatný důraz evangelia aktualizovat.
Nedávno opět zaznělo z úst vrcholných politických představitelů naší země: Nepřijmeme vůbec žádného uprchlíka, a to ani několik desítek, jak jsme o to byli požádáni. Všichni víme, že přijetí nejen těch několika desítek, ale i několika tisíc migrantů by naši zemi nepoškodilo. To odmítnutí byť i malé hrstky migrantů, jak bylo řečeno v jednom nedávném otřesném televizním duelu, má symbolický význam. To je pravda. Je třeba si uvědomit, co to symbolizuje, jakou zprávu o naší zemi tím světu posíláme.
Kdybychom je přijali, říkáme tím: Nemůžeme jistě přijmout všechny, kteří usilují o azyl, protože kdybychom naši loď přeplnili nad únosnou kapacitu, nikomu tím neprospějeme. Nejsme naivní „vítači“ ani „sluníčkáři“, musíme se snažit jasně rozlišovat mezi obětmi násilí a hladu a obětmi falešných slibů pohodlného života na Západě. Avšak těm, kterým pomoci můžeme, těm pomozme, a to nejen proto, že jsme k tomu zavázáni našimi právními závazky, ale také proto, že jsme snad ještě úplně nezapomněli (ať už navštěvujeme kostely nebo ne) zásady evangelia a také hodnoty humanismu a solidarity, na nichž stojí evropská kultura. Pomůžeme jim především proto, že jsme lidské bytosti, nikoliv sobecké bestie s kamenným srdcem. Jsme lidmi natolik, nakolik vidíme v lidech v nouzi lidi, ne přítěž.
Pamatujeme si, že Západ po roce 1968 velkoryse přijal desetitisíce uprchlíků z naší země – a to nebyli lidé, kteří by utíkali jako dnes před válkou, bombardováním, žízní či hladem, v naprosté většině to byli lidé, kteří prostě chtěli žít v politicky a ekonomicky příjemnějších podmínkách. Také přicházeli ze zcela jiné kultury – ale Západ se nebál, že k nim tito uprchlíci přinesou jedovaté sémě komunismu nebo že budou uplatňovat to, k čemu je po desetiletí vedl reálný socialismus: kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu, z cizího krev neteče apod. Dal jim velkoryse šanci, mnozí ji využili dobrým způsobem, jiní zneužili – tak už to vždy s migranty bývá.
Celým Starým zákonem zní výzva: Pamatuj, že náš otec byl chudým přistěhovalcem. Výzva k pohostinnosti k cizinci je tam častější než výzva k podpoře vlastních.
Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka – ano, i toto je symbol. I tím něco velmi podstatného o sobě říkáme. Říkáme tím, že se zříkáme Krista a evangelia, že se vyřazujeme z Evropy a evropské kultury humanismu, že dáváme přednost jedovatému nacionalismu, národnímu sobectví, že chceme nadále z evropského společenství pouze oběma rukama brát a nejsme ochotni nic dávat. Nechceme se o nic dělit. Svůj chléb a své rybičky máme jen pro sebe, ty sluníčkáři z Nazareta!
Nepřijmeme ani jediného uprchlíka – toto slovo je tisíckrát horší urážkou Krista než jedna scéna z nepochopeného divadelního představení. Nepřijmeme ani jediného uprchlíka – proti tomu by se mělo kázat každou neděli ve všech kostelech! O pastýřích, kteří tuto povinnost zanedbávají a odvádějí pozornost k nepodstatným věcem, kteří nemají ducha rozlišování, platí Kristova slova, že cedí komára a ignorují velblouda, že jsou slepí vůdcové slepých, kteří nakonec spadnou do jámy. Církev nemá hrát ve společnosti roli ozdobného ornamentu při státních slavnostech a vlichocovat se do přízně mocných, má nezastupitelnou kriticko-prorockou roli a zvláště v dnešní době jedovatého populismu se nesmí bát statečně se postavit proti většinovému mínění. V Písmu stojí věta, kterou by měl mít dnes každý pastýř církve na svém psacím stole: Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.
Přiznám se, že o polské hierarchii, až na několik vzácných moudrých a statečných biskupů, s nimiž se dobře osobně znám, jsem neměl příliš valné mínění. Měl jsem dojem, že se polská katolická církev nedokáže dost jasně distancovat od současné vlády, která často zneužívá křesťanskou rétoriku a symboly, podobně jako se to děje v Maďarsku. Ale ve věci uprchlíků řekli polští biskupové jasně: Pro nás není závazné mínění vlády, ani mínění třeba 90% obyvatel – pro nás je závazné Kristovo evangelium. Postavili se tak na stanovisko papeže Františka.
Ano, nebojme se mediálního lynče populistů, bojme se spíše toho, že nám Kristus při posledním soudu řekne: Byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, měl jsem hlad, a nenasytili jste mne.
Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, uděláme z naší země ghetto etnické čistoty, obrněný skanzen vybájené minulosti uprostřed Evropy – to není jen nemravné, to je také pošetilé a hloupé.
Naše země není naše, Hospodinova je země a vše co je na ní, my všichni jsme zde jen cizinci a přistěhovalci, říká jasně Písmo.
Evropa vždy byla, je a ještě více bude kulturně, etnické a nábožensky pluralitní, tento vývoj nezastaví žádné zdi a ostnaté dráty, musíme se naučit žít spolu.
Současná migrace je pouze předehrou toho, co přijde, až v důsledku globálního oteplování zmizí z velké části světa zásoby vody. K spoluviníkům toho, že se lidstvo nesnažilo této katastrofě předejít, patří i ti, kteří falešně uklidňovali svědomí viníků popíráním faktu klimatických změn a lidské spoluzodpovědnosti za tento stav. I tito lidé zaujímali u nás donedávna přední místa na státně-náboženských slavnostech!
Jdeme vstříc soumračnému času ve světě i v naší zemi. Kdyby nebylo papeže Františka, měl bych podobnou úzkost i o církev. Jedna stará česká náboženská píseň říká: Pravda malé místo má, všude ve všem světě. Rodina Kristových učedníků musí usilovat o to, aby byla místem pravdy, byť je to pravda nepopulární, aby byla místem nesobecké solidární lásky, byť to mnoho stojí. Ano, nemějme iluze, budeme-li se této cesty držet, budou nás mnozí chtít – jak to Kristus svým učedníkům předpověděl – „vylučovat ze synagog“, dnes vylučovat z národa a církve. Jdeme vstříc těžkým dobám, v nichž už dnes mnozí přední lidé ve státě i církvi selhávají a mnozí jistě ještě selžou. Tak tomu bylo vždy v těžkých dobách. „Kdo stojí, hleď, abys nepadl.“ „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“
Avšak: Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem, říká Kristus. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
