Gn 1,1-2,2 Gn 22,1-18 Ex 14,15-15,1 Iz 54,5-14 Iz 55,1-11 Bar 3,9-15.32-4,4 Ez 36,16-17a.18-28 Řím 6,3-11 Lk 24,1-12
Byl vzkříšen, není tady
Uprostřed Veliké noci, v nejposvátnější chvíli křesťanského roku, stojíme tváří v tvář tajemství, s nímž stojí a padá křesťanská víra.
Jsme na křižovatce. Zde se zpravidla rozcházíme s těmi, kteří s Ježíšem a jeho učením sympatizují. Mohli s námi procházet velkou část tohoto velikonočního příběhu. Mohli na Zelený čtvrtek naslouchat s porozuměním jeho přikázání lásky. Mohli s vnitřní účastí sledovat jeho proces, mučení a nevinnou smrt. Mohli s úctou postát u jeho hrobu. Ale tam jejich cesta končívá. Cesta víry jde dál.
Ti, kteří s Ježíšem pouze sympatizují, si ho zařadí, jistě s respektem, do galerie velkých zemřelých. Ale my přijímáme slovo, které právě zaznělo v dnešním evangeliu: Není tady. A u Lukáše čteme otázku: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?"
Ježíš, díváme-li se na něj očima křesťanské víry, není jenom jeden z mohutné řady velkých zemřelých. Nemůžeme ho hledat mezi mrtvými - je živý. To je obsah poselství této noci, to je úhelný kámen křesťanství.
Nezakrývejme si, že je to mnohé "kámen úrazu". Když Pavel na Areopagu vyslovil slovo o vzkříšení, Athéňané ho rychle přerušili: "Poslechneme si tě později!" Možná, že mnozí z těch, kteří k Ježíšově osobě a učení chovají upřímné sympatie, budou reagovat podobně. Musíme pokrčit rameny a odejít? Anebo se spolu s nimi budeme nejprve zamýšlet - jak je to psáno o apoštolech, když k nim Ježíš poprvé promluvil o tom, co ho čeká - co to znamená, "vstát z mrtvých"?
xxx
Ježíš je živý. Ale jak je živý? V porozumění této zvěsti musíme stále růst. Řekněme nejprve jasně a zřetelně: křesťanská víra ve vzkříšení není nějaký banální příběh o oživení mrtvoly. Vzkříšení není "resuscitace". O Vzkříšeném důrazně říká apoštol Pavel, že už neumírá, smrt nad ním už moci nemá - není to tedy návrat do tohoto života, není to nic podobného "vzkříšení" (oživení) Lazara. Podivuhodných oživení znají jak dějiny, tak i legendy bezpočet. Zde jde o něco mnohem závažnějšího. Ježíš není "povolán zpátky" do tohoto života jako třeba Lazar. Jeho vzkříšení nezná žádné "zpátky" - ukazuje radikálně dopředu.
Jeho "vzkříšení" je naše budoucnost: "Ježíš byl vzkříšen jako prvotina těch, kteří zemřeli". Dobře, řekneme si, to se tedy týká věcí "posmrtných" a "nebeských", které většinou jsou nám hodně vzdálené; jako odpověděla Ježíšovi Marta, sestra Lazarova: "Vím, že vstane, při vzkříšení, v poslední den". Ale Ježíš jí na to odpověděl tak, že odmítl chápat vzkříšení jako něco,co patří do říše toho, co nastane "jednou,až potom". Řekl na to Martě: "Já jsem vzkříšení a život." Nejde až o "poslední den" - jde o "teď".
Věčný život, jak zde často opakuji, nezačíná až tehdy, když za námi zaklapnou dvířka krematoria. "Já jsem živ - a i vy živi budete", říká Ježíš v evangeliu svatého Jana při poslední večeři svým učedníkům. Říká to ještě zde, v tomto životě - zřejmě je tedy už na této zemi rozdíl mezi tím, jak je zde živ Ježíš a jak jsou živi oni. Zde musí jít o něco, co se děje "ve světě", co je možné rozlišit ještě před hranicí smrti.
Jakkoliv je zřejmé, že "mít věčný život" podle Nového Zákona zahrnuje také možnost zrelativizovat hranici smrti, ba být vůči smrti ironický - vzpomeňme na Pavlovu otázku Smrti, kde je tvé vítězství? - přece je třeba jasně říci: "věčný život" není prostě totéž, co "posmrtný život". Je to mnohem širší a obsažnější pojem. Věčnost začíná dnes - jak zní název jedné inspirativní knížky. A jistě také nekončí naší tělesnou smrtí.
xxx
Odmítli jsme "materialistickou" - či, chcete-li fundamentalistickou - představu o vzkříšení jako "oživení mrtvoly". Ale podobně je třeba odmítnout druhý extrém, "idealistické"- nebo, chcete-li, liberální - tvrzení, že Ježíšovo vzkříšení není nic jiného, než symbolické vyjádření toho, že "jeho myšlenky jsou věčně živé a věčně aktuální", že jeho věc jde dál. To by také bylo hrozně málo. Ne jeho "věc", ne jeho "myšlenky", nýbrž on sám, jeho osoba je něčím, co je živoucí, co klade na nás nárok a co i náš život rozšiřuje, radikalizuje a prohlubuje: co "jde dál".
Ježíš je živý. Je tím, kdo je život sám - je cesta, pravda a život , je vzkříšení a život. Proto je marné ho hledat mezi mrtvými. "Není tady!" říká prostě a důrazně evangelium této noci.
xxx
K tajemnému obsahu věty "Ježíš je živý" přistupujeme zpravidla skrze dvě tradiční slova církve, jedno zní "zmrtvýchvstání" a druhé "vzkříšení". Obě jsou to metafory a obě jsou nedostatečné - musíme si být vědomi toho, že stojíme u tajemství něčeho tak velikého a tak radikálně nového, že všechny naše metafory, definice a teorie "praskají ve švech", chtějí-li to zachytit do slov a obrazů, příliš zatížených tím, co už známe.
Obě tyto metafory mají hodně odlišné významové pole. Když říkáme "vzkříšení", máme tím na mysli "Boží čin"- Otec se přiznal k tomuto svému Synu, kterého svět zavrhl. Bůh, který se v temnotě Velkého pátku zdál být Bohem převelmi vzdáleným, nepřítomným, tento Bůh říká ANO cestě svého Syna - té cestě, která vedla až na kříž. Na tomto Božím ANO, řečeném Ježíšovi stavíme i my své životní ANO ke Kristu. To je jinými slovy vyjádřena naše "víra ve vzkříšení".
Druhé slovo je "zmrtvýchvstání". To zas ukazuje k aktivitě samotného Krista: ten, který byl tak naplněný životem, ten, který byl tak na straně života, ten, který tak ukázal, co život znamená, ten, který smí říci "Já jsem život" - ten nemůže být navždy spoután silami smrti. Ano, prošel cestou bolesti, prošel údolím stínu smrti. Avšak ve světle přicházejícího nedělního rána vidíme jeho kříž "z druhé strany" - vidíme, že jeho bolesti byly porodními bolestmi nové zkušenosti, nového života, který je před námi otevřen, když do něj s odvahou víry vstupujeme. "Když žena rodí, má bolesti - ale když porodí, zapomeneme na bolest pro radost, že na svět přišel nový člověk". Metafora "zmrtvýchvstání" se na velikonoční události nedívá z perspektivy Otce, jako metafora "vzkříšení", nýbrž připisuje samotnému Kristu vítězství tam, kde svět vidí porážku. Přijmout tento paradox, podívat se na kříž jakoby s druhé strany, to je jinak vyjádřena naše "víra v zmrtvýchvstání", či spíše víra v Krista, který je - a nepřestal být - cesta, pravda a život.
xxx
A nyní bych se chtěl pozvat do našeho středu, sem před oltář, ty naše bratry a sestry, kteří dnes vstoupí do Ježíšova příběhu a setkají se se Zmrtvýchvstalým způsobem zcela jedinečným, neopakovatelným, jak to může člověk jen jedinkrát v životě; mají se uprostřed této noci znovu narodit z vody a z Ducha svatého. Za malou chvíli budou pokřtěni a biřmováni a pak s námi poprvé přistoupí ke stolu Kristovu.
Někteří z nás jim to možná trochu závidíme, protože náš křest se většinou udál buď v době, kam naše paměť nesahá, nebo třeba poměrně nedávno, ale přeci jen "v minulosti". Možná máme pocit, že dnes bychom tomu všemu lépe rozuměli než tenkrát, a proto to také plněji prožili. Ale já bych chtěl zdůraznit, že tyto iniciační svátosti jsou svátosti dynamické. To znamená, že nejsou omezeny na tu chvíli, kdy je přijímáme. Jistě, ten okamžik přijetí je podstatný: ve křtu a biřmování, podobně jako při kněžském svěcení, je člověku vtištěna "nesmazatelná pečeť" přináležitosti ke Kristu. Stane se něco, co se nemůže "odestát"; můžeme jistě tisíckrát zradit, ale ani tím nemůžeme zrušit skutečnost tohoto našeho zasvěcení Kristu. Tyto svátosti nikdo žádnou mocí nemůže vymazat ze našeho života, a nemůžeme to udělat ani my sami; mosty zpátky jsou spáleny.
Přijetí těchto svátostí se otvírá prostor do budoucnosti: Kristova přítomnost v nás může růst a prohlubovat se po celý náš další život. Vstup do církve není "převzetím legitimace", nýbrž vštípením do vinného kmene; není "vstupem do organizace", nýbrž počátkem vrůstání do živého organismu - "Těla Kristova". Naše porozumění a vnitřní souhlas s tím, co se jednou událo, může a má být stále plnější, naše "věřím" při každoroční obnově křtu, která se koná při této liturgii, může a má být syceno stále novými zkušenostmi, radostmi i zápasy naší pokračující životní cesty. Možná přijdou i chvíle, kdy nám naše "věřím" bude připadat tak slabé nebo tak obtížné, že je sotva přeneseme přes rty. Ale důvěřujme: k poselství této noci patří i naděje, že žádný kámen - včetně kamene hrobu a smrti - není tak těžký, aby jednoho rána nemohl být odvalen. Amen.
(Publikováno v knize Oslovit Zachea, nakl. Lidové noviny, Praha 2003)
